Hlubina - Kapitola 16

12. listopadu 2017 v 23:45 | Ann |  Hlubina
Kapitola 16
V hlavě



Je to on? Ne, to přece není možný. Nesmí to bejt možný! Proč? Jak vůbec Sama napadlo pozvat nás oba? Co to má znamenat? Je to nějakej blbej vtip nebo co? Prosím, ať se mi to všechno jenom zdá! Nemohl jsem tomu uvěřit. Ve škole se mi dařilo si ho nevšímat a vůbec ho neregistrovat. A teď? Jen tak tam stál se svým dokonalým, umělým úsměvem a s postojem člověka, který ví, že je vysoko. Bavil se, oslavoval. Zřejmě si mě zatím vůbec nevšiml. Zkrátka sem jen dorazil bez toho, aby věděl o mé přítomnosti. Ale já už dobře věděl o té jeho. A když obrátil tvář mým směrem a vydal se ke mně, měl jsem chuť proklít celý svět.
Na Samovu oslavu jsem dorazil s úmyslem pobavit se. Opít se, zapomenout na všechno a užít si. Když jsem ovšem předal dárek a vydal jsem se pro pití, zkameněl jsem. Toho, na koho jsem narazil, jsem rozhodně nečekal. Mnohem raději bych tu viděl své vlastní rodiče, než jeho. A mnohem raději bych přešel přes žhavé uhlíky, než s ním mluvit. Ale podle všeho jsem neměl na výběr. Šel přímo ke mně se zcela zjevnými úmysly. Nemohl jsem se jen tak otočit a utéct, co by si pomyslelo okolí. Zvlášť když byl obývák u Sama tak malý. Ještě bych se o někoho přerazil.
"Ahoj Chrisi," usmál se, když ke mně došel. Jako vždy byl perfektní. Pečlivě upravené vlasy, oblečení sladěné do bílé barvy a žádné známky únavy ve tváři.

"Ahoj Paulie," pozdravil jsem na oplátku jakoby nic. Ale uvnitř jsem cítil vztek a nechuť. Všechny kladné city, které jsem k němu kdy choval, byly mrtvé. Pohřbené uvnitř propasti, kterou jsem vybudoval na místě, kde se dřív nacházelo srdce. Zůstal jen odpor a nenávist, jenž mě sžírala do morku kostí. To on byl ten, který mě zcela změnil. Hrál si se mnou jako kočka s klubkem nití. A nakonec prostě odešel. A teď se se mnou chtěl bavit jako bychom byli přátelé?
"Nějak se nám vůbec nedaří se potkávat. Ale ostatní rozhodně nelhali, opravdu ses velmi změnil," uculil se. Jeho oči se zvláštně leskly a klouzaly po mně s očividným zaujetím.
To se mě snaží balit? Po tom, co mi proved? Idiot. "Ty ses zas nezměnil vůbec," prohlásil jsem bez zájmu a natáhl jsem se na stolek pro kelímek s pitím a lokl si. Ať to bylo cokoliv, hlavní byl fakt, že se jednalo o alkohol.
Zasmál se. "Máš pravdu. Já už se asi nezměním nikdy," pokoušel se pokračovat v konverzaci. "A co jinak? Jak žiješ?"
"Fajn," zabručel jsem a studoval jsem tapety na stěnách obýváku se zebrovaným vzorem. Tady to rozhodně nebylo jako u Maxe, vše bylo menší a prostší, ale nevadilo mi to. Nemusel jsem se nacházet pokaždé v luxusu. A tady to mělo také své kouzlo. Kouzlo jednoduchosti. Obyčejná, malá místnost s kobercem, stolkem, pár židlemi, televizorem a nějakou tou skříní.
"A co? Máš někoho?" vyzvídal. Jeho chování nasvědčovalo tomu, že si nehodlal dát jen tak pokoj.
"Jasný," kývl jsem bez váhání.
"Fakt?" byl překvapený. "A koho?"
"Každou chvíli někoho jinýho," ušklíbl jsem se. "Učil jsem se od odborníka," slovně jsem na něj zaútočil, nemohl jsem si to odpustit.
Buď to nepochopil anebo to nechtěl řešit. "Slyšel jsem, že ses docela začal bavit s Tomem," nadhodil ve snaze mě vtáhnout do debaty.
"Hm." Neřešil jsem, odkud to má. Bylo mi to tak nějak ukradené.
"Dřív jsem se s ním celkem bavil," pokračoval vytrvale, "je to fajn kluk. A mají opravdu libovej barák! Viděls ho?"
"Ne." Doufal jsem, že brzy zmlkne. Bylo to nezáživné a otravné. Má představa o strávení dnešního večera byla jiná, než vykecávání se s ex.
"Opravdu? Takovej ten velkej modrej s tou legrační schránkou ve tvaru sovy."
"Nikdy jsem tam nebyl," zhatil jsem jeho úsilí mi to osvětlit.
"Aha. Škoda," zarazil se, ale brzy opět našel nit. "Víš, že byl dneska taky pozvanej?"
"Ne," opakoval jsem se a byl jsem nucen vzít si další kelímek. Tohle bych střízlivý opravdu nedal.
"No, tak byl. Ale musel by být v deset zpátky doma, že prej něco má a mohl by tu být jen chvíli."
"Zajímavý. Hele, už budu muset, musím si ještě něco vyřídit," zvolil jsem taktiku ústupu, když se mi nepodařilo ho odradit.
"Jo, jasně. Užij si večer," popřál mi a vrátil se zklamaně zpět k partě, se kterou se předtím bavil.
No konečně! Zajásal jsem v duchu. Rozhovor s ním pro mě nebyl nic příjemného. Cítil jsem odpor při vyřčení každého slova adresovaného jemu. A navíc projevil snahu bavit se o Tomovi. A o to jsem ve svém aktuálním rozpoložení vůbec nestál. Do paměti se mi jasně vyryl náš poslední rozhovor. A každičká zmínka o onom blonďáčkovi ve mně probouzela prudkou vlnu vzteku. Nedokázal jsem ovšem identifikovat, na koho přesně jsem byl naštvaný. Na něj? Na toho jeho nabíječe? Nebo snad na sebe?
"Ahoj, Chrisi!" ozval se vedle mě další, otravný hlas.
Obrátil jsem se a spatřil jsem toho mladíka, se kterým jsem se kdysi líbal na festivalu, a který se ukázal i u Maxe. "Nazdar," pozdravil jsem. Asi už mi z toho všeho začínalo hrabat, protože jsem měl v plánu vzít zavděk i jím. A to přitom vážně nebyl můj typ a běžně bych se k němu neuchyloval. Ne, že by nebyl pohledný, měl své kouzlo jako každý. Měl štíhlý pas, souměrný obličej a bělostný úsměv. Ale něco mi na něm nesedlo. Pravděpodobně ta jeho věčná veselost, co vše překonala. Nebo jeho věčně neupravené vlasy, které mi šly na nervy.
"Tak dneska jsi tu sám, jo?" vesele se usmál.
"Dneska ano," odsouhlasil jsem. Nemusel jsem být zrovna dvakrát geniální na to, abych poznal, že byl opět pod vlivem. A to nejen alkoholu. "A co ty?" povytáhl jsem obočí.
"Bohužel taky," pronesl s hořkostí v hlase, než ke mně přistoupil blíž. "Pamatuješ si na ten festival?"
"Jak bych mohl zapomenout?" řekl jsem tak, aby mu bylo jasné, že dnes to může klidně zkoušet a já se nebudu bránit. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem ten žár, to vzrušení a taky to, jak dokonale jsem dokázal vypnout mozek, když jsem s někým byl.
"A líbilo se ti tam?"
Došlo mi, že nemluvil o té hudební složce. "To tedy líbilo," odkývl jsem.
Přitočil se ještě o něco blíž, byl opravdu pod parou. "A chtěl by sis to zopakovat?"
Beze slova jsem se sklonil a přitiskl jsem své rty na ty jeho. S okolím jsem si nedělal starosti, bylo mi jedno, že nás mohl kdokoliv vidět, stejně většina lidí tady věděla, jaký jsem a jaké jsou mé úmysly.
Zprvu se překvapeně zarazil, ale pak se připojil. Zprvu něžně, ale brzy už vášnivě až neurvale. V čem jsem jej hravě napodobil. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se jen na jeho rty, chutnající po alkoholu. Vytěsnil jsem vše kolem sebe, nechtěl jsem se soustředit na nic jiného. Ale cítil jsem se tak zvláštně. A ne zrovna v dobrém slova smyslu. Sám jsem nerozuměl tomu, co se dělo. Postrádalo to veškerý smysl a nesedělo to na mě, ale dělalo mi problém si to pořádně vychutnat. Jako by mi v tom bránila nějaká neviditelná, ale velmi účinná síla. A pak to přišlo. Zničehonic, zcela nečekaně. Na zavřená víčka se mi náhle promítl Tom a já ucítil příval horka, které jsem snad nikdy ve svém životě nepocítil. Zdálo se mi, že se líbám s ním. Že rty, které si přivlastňuji, jsou jeho. A líbilo se mi to. Vzbuzovalo to ve mně tak podivné pocity. Pocity, o kterých jsem si myslel, že už jsou dávno mrtvé, protože jsem je nechtěl nikdy víc zažít. A přesto se najednou objevily. Zjevily se zdánlivě odnikud, ale dožadovaly se pozornosti. Chtěly, abych se na ně zaměřil, abych je vnímal do hloubky, abych jim podřídil všechno. Svou přítomnost i budoucnost, své výbuchy veselosti i neduhy, svá ranní probuzení, myšlenky, úvahy. Svůj svět. Začínalo se mi zdát jako by to bylo skutečné. Ale když jsem se podíval před sebe, spatřil jsem jen toho kluka. Nemohl jsem jinak, prudce jsem se od něj odtrhl a v duchu jsem zaklel. "Musím jít," zamumlal jsem jen a vrazil jsem mu do ruky kelímek, jež jsem po celou dobu svíral.
Možná, že za to mohl jenom alkohol a byla to hloupost. Ale i přesto jsem se rozeběhl pryč. Poprvé za svůj život jsem dobrovolně dával sbohem zábavě a fyzickému potěšení, jen abych něčemu zabránil. Nemohl jsem to dovolit. Nevím proč, ale vědomí, že se Tom dnes s někým vyspí, mi náhle připadalo jako největší problém v mém životě. Užíralo mě to a hnalo vpřed.
Proběhl jsem brankou a zamířil směrem k autobusové zastávce, Na nic jsem se neohlížel. Nezajímalo mě to, že jsem si nechal v domě bundu a běžel v mínusových teplotách jen v tričku. Ani to, co si pomyslí ostatní nebo snad to, jestli mi vůbec pojede nějaký autobus. Neměl jsem na podobné věci čas, hrál jsem o minuty.
Ledový vítr bičoval mé tělo a vločky tály na mé kůži. Jedna za druhou. Mému zevnějšku byla zima, ale mé nitro plálo plamenem jasnějším, než samo slunce. Nutilo mě na nic nemyslet a pokračovat stále dál.
Konečně jsem se přiblížil k zastávce a i přes husté sněžení jsem zaznamenal autobus, co v ní stál. A na jeho zadní částí zářil nápis mé cílové stanice. Zrychlil jsem, ale on se zrovna rozjel. "Stát!" zvolal jsem, ale nikdo mě podle všeho neslyšel. A dopravní prostředek mi začal mizet. "Kurva!" zanadával jsem. Neměl jsem nejmenší šanci ho dostihnout. Ale i tak jsem se nezastavoval. Věděl jsem, že musím doběhnout až k němu. Musel jsem najít dům, v němž bydlel. Musel jsem to zastavit. Dřív než bude pozdě.
V krku mě začínalo pálit z chladného vzduchu, jež jsem ve velkých doušcích vdechoval. Běžel jsem rychleji, než obvykle a nedělalo to dobrotu, ale nedbal jsem na to. Sám jsem pořádně nechápal souvislosti, pořádně mi nedocházelo, co se dělo. Věděl jsem jen jedno: Tom nesměl být toho muže. Ať už jím byl kdokoliv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 13. listopadu 2017 v 20:32 | Reagovat

Že by se Chris, i přes svou volnomyšlenkářskou povahu, opravdu zamiloval? Proč jinak by chtěl, aby Tom zůstal čistý? Ale nevěřim, že by Tom někoho měl. Protože ten, koho on chtěl, ten ho zklamal...
No jsem zvědavá, co bude dál a jestli to Chris odmarodí, protože běží jen v triku přes celé město, jen aby skolaboval mezi dveřmi Tomovi v náruči...
Těšim se na další díl...

2 Karin Karin | 13. listopadu 2017 v 20:50 | Reagovat

Že by se nám Chris zamiloval budu netrpělivě čekám na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama