Hlubina - Kapitola 20

7. ledna 2018 v 3:34 | Ann |  Hlubina
Kapitola 20
Na prahu



Proč to musí být všechno tak těžké? Proč se nemůže člověk prostě rozhodnout, koho chce a tu osobu získat? Je to jako prokletí. Pokud se do někoho zamilujete, nemáte vyhráno. Musíte to té osobě říct. Pak čekat na její reakci a mnohdy vám je řečeno, že si to ještě rozmyslí. A ani potom nejste v cíli. Jsou potřeba další minuty, hodiny, dny. Někdy dokonce týdny nebo měsíce. A výsledek není nikdy zaručený. A pro mě byl problematický už jenom první krok, tedy vyslovit se.

S povzdechem jsem se natáhl na postel ve svém bytě. Do školy jsem se neobtěžoval už chodit, na nějaký čas jsem ji vytěsnil. Byla nepodstatná. V mém životě a jeho vnímání nastaly změny, které si nárokovaly veškerou mou pozornost a nebylo možné je přehlížet.
Stalo se toho tak moc. A rychle za sebou. Byl jsem dohnán k rozhodnutí, kterého jsem nyní litoval. Ale jen tak napůl. Na jednu stranu jsem se bál. Ano, zrovna já jsem měl strach. Obával jsem se budoucnosti. Byl jsem fyzicky silný, měl jsem odvahu, rozhodnost i šarm. Ale v hrudi mi bilo probuzené srdce, jež bylo stejně křehké jako kterékoliv jiné. Mohlo být zasaženo, zraněno i zlomeno. A těžko říct, co by se stalo, kdyby znovu muselo podstoupit veškeré to bolení, ukřivděnost a pocit méněcennosti, jako když se se mnou rozešel Paulie. Na druhou stranu jsem sám sebe nenáviděl. Nenáviděl jsem své křehké a přelétavé city. A litoval jsem celé řady věcí. V prvé řadě toho, že jsem se s Tomem začal vůbec bavit. Nejdřív to bylo nevinné. Jen gesta, slova a tahy, které by mě, s trochou štěstí, mohly dovést k další čárce na mém seznamu lidí, které jsem získal. Které jsem svedl, využil a odkopl. Problém nastal už dávno předtím, než jsem si to sám uvědomil a připustil. Přerostlo mi to přes hlavu. Mělo mi dojít, že má žárlivost a odmítání vzdát se svého cíle, byly dostatečným upozorněním na události, k nimž docházelo hluboko uvnitř mě. V té hlubině. Ale já to neviděl, nechtěl jsem to vidět. Chtěl jsem jít dál a tvářit se před sebou samým, že vše šlo jako po másle. Jak stupidní a nevšímavý jsem byl. A teď jsem v tom byl až po uši. Nejdřív jsem zabil své první já. Toho milého, přátelského a pozorného kluka, co se spokojil s málem a i tak byl šťastný, protože jsem ho vnímal jako slabocha. A zrodil jsem se znovu. Krutý, nenasytný a sebestředný. Najednou bylo všechno o tolik snazší, když jsem se nemusel ohlížet na ostatní. Jenže do cesty mi vešla překážka, která se nedala předpokládat, a nemohl jsem ji zahrnout do svých plánů. Byl jsem donucen znovu povstat z popela jako fénix. Tentokrát opět se srdcem dokořán. Ale ne tak jako poprvé. Ne, nedokázal jsem se otevřít všem, nedokázal jsem mít rád každého. Mé první a druhé já se smísilo a vzniklo třetí. To, které mohlo mít rádo a chtělo riskovat všechno. Chtělo se otevřít a dát najevo své kladné emoce. Ale jen jedné jediné osobě.
Převalil jsem se na břicho a tvář jsem zabořil do měkkého polštáře. Jako by mi snad zrovna tohle mohlo pomoci to celé vyřešit.
Proč jen musí být láska tak bezohledná svině?
***
V následujících dvou týdnech jsem Toma nereflektoval. Buď vůbec nechodil do školy anebo se mi mistrně vyhýbal. Ať tak či onak, začínalo mi to lézt na nervy. Neměl jsem na to, abych se mu sám ozval. Sice jsem párkrát přemýšlel o tom, že bych mu napsal, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Pokud mám být upřímný, tak jsem se bál. Bál jsem se toho, co bych mohl zjistit. Tento strach byl tak odlišný od všeho, co jsem znal. Ta nejistota, rozpolcenost a myšlenky na nejhorší možné situace. Začínal jsem si opravdu připadat jako blázen. Jako naprostý cvok, co nebere na zřetel nic v okolí, jen to, na čem mu záleží ze všeho nejvíc. Možná bych neměl vycházet z domu nebo by mě měli zavřít do ústavu, dokud se z toho nedostanu. Pokud to vůbec bylo možné.
Maxe jsem naprosto ignoroval. Několikrát projevil snahu si se mnou promluvit, ale já dělal, že je vzduch. Nechtěl jsem se hádat, nechtěl jsem to řešit, chtěl jsem jen zapomenout. Na jeho zradu, své pocity i vše, co se stalo. Jediné, čeho se ode mě dočkal, byly nevraživé pohledy, hraničící až s nepřátelstvím. Aneb příběh o tom, jak se z přátel stali nepřátelé.
Po celé tyto dva týdny jsem prakticky nevycházel ze svého bytu. Sice jsem chodil do školy a na svou brigádu v knihovně, ale jinak jsem se uchyloval ven, jen když jsem šel nakoupit.
Druhý víkend od událostí u Toma doma, jsem opět trávil sám. Měl jsem se stavit u rodičů, ale napsal jsem matce, že mi není dobře a nemohu tedy dorazit. Byla to ubohá výmluva, ale opravdu jsem nestál o rýpavé poznámky a vlezlé otázky. Nechápali mě, nikdy mi nerozuměli. Matka měla alespoň tu snahu a dokázala mě občas podpořit, ale s otcem jsme si byli cizí. On nemohl pochopit mě, já zase jeho. Byli jsme dva odlišné světy, které stály proti sobě. A tak to asi zůstane už navždy. Nikdy jsme si neměli co říct.
A tak jsem trávil čas sám. Jen se svým notebookem a jeho obsahem. V sobotu večer jsem seděl na gauči před vypnutou televizí a stále dokola jsem si pročítal řádky své nedokončené povídky.
"Jen klid..." Alův šepot byl chrčivý. Dýchal přerývaně a každá buňka jeho těla jako by se rozhodla, že déle nesetrvá na stejném místě a začala kmitat. Snažil se působit klidně a sebejistě, ale šlo to těžko. Tohle byl ten okamžik. K němu směřovalo celé půlroční čekání. Nebyl to důvod jejich vztahu, ale vyvrcholení lásky, co cloumala jejich těly. Kéž by nebylo nejistoty, jež je oba sžírala. Situace byla ideální. Alův otec byl v práci, matka u kamarádky na čaji a oni měli celý dům pro sebe. Po vzájemném vyznání lásky a něžných dotecích konečně nastala ta vhodná chvíle. Chvíle, o které oba mnohokrát mluvili a snili. Jenže když nadešla, vzala sebou i obavy. Každý se bál, že udělá něco špatně. Že to zkazí.
Al by měl být ten, kdo přijde s iniciativou. Stejně jako vždy. Snažil se chovat sebevědomě jako v běžném životě. V jeho nitru se však svíjelo klubko nevyřčených strachů. Právě teď měl s osobou, kterou z celého srdce miloval, překročit hranici nevinného vztahu. Ovšem jak? Ne snad, že by neměl žádné zkušenosti. Ne snad, že by nebyl vzrušený. Ne snad, že by nevěděl co dělat. Ale nevěděl jak to dělat. Ještě neměl žádné zkušenosti s někým, kdo je stále panic. Nechtěl mu ublížit.
Napětí ve vzduchu se stupňovalo, už bylo potřeba udělat nějaký krok. A tak se Al rozhodl přestat stát na okraji pomyslné propasti, ale prostě skočit. Usmál se a s něhou v hlase zašeptal:
Vše bylo stále stejné. Nezměnilo se ani jediné slovo, ani jediná věta. Kurzor blikal na stejném místě a vybízel mě k tomu, abych to už dokončil. Abych završil svůj příběh a udělal za ním tlustou čáru. Vypadalo to jako by se mě snažil vyprovokovat, naštvat. Nutil mě k pokračování, ale inspirace i nápaditost mě opustila. Neměl jsem, co bych tam mohl dopsat. A tak jsem jen hleděl na monitor a četl jsem si ten kousek textu stále a stále dokola. Dokud jsem nebyl vyrušen.
Mé rozjímání a složité plány podobné dlouhým matematickým vzorcům přerušil zvonek, co proťal ticho bytu. Byl to vlezlý a otravný zvuk.
Zaklel jsem, notebook jsem zaklapl a nechal jsem ho ležet na gauči, než jsem zamířil otevřít. Bylo mi jasné, že jestli tam bude stát Max, asi se neudržím a opět zjistí, jak silně dokážu udeřit. A v podstatě jsem čekal jen jeho. Snažil se obnovit ztracené a podle všeho mu nedocházelo, že to nejde. Tohle nic nespraví, nic to nevyváží ani nesmaže. Měl si to rozmyslet dřív. Na druhou stranu ale vyvstávala otázka, proč by sem chodil takhle pozdě. Vždyť už byla tma.
Bez valného zájmu a očekávání na bodu mrazu jsem otevřel. Má pozornost ovšem ihned stoupla stejně jako adrenalin. Chvíli mi trvalo, než jsem vzpamatoval. "Tome?" vyslovil jsem tiše.
Stál tam. Na mém prahu. Přes rameno měl přehozený batoh, vlasy rozevláté a plné tajících sněhových vloček. A ten jeho pohled! Plný nejistoty, obav i bolesti a podlitý náznakem pláče. "Ahoj," pronesl rozechvěle. Dalo se poznat, že by se mohl co chvíli rozbrečet. "Omlouvám se, že sem jdu takhle pozdě ale… nemohl bych tu prosím chvíli zůstat?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 7. ledna 2018 v 12:40 | Reagovat

Copak se mu asi stalo? Ale snad se to mezi nima urovná. Těšim se na další díl...

2 Karin Karin | 8. ledna 2018 v 20:56 | Reagovat

V tom nejlepším to utneš netrpělivě čekám na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama