Hlubina - Kapitola 11

10. září 2017 v 21:41 | Ann |  Hlubina
Kapitola 11
Co víc si přát?


Někdy je snazší zapomenout na svá předsevzetí, která cílí vysoko, a zaměřit se na něco jednoduššího a snáze proveditelného. Ne vždy jde všechno tak, jak si představujeme, a proto se stává, že místo výhry ve věčném souboji, který na nás život chystá, se smíříme s darem útěchy, ze kterého sice nejsme nadšeni, ale dosáhneme jej prostými způsoby. Já si ale odmítal připustit, že bych mohl prohrát.
Když jsem se druhého dne časně zrána kradl domů, měl jsem čas přemýšlet. Hlava mě pobolívala, ale nebylo to nic, co by nespravila trocha klidu a prášek.
Toma jsem sice stále nezískal, což se mi nelíbilo, ale zato jsem se k němu dostal blíž, než dřív. Já byl možná ten, kdo ho se vším všudy políbil, ale prvotní iniciativa pocházela od něj. Nakonec jsem se musel smířit s neznámou dívkou, jejíž jméno jsem se nakonec vůbec nedozvěděl, zato jsem se však velice sblížil s jejím tělem. Ale doba, během které mě opravdu vlastnila, byla ohraničena začátkem a koncem aktu. Předtím, když jsem ji sváděl, i potom, kdy mi usínala v náručí, jsem se stále dokola vracel k půlnočním událostem. Normální člověk by to už nejspíš začal vzdávat, ale já nad něčím takovým vůbec neuvažoval. Nehodlal jsem utéct z boje. Já nebyl ten typ, který zvedal bílou vlajku míru a odtáhl s nepořízenou. A rozhodně ne v takovéto situaci. Každý jistě zná větu, že v lásce a válce je vše dovoleno. Já si to pro sebe upravil tak, že ve chtíči a válce je vše dovoleno, tak se mi to líbilo stokrát víc.

Když jsem se po proflámované noci ocitl opět ve svém bytě, můj původní záměr jít si lehnout, se setkal s nepořízenou. Místo toho jsem si vzal Ibalgin a láhev vody a sedl jsem si k počítači. Věděl jsem, že bych se měl umýt, ale nechtělo se mi, a tak jsem tento úkon, stejně jako jídlo, které jsem také potřeboval, odložil na dobu neurčitou. Bylo načase udělat další nutná opatření.
Vyhledat si Tomův facebookový profil a poslat mu žádost o přátelství, bylo záležitostí na pár chvil, ale důkladné prohrabávání se fotkami a jeho veřejnými statusy, bylo na delší čas. Moc jsem se toho nedozvěděl. Maximálně to, že má asi psa, protože s ním na řadě fotek byl nějaký dalmatin. Také by ho jistě neubylo, kdyby tam o sobě měl nějaké důležitější informace. Ale neměl ani uvedené žádné příbuzné, oblíbenou hudbu nebo sledované stránky. Zkrátka pěkná nuda. Když jsem se dopracoval až na konec, zjistil jsem jen, že má facebook necelý rok. Na někoho jeho věku neobvykle krátká doba.
Po skončení svého neúspěšného pátrání jsem se opřel o opěrátko židle, zaklonil jsem hlavu a podložil jsem si ji rukama.
Byl jsem zklamaný a zvědavý zároveň. Možná, že na Maxově tvrzení o mé posedlosti přece jen něco bylo. Ale já tohoto blonďáčka zkrátka musel mít. Byla to výzva. A začínala se mi i celkem líbit. Bylo to jako hra na lovce a kořist. On se snažil uniknout a já se ho snažil dostat. A to, že byl každý z nás od základu jiný, to jen zpestřovalo. Neseděl do pomyslných tabulek, které jsem měl vytvořené pro své oběti. Jeho odtažitost nebyla jenom hrou na nezájem. Ale přesto už jsem se mu musel dostat pod kůži. Jinak by mi nedal pusu na rozloučenou. Alkohol je velký kouzelník, umí posunout hranice toho, co je člověk ochoten udělat a také otevírá lidské nitro. Když jsme pod vlivem, jsme odhodlaní učinit prohlášení, která jsme se dlouho báli vyslovit. Vyznáme lásku lidem, na které nemáme. Nebo dáme polibek někomu, u koho víme, že ho nemůžeme vlastnit.
"Miluji svůj život," vydechl jsem do ticha bytu. Dříve byl jako na horské dráze, jednou jsem byl nahoře a jednou dole. Ale aktuálně jsem mířil výš a výš. Měl jsem skvělý vzhled, vlastní bydlení, peníze a obdiv. Mnohokrát mi někdo řekl, že by chtěl být jako já. Byl sem nespoutaný jako bouře a divoký jako uragán. Byl jsem volný. Nic mě nemohlo svázat nebo omezit. Abych se dostal až sem, byl jsem nucen toho hodně obětovat. Staré přátele, část volného času, mnoho ze svých přesvědčení a mnoho ze svých citů.
Propukl jsem ve smích. Příliš jsem se zaměřil na Toma a začal jsem ztrácet mnoho ze svého nového já. Bylo komické, jak se mnou takový normální hoch mohl zacloumat. Téměř se mu podařilo ve mně vyvolat pochyby o sobě samém. Ovšem jen téměř. Když jsem měl možnost vzpomínat na předešlý večer a noc a vybavoval jsem si všechny ty okouzlené pohledy a zájem, který mi byl projeven, dostal jsem se zpět na koně. Ne, já nebyl někým, kdo by prohrával. Nebyl jsem ten starý Chris. Už jsem nebyl ubožák, který věřil na věčné štěstí, pravou lásku nebo nikdy nehynoucí vášeň. Byl jsem mladý, přitažlivý a volný. Ale i přes to všechno mi ještě něco chybělo. Něco, čemu jsem nerozuměl. Něco, co jsem si nechtěl připustit. A proto jsem si stále musel pokládat dvě otázky:
Co víc bych si mohl přát? Čeho víc bych mohl dosáhnout?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. září 2017 v 20:31 | Reagovat

CHris začíná přemýšlet hodně o Tomovi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama