Hlubina - Kapitola 17

3. prosince 2017 v 1:04 | Ann |  Hlubina
Kapitola 17
(Ne)přátelé



Lidské srdce je křehký nástroj. Pokud na něj hrajete s citem a jednáte s ním s úctou, může vám otevřít cestu vedoucí k úžasným věcem. Může vám ukázat to nejkrásnější na celém světě. Něhu, obětavost a tu nejčistší lásku. Když s ním ovšem jednáte s despektem a hrajete si s ním jako s panenkou, dojde k zapečetění. Veškeré brány do něj se uzavřou, aby už nevpustily nic, co by mu mohlo ublížit a způsobit újmu. Takové srdce je chladné a přenechává veškerou vládu mozku a tělu. Nevadí mu, když jeho majitel jedná jen na základě pudů a následuje pouze povrchní cíle. Nevměšuje se do logických záležitostí a poklidně spí. O nic se nezajímá, vše je mu lhostejné. Jeho svět se ohraničen hradbou z křivd a bolesti. Je tu ovšem otázka. Může na celém širém světě existovat něco, co je schopno tuto hradbu překonat? Něco, co si najde cestu i do těch nejtemnějších zákoutí? Něco, co má moc větší, než bolest?
Vítr zesílil, jeho poryvy směřovaly proti mně a zpomalovaly můj postup. Každý jeho úder do mé zmrzlé kůže byl jako šleha bičem. Nebral na mě nejmenší ohledy. Jako by se mi snažil zabránit dostat se dál. Já se ale ničemu nepodvoloval. Tma, mráz i chumelenice byly jen další překážkou, kterou jsem musel překonat, abych dosáhl svého cíle.
Má cesta vedla přes celé město, temným lesem a kolem luk. Byla snad nekonečná. Čas najednou plynul mnohem pomaleji. Mé nohy dopadaly v rychlém sledu na namrzlou cestu, na niž nebylo skoro vidět. Ani bych nezaznamenal, kdyby mi něco stálo v cestě a já to do toho napálil. Skromnou dávku světla mi poskytovala jen auta, co občas projela kolem mě. Několikrát se mi ale povedlo seběhnout do příkopu, než jsem se opět vrátil na svou cestu.

Mé tělo trpělo. Dával jsem mu zabrat. Prudký výdej energie, hnaní se na pokraj sil a počasí byly faktory, které se mu ani za mák nezdály. A dávalo to jasně najevo. Pálení v mém krku zesílilo a přemístilo se až do plic, na něž zaútočilo. Chodidla jako by mi hořela a svaly o sobě dávaly vědět stejně jako bok, v němž mě po pár kilometrech začalo nepříjemně píchat. Ale já prostě nemohl zastavit. Nešlo to. Něco mě nutilo postupovat bez oddechu dál. Jako bych byl jen loutkou v nějaké kruté, divadelně hře bez konce.
Konečně jsem zachytil světlo lamp a po pár momentech i první domy. Dostal sem se tam. Na území nikoho, nacházející se mezi dvěma městy. Trochu jsem zpomalil a přimhouřenýma, pálícíma očima jsem hledal barák, který by se podobal tomu, jež mi byl popsán Pauliem.
Po několika dalších minutách jsem ho konečně objevil. Jeho barva i poštovní schránka seděla. Musel to být on. Pokud jsem tedy už nezačínal blouznit nebo mě nešálil unavený zrak podrobený zkoušce větrem a šokován chabým osvětlením.
Branka byla zamčená, a tak jsem ji přeskočil. To mi dělalo trochu problémy, měl jsem zmrzlé ruce. Ale naštěstí se mi to zdárně povedlo. Překonal jsem dva schody a vzal jsem za kliku hlavních dveří. Kupodivu bylo otevřeno. Slušnost, neslušnost jsem vpadl dovnitř. Měl bych sice zazvonit, ale vůbec jsem to nebral na zřetel.
V domě bylo šero. Napravo i nalevo ode mě se nacházely úzké chodby, vedoucí neznámo kam. A přede mnou bylo krátké schodiště, na jehož konci stály dveře. A právě zpod těch dveří se dral ven proužek světla, která nasvědčoval tomu, že se tam někdo nachází. Zaznamenal jsem i dva hlasy, jeden z nich byl totožný s tím Tomovým.
Bez dalších úvah jsem vyběhl schodiště a zanechával jsem za sebou na koberci i schodech mokré stopy.
Když jsem byl nahoře, tak jsem, opět bez sebemenšího zaváhání, sáhl po klice a vtrhl jsem dovnitř. Pohled, který se mi naskytl, mě víc než šokoval. Zůstal jsem přimražen na místě. Očekával jsem podobnou situaci, ale…
Tomův pokoj byl celý modrý a relativně malý. Přímo naproti dveřím se nacházela postel a na ní, kryt dekou, ležel člověk, kvůli kterému jsme tohle celé dělal. Člověk, u kterého mě jen vzpomínka na něj donutila hnát se na pokraj svých sil a riskovat zdraví i nehodu. To všechno by mi ale připadalo normální. Ovšem rozsvícená lampička na nočním stolku vedle postele mi odkryla pohled ještě na jednoho účastníka této 'sešlosti'. Nevěděl jsem, jestli mám při pohledu na něj začít zuřit nebo se rovnou odstřelit. Tu osobou byl totiž někdo, kdo mi byl velmi blízký a jehož jsem doposud považoval za přítele, za kterého bych dal ruku do ohně. Max. Stál, zatím oblečený, vedle postele a hleděl na mě jako na zjevení. Podle jeho pohledu se dalo usuzovat, že mě tu zaručeně nečekal, stejně jako já jeho.
Zprvu přišel šok, který mě přimrazil a zabránil mi cokoliv dělat. Setrvával jsem na místě a díval jsem se na něj s neskrývaným zděšením. Kohokoliv, opravdu kohokoliv, bych tu viděl raději, než jeho. Byla to zrada. A to neodpustitelná. Moc dobře věděl, že jsem po Tomovi jel, kvůli mně ho zval na svou party. A teď tohle? Vysvětlovala se tím ovšem řada věcí. Konečně jsem věděl, proč o tomto Tom odmítal cokoliv říct, stejně jako to, proč tak divně zíral, když se Max na večírku líbal s tou dívkou.
"Chrisi? Já ti to vysvětlím!" vytrhla mě z transu slova, která ze sebe můj kamarád vysypal. Zvedl ruce ve smířlivém gestu, snažil se zachránit situaci. "Není to tak, jak si myslíš!"
Bez výrazu jsem k němu došel a stanul jsem mu tváří v tvář. Šok mě opustil a na jeho místo nastoupil vztek. A pocit křivdy. Bez varování jsem se rozmáchl a udeřil jsem ho do obličeje. Rozhodně to nečekal, a tak skončil na zemi. "Vypadni," ucedil jsem skrz zaťaté zuby. Bylo mi jedno, jak jsem ho dřív vnímal. Podrazil mě. Byl jen další z řady omylů, kterých jsem se za svůj život dopustil. Jen další člověk na černé listině. Vnímal jsem ho jako přítele. Jako osobu, ke které jsem se mohl uchýlit, když jsem cokoliv potřeboval. Ale on se rozhodl vrazit mi kudlu do zad. Tajně strávit noc s někým, s kým jsem ji chtěl strávit sám. A tohle přátelé nedělají.
Zvedl se ze země. Nepokoušel se mi ránu vrátit. Nepokoušel se o nic. Jen sebral svou bundu, která ležela v rohu postele, a opustil místnost, přičemž za sebou hlasitě zabouchl dveře.
Mé nitro stále ještě vřelo, když jsem svou pozornost přesunul na Toma. Byl přikrytý až ke krku, v prstech tiskl lem deky a sledoval mě. Co to bylo za pohled? Co všechno se v něm zračilo? Překvapení, bolest, zděšení, strach, nejistota. Ale ještě něco. Něco, co by se dalo nejlépe označit jako odevzdanost. Naprostá bezmoc, vedoucí k nezájmu o sebe samého. Pomalu pustil deku, kterou doposud svíral. Víčka zakryla průzračnou barvu jeho duhovek. "Dělej si, co chceš," zašeptal. Jeho slova byla rozechvělá a bázlivá. Ale zároveň v nich zazníval nezájem a beznaděj. Skoro jako by pro něj celý život končil v tomto momentě.
Myšlenky, vířící v mé hlavě, mi nedovolovaly najít žádný řád. Žádný záchytný bod, žádnou logickou úvahu. Byl jsem v tom sám. Sám jen se svými pocity, co se mnou zmítaly stejným způsobem, jakým si vítr pohrává s draky, které pouštějí malé děti.
Běžně bych v tomto viděl ideální příležitost užít si. Dosáhnout toho, o co jsem tak dlouho usiloval. Ale něco se změnilo. Něco zásadního v mém nitru.
Pomalu jsem k němu došel. Skoro jsem nevnímal, co jsem dělal. Po všem tom snažení jsem se dostal opět do stejné situace. Opět jsem byl zcela bezbranný a nemohl jsem podniknout nic, co by mi umožnilo chovat se jako dřív. Nic, co by mě zbavilo emocí, co mě sžíraly a nutily mě k činům, co mi byly měsíce a měsíce cizí.
Zastavil jsem se vedle postele a zhasnul jsem lampičku, co doposud osvětlovala Tomův pokoj. A pak jsem si vedle blonďáčka lehl. Promočený z množství sněhu, co na mě roztál a chladný jako kus ledu. Levou rukou jsem přikryl své tělo a posunul jsem se k němu blíž. A když jsem ho sevřel v objetí, vnímal jsem, jak se třese. Ale pochyboval jsem o tom, že ho rozechvěla zima, co ze mě šla. Ne, bylo v tom něco jiného. Něco diametrálně odlišného.
Zavřel jsem oči a vnímal jsem ho. Jeho tělo, oblečené jsem v trenkách, mi připadalo vařící. A bylo to tak příjemné. Konečně jsem se nacházel v situaci, do které jsem se tak dlouho toužil dostat. Ale když to nyní přišlo, netoužil jsem už po ničem z toho, co dřív. Náhle jsem v něm neviděl jen cíl, kterého jsem musel dosáhnout a který jsem pak mohl odkopnout. Bylo to tak divné. Ale zároveň hrozně uspokojující. A v ten moment mi to došlo. Dopadlo to na mě jako vlna, kterou jsem nemohl zastavit. Neměl jsem na to dostatek sil. A bylo nemožné to udržet. "Nelhal jsem, když jsem říkal, že tě nemám rád," zašeptal jsem do ticha pokoje. Můj hlas byl zvláštní. Nejen, že jsem obvykle nemluvil takhle tiše, ale zaznívalo v něm i něco jiného. Něco, na co jsem si už odvykl. City. "Ale pokud mám být upřímný," pokračoval jsem, "tak mám čím dál větší pocit… že tě miluju."




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 3. prosince 2017 v 14:45 | Reagovat

Jůůůůůůůůů...Chris dospěl. Konečně si přiznal, že má i city. A ty chová k Tomovi. Jen by mě zajímalo, co tam dělal Max a jestli se oparvdu chystal na to, co si myslí Chris. Nevím, ale myslim si, že by toho Max nebyl schopný, přeci jen je Chris jeho moc dobrý kamarád...
Moc se těšim na další díl...

2 Karin Karin | 4. prosince 2017 v 22:21 | Reagovat

Také si myslím že se Max nechtěl z Tomem nechtěl vyspat netrpělivě budu čekat na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama