Hlubina - Kapitola 10

2. září 2017 v 0:02 | Ann |  Hlubina
Kapitola 10
Smím prosit?



Zdálo se, že si mě všiml, až když jsem stál u něj. Očividně ze své účasti na takovéto akci byl opravdu rozhozený.
"Ahoj," přivítal mě s plachým úsměvem.
Několik okolo stojících lidí, co mě znalo, se na nás dost zvláštně dívalo. Mé úmysly jim jistě nebyly cizí. Řada z nich zde byla ze stejných důvodů jako já.
"Co si dáš k pití?" Choval jsem se jako hostitel. Ten pravý by teď už beztak nebyl schopný nikoho přivítat. Měl moc práce s líbáním se s Mary. Těch dvou si zřejmě všiml už i Tom, jelikož se na ně díval. "Je celkem neslušné takhle zírat," nadnesl jsem škádlivě.
Trhl sebou, když mu došlo, na co jsem narážel a sklopil pohled. "Pardon. Je tu něco nealkoholického?" zajímal se. Oba předměty jeho pozorování už beztak mizely na schodech do druhého patra. Všem bylo jasné, proč tam jdou.
Ušklíbl jsem se. "To bohužel vážně ne." Možná za barem byla nějaká kola nebo sodovka, ale to jsem mu neříkal. Neladilo by to s mými plány.

"A co je tady nejméně alkoholického?" pohlédl na mě a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Nervozita se z něj dala vycítit na dálku.
Měl jsem sto chutí říct, že mé rty, ale to jsem raději polkl. Když už jsem měl tak hezky našlápnuto, nechtěl jsem si to kazit. "Zkus nějaké mojito, v tom by toho zase tak moc být nemělo," zvážil jsem. I když i v tom bylo rumu víc než dost, Max nebyl žádný škrt, když se jednalo o chlast.
"Tak jo. A to je kde?"
"Pojď," pobídl jsem ho a dovedl jsem ho ke gauči, který byl zrovna příhodně úplně volný. Sedl jsem si a ukázal jsem na prostřední mísu, ze které už značně ubylo. Většina holek tady totiž pila právě mojito, protože to působilo jako takové dámské pití. Ale o dámy se rozhodně nejednalo, o tom svědčily už jen ty hluboké výstřihy všude kolem. Normálně bych do nich také nahlížel.
Už i s pitím se usadil vedle mě a zlehka si lokl. "Takové je to tu vždycky?"
"Jak to myslíš 'takové'?" povytáhl jsem jedno obočí a sám jsem vyprázdnil zbytek svého kelímku a natáhl jsem se, abych si mohl dolít. Už jsem to na sobě trochu cítil, měl jsem mnohem lepší náladu a byl jsem prohřátý, ale hlava se mi ještě nemotala.
"Jako tak rušné a hlasité," upřesnil.
"Bývá to i horší, teprve se to tu rozjíždí," zasmál jsem se. Hudba sice byla docela nahlas, ale nebylo to zase tak příšerné, mluvit se dalo normálně. A šum hlasů kolem mi nepřidal jako rušivý element.
"Tak to se mám asi ještě bát, co?" také se zasmál, i když jeho smích byl nejistý.
"Ne, je to pak jen vetší prča. Aspoň pro mě."
Vypadalo to, že se trochu uvolnil, ale pořád byl jako na trní.
"Ahoj Chrisi!" objevil se vedle mě zničehonic tmavovlasý mladík s brýlemi na nose. Matně jsem si ho pamatoval z letního festivalu. Byl neskutečně otravný. Jenom jsme se líbali a on se ke mně pak snažil dostat ještě další dva měsíce. A ani nebyl až tak hezký.
"Ahoj," odvětil jsem pouze. Na jméno jsem si nevzpomněl a upřímně mě ani nezajímalo.
"Nechceš si zatancovat?" byl už značně mimo, slova se mu pletla v ústech. A podle jeho panenek se dalo usuzovat, že to nebylo jen kvůli alkoholu.
"Ne, díky, už jsem domluvený s někým jiným," snažil jsem se ho zbavit.
"Jako hned teď?"
"Jo, hned teď," vmžiku jsem odložil své pití, vzal jsem ho i Tomovi a táhl jsem ho do rohu místnosti, kde se tancovalo. Když jsem si všiml jeho zaražení, zamumlal jsem: "Jen se ho chci zbavit."
Bylo vidět, že se mu ulevilo. Zřejmě mě měl na chvíli za opilého. "Neumím moc tancovat," neodpustil si odpověď.
"To je jedno, podívej se na některý lidi kolem, skoro se potácej," odvětil jsem. Já tancovat uměl. Zlaté taneční. Ale tady se beztak netancovaly žádné klasické tance, to bychom působili jako idioti.
Když jsme se dostali do rohu, přitáhl jsem si blonďáka k sobě. Ne úplně na tělo, ale i tak se zdálo, že je z toho rozhozený. "Jen mě nech, povedu tě," slíbil jsem mu. A to jsem také udělal. Bylo to zvláštní. Velmi. Ačkoliv tvrdil, že tancovat neumí, tak mu to šlo. Možná to bylo jen tím, že se opravdu nechával vést a jeho tělo se poddalo mým pohybům. Když jsem natáhl ruku na otočku, udělal dokonce i to. A nevypadalo to, že by se styděl tančit s klukem. Rozhodně bych nečekal, že mě zrovna tanec bude bavit, ale bavil. Možná to bylo těmi promile v krvi. Nebo šlo o něco jiného? Tak jako tak jsem si to užíval. Opět se po nás začali lidi ohlížet. Pravděpodobně za to mohlo i to, že jsme byli jediní, kteří doopravdy tančili a jen se nepohupovali nebo nepotáceli. Co chvíli jsem cítil, jak se nějaká část mladíkova těla otřela o to mé. A prvotní obavy, že mi bude šlapat na nohy nebo se bude zamotávat, byly pryč. Na tváři se mi po dlouhé době objevil upřímný úsměv. Písnička, na kterou jsme tancovali, nebyla ani rychlá ani pomalá a bohužel už neměla dlouhého trvání. Ale i ta minuta mi přišla jako věčnost. Sám jsem to celé nechápal. Tomovy pohyby působily ladně, ty mé spíše divoce, ale přesto jsme spolu z nějakého, mě záhadného, důvodu ladili. Když to celé skončilo, bylo mi zvláštně. A nezpůsobil to potlesk od pár ožralů. Šlo o něco jiného, něco hodně divného.
"To bylo… docela fajn," věnoval mi Tom úsměv. Teď byl opravdu úplně uvolněný, známky stresu byly pryč. Uklidnilo ho to snad spolehlivěji, než by to zvládl alkohol.
"To bylo," souhlasil jsem relativně tiše. Pořád ve mně něco doznívalo.
Když jsme se vrátili zpět na místa a pořádně jsem se napil, tak ale ten neurčitý pocit zmizel. Byl jsem to zase já jako vždycky.
Žádní další otravové už se neobjevili, takže nebyl další důvod vstávat. Možná že mi to i trochu vadilo, alespoň jsem se tak cítil. Divné. Naše konverzace se zase stočila ne až tak zajímavým směrem. Nějakou dobu jsme mluvili o škole. Vyprávěl mi o svém projektu, na který chtěl ony knihy o astrologii. A já úplně zapomněl na to, co jsem původně chtěl udělat. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy se podíval na hodiny, které ukazovaly půlnoc, a prohlásil, že musí jít. To jsem vážně takový idiot?! Právě na této akci jsem ho chtěl dostat. A teď jsem měl smůlu. Zkusil jsem ho přesvědčit, aby ještě zůstal, mohli jsme klidně oba spát tam. Marně. I mé nabídky, že ho doprovodím na zastávku, byly zamítnuty. Tvrdil, že jsem příliš opilý. To byla asi i pravda. On byl taky, ale rozhodně ne tak moc jako já. Alespoň jsem s ním došel ven. Už jsem se i celkem motal. Přehnal jsem to. Když člověk sedí, tak se jen těžko odhaduje, kdy přestat.
"Vážně musíš jít?" zkusil jsem to ještě jednou, když jsme stáli na verandě. Aktuálně tam nikdo kromě nás nebyl.
"Jo, nechci tu zůstat přes noc, už teď je to tady moc rozjetý," kývl a opřel se o plůtek, co venkovní, krytou plochu lemoval.
"Vždyť jsi taky opilej."
"Zvládnu to," ujistil mě a otočil se k odchodu. Pak se ale zarazil a zničehonic se vrátil. A tehdy přišlo nečekané. Natáhl se na špičky a vtiskl mi polibek. Možná bych to ani neměl nazývat polibkem, spíš pusou do koutku úst. Když se ale chtěl odtáhnout, vzedmula se ve mně vlna vášně. Přitáhl jsem si ho blíž a sám jsem se přisál na jeho rty. Byly vlahé a poddajné. Mé myšlení bylo rázem pryč. V nočním chladu jsem vnímal jeho teplo a nasládlou chuť alkoholu, co mu ulpěla na ústech. Cítil jsem opojný pocit vítězství. Užuž jsem ho chtěl zatáhnout dovnitř do horního parta, ale když jsem to zkusil, prudce sebou cukl. Pití, co jsem měl v sobě, způsobilo, že jsem ho pustil. Rychle ustoupil. Díval se na mě se zmatkem, vyděšením a bezradností. A než jsem stačil cokoliv říct, otočil se a zmizel.
Nějakou dobu jsem jen otupěle stál na místě a díval jsem se za ním do tmy, než jsem se probral a podrážděně jsem se vracel zpět dovnitř.
Ještě stále jsem na rtech cítil jeho chuť, když jsem se jal pátrat po jiné kořisti.
Tolik k mému plánu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 2. září 2017 v 21:47 | Reagovat

Jsem tak moc ráda, že mu to nevyšlo a Tom odešel bez úhony domů. A ty Chrisovy pocity...že by se zamiloval? No jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

2 Karin Karin | 4. září 2017 v 20:30 | Reagovat

Ještě že mu to nevyšlo ale něco se v Chrisovi hnulo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama