Hlubina - Kapitola 18

9. prosince 2017 v 22:35 | Ann |  Hlubina
Kapitola 18
Svět za mou zdí



Nevím, jak dlouho jsem spal. Nezajímalo mě, že další den byla škola. Všechny povinnosti se rozplynuly. Skoro jako by ani nikdy neexistovaly.
Když neodpovídal, poddal jsem se únavě, kterou jsem pociťoval. Horko, jež sálalo z jeho jemného těla, mě naplnilo klidem a pocitem bezpečí. Byli jsme jen my dva. On a já. Stejně jako východ a západ slunce. Jako jing a jang. Nic víc jsem nepotřeboval a nic víc jsem ani nechtěl. Překonal jsem pomyslnou zeď, kterou jsem v sobě vybudoval. Tato zeď po dlouhou dobu oddělovala mě a mé cíle od vnějšího světa. Od všech jeho snů a přání, která v něm měli jiní lidé. Všechno jsem vnímal zřetelněji. Jako bych si konečně nasadil brýle. Už jsem úplně zapomněl, jaký to je pocit, když vám záleží na někom jiném, než na vás samotných. Jaké to je, být něčím víc, než jen samostatnou jednotkou. Mít vyšší cíl, než jakým je sex. Ano, byla to zranitelnost. Ale kouzelná zranitelnost, plná opojení, které hraničilo až s euforií. Zranitelnost, kterou jsem nechtěl už nikdy zažít, a přesto jsem se jí znovu poddal. Znovu jsem jí dovolil, aby mě ovládla a získala nade mnou kontrolu. Na co bylo tedy všechno to mé dřívější snažení? Na co byly všechny ty noci, plné zvířecího potěšení bez hledání vyššího cíle?

Probraly mě sluneční paprsky, které pronikly oknem dovnitř a přejely po mé tváři. Chvíli jsem se zamýšlel nad tím, jestli to všechno nebyl jen sen. Jen změť mých myšlenek, která k tomu vedla. Když jsem ovšem otevřel oči, shledal jsem, že to byla pravda.
Hleděl jsem do modrého stropu, který se nacházel nad mou hlavou. Takovýto prostý pokoj jsem u sebe doma neměl.
Rozhlédl jsem se. Toma jsem ale nikde neviděl. Byl jsem sám. Alespoň jsem se naprosto ujistil, že se mi nic nezdálo. Všechno to byla skutečnost. Zlom uvnitř mě, můj úprk sem i Maxův podraz. Měl bych být asi naštvaný, měl bych se vztekat, ale nešlo to. Nedokázal jsem se na svého kuřáckého kamaráda zaměřit, mé myšlenky pořád dokola utíkaly zpátky k Tomovi a k tomu, co jsem předešlý večer řekl. Láska? Opravdu jsem to vypustil z úst? Opravdu jsem byl schopen se znovu zamilovat? Skutečně jsem překonal své nové já, potlačil jsem veškerá svá přesvědčení a ještě k tomu jsem to vyřkl nahlas? Označil bych se rozhodně za šílence. Lepší oslovení jsem pro sebe neměl. Myslel jsem si, že mé srdce je navždy mrtvé a že si budu užívat života a procházet jím jako věčný hajzl. A teď tohle?
Mé oblečení bylo stále navlhlé, ale jen tak málo, že jsem to skoro nevnímal. Co jsem ovšem pociťoval mnohem intenzivněji, byla bolest v krku. Studený vzduch a nedostatek mého oblečení podle všeho odvedl svoje.
Z myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře.
Přejel jsem pohledem přes stolek vedle postele na práh a pronesl jsem: "Ano?"
Do pokoje s váhavým výrazem vstoupil Tom. Jeho pohled byl nejistý. Měl přes sebe přehozený černý župan, který mu sahal po kolena a byl zavázaný v pase. Vlasy měl rozcuchané a divoce mu vířily kolem hlavy. Ale u něj mi to kupodivu nevadilo. V ruce svíral bílý hrnek. "Já… udělal jsem ti čaj," zamumlal, přešel blíž a hrnek položil na stolek vedle postele. Vypadalo to, že se chystal zase odejít, ale já jsem ho zarazil:
"Počkej chvíli," pronesl jsem chraplavým hlasem a nadzvedl jsem se na loktech, abych se mohl posadit.
Zastavil se a zůstal stát kousek ode mě se svěšenou hlavou.
Chvíli jsem hledal správná slova, než jsem je konečně vyslovil. "Bojíš se mě? Jsi naštvaný?" položil jsem mu dvě otázky naráz. Ale musel jsem. Ležely mi totiž v hlavě. Zamiloval se do Maxe. A právě ten byl středobodem jeho vesmíru. A pak jsem sem vtrhl já. Uřícený, mokrý a nepřátelský k jeho lásce. Co si o mně po tom všem mohl myslet? Osobně jsem odhadoval, že nic dobrého.
Zhluboka se nadechl a nějakou dobu nic neříkal. Asi si to srovnával v hlavě. Ale ve výsledku jsem se odpovědi přece jen dočkal. "Nebojím se. Ale… nevím, co si mám myslet," zamumlal se stále skloněnou hlavou. "Nejdřív jsem tě měl za grázla… pak jsem si myslel, že se můžeme normálně bavit. A teď…" utichl. Ale ani nebylo třeba, aby to dokončoval. Už jen jeho postoj nasvědčoval tomu, že je nejistý.
"Nebylo mým úmyslem dělat ti v hlavě bordel," řekl jsem s rozvahou. Nechtěl jsem ho děsit. Najednou mě opustila potřeba být ten nad věcí, ten nadřazený, něco víc. "Nevím, co to do mě vjelo," odhalil jsem mu. "Přišlo to tak najedou. Sám se v tom neorientuji. Mám v tom stejný zmatek jako ty," odhalil jsem mu. Nechtěl jsem ho dál udržovat v klamu, nechtěl jsem dál lhát. Nechtěl jsem se přetvařovat. Ne v jeho přítomnosti. Tato tíživá potřeba být otevřený pro mě byla něčím novým. Ano, zažil jsem ji i s Pauliem. Ale na takto silnou. "Omlouvám se, že jsem vás takhle vyrušil. Ale nemohl jsem to nechat plavat, nešlo to."
Zvedl hlavu a očima zapátral v mé tváři. Něco hledal. Možná náznak lži, klamu. "Nerozumím tomu," zašeptal. "Zasadil jsi mi ránu. Donutil jsi mě cítit se hrozně, myslel jsem si, že pro tebe nemám už nejmenší cenu. A pak… si sem přijdeš a tvrdíš, že mě miluješ. Já už nevím, čemu mám věřit!" Schoval si tvář v dlaních.
Povzdechl jsem si. "Rád bych ti to řekl, ale sám taky nevím," otevřel jsem se. Náhle to pro mě nebyl žádný problém. "Nejdřív to pro mě celé byla jenom hra. Jen další čárka v seznamu, kterou bych se mohl pyšnit. A dlouho jsem to tak vnímal. Nic jiného jsem si nepřipouštěl, ale dlouho si mi ležel v hlavě. A včera večer to nějak prasklo. Možná za to moh alkohol, kterej jsem vypil, i když ho moc nebylo. Ale nevím…"
Ruce svěsil zpět podél těla a upřel na mě pohled, v němž se zračily pochybnosti. "Nevím, jestli ti mohu věřit. Nevím teď vlastně nic. Mám strach… bojím se, že udělám něco, čeho budu litovat. Já… jsem zmatený. Pořád přemýšlím nad tím, jestli jsi to, co jsi řekl včera večer, myslel vážně nebo to byl jen nějaký šikovný tah…"
Natáhl jsem se pro hrnek s čajem a upil jsem z něj. Prodloužil jsem si tím dobu na odpověď, než jsem konečně pronesl: "Obávám se, že jsem říkal pravdu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bonito Bonito | Web | 9. prosince 2017 v 22:47 | Reagovat

pekne vidiet aktivny anime blog :D

2 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 9. prosince 2017 v 22:48 | Reagovat

to počitadlo ti nefunguje tam budeš mat len nejaku menšiu chybičku, ktoru ked opraviš tak ti pojde :D

3 Hatachi Hatachi | Web | 10. prosince 2017 v 1:31 | Reagovat

Oba k sobě cítí to samé a oba z toho stejně zmatený. To ještě bude hodně hezké...

4 Karin Karin | 10. prosince 2017 v 20:33 | Reagovat

Oba jsou pěkně zmatený.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama