Leden 2018

Hlubina - Kapitola 21

21. ledna 2018 v 21:58 | Ann |  Hlubina
Kapitola 21
Jedno místo, jedna chvíle



Nějaká neznámá síla se podle všeho rozhodla, že pozdrží mé myšlení. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Dva týdny jsem ho nespatřil, ale v mé hlavě se po tuto dobu vyskytoval téměř neustále. Neozval se mi, nikde si mě nevyčíhal a ani od ostatních jsem o něm nic nezaslechl. A přesto tu teď byl. Stál na mém prahu a chtěl jít dál. Byla v tom symbolika. Tímto totiž nemohl vstoupit jen do mého bytu, ale zároveň také hlouběji do mého srdce.
Beze slova jsem ustoupil, čímž jsem mu naznačil, že může dál. Bylo jistě neslušné ho pozorovat, když se zouval a odkládal bundu na věšák, já to ale nemohl ovlivnit. Na to jsem byl příliš fascinovaný. Tímto okamžikem a jeho činem. Dokonce jsem zauvažoval nad tím, jestli by to celé nemohl být jenom sen, ale to jsem brzy zavrhl. Tohle bych nevymyslel v žádném případě. A i kdyby ano, vyvíjelo by se to jinak.

Ve znamení draka - Kapitola 4

21. ledna 2018 v 21:41 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 4
Pravdy a lži



Nádech. Výdech. Hlavně klid.
Hleděl jsem na svůj odraz ve velkém zrcadle uvnitř svého pokoje. Nacházelo se kus od postele, na níž jsem nyní seděl. Vypadal jsem aktuálně opravdu zuboženě. Ramena jsem měl svěšená, vlnité vlasy rozcuchané a pod hnědošedýma očima byly patrné fialové kruhy, které způsobil nedostatečný, neklidný spánek. Byly doby, kdy jsem mohl pyšnit dobrou postavou, tenkrát jsem měl ještě chuť a energii cvičit, nechyběla mi motivace. Ale nyní mi to připadalo jako nesmysl, což se odrazilo nejen na mém smýšlení. Byl jsem hodně hubený, což byl jediný důvod toho, že to vypadalo, jako bych měl alespoň nějaký ten drobný sval. Patrná byla i lehká propadlina ve tvaru orla na mém boku, jež byla památkou na znamení mého patrona, kterému jsem s oblibou říkal Tony nebo Antonio. Už jsem ho hodně dlouho nepovolal, nebylo to třeba, ale chybělo mi to. Dřív jsem ho v hlídaných prostorech mohl mít neustále při sobě a využívat jeho moci. Nebylo to nic extra, uměl jsem pouze hojit rány nebo člověka zbavit bolesti, ale i tak jsem se často zamýšlel nad tím, proč mi nepřiřadili povolání, v němž bych to mohl využít. Tady by se mi to hodilo jen při hojení vlastních ran, což jsem ale neuměl, můj dar se vztahoval jen na těla jiných lidí.
Lehce jsem pohupoval nohama a pečlivě jsem studoval svůj podbřišek. Stále to bolelo a to i přesto, že jsem to asi hodinu chladil ledem v sáčku, který už všechen roztál. Jess byla pryč, a tak jsem si mohl dovolit pohybovat se tu i v takovémto stavu.

Ve znamení draka - Kapitola 3

7. ledna 2018 v 3:37 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 3
Trojčata



Co tady dělám? Nezešílel jsem? Prohnalo se mi hlavou, když jsem další noc šel na to stejné místo. Jess byla pryč, takže jsem jí nemusel nic vysvětlovat, zato bych toho ale měl dost objasnit sám sobě. Tohle bylo nerozumné, neuvážené a mohly z toho pro mě vyplynout nemilé důsledky. Ještě noc předtím jsem si sliboval, že se tady už nikdy neukážu. A nyní jsem se sem hnal sám a z vlastní vůle. Co jsem si do toho sliboval? Bylo krajně nepravděpodobné, že by se tu zase objevil ve stejnou dobu a že bych na něj narazil. Ale i tak jsem pokračoval vpřed.
Tentokrát to tu bylo mnohem hlasitější a frekventovanější, několikrát jsem někoho minul a necítil jsem se přitom vůbec bezpečně. Stál jsem na tenkém ledě. Tohle nebyl můj rajón ani můj styl, a kdybych si nedal pozor, mohlo by se snadno stát, že by se led pode mnou prolomil a já bych skončil v temné hlubině bez možnosti návratu.
Nebyl jsem ale tak nervózní jako minule, tentokrát jsem totiž už věděl, do čeho jdu a na co můžu narazit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Až do doby, dokud mi nezačalo připadat, že mě někdo sleduje. Zprvu jsem znění kroků za sebou nepřikládal velkou důležitost, ale když ten někdo odbočoval stejně jako já, začalo mi to připadat divné. Když jsem zpomalil, zpomalil taky, když jsem zrychlil, zrychlil taky. A mě zase přepadla úzkost. Udělal jsem chybu. Zase. Jenže v tomhle případě nešlo o tresty, ale o život.

Hlubina - Kapitola 20

7. ledna 2018 v 3:34 | Ann |  Hlubina
Kapitola 20
Na prahu



Proč to musí být všechno tak těžké? Proč se nemůže člověk prostě rozhodnout, koho chce a tu osobu získat? Je to jako prokletí. Pokud se do někoho zamilujete, nemáte vyhráno. Musíte to té osobě říct. Pak čekat na její reakci a mnohdy vám je řečeno, že si to ještě rozmyslí. A ani potom nejste v cíli. Jsou potřeba další minuty, hodiny, dny. Někdy dokonce týdny nebo měsíce. A výsledek není nikdy zaručený. A pro mě byl problematický už jenom první krok, tedy vyslovit se.