Hlubina - Kapitola 19

24. prosince 2017 v 0:06 | Ann |  Hlubina
Kapitola 19
Svoboda a něha



Být rozpolcen mezi dvěma světy není nic snadného. Vnímat dvě odlišné dimenze, plné nesrovnalostí. Každá nabízí něco jiného a snaží se tvářit jako ta nejlepší volba. Jedna nabízí klid. Bezstarostnost, volnost a svobodu. A to navždy. Zároveň je ale plná samoty. Věčně trvajícího odtržení od emocí a jejich vyjadřování. Dává možnost dělat si, co se vám zachce. Nepoutat se na žádná místa, věci ani lidi. Ale stejně tolik, kolik dává, tolik i bere. Jedná se jen o sezónní destinaci. Pobyt v ní si užijete, ale čas chvátá stále vpřed. Člověk stárne. Jeho názory se mění. Místo potřeby užívat si, přichází potřeba mít za kým chodit domů. Mít koho obejmout, o koho se opřít. A tyto výsady vám první svět vezme. Druhý svět nabízí něhu, vřelé objetí a konejšivou náruč ve zlých časech. Je ovšem nevyzpytatelný. Klidné moře, které ho omývá, se může z vteřiny na vteřinu změnit na běsnící masu vody, co vše strhává a likviduje. Něha se může změnit ve zlost a zlost zase přerůst v odpor. A v této fázi jste z této země vyhoštěni. Navždy. Jsou vám odepřeny všechny výsady, které jste doposud měli na dlani. Tedy i tento svět dává a bere zároveň. Ale který si zvolit? Být osamělým vlkem, co nezná bolest? Nebo žít ve smečce a riskovat, že vás její zbylí členové dřív či později vyštvou?
Hleděl jsem na Toma a on hleděl na mě. Čas jako by se zpomalil, zatímco jsme oba hledali ta správná slova. Ne, ne správná, ale prostě nějaká slova. Jakákoliv. Nevěděl jsem, co se honilo hlavou jemu, ale já byl zděšený. Připadal jsem si jako bych byl něčím otráven. Tohle jsem nemohl být já, muselo se jednat o někoho jiného. Ta osoba stála nad propastí. Za ní už nebylo nic, co by stálo za pohled. Jen spáleniště, plné dýmu, ticha troudu. Ale tam hluboko dole zářilo světlo. Vábilo ji, aby skočila. Zapomenula na svůj předchozí život a poddala se osudu. Ať už by skok vedl k nalezení ráje anebo ke smrti.

Sám sobě jsem slíbil, že se takto nebudu už nikdy v život cítit. Nechtěl jsem to zažívat, nechtěl jsem, aby mi to prolézalo tělem. Ta zranitelnost. Jenže ona vždy šla ruku v ruce s dary, které nabízela. S košem plným šťavnatého ovoce. Stačilo by jen natáhnout ruku a vzít si. A pak doufat, že nebude otrávené.
"Není tohle zase jen nějaká tvá hra?" zašeptal Tom do ticha místnosti. Jeho slova neměla šanci odehnat napětí, co by se dalo krájet.
Položil jsem se zpět na záda a povzdechl jsem si. Nemohl jsem se na něj dál dívat, nesnesl bych to. Jeho váhání ještě více podněcovalo mé vlastní a nutilo mě přemýšlet. Zabývat se tím, jestli skutečně cítím to, co jsem si myslel, že cítím. Nebo jestli se jedná jen o přechodný stav. Jako kdybych byl nemocný. Pár dní v posteli a vše by mohlo zmizet. Nebo ne? "Není," vydechl jsem. Můj hlas byl opravdu tak jiný. Nedalo se popsat v čem, ale byl. Změnil se. Celá řada věcí se změnila. Můj pohled na něj, vnímání Maxe, nahlížení na zamilovanost nejen jako na fenomén mladých a nezkušených lidí. Mohl jsem se tedy změnit i já? Nejen navenek, ale uvnitř. V hloubi sám sebe.
Přešlápl a udělal malý, váhavý krok mým směrem, než se usadil na kraj postele. V bezpečné vzdálenost. Tak, aby mi byl nablízku, ale aby mohl zároveň prchnout, kdyby se mu něco nelíbilo. "Chrisi. Já… jak už jsem řekl, mám tě rád," zamumlal. Slova mu šla z úst pomalu. Vypouštěl je s váháním. Jako by se bál, že ho stihne trest, pokud by řekl něco, co by se mi nelíbilo. "Jenže tohle už není žádná hra. Myslím to vážně," snažil se tak znít, ale bylo to v rozporu s jeho zjevnou zdráhavostí. "Ale pochop mě, když řeknu, že ti nemůžu jen tak věřit. Tahal jsi mě za nos už od začátku. Nejdřív jsi po mně vyjel tehdy v té knihovně. A pak… pak ses snažil chovat, jako že se se mnou chceš bavit. Jen tak. Prostě proto, že ti připadám sympatický. Ale pořád… jsi hrál. Hrál jsi, že můžeme být přátelé. Hrál jsi, že ti můžu věřit a mohu se na tebe spolehnout. Ale řekni mi, prosím, jednu věc. Co bys dělal, kdyby ses teď nacházel v mé situaci?" Byla to spíš řečnická otázka, protože pokračoval. "Přizpůsobuješ si svět kolem bez ohledu na to, jestli by se on sám chtěl přizpůsobit. Jsi jako hazardní hráč. Sázíš na to, že prostě vyhraješ. A když ne… je zle," ztišil hlas a jeho oči přejely po mé tváři. Stále to hledal. To něco. Možná nějaký pocit, možná klam, možná odpověď na všechny své otázky. A možná všechno dohromady. "Víš… já Maxe vážně miluju. Nelhal jsem. Chodili jsme spolu do školky. Pak na základku. Dřív nebyl takový jako teď. Byl tak milý, tak pozorný a obětavý. Myslel jsem si, že to v něm někde ještě je. Vždyť to přece nemohlo jen tak zmizet!" zašermoval rukama. "Jenže včera večer jsem zjistil, že se to asi opravdu někam ztratilo. Nebo je to dobře ukryté a…" zmlkl. Nezdálo se, že by měl v plánu ještě pokračovat, došla mu slova.
Jeho zmínka o Maxovi se mi nelíbila. Ale kupodivu jsem to chápal. Byl to jeho idol. Někdo, koho znal už roky a o kom si myslel, že se jen přetvařuje. Jenže on se nepřetvařoval a já to věděl. Znal jsem ho. Bavil jsem se s ním už dlouho. Nevím, co v minulosti zažil a čemu byl vystaven, ale nebyl žádný nevinný anděl. Měl stejnou potřebu užívat si jako já. Zvolil si první svět. Cestu svobody a seberealizace. Ale také cestu bez cíle. A po té kráčel, ať šlo o cokoliv a o kohokoliv. Dokonce se rozhodl podrazit kvůli tomu kamaráda a doufat, že se to nikdy nedozví a celá událost bude zametena pod koberec. Ano, tak to chtěl. Užít si a nechat to plavat. "Omlouvám se," řekl jsem. Tuhle jednoduchou frázi jsem nemyslel už dlouho vážně. Obvykle to byl jen tah, jak působit dobře. Teď ale ne. "Chápu to. Musíš se teď cítit hrozně. Jenže já to prostě nezvládl. Prostě jsem se tu nemohl neobjevit. Nemohl jsem. Chápeš tohle zase ty?" v mých slovech zaznívala zoufalost. Vše kromě Toma ustoupilo do pozadí. Lehká bolest hlavy po alkoholu, vědomí, že máme být oba ve škole i starosti, které jsem bral jako součást každého dne.
Přerývaně se nadechl a zase vydechl. K tomu, co jsem řekl, se vůbec nevyjadřoval. "Mohl bys prosím odejít?" zeptal se jen.
Sklonil jsem hlavu a kývl jsem. Tohle se dalo čekat. Měl teď hodně o čem přemýšlet. My oba. Vtrhl jsem do jeho domu, bez pozvání. Neurvale a majetnicky. Jako by mi patřil. Bude si to muset nechat projít hlavou. A já taky. Navíc se mohl kdykoliv objevit jeho otec, se kterým žil. Nebo tu třeba byl a já o tom jen nevěděl.
"Budeš se chtít nějak sejít?" zeptal jsem se ještě.
Zpod řas na mě upřel ty hluboké, podmanivé oči plné zmatku a jeho vábivé rty vypustily poslední slova: "Časem uvidíme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 24. prosince 2017 v 1:23 | Reagovat

Takže ani Max nakonec nebyl žádný svatoušek? No jsem zvědavá, jestli Tom dá Chrisovi druhou šanci...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama