Září 2017

Hlubina - Kapitola 13

24. září 2017 v 22:45 | Ann |  Hlubina
Kapitola 13
Jen sex



Málem jsem rozbil klávesnici, když jsem notebooku uštědřil solidní ránu. Myslí to tak, jak si myslím, že to myslí?! Říct, že jsem byl překvapený, by ani zdaleka nevystihovalo mé rozpoložení. Kdo?! A jak?! Snažil jsem se na někoho přijít, ale marně. Ještě před nedávnem tvrdil, že ho někdo odmítl a teď tohle? Byla možnost, že si to dotyčný nakonec rozmyslel, ale pravděpodobnost něčeho takového byla mizivá. Kdo jiný by se ovšem o Toma mohl zajímat? Zvlášť, když jsem musel brát v potaz, že byl gay, čímž se okruh lidí, kteří by to s ním mohli táhnout, velmi zužoval. Zajímalo by mě, jestli jsem tu osobu znal. Ale mohlo se jednat i o někoho z té díry, kde žil. Nebo klidně o někoho ze sousedního města. Ale kdy se dali dohromady? Nebo že by spolu byli už v době party u Maxe? Měl jsem mnoho otázek, ale Tomovi jsem je nemohl položit.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu zklidnil, a s potlačovaným odporem jsem rádoby přejícně odepsal: 'Fakticky? To je super! :D A koho? :)'
Když jsem čekal na odpověď, krev se mi vařila v žilách. Tentokrát si dal opravdu načas. Ale nakonec mi na monitoru přece jen vyskočila další zpráva: 'Moc děkuji, jsem rád, že to takhle bereš :) Ale bohužel ti to nemůžu říct, zatím je to jen tajemství nás dvou'

Hlubina - Kapitola 12

16. září 2017 v 23:08 | Ann |  Hlubina
Kapitola 12
Zadaný



Když dlouho nepřicházela reakce na mou žádost o přátelství, rozhodl jsem se vyrazit běhat. Sprchu i jídlo jsem opět odložil. I když bylo venku chladno, tak nesněžilo a toho jsem musel využít.
Vyrazil jsem na sever. Byla to ta nejkratší cesta, kterou jsem se mohl dostat z města. V uších jsem měl sluchátka a zaobíral jsem se svými úvahami. Noha míjela nohu v rychlém sledu. Miloval jsem běh. Byl to velmi jednoduchý sport, který duševně posilňoval a pomáhal člověku uvolnit se. Nemusel jsem se soustředit na žádný správný postup nebo počítat jako u posilování. To mi sice dávalo mnoho, co se vzhledu týkalo, ale běh mi zase dával mnoho jakožto celku.
Budovy, auta a množství lidí nahradily stromy, louky a pole. Ubíral jsem se po vyšlapané pěšině, kterou lemoval potok. Po pár minutách jsem si vyndal sluchátka, abych mohl vnímat jeho zurčení a křupání sněhu pod svýma nohama. Bílá, zimní peřina už byla ušlapaná, ale stále jsem musel místy více zvedat nohy.

Hlubina - Kapitola 11

10. září 2017 v 21:41 | Ann |  Hlubina
Kapitola 11
Co víc si přát?


Někdy je snazší zapomenout na svá předsevzetí, která cílí vysoko, a zaměřit se na něco jednoduššího a snáze proveditelného. Ne vždy jde všechno tak, jak si představujeme, a proto se stává, že místo výhry ve věčném souboji, který na nás život chystá, se smíříme s darem útěchy, ze kterého sice nejsme nadšeni, ale dosáhneme jej prostými způsoby. Já si ale odmítal připustit, že bych mohl prohrát.
Když jsem se druhého dne časně zrána kradl domů, měl jsem čas přemýšlet. Hlava mě pobolívala, ale nebylo to nic, co by nespravila trocha klidu a prášek.
Toma jsem sice stále nezískal, což se mi nelíbilo, ale zato jsem se k němu dostal blíž, než dřív. Já byl možná ten, kdo ho se vším všudy políbil, ale prvotní iniciativa pocházela od něj. Nakonec jsem se musel smířit s neznámou dívkou, jejíž jméno jsem se nakonec vůbec nedozvěděl, zato jsem se však velice sblížil s jejím tělem. Ale doba, během které mě opravdu vlastnila, byla ohraničena začátkem a koncem aktu. Předtím, když jsem ji sváděl, i potom, kdy mi usínala v náručí, jsem se stále dokola vracel k půlnočním událostem. Normální člověk by to už nejspíš začal vzdávat, ale já nad něčím takovým vůbec neuvažoval. Nehodlal jsem utéct z boje. Já nebyl ten typ, který zvedal bílou vlajku míru a odtáhl s nepořízenou. A rozhodně ne v takovéto situaci. Každý jistě zná větu, že v lásce a válce je vše dovoleno. Já si to pro sebe upravil tak, že ve chtíči a válce je vše dovoleno, tak se mi to líbilo stokrát víc.

Hlubina - Kapitola 10

2. září 2017 v 0:02 | Ann |  Hlubina
Kapitola 10
Smím prosit?



Zdálo se, že si mě všiml, až když jsem stál u něj. Očividně ze své účasti na takovéto akci byl opravdu rozhozený.
"Ahoj," přivítal mě s plachým úsměvem.
Několik okolo stojících lidí, co mě znalo, se na nás dost zvláštně dívalo. Mé úmysly jim jistě nebyly cizí. Řada z nich zde byla ze stejných důvodů jako já.
"Co si dáš k pití?" Choval jsem se jako hostitel. Ten pravý by teď už beztak nebyl schopný nikoho přivítat. Měl moc práce s líbáním se s Mary. Těch dvou si zřejmě všiml už i Tom, jelikož se na ně díval. "Je celkem neslušné takhle zírat," nadnesl jsem škádlivě.
Trhl sebou, když mu došlo, na co jsem narážel a sklopil pohled. "Pardon. Je tu něco nealkoholického?" zajímal se. Oba předměty jeho pozorování už beztak mizely na schodech do druhého patra. Všem bylo jasné, proč tam jdou.
Ušklíbl jsem se. "To bohužel vážně ne." Možná za barem byla nějaká kola nebo sodovka, ale to jsem mu neříkal. Neladilo by to s mými plány.