Ve znamení draka - Kapitola 3

7. ledna 2018 v 3:37 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 3
Trojčata



Co tady dělám? Nezešílel jsem? Prohnalo se mi hlavou, když jsem další noc šel na to stejné místo. Jess byla pryč, takže jsem jí nemusel nic vysvětlovat, zato bych toho ale měl dost objasnit sám sobě. Tohle bylo nerozumné, neuvážené a mohly z toho pro mě vyplynout nemilé důsledky. Ještě noc předtím jsem si sliboval, že se tady už nikdy neukážu. A nyní jsem se sem hnal sám a z vlastní vůle. Co jsem si do toho sliboval? Bylo krajně nepravděpodobné, že by se tu zase objevil ve stejnou dobu a že bych na něj narazil. Ale i tak jsem pokračoval vpřed.
Tentokrát to tu bylo mnohem hlasitější a frekventovanější, několikrát jsem někoho minul a necítil jsem se přitom vůbec bezpečně. Stál jsem na tenkém ledě. Tohle nebyl můj rajón ani můj styl, a kdybych si nedal pozor, mohlo by se snadno stát, že by se led pode mnou prolomil a já bych skončil v temné hlubině bez možnosti návratu.
Nebyl jsem ale tak nervózní jako minule, tentokrát jsem totiž už věděl, do čeho jdu a na co můžu narazit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Až do doby, dokud mi nezačalo připadat, že mě někdo sleduje. Zprvu jsem znění kroků za sebou nepřikládal velkou důležitost, ale když ten někdo odbočoval stejně jako já, začalo mi to připadat divné. Když jsem zpomalil, zpomalil taky, když jsem zrychlil, zrychlil taky. A mě zase přepadla úzkost. Udělal jsem chybu. Zase. Jenže v tomhle případě nešlo o tresty, ale o život.

Došel jsem až k tomu podniku, ale nezastavil jsem se a přešel jsem ho, abych si ověřil, že mám skutečně pronásledovatele. A to, že pokračoval stejně jako já, jen potvrdilo mou domněnku. Má panika se začala stupňovat. Doteď jsem se neotáčel, abych nevzbudil podezření, ale teď už jsem to musel udělat. Možná jsem doufal, že ten, kdo mě sleduje, bude i ten, kterého hledám. Minule mě nechal odejít, tak bych mohl mít štěstí i tentokrát. Nicméně když jsem se zastavil a obrátil jsem se, nestál tam. Místo něj jsem čelil muži, který jen svým vzezřením naháněl husí kůži. Neměl bych ho ani označovat jako muže, nebyl o moc starší než já, možná tak o dva až o tři roky. Byl vysoký, snědý a působil elegantně, připadal mi jako Ital, Portugalec nebo Španěl. Měl delší, černé, vlnité vlasy a tmavě hnědé oči. Nic z toho by mě jistě nemělo děsit, ale bylo toho víc. Měl na sobě černé džíny a bílé tričko, které nejen dávalo vyniknout jeho svalům, ale zároveň se na něm vyskytovalo několik červených skvrn, které se ze všeho nejvíc podobaly krvi. Tomu, že se jedná o krev, jistým způsobem naznačovala i jizva, které se táhla přes jeho pravé oko až ke spánku a končila někde ve vlasech. Byla široká, ale nikde jsem neviděl památku na stehy. Jeho výrazné rty byly semknuté do úzké linky a výraz v jeho tváři nevěstil nic dobrého.
Má naděje, že půjde dál, pohasla ve chvíli, kdy se zastavil naproti mně v blízkosti, která se mi nelíbila. Nejdřív si mě pomalu a s rozvahou prohlédl, než spustil:
"Vida, vida. Můj šestý smysl mi říká, že ty asi nebudeš místní, co?" pronesl překvapivě hlubokým a libozvučným hlasem.
Zpanikařil jsem. Chtěl jsem okamžitě pryč, nestál jsem o problémy, i když jsem si o ně rozhodně koledoval. Rozhodl jsem se proto pro útěk. Obrátil jsem se napravo, abych mohl vypadnout. Jaké však bylo mé překvapení, když takhle úniková cesta byla zastoupená. Nejdřív jsem si myslel, že mě musí šálit zrak, protože tenhle mladík vypadal na první pohled přesně jako ten, který mě sledoval, dokonce byl i stejně oblečený, ačkoliv neměl na šatech krev. Když jsem na něj ale chvíli zíral, našel jsem několik rozdílů. Chyběla mu ona jizva, byl méně svalnatý, měl spíš atletickou postavu a hlavně měl dost zvláštní oči, které světlo úplňkového měsíce dobře odkrývalo. Buď nosil velmi věrohodnou kontaktní čočku anebo trpěl heterochromií. Jeho levé oko totiž bylo taktéž hnědé, ale pravé bylo jasně zelené s tmavými lístečky kolem zornic.
Nasucho jsem polkl a otočil jsem se zpět k osobě, kterou jsem byl osloven. Mé šance na únik byly nulové, musel jsem odpovědět. "Ne, to nejsem... někoho tu hledám," řekl jsem upřímně. Třeba se mi upřímnost pro jednou vyplatí. V nic jiného jsem se aktuálně nemodlil.
"A koho?" pokračoval tazatel.
"Já... je to docela trapné, neznám jméno," dostal jsem ze sebe a snažil jsem se působit víc sebejistě, i když se mi to zrovna dvakrát nedařilo. "Včera vyhrál v tom místním klubu, takový černovlasý fešák, má tetování na ruce."
Můj věznitel se začal zničehonic smát. "Podívej, Rony, tak tenhle chlapeček chce vidět Kierana!"
Nechápal jsem, co je na tom vtipného, a tak jsem jen ztěžka polkl. Kéž bych býval zůstal doma...
"Nech toho, Johny, na tom není nic vtipného," opáčil zachmuřeně mladík napravo.
"Mně to vtipný přijde," ozval se zleva třetí hlas, a když jsem tam pohlédl, málem jsem dostal infarkt. Další stejně oblečený a téměř identický muž. Tentokrát opět bez jizvy, s ani ne vychrtlou a ani ne svalnatou postavou a tmavě modrýma očima.
Zbláznil jsem se?
"To stačilo, trojčata," přerušil smích zvučný, hluboký hlas, který jsem okamžitě poznal.
Všichni tři najednou zmlkli a zacouvali k protější stěně uličky, aby uvolnili místo tomu, koho jsem hledal a kdo se tak nečekaně vynořil ze stínů. Šel hrdě, s vysoko zdviženou hlavou a podle všeho měl respekt. Nikam nespěchal, klidně došel až ke mně, aby mi stanul tváří v tvář. "Co tu chceš?" zeptal se chladně a odměřeně. Čišela z něj autorita a byl si svou pozicí jistý, o tom nemohlo být pochyb. "Jasně jsem ti řek, že se tady už nemáš ukazovat," dodal výhružně.
Zaměřil jsem na něj veškerou svou pozornost. Ano, hledal jsem ho, ale rozhodně jsem si to nepředstavoval takhle. "Moc... se vám omlouvám," s vykáním jsem zaváhal, ale připadalo mi to jako moudrá volba, "jen jsem chtěl vědět, co jste zač," vyrukoval jsem s pravdou. Co mi zbývalo? Bůhví, co tihle čtyři měli za schopnosti, ještě by se mi podívali do hlavy a byl bych nahraný.
"Pokud si nedáš majzla, tak ti ručím za to, že budu tvoje smrt," zavrčel nevlídně. Už když se objevil, zdál se být ve špatné náladě. A má slova mu zaručeně neulehčila.
"Opravdu mě to mrzí! Zmizím a už se tu nikdy neukážu, slibuju!" sypal jsem ze sebe. Už jsem chtěl být pryč. Klidně sedět u stolu a poslouchat Jessiny řeči, neberoucí konce, jen abych tady nemusel setrvat.
"To nestačí," ozvalo se trojče, které se objevilo jako poslední.
"Drž hubu, Leone, nebo ti jí zavřu sám," utrhl se na něj můj hledaný podezřelý, než se zase obrátil ke mně. "Ale má pravdu. Sundej si triko."
"Cože?!" vypustil jsem vysokým hlasem. Vážně po mně chtěl, abych se tu svlékal?
"Pohni!" křikl a netrpělivě přešlápl.
Nasucho jsem polkl. Co po mě mohli chtít? V nejlepším případě by se mohlo stát, že mě budou ztrapňovat. V nejhorším by mě mohli znásilnit a následně zabít. Ale neměl jsem zrovna čas se rozmýšlet a možností bylo ještě méně. A tak jsem tiše poslechl. Tričko, které mi zůstalo v ruce, jsem pevně stiskl a sklonil jsem hlavu. Nejspíš byla kravina, že jsem se styděl. Měl bych se zabývat daleko horšími věcmi, než faktem, že jsem se musel odhalit před cizinci.
Má snaha na nic nemyslet se setkala s neúspěchem, když ke mně Kieran přistoupil. Stačilo by se jen naklonit a naše těla by se setkala. Byl tak blízko... Blíž, než mi kdy od doby, co jsem se seznámil s tímto způsobem života, vůbec kdo byl. Věděl jsem, že je to zlé. Nic nedopadlo tak, jak jsem chtěl. A i přesto jsem neměl jenom strach. Ten pocit, co se mísil s mými obavami, byl něčím, co jsem už dlouho nezažil. Upřímnou zvědavostí.
Naklonil se k mému uchu a naše tváře se při tom o sebe nepatrně otřely, což ve mně vyvolalo zachvění. "Děti by si neměly hrát s ohněm," zašeptal chrčivě.
Zaťal jsem zuby a pevně jsem zavřel oči. Jeho tón nevěstil nic dobrého.
"Víš, mohlo by se dost lehce stát..." natáhl ruku a jeho ukazováček se setkal s mou kůží na podbřišku, "...že se spálí," dopověděl a já hned nato ucítil pronikavou bolest.
Instinktivně jsem se pokusil couvnout, ale bylo mi v tom zabráněno zdí za mými zády. Byl jsem v pasti. Jeho prst pomalu klouzal po mé kůži a já se snažil nekřičet. Každé jeho přejetí bylo nekonečné. Produkoval neskutečné horko, které způsobovalo spáleninu na každém místě, na kterém spočinul. Nikam nespěchal, vypadalo to, že si se mnou hraje. Kdy už to skončí? Prohnalo se mi hlavou. Všechno ostatní dění ustoupilo do pozadí. Ano, vnímal jsem, jak se jedno z trojčat uchechtávalo, zaznamenal jsem i cizí hlasy lidí, co pravděpodobně prošli kolem, ale ničemu z toho jsem nepřikládal důležitost. Ne větší, než jakou mělo mé utrpení.
A pak konečně stáhl ruku. A bylo po všem. Chladný větřík konejšivě hladil mou tepající ránu a chechot utichl.
Rozechvěle jsem se nadechl a až poté jsem se odhodlal znovu otevřít uslzené oči. Tyhle slzy ale neměly původ ve strachu, nýbrž v bolesti.
Kieran stál dál na svém místě, stále příliš blízko a stále příliš odhodlaně. Jeho hluboké oči ale neobsahovaly jedinou známku vzteku. Připadalo mi, že mu je mě vlastně líto. A to bylo ještě stokrát horší. Jeho tři kumpáni stáli za ním a dívali se na mě jinak, než předtím. Nyní vypadali stejně chladně jako černovlasý bojovník předešlý večer.
"Co jste zač...?" vypustil jsem z úst dřív, než jsem se nad tím stačil zamyslet. Byli si tak podobní. Všichni měli stejné černé vlasy, rovné držení těla i sebevědomí. A i když jsem neznal schopnosti žádného z trojčat, kdesi hluboko uvnitř jsem cítil, že se jim nemohu rovnat. Ne, oni nebyli normální ani v našem pojetí světa. Byli odvržení, suroví a bez zábran. To ale nebylo všechno, nemohlo být. Bylo v tom ještě něco víc...
"A proč bychom to měli vyklopit slídící kryse?" povytáhl obočí muž, po kterém jsem se sem vydal pátrat.
Zarazil jsem se. "Nejsem krysa!" ohradil jsem se vzápětí. Ale cítil jsem, že to není věc, kterou bych mohl prohlásit s čistým svědomím. A kdyby sledovali, jak jsem znovu silněji stiskl tričko ve své pravačce, museli by to poznat.
"Fakticky?" zeptal se posměšně ten s jizvou přes oko - Johny.
"Lež má krátké nohy," ujal se slova zase Kieran. Zdálo se, že celé téhle partičce velí. Naklonil se ke mně a já měl v ten moment jeho obličej jen kousek od toho svého. "Myslíš si, kdovíjaký nejsi hrdina. Riskuješ život pro vyšší dobro, vydáváš se na mise, na kterých můžeš přijít o víc, než si dokážeš představit. Ale i tak jsi pořád takový hlupák," jeden jeho koutek se obrátil vzhůru v hořkém úsměvu. "Myslíš si, že se sem dokážeš vetřít jen tak? Že nebudou nikdy nikde u vchodu hlídači? Považuješ nás za idioty? Nebo ti opravdu nedochází, kdo vlastně drží otěže v téhle hře na kočku a na myš?"
Nespouštěl jsem oči z jeho vážné tváře. Na první pohled by se mohlo zdát, že je tohle jen pokračování jeho nekalých her. Ale hluboko pod tím bylo víc. Víc pocitů, víc myšlenek, víc vědomostí. Nebyl to surovec, nebyl to ani dobrák. Byl to někdo s reálným pohledem na svět, někdo, kdo jistě věděl víc, než jsem vůbec tušil. "Tomuhle nevěřím," šeptl jsem. Konečně jsem mohl odhalit něco víc. Něco, pro co jsem se sem vypravil. Ale zmohl jsem se jen na pár slov. Náhle mi připadalo, že nic není potřeba říkat.
Hořké pousmání nahradil široký úsměv, v němž odhalil řadu bílých rubů. Ale nebyl v tom ani náznak veselí nebo radosti. "Leo Cave. Věk osmnáct let, šest měsíců a dva dny. Patron orel. Tajnůstkářský, lehce propadá panice, ale snadno ovladatelný, důvěřivý a naivní. Spolubydlící Jessica Hitch, alkoholička, kuřačka, nepřizpůsobivá, manipulovatelná," vysypal ze sebe bez mrknutí oka.
Zorničky se mi rozšířily. Jak tohle sakra ví?!
"Víš, Leo, tohle už dávno není jenom vaše hra. Takže se buď stáhni, nebo nes následky," pověděl mi přímo. Nehnul přitom ani brvou. Narovnal se a otočil se na patě. "Jdeme," řekl triu mladíků. Dva z nich - Leon a Johny, ho poslechli, ale ten s dvoubarevným očima se na chvíli zdržel. Zahleděl se na mou ránu, pak do mé tváře a zklamaně zavrtěl hlavou:
"Seš sympaťák. Tak neumři."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 7. ledna 2018 v 13:03 | Reagovat

Zajímavé...že by si Kirean Lea označil, aniž by si to uvědomil? Snad se v pohodě dostaně domů a ta spálenina nebude dělat neplechu...
Těšim se na další díl. Děkuju...

2 Karin Karin | 8. ledna 2018 v 21:19 | Reagovat

Chudák Leo tak jej trápit doufám že se z toho dostane jsem moc zvědavá jak to bude dál povídka je moc pěkná.

3 Tánička Tánička | E-mail | Web | 9. ledna 2018 v 23:58 | Reagovat

Kde děláš ty ilustrace jestli tomu tak mohu řikat na začátku povídky?

4 Ann Ann | E-mail | Web | 10. ledna 2018 v 17:22 | Reagovat

[3]: Tato je dělána v obyčejném malování, ale aktuálně jsem začala dělat ve Photoshopu CS6 a práci mi to velice usnadnilo ^^ Je jednoduchý, přehledný a má celou řadu funkcí, co jsem jinde nenašla ^^ Kdybys chtěla více informací, klidně se mi ozvi na mail ^^

5 yoshiyuri-stories yoshiyuri-stories | Web | 11. ledna 2018 v 16:34 | Reagovat

nádherné miluji yaoi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama