Hlubina - Kapitola 21

21. ledna 2018 v 21:58 | Ann |  Hlubina
Kapitola 21
Jedno místo, jedna chvíle



Nějaká neznámá síla se podle všeho rozhodla, že pozdrží mé myšlení. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Dva týdny jsem ho nespatřil, ale v mé hlavě se po tuto dobu vyskytoval téměř neustále. Neozval se mi, nikde si mě nevyčíhal a ani od ostatních jsem o něm nic nezaslechl. A přesto tu teď byl. Stál na mém prahu a chtěl jít dál. Byla v tom symbolika. Tímto totiž nemohl vstoupit jen do mého bytu, ale zároveň také hlouběji do mého srdce.
Beze slova jsem ustoupil, čímž jsem mu naznačil, že může dál. Bylo jistě neslušné ho pozorovat, když se zouval a odkládal bundu na věšák, já to ale nemohl ovlivnit. Na to jsem byl příliš fascinovaný. Tímto okamžikem a jeho činem. Dokonce jsem zauvažoval nad tím, jestli by to celé nemohl být jenom sen, ale to jsem brzy zavrhl. Tohle bych nevymyslel v žádném případě. A i kdyby ano, vyvíjelo by se to jinak.

Když se na mě obrátil, byl jsem nucen konečně promluvit. "Tudy," vydechl jsem jen a zamířil jsem do obýváku. Ta slova jsem zašeptal, aniž bych to chtěl. Byl jsem k tomu donucen. Ať se mu stalo cokoliv, byl zdrcený a rozhodně i zoufalý. Proč by se jinak uchýlil právě sem?
Sebral jsem notebook z gauče a odložil jsem jej na zem, aby na něm bylo dost místa a on nebyl nucen být mi příliš blízko. Nechtěl jsem působit troufale. Ještě před dvěma týdny by mi to nevadlo, ale nyní to pro mě byl ze zjevných důvodů problém. Nemohl jsem se chovat jako dřív. Nesměl jsem a ani jsem nechtěl. Ne v jeho případě.
Usadil jsem se a on následoval mého příkladu. Jeho batoh dopadl vedle gauče.
Vypadal vyčerpaně. Pod očima měl tmavé kruhy a chvěl se. To ale dost dobře mohlo způsobit mnoho jiných věcí, než to, co zažil. Rád bych se zeptal, co se stalo, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem mohl. Nehodlal jsem ho do toho nutit, už takhle se zdálo, že měl na krajíčku. Naštěstí jsem ale ani nemusel, protože spustil sám. Zdráhavě, tiše a roztřeseně:
"Promiň, že se sem tak cpu. Vím, že… to není vhodné, když přihlédnu k tomu, co se mezi námi stalo. Jenže já nemám kam jinam jít," vrhl na mě zoufalý pohled. "Pohádal jsem se s tátou. Docela ošklivě. A on… on mě vyhodil z domu. Byl opilý, nadával, rozbíjel věci…" Na několik vteřin zmlkl a jen zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Bylo zřejmé, že bojoval s pláčem. "Já nemám dost přátel. Ne takových, kteří by mě k sobě mohli jen tak vzít," pokračoval ve výsledku, "a venku je zima. Sněží a mrzne. Já… omlouvám se," upřel pohled do svého klína ve snaze vyhnout se tomu mému.
Snažil jsem se vymyslet, jak nejlépe mu odpovědět. V povzbuzování jsem nebyl žádný expert. Konejšit a dodávat naději nebyl můj obor. A nechtěl jsem ho vrhnout do hlubší deprese, než v jaké byl. V jednom jsem si byl ale jistý. Jeho otec byl hajzl. A to opravdu pořádného kalibru. Vyhodit vlastní dítě z domu? V noci? A v zimě? Jevil se mi čím dál odpudivější. "To je v pořádku, chápu to," jal jsem se ho uklidnit. Byl jsem ale rozvážný a předem jsem promýšlel, co řeknu. "Klidně tu zůstaň, jak dlouho potřebuješ." Ano, prosím, zůstaň! "Donesu ti něco teplého, musíš být promrzlý," prohodil jsem a vydal jsem se do ložnice. Ani nevím, kde se ve mně ta starostlivost vzala. Zkrátka najednou byla.
Ve skříni jsem měl navíc teplou přikrývku. Moc často jsem ji nevytahoval, protože mi v noci zima nebývala. Ale teď jsem byl rád, že jsem ji měl. Vyprostil jsem ji z vězení dřevěné skříně a přešel jsem zpět do pokoje, kde jsem mu ji podal.
"Děkuji," vydechl a ve vteřině jej kryla až ke krku. Musela mu být pořádná zima. A asi se taky necítil dvakrát ve své kůži. Sám v bytě osoby, o níž moc nevěděl. Která ho chtěla jen využít a zbavit se jej. A pak najednou otočila. Já sám bych se na jeho místě necítil nejlépe. Zadíval se na mě tak zvláštně. Co všechno jen obsahoval jeho pohled? Tolik vděku, strachu, bolesti, zmatku, váhání. Ale ještě něco. Něco, co jsem nedokázal identifikovat. "Proč se teď chováš takhle?" vydechl zdrženlivě.
Sedl jsem si zpět na své místo na druhé straně gauče a očima jsem zapátral v jeho tváři. Proč? Ach, jak často jsem si v posledních dnech pokládal tuhle otázku. "Nejsem tak zlý, jak si myslíš," přiznal jsem. Byl jsem na pomyslné hranici. Na jedné straně byla má obvyklá uzavřenost nitra. Ta mě chránila, bránila nezvaným pocitům ve vstupu a jistila mě. Jenže teď bylo načase ji překročit. Přejít do končin upřímnosti, otevřenosti a zároveň naprosté bezbrannosti. Jen pokud toto zvládnu, mám šanci. Šanci být zase tím, kým jsem býval kdysi dávno. Ale zároveň se vystavit všem ranám, co mohly přijít. Jenže já musel. Nebyla to možnost, byla to nutnost. Něco mě k tomu nutilo. Něco hluboko uvnitř mě. Něco nutkavého a nepřehlédnutelného. Bylo načase přestat myslet, přestat uvažovat, přestat dedukovat. Jen se tomu podvolit. "Povím ti jeden příběh," spustil jsem. Ne s nadšením, ne s nechutí. S odevzdaností a přijetím všeho, co by mohlo přijít. "Tenhle příběh není šťastný. Nekončí pohádkově. Nemá v sobě žádný poučení. Ani žádnou pointu. Ale příběh to je." Naposledy jsem se odmlčel. A vykročil jsem do neznámých končin. "V lidské povaze není být přirozeně zlý. Nikdo se nenarodí jako monstrum. A nikdo není bezcitný. Jen sám život. Všichni jsme jen figurky na jeho šachovnici. A když přijde šach mat, nemůžeme s tím nic dělat. Tohle zjistil i jeden kluk. Kluk, co měl rád svůj život. Nešlo mu o povrchní hodnoty, nešlo mu o to vlastnit všechno a všechny. Chtěl jen být šťastný. Ne bezchybný, ne neporazitelný, ne dokonalý. Jen chtěl být sám sebou. A tenhle chlapec se zamiloval. Zahořel v něm žár, co nikdy dřív. Žár, co mu do života vnesl něco, co dosud nepoznal. Novou jiskru, nové důvody radovat se a být ještě šťastnější, než dřív. Nechal se tím unést. Na obzoru viděl světlé zítřky. Viděl jen to dobré. Všechnu tu radost. Nedíval se za sebe, žil každým okamžikem a každý okamžik byl pro něj něčím novým, dosud neobjeveným. Bylo to kouzelné. Odhaloval taje toho, být milován a milovat tak bezmezně, jak je jen člověk schopný. Jenže se jen domníval, že to, co dává, to i dostává. Byl to klam, jenom pouhá iluze, co mu zamotala hlavu, jenže on to takhle nechtěl vidět, nechtěl tomu věřit, nechtěl se vzdát toho, co získal. Všechny hádky, všechna krutá slova i ponižování házel za sebe, neexistovaly pro něj, nebral je jako skutečnost. A o to větší šok pro něj byl rozchod, co přišel. Nechtěl to tak, snažil se všechno zachránit, vzít zpátky vše špatné a začít nanovo. Ale to nejde. A tak byl nucen přijmout realitu. To, že byl podvedený, zrazený a po dlouhé době sám. Jen on a proti němu celý svět a všichni lidé v něm. Nemohl se vrátit zpět, nemohl se změnit a složit střípky toho, co bylo zase dohromady. A tak se přizpůsobil. Přijal krutosti světa. A zvládl to, stal se někým jiným. Zesílil a přestal být chlapcem, stal se z něj muž. Muž, který věděl, co chce. Muž, co se chtěl bavit, užívat si a nebrat na nikoho ohledy, protože nikdo nebral ohledy na něj. Bral to, co se nabízelo, ale nedával nic, nehodlal nic znovu riskovat, o nic přijít. Už to nebyl on a svět, byl to jen on a hranice, co oddělovala zbylý svět a všechny lidi v něm. Ty, kteří ho zradili a zklamali, ale i ty, kteří ho měli rádi. Najednou všechno bylo jednodušší. A on v tom viděl dokonalost. Věřil, že dosáhl maxima, které život nabízí a získal vše, co jen získat mohl. Jak míjel den za dnem, naučil se žít se svým novým já a s bolestí, kterou způsoboval. Už to ani nebyl on, ne tak jako dřív. Byl to někdo, kdo mu byl hodně podobný, ale zároveň se naprosto lišil. A ten někdo hrál šachy s životem. Vyhazoval jednu figurku po druhé a bavil se tím, jak dopadaly na zem. Protože nic neznamenaly. Jenže pak… se něco změnilo. Jedna figurka se ne a ne hnout ze svého místa, jako by byla přikovaná. A ta figurka upoutala jeho pozornost. Myslel na ni, soustředil se jen na ni, naplnila jeho myšlenky úvahami, které se mu nelíbily, ale nemohl je smazat. A tato figurka rostla. Každým dnem nabývala větší podoby člověka a vytěsňovala všechny ostatní figurky. Vrhala na ně stín, který je dělal nedůležitými. Tento náš muž se snažil i nadále hrát s ostatními figurkami, ale už to nebylo jako dřív. Místa na šachovnici ubylo, už nebylo kam postupovat. Ale on si nechtěl přiznat, co se dělo, nechtěl odhalit, že tato figurka je už příliš velká na to, aby ji ignoroval a jeho snaha předstírat, že neexistuje, nezabírala. A pak ta figurka zmizela, prostě nebyla. A jemu konečně došlo, že mu chybí. Zvykl si na ni a potřeboval ji, protože bez ní postrádala celá hra smysl. A tak se ji vydal hledat. Chtěl ji získat. Jak jinak by mohl dál hrát? Jak by mohl zvítězit? Bez ní to nešlo, nic nemohlo fungovat. Ani hra, ani jeho myšlení, ani sám život. Nemohl bez ní být. A pak mu to došlo. Ta figurka přestala být figurkou. Stal se z ní člověk. A už neexistoval jen on a život, ale i tato oživlá figurka ze hry. Ale s tou nechtěl zápasit, nechtěl s ní měřit své síly. Jen chtěl být s ní. Ale měla svou vlastní vůli a mohla se svobodně rozhodovat. Nemusela být s ním, mohla si vybrat kohokoliv jen chtěla. Jak ale s tímto pocitem žít? Když něco nebo někoho opravdu chcete a nemůžete jej mít…?" Můj hlas odezněl do ztracena. V mých posledních větách zaznívalo tolik pocitů, že mě to až zaskočilo.
A tak tomu bylo i u Toma. Jeho pohled se opět změnil. Veškerý strach, obavy i váhání byly tytam. Zíral na mě dlouhých několik vteřin a já poznal, že moc dobře ví, o čem a o kom mé vyprávění bylo.
A pak přišlo nečekané. Natáhl se ke mně a jednu ze svých rukou položil na tu moji. Byla chladná, ale ne ledová. Z velké blízkosti se mi zadíval do tváře jako by v ní něco hledal. A podle všeho to i našel. "Jenže občas je možné… že ji mít můžeme," zašeptal jen, než mě políbil. Nezkušeně, neohrabaně a s nejistotou. A byl to ten nejkrásnější polibek v mém životě. Žádná dravá nenasytnost, žádné kousání, jazyk v krku nebo zběsilé hnaní vpřed. Jen něha. Konejšivost smíšená se sladkou chutí jeho rtů, jeho vůní a dojemnou rozechvělostí. A nic víc ani nebylo třeba. Bylo to víc, než v co bych mohl doufat, víc, než bych si mohl přát. Jedno místo, jedna chvíle a jeden polibek… a přesto tisíc různých pocitů. Jak moc to může znamenat? Co všechno to může změnit?

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 22. ledna 2018 v 18:14 | Reagovat

Tak jsem si oddychla. Je dobře že si to mezi sebou vyřikali, urovnali a snaží se být spolu za dobře. Za velmi dobře...

2 Karin Karin | 22. ledna 2018 v 20:46 | Reagovat

Jsem moc ráda že si to vyjasnili doufám že spolu zvládnou.

3 solens-kyla solens-kyla | 25. ledna 2018 v 15:04 | Reagovat

Nádherný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama