Ve znamení draka - Kapitola 1

9. prosince 2017 v 22:20 | Ann |  Ve znamení draka
Mocný



Cigaretové nedopalky, rozlámané injekční stříkačky, rozbité flašky, použité kondomy a všudypřítomný smog. Vážně mám tohle zapotřebí?
S povzdechem jsem se rozhlížel kolem sebe. Můj postup byl pomalý, jelikož tato část města zrovna neholdovala osvětlení a ani pravidlům. Musel jsem si dávat dobrý pozor, jinak by se dost dobře mohlo stát, že skončím zraněný nebo, nedej bože, mrtvý. Ne snad, že by mě 'podsvětí' zrovna dvakrát lákalo, ale neměl jsem na výběr, bylo to mé povolání. Bylo mi přiděleno, když jsem dovršil věku osmnácti let. Dělal jsem to sotva půl roku a už teď jsem to nenáviděl. Princip byl jednoduchý: převzít podezření na potencionální místo setkání zrádců, najít ho, prohledat a předat informace. Nic míň a nic víc. Nerad jsem sám sebe takto nazýval, ale byl jsem udavač. Vlastně jsem ani nevěděl, proč mi dali zrovna tuto práci, nebyl jsem dobrý lhář, neměl jsem hbitý jazyk a neuměl jsem se ze všeho hravě vyvléknout. Jediné co, tak jsem byl nenápadný, nikdo si mě běžně nevšímal. Tiše jsem se objevil a tiše jsem se zase vytratil. Ano, asi jsem mohl skončit i hůř, ale nasazovat denně život při odhalování věcí potřebných pro naši společnost, nebylo zrovna něco, z čeho bych radostí skákal do vzduchu.

Byly už skoro dvě hodiny ráno a tma převzala kontrolu nad městem. Ze všech stran se ozýval rozjařený smích, křik a rachot. Normální člověk by byl v tuto dobu doma a spal, bavil se s přáteli nebo se díval na televizi. Rozhodně by se ale nevypravoval do takovýchto končit. Tento úsek už snad ani nebyl součástí města, ležel až na jeho okraji a neměl valnou pověst, což mi na klidu zrovna dvakrát nepřidávalo.
Pod mýma nohama zakřupaly střepy a já sebou lehce trhl. Tato přehnaná reakce dobře dokazovala, jak moc jsem byl nesvůj. Na chvíli jsem se zastavil a zhluboka jsem se nadechl, abych se hodil trochu do klidu. Zrovna jsem se nacházel v úzké, obzvlášť temné uličce, ohraničené dvěma domy, co už měly nejlepší léta za sebou. Zdi byly samý grafit a většina omítky se už dávno odrolila. Bylo těžké se zde vyznat, měl jsem štěstí, že obloha byla bez mráčku a měsíc mi svítil na cestu, jinak bych neviděl ani na krok.
Protřel jsem si oči. Už se mi dál nechtělo, každý postup vpřed byl souboj s mým pudem sebezáchovy. Nechtěl jsem tady být a nechtěl jsem tohle dělat. Co mi bylo do nějakých zrádců, do hrozeb a do možného vypuknutí války? Já chtěl jen vystudovat grafickou školu, cestovat a prožít příjemný život. Měl jsem své plány, dokud se tohle všechno nezačalo dít.
Volky nevolky jsem se vydal dál a po delší době jsem zvedl pohled od země. Málem jsem se znovu zastavil. Kousek ode mě se nacházely dveře, na nichž viselo zářící písmeno Z. Můj dnešní cíl. Už jsem stačil zjistit, že nejstarší místa pro schůzky zrádců byla nazvána písmeny. Už jsem se s několika setkal, Z tedy v tomto případě rozhodně neznamenalo 'zrádci', tak průhlední a naivní by rozhodně nebyli. A navíc sami o sobě mluvili jako o 'osvoboditelích'.
Ještě jsem zpomalil, ale i přesto jsem za pár okamžiků stál těsně před dveřmi. To, že jsem sem přišel takhle pozdě, mělo svůj důvod. V tuto dobu už bývala většina z nich opojená alkoholem a nikdo se nesoustředil na nově příchozí. Ztráceli smysl pro zodpovědnost a plánovací schůze se měnila ve změť zvrhlých zábav. Odporné.
Ještě jednou jsem se nadechl, načež jsem vzal za kliku a vstoupil jsem. Do nosu mě ihned udeřil pach alkoholu, potu a kouře z cigaret a z trávy. Nic příjemného. Nedal jsem to ale najevo a s hraným sebevědomím a jistotou jsem vešel. Dveře se za mnou zabouchly a já věděl, že už není cesty zpátky, musel jsem to dokončit.
Uvnitř bylo opravdu hodně lidí, tělo se tisklo na tělo a v přítmí narušovaném jen blikajícím lustrem u stropu se dalo jen těžko rozeznat, kde jedno končí a druhé začíná. Vypadalo to tu stejně jako venku, pomalované stěny a bordel na podlaze.
Nenápadně jsem se přesunul k baru. Neprotáhl jsem se ale až k němu, zastavil jsem se kousek od něj. Zjistil jsem, že je to jedno z nejbezpečnějších míst, kde si vás lidé moc nevšímají. Pak už stačilo jen čekat. A že jsem nemusel čekat dlouho. Pár minut po mém příchodu se dveře otevřely a dovnitř vstoupilo trio masivních, nabušených mužů. Nebyli sami, táhli sebou ještě čtvrtou osobu. Jednalo se o opravdu vysokého, štíhlého mladíka, jehož věk jsem nebyl schopen zcela odhadnout, mohlo mu být něco mezi dvaceti a třiceti lety. Měl ostře řezanou tvář, delší černé vlasy a ostříží, pichlavý zrak, kterým probodával všechny kolem. Vzpíral se a ti tři měli co dělat, aby ho udrželi, což bylo zvláštní, když jsem přihlédl k tomu, že na jejich tělech jen hrály svaly. Jejich oběť něco říkala, ale přes vřavu, která vypukla, jsem nebyl schopen rozeznat, co. Ostatní začali ustupovat z cesty a uvolňovaly prostor uprostřed místnosti, což způsobilo, že jsem byl dotlačen až na bar. Nebylo to zrovna nejpohodlnější a navíc jsem nic neviděl, a tak jsem se nakonec vyhoupl nahoru a posadil jsem se na něj, nebyl jsem sám, kdo měl tento nápad.
Konečně jsem měl přehled. Ti tři surovci dotáhli svou oběť až do uvolněného prostoru a všichni najednou ztichli. Nyní jsem mohl konečně zachytit slova dovlečeného:
"Nechci žádné problémy," prohlásil. Hlas měl melodický, zvučný a věřím, že by jistě mohl dělat řečníka, který by lidi oslovil. Co mě ale zaujalo víc, byl fakt, že mluvil zcela klidně, nevyšiloval a když byl puštěn, ani se nesnažil uprchnout. Svůj pohled zaměřil na nejvyššího a nepopiratelně nejsvalnatějšího z jeho tří věznitelů, který se postavil proti němu, zatímco zbylí dva se vmísili do davu přihlížejících.
"No tak to sis měl rozmyslet dřív, chlapečku!" zavrčel rozzuřeně nabušenec. Jeho slova byla následována světlem, které zalilo místnost. Šlo z druhého lustru vedle toho ne až tak funkčního.
Nový jas mi dovolil odhalit víc. Mladík, který se zde nedobrovolně ocitl, měl na sobě jen tílko a černé džíny, kolem pravé paže se mu obtáčelo bílé tetování v podobě draka. Nemohlo se jednat o znamení patrona, podle všeho neužíval žádné schopnosti a bůhví, jestli vůbec nějaké měl, mohlo se dost dobře jednat o obyčejného člověka. Jeho tvář byla opravdu mladá, ale také ošlehaná, takže jsem odhadl, že mu mohlo být něco kolem pětadvaceti let. Nejvíc zajímavé byly jeho oči, mísila se v nich temná modř zatažené oblohy s hlubokou šedí mraků před bouří. Byly nebezpečné, dravé a děsivé, ale stejně tak byly hluboké, podmanivé a zvláštním způsobem nádherné. Oproti tomu jeho sok neměl na sobě pranic výjimečného, jednalo se o tuctového steroidového krále. Byl o poznání starší, zhruba čtyřicátník s krátce střiženými, hnědými vlasy a tváří s věčně nevrlým výrazem. Už při prvním pohledu jsem odhadl, že mám tu čest se surovcem.
Předem jsem poznal, že se schyluje ke rvačce, ale i tak mě zaskočilo, jak rychle se první její část odehrála. Starší z dvojice zaútočil na toho mladšího, který se kupodivu nijak nebránil a po několika ranách byl sražen z zemi. Nyní ovšem přišlo něco, co mě přimrazilo na místě. Prvotní potlesk a jásot se znovu přehoupl v hrobové ticho, když se tmavovlasý napadený pomalu zvedl. Jeho výraz byl kamenný, ale jeho oči žhnuly jako dva uhlíky. Hřbetem pravé ruky si setřel z koutku úst krev a bez váhání si sundal tílko, které nechal dopadnout na zem. Ne, sundání není tím pravým výrazem, v podstatě jej ze sebe strhl. A nastalo to. Na jeho těle, které bylo, jak jsem nyní poznal, stejně svalnatého jako štíhlé, se začaly objevovat čáry, zprvu nepatrné, ale brzy již jasně žhnoucí. Jako první byla odhalena podoba tvora na jeho hrudi, při jehož spatření mě zamrazilo. Jednalo se totiž o tygra, tedy jedno ze zakázaných znamení. Navíc nešlo o ledajakého tygra, tetování bylo zářivě bílé, muselo tedy jít o bílého tygra, což byla vzácná záležitost. Zcela jsem zcepeněl ale až v momentě, kdy se ukázalo i druhé znamení, nyní na jeho levé paži. Bylo v jasné, rudé barvě podobné krvi. Nešlo ale tolik o tu barvu jako spíš o fakt, že se jednalo o draka. Skutečně, o rudého, jasně viditelného draka!
Další slet událostí byl ještě rychlejší, než ten předchozí. Mladík upřel své oči na nepřítele a zničehonic zmizel, aby se vzápětí objevil za ním a uštědřil mu pořádnou řádu do zad, načež zmizel znovu a steroidový král schytal tentokrát ránu pěstí no nosu. Tím to ale nekončilo, rozzuřený a krajně nebezpečný tmavooký bojovník mizel a objevoval se stále znovu, znovu a znovu. A s každým dalším objevením přicházela i další rána, dokud svalovec neskončil na zemi, sípajíc, lapajíc po dechu, a podlaha nebyla poseta kapičkami krve. Bylo po všem, skončilo to. Všichni jásali, vykřikovali a pískali, jen já byl v šoku. Odmítal jsem si to připustit. Tohle přece nemohla být pravda! Zažil jsem toho už dost, ale tohle? Dvě zakázaná znamení spojená na jediné osobě s bezesporu obrovskou mocí?
Všichni slavili, ale výherce souboje byl chladný, nedal znát jedinou emoci. Tyčil se nad svou obětí a pohledem pomalu přejížděl po okolí. Dokud se nezastavil na mě. A v ten moment jsem to poznal, nevím jak, ale byl jsem si tím jistý. On věděl, co jsem zač, věděl, jaké mám poslání, co tu pohledávám. A nic už nikdy nemohlo být stejné jako dřív.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 10. prosince 2017 v 1:47 | Reagovat

Stále hodně zajímavé. Jsem tedy zvědavá, co se změní...

2 Karin Karin | 10. prosince 2017 v 20:26 | Reagovat

To jsem zvědavá co se změnilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama