Ve znamení draka - Kapitola 4

21. ledna 2018 v 21:41 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 4
Pravdy a lži



Nádech. Výdech. Hlavně klid.
Hleděl jsem na svůj odraz ve velkém zrcadle uvnitř svého pokoje. Nacházelo se kus od postele, na níž jsem nyní seděl. Vypadal jsem aktuálně opravdu zuboženě. Ramena jsem měl svěšená, vlnité vlasy rozcuchané a pod hnědošedýma očima byly patrné fialové kruhy, které způsobil nedostatečný, neklidný spánek. Byly doby, kdy jsem mohl pyšnit dobrou postavou, tenkrát jsem měl ještě chuť a energii cvičit, nechyběla mi motivace. Ale nyní mi to připadalo jako nesmysl, což se odrazilo nejen na mém smýšlení. Byl jsem hodně hubený, což byl jediný důvod toho, že to vypadalo, jako bych měl alespoň nějaký ten drobný sval. Patrná byla i lehká propadlina ve tvaru orla na mém boku, jež byla památkou na znamení mého patrona, kterému jsem s oblibou říkal Tony nebo Antonio. Už jsem ho hodně dlouho nepovolal, nebylo to třeba, ale chybělo mi to. Dřív jsem ho v hlídaných prostorech mohl mít neustále při sobě a využívat jeho moci. Nebylo to nic extra, uměl jsem pouze hojit rány nebo člověka zbavit bolesti, ale i tak jsem se často zamýšlel nad tím, proč mi nepřiřadili povolání, v němž bych to mohl využít. Tady by se mi to hodilo jen při hojení vlastních ran, což jsem ale neuměl, můj dar se vztahoval jen na těla jiných lidí.
Lehce jsem pohupoval nohama a pečlivě jsem studoval svůj podbřišek. Stále to bolelo a to i přesto, že jsem to asi hodinu chladil ledem v sáčku, který už všechen roztál. Jess byla pryč, a tak jsem si mohl dovolit pohybovat se tu i v takovémto stavu.

Své výpravy jsem litoval. Tohle se nedalo jen tak zamaskovat. Zhruba na polovině oblasti podbřišku se nacházela zarudlá spálenina ve tvaru okrasně psaného písmena K. Vykládal jsem si to jako začátek jeho jména, ale mohl jsem se snadno mýlit. Nyní už jsem se mohl zmýlit prakticky ve všem.
Celé to bylo jen jako nějaký zlý sen. Věděl jsem, že nejsem v bezpečí a musím si pořád dávat pozor, ale po posledních příhodách jsem si nebyl jistý ani tím, pro koho vůbec dělám. Domníval jsem se, že dělám správnou věc, utěšoval jsem se tím nejednu noc. Myslel jsem si, že mí nadřízení mají přehled a daří se jim udržovat tuto společnost v bezpečí. Jak jsem mohl být tak naivní? Tohle domnělé bezpečí a myšlenka, že zrádci nejsou dost chytří, mě držela nad vodou. Bral jsem to tak, že všechny prohřešky je třeba trestat a nebezpečné osoby držet pod zámkem nebo se jich zbavit. Skutečně jsem věřil, že to je pro všechny to nejlepší. Teď však přišly pochyby. Kdyby to bylo naopak, já byl zrádcem a ti čtyři byli na straně 'dobra', jistě bych už dávno byl po smrti. Ale nechali mě jít. Se znamením, které budu pravděpodobně nést po zbytek života, ale které se dalo považovat na malichernost, když jsem přihlédl ke zvěrstvům, jež se děla lidem na jejich straně. Kdo tu tedy byl ten špatný?
Ještě větší starosti mi dělaly informace, které věděli. Těžko říct, jak se k nim dostali, možná někde mezi vysokými představiteli byl zrádce. A měli naprostou pravdu, když říkali, že je hloupost, aby nikdy nenechávali hlídat podnik a byli neopatrní, byla by to sebevražda. Domníval jsem se, že jsem nenápadný zvěd, ale celé to byla jen bouda. Jenže za jakým účelem? Proč by mě nalákali do pasti, a pak mě nechali jít?
Odtrhl jsem pozornost od zrcadla, ve kterém jsem spatřoval nejen spáleninu, ale i zmatek a nejistotu ve své tváři. Místo toho jsem se zaměřil na okno z roztaženými žaluziemi. Noc byla stále tak jasná. Nezdálo se, že by v ní bylo cokoliv špatně. Byla poklidná a mírumilovná. Měsíc podnikal svou pravidelnou pouť a jeho sestry hvězdy mu dělaly doprovod. Okolní domy a bytovky byly temné, jejich obyvatelé dávno ulehli a oddali se spánku přesně tak, jako každou noc. Jen malý větřík si pohrával se spadaným listím, které ze stromů mizelo stejně pomalu jako se léto přehupovalo v podzim. Vypadalo to pohádkově. Ale já už to tak neviděl. Ne, když jsem věděl, že kdesi v těch temných uličkách se prohání ON. Tak sebevědomý, dravý a tajemný. Ten, o němž jsem věděl tak málo a přece tak moc.
S povzdechem jsem nechal víčka, aby zakryla mé panenky a svalil jsem se na záda. Chlad ovládající byt útočil na mé polonahé tělo, měl bych se obléknout, zhasnout lampičku na svém nočním stolku a jít spát. Proč se ale pouštět do něčeho, o čem vím, že to nezvládnu?
Bylo toho tak moc. Tygr, drak, trojčata, faleš, lži... Proč to musí být tak těžké? Nejraději bych obrátil přesýpací hodiny svého života a vrátil se zpátky do doby, kdy jsem o ničem neměl ani páru. Nevěděl jsem, že existuje něco jako jiný svět skrytý v tom, v němž žiji. Neznal jsem žádné patrony, neriskoval jsem život a nenesl jsem na ramenou takovou tíhu.
Schoval jsem obličej v dlaních. "Proč já...?"
***
"Leo Cave. Ano, mám vás tu," pokývala hlavou vysoká brunetka v obleku s brýlemi na nose. "Mé jméno je Katrin Dobson. Budu nyní vaší spojkou," mile se usmála. Byla plná energie, modré oči jí jen zářily a zdálo se, že si svou práci užívá. Musela tu být nová.
Budova hlavního velitelství nebyla místem, kam bych se s radostí hnal. Maskovala se jako právnická společnost. Všude lidé se složkami v oblecích, svítivě bílé, široké chodby, vysoké stropy a malé kanceláře. V jedné takové jsem se právě nacházel, abych podal zprávu o svém posledním průzkumu. E-mail jim zřejmě nepřišel dostačující.
Tato místnost byla velmi neosobní. Žádná rodinná fota, žádné sošky, kalendáře na zdech ani výzdoba. Jen stůl s počítačem a dvěma křesly na jeho opačných koncích. Stěny a strop byly bílé stejně jako všude. Ani se neobtěžovali umístit sem třeba koberec, podlaha byla z chladně vyhlížejícího, černě lakovaného dřeva.
"Pan Evans se omlouvá, že nemohl dorazit, ale naneštěstí mu do toho něco vlezlo," pokračovala se zaváháním, když jsem se neměl k odpovědi.
"V pořádku, chápu," přikývl jsem. Nijak mě to nepřekvapovalo. Evans tady tomu celému velel. Nejednalo se o hlavního vůdce celé společnost, byl pouze členem naší správní rady. Když jsem se tu objevil poprvé se vzkazem o tom, aby mě zaměstnal, měl velmi nemístné návrhy. Nebral si servítky a říkal vše, co si myslel. Zřejmě doufal, že mě takto získá, ale to se zmýlil. Byl skoro o dvacet let starší a nijak mě nepřitahoval. Navíc jsem si dal předsevzetí. Nikdy nebudu ve vztahu bez lásky a nebudu milovat, když je to zakázáno. Lepší žít sám, než se neustále hlídat a snažit se nevzplanout pro svou polovičku vřelým citem. Tento můj názor mu neudělal radost. Když zjistil, že neuspěje, rozzuřeně opustil místnost. A od té doby jsem jej nespatřil.
"Dobrá, pojďme tedy k věci," přikývla. Bylo na ní poznat, že se jí ulevilo, když jsem začal spolupracovat. "Vám přidělený sektor je či není sídlem zrádců?" vzala do rukou propisku a připravila se na vyplnění papíru ve složce před ní.
Pod stolem jsem zaťal ruce v pěst. Na tohle jsem se připravoval velmi dlouho. Byl to souboj s mou oddaností společnosti a s mým pocitem, že zrádci nejsou tak špatní stejně jako s hrozbou, kterou jsem od Kierana slyšel. Zahladil jsem ve svém výrazu veškeré stopy, co by mě mohly prozradit a hrdě jsem narovnal hlavu. "Není."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 22. ledna 2018 v 18:00 | Reagovat

No nevím, ale myslim si, že lhát se nemá. Protože tě ta lež vždycky dostihne.
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

2 Karin Karin | 21. srpna 2018 v 13:36 | Reagovat

Mám taky ten pocit ale přece ej nezradí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama