Hlubina - Kapitola 14

14. října 2017 v 0:27 | Ann |  Hlubina
Kapitola 14
Ne, nemám tě rád



Nečekané události patří k životu. Každý by měl být čas od času něčím překvapen, ať už jsou to pozitivní nebo negativní věci. Ale někdy je těch překvapení příliš a je těžké je vstřebat a pracovat s nimi. Pokud po dlouhé době přijde hodně pozitivních, je to úžasné a člověk se hned cítí skvěle. V opačném případě je to pak problém. Klid vnáší do života řád, který v něm potřebujeme. Někdy je nejlepší, když se nic neděje a my si můžeme jen tak sednout a vypustit všechno okolo. Nic neřešit, ničím se netrápit ani nic neočekávat. Jen pokud dokážeme toto, můžeme být opravdu šťastní a spokojení. Ale ne vždy to jde.
Den se mi vlekl. Každá vteřina byla jako minuta, každá minuta jako hodina. Už jsem začínal mít všeho plné zuby. Sice jsem toho dost zjistil, ale velká řada věcí se naopak zahalila do roucha tajemství. Celá tato hra se začínala vymykat mé kontrole.

Nejdřív to bylo stejné jako vždy a já to ani odlišně nevnímal. Dalo by se říct, že to pro mě byla rutinní záležitost. Ale nevyvíjela se dle mého očekávání. Vše bylo najednou příliš složité. Nejdřív přišla posedlost, na kterou mě Max upozornil. To by se ještě dalo zvládat. Ale nyní? Ovládlo to mé myšlenky, které se neustále vracely k tomuto ránu. Byl jsem naštvaný a nejistý zároveň. Tuhle kombinaci pocitů jsem nezažil snad celé věky. Ale proč se tak najednou vrátila? Proč, sakra?! Snažil jsem se na to nemyslet, prostě na to zapomenout. Jenže to nešlo. Nedokázal jsem to ovládnout. Neustále jsem si musel přehrávat těch pár vteřin, kdy Tomovi po tváři skanula slza a on přiznal, jak se věci doopravdy mají. Už jsem nemohl pochybovat o tom, že mluvil pravdu, nedokázal by to tak mistrně sehrát. Také jsem zjistil, že se jedná o tu samou osobu, co ho před nedávnem odmítla, protože sám prohlásil, že ho miluje. Ovšem to, o koho se jedná, pro mě byla stále záhada. Ale ať už to byl kdokoliv, byl to solidní hajzl. Stejně jako já. Jeho úmysly se zdály být velmi podobné těm mým. Také mu šlo jen o jedinou věc. Byl tu ale malý rozdíl a to ten, že mé vlastní jednání mi nevadilo, ale to samé v jeho podání mě dovádělo k šílenství. On měl bezesporu výhodu a to fakt, že do něj byl Tom blázen.
Poslední hodinu už jsem opravdu nezvládal. Nedokázal jsem se, i přes své snažení, soustředit na výklad profesora. A tak jsem to prostě vzdal. Musel jsem se rozhodnout, co dál. Nemohl jsem se nadále nacházet ve stejném rozpoložení, to zkrátka nešlo. Můj konečný, neslyšný verdikt mi nebyl úplně po chuti, ale byla to nutnost, nic jiného mi nezbývalo. Bylo načase udělat krok vpřed a neohlížet se zpátky.
Když zvonek ohlásil konec vyučování, zvedl jsem se a měl jsem se k odchodu.
"Chrisi?" ozval se vedle mě chlapecký hlas.
Vytržen ze svých přetrvávajících úvah jsem zvedl hlavu a zaměřil jsem se na svého tmavovlasého spolužáka. Tuším, že se jmenoval Sam. Byl to velmi inteligentní mladík, kterému šlo všechno samo. Nijak extra se neučil, podle toho, co jsem slyšel, prakticky vůbec, všechno si přečetl jen před hodinou a vždy dopadl dobře.
"Potřebuješ něco?" povytáhl jsem obočí. Nikdy jsem se s ním moc nebavil, nebyl moje krevní skupina a už vůbec ne můj typ. Mluvili jsme spolu a psali si jen párkrát, když jsem se potřeboval zeptat na něco ohledně školy, ale mimo její prostory pro mě byl jen tváří v davu dalších.
"Zítra mám v plánu pořádat takovou menší oslavu, nechceš dorazit?" usmál se. Stud mu očividně nebyl moc známý.
Zamyslel jsem se. O něj jsem se opravdu nikdy nezajímal, ale rozptýlení by se mi zaručeně hodilo. Mé rozhodnutí bylo tedy jasné. "Jasně," kývl jsem. "V kolik a kde?"
"Zítra kolem osmé, adresu ti napíšu, jestli chceš. Abys ji nezapomněl," nabídl se ochotně. Zřejmě mě tam opravdu chtěl. Ještě aby ne, znala mě tu většina lidí a já bych byl zaručeně dobrým lákadlem pro ostatní, aby přišli.
"Jasně, ozvi se," souhlasil jsem a přehodil jsem si přes rameno batoh. "Musím letět, zatím čau," kývl jsem a měl jsem se k odchodu.
"Ahoj," rozloučil se také a víc si mě nevšímal. Zdálo se, že je naprosto spokojený.
Budovu jsem opustil rychle, Max dnes nebyl ve škole, takže jsem ani nemusel na nikoho čekat. Měl jsem v plánu se jít rychle najíst, musel jsem si pak ještě odsedět pár hodin ve školní knihovně. Jaká otrava.
Když jsem procházel kolem místa, kde proběhla má hádka s blonďáčkem, musel jsem se ušklíbnout. Jednou na to budu možná vzpomínat ještě se smíchem a budu se bavit svou vlastní tupou zaujatostí.
Mé kroky zastavilo zaznění mého jména. Ne snad, že by mě to normálně zarazilo, šlo spíš o to, že jsem poznal hlas, který ho vyslovil.
Otočil jsem se doleva a spatřil předmět svých dnešních úvah. Nesnažil jsem se ani skrýt, že mě překvapil. Čekal bych, že se mi obloukem vyhne. "Děje se něco?" zeptal jsem se suše. Možná bych na něj neměl po tom všem být nepříjemný, ale rozhodnutí, které jsem učinil, mě k tomu nutilo.
Přešel blíž a prsty si prohrábl vlasy. Zase ta jeho nejistota. "Jen bych se chtěl… omluvit," vypadlo z něj. "Nechtěl jsem být ráno tak nepříjemný, jen…" povzdechl si. "Prostě doufám, že to jsi schopný pochopit."
Jeho snaha o usmíření byla dojemná, ale se mnou zrovna moc nepohnula. "Nech to bejt, beztak na tom nesejde," pokrčil jsem rameny. Proč bych to taky nějak víc řešil? Byla to jeho volba. Když s tím neznámým chtěl být, tak prosím, ať si s ním je.
"Ale jde! Vždyť jsme přátelé, ne?" pokusil se o úsměv, ale ten mu zmizel z tváře, když viděl můj kamenný výraz bez známky pobavení. "Sám jsi přece říkal, že bys chtěl, abychom byli kámoši. Já vím, co jsem řekl, ale nemyslel jsem to tak," snažil se zachránit situaci. "Prostě to ze mě jen tak vypadlo."
"Padá z tebe očividně 'jen tak'," prsty jsem naznačil uvozovky, "hodně věcí, co?" Ani jsem se nesnažil být milý.
"Proč jsi takový?" zase začínal znít zoufale.
"A proč bych takový neměl být?" uchechtl jsem se. "Měl jsi naprostou pravdu, jsem přesně takovej, jako jsi mi ráno řekl. Jde mi jen o sex. A proto už mě nezajímáš."
"Děláš si legraci… že ano?" Zaraženě si prohlížel mou tvář ve snaze najít náznak žertu.
"Ne, nedělám," zavrtěl jsem neústupně hlavou. Bylo načase se ho zbavit. Natrvalo ho odstranit ze svého života. Musel jsem se znovu stát středobodem svého světa. Já a jen já, nic a nikdo jiný. Tak to bylo bezpečné. Tak to bylo správné. Tak to bylo nejlepší. "Jediné, co jsem celou dobu chtěl, bylo tvoje tělo. To nezískám, tak proč bych se o tebe měl dál zajímat?"
Tiše zalapal po dechu. Má slova musela bolet. Ale bylo to nutné. "Já…" pokusil se něco říct, ale hned se zarazil a semkl rty. Pohled, který mi pak věnoval, nebyl nevinný ani roztomilý. "A víš co? Tak fajn! Já tě nepotřebuju! A jen abys věděl, tak moje tělo ti nikdy patřit nebude! Zítra večer bude patřit někomu, kdo si ho zaslouží mnohem víc!" snažil se mě zasáhnout, ale bylo to marné. "Myslel jsem si, že spolu budeme moct vycházet, dokonce jsem tě začal mít celkem rád. Ale teď vidím, že si to nezasloužíš!" jeho ústa vypouštěla vzteklá slova, ale jeho oči se lehce leskly a jeho tvář byla zbrázděna bolestným zklamáním, které nebyl schopen zakrýt.
"To drama si můžeš odpustit," zasmál jsem se, ale byl to krutý smích. Poupravil jsem si batoh a zamířil jsem pryč. Při odchodu jsem před rameno místo rozloučení prohodil prostou větu: "A jen abys věděl, tak já tě neměl rád nikdy."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 14. října 2017 v 9:38 | Reagovat

No...to se nám to teda vyvinulo. Určitě si to takhle nepředstavoval nikdo z nás, včetně Toma. A Chris nezklamal, je to opravdu bezcitný zmetek. Holt když někdo ošklivě ublížil jemu, tak on to bude dělat ostatním. Ale těšim se, až se mu to jeho chování vymstí. A věřim, že by Tomovi bylo líp s Maxem, který není tak zlý, jako Chris...
Jinak pěkný díl. Těšim se an další...

2 Karin Karin | 14. října 2017 v 20:46 | Reagovat

Cris mě ani nepřekvapil ale myslím že mu to tak jedno není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama