Hlubina - Kapitola 8

22. srpna 2017 v 1:25 | Ann |  Hlubina
Kapitola 8
Cenné informace

Umění dostat se někomu do hlavy je jedno z nejtěžších, na které musíte mít genetické vlohy stejně jako trénink mluvy. A také jedno z umění, o nichž jsem si myslel, že je ovládám. Po zkušenosti s Tomem jsem si tím zase tak jistý nebyl a to mi pocuchalo nervy. Ale měl jsem plán.
"Seš si tím jistej?" zubil se na mě Max na hodině matiky.
"Jasně, že jsem," ujistil jsem ho podrážděně. Nelíbilo se mi, že si ze mě zkoušel utahovat.
"A vážně si myslíš, že na to přistoupí?" tuhle otázku vznesl trochu moc nahlas.
"Tišeji," sykl jsem, "jasně že nevím, ale nápad je to dobrej, ne?" úkosem jsem se podíval na učitele. Naštěstí nás zatím nezaregistroval.
"Hele, já nevím. Nechceš ho radši nechat bejt? Beztak za to nestojí, zas tak úžasnej není," protočil oči.
Semknul jsem na moment rty do jedné linie a věnoval jsem mu nemilý pohled. "Je to moje rozhodnutí, ne? A tys mě v podobnejch věcech vždycky podporoval, tak co máš najednou za problém?!" teď jsem zase trochu zvýšil hlas já.
Položil si ukazovák na rty, aby mi naznačil, že nemám být tak hlasitý, a pak pokrčil rameny. "Jenom mi to prostě nepřipadá jako nejlepší nápad, ale ať je po tvým."
Přimhouřil jsem oči. Něco se mi nechtělo zdát. Jeho postoj k mému plánu i držení těla a podivné uhýbání pohledem bylo podezřelé. Nebo jsem možná už začínal být paranoik. Raději jsem se k tomu už nevyjadřoval a místo toho jsem se podíval na hodiny. Zrovna v momentě, kdy na nich spočinul můj pohled, začalo zvonit a já se neubránil úsměvu. Max na to, chtě nechtě, přistoupil. Skončila poslední páteční hodina. A já měl zase naději, že Toma dostanu. A on ani nepozná, že to byl můj plán. No kdo by se taky nesmál, že? Sice byla celkem otrava, že jsem odpoledne musel ještě odpracovat pár hodin v knihovně, ale na to jsem už byl zvyklý a nemohlo mi to zkazit náladu ani vyhlídky.

Nespěchal jsem, zvedl jsem se v klidu a stejně klidně a pomalu jsem si zamířil ven. Sbaleno jsem měl už delší dobu, beztak jsem na matice nikdy moc pozor nedával, Collins to neuměl vysvětlit, takže jsem se na to před testem stejně vždycky musel podívat sám doma. Takže stačilo jenom umístit batoh na jeho obvyklou pozici na pravém rameni a zařadit se vedle Maxe.
"A kde jsi na něj vůbec vzal číslo?" napadlo mě. Slíbil, že mu zavolá, ale nikdy jsem si nevšiml, že by se bavili.
Ušklíbl se. "Jako bys mě neznal… vždyť víš, že mám kontakt skoro na každého na škole."
"Nikdys mi neřek, že skoro na každého na škole, jenom že tu máš hodně kontaktů. Ale nedivím se," spiklenecky jsem na něj mrkl. Max byl speciální úkaz. Byl to ten typ člověka, který nesmí chybět ani na jediné větší akci v okolí. Byl ten, který chodil na oslavy cizích lidí bez pozvání, a přesto nebyl vyhozen. Ten, který se vetřel úplně všude, i tam, kam vůbec nepatřil. Bylo normální ho vidět mezi šestnáctiletými, jak pije levný rum, stejně jako vidět ho mezi vysokoškoláky kouřit nejlepší trávu široko daleko, a dokonce i vidět ho mezi čtyřicátníky s plechovkou piva. Ani já jako jeho nejlepší kámoš jsem nevěděl, co je vlastně doopravdy zač a jaké je jeho pravé já. Jednoduše proto, že se pokaždé přizpůsobil, aby se mohl bavit. I když to tak docela nebylo ono. Spíš se pokaždé všechno přizpůsobilo jemu. Tak to působilo.
"Však sám víš, že bez kontaktů se moc daleko nedostaneš," ušklíbl se a věnoval mi vědoucný pohled.
"A nejlepší je, když se ty kontakty člověku samy sesypou do klína," dodal jsem neméně znale.
"K tomu není co dodat."
Vyšli jsme z budovy a zamířili jsme pomalu směrem do města. Jako už mnohokrát předtím jsme se domluvili, že spolu zajdeme na oběd, i když po něm jsme měli každý své plány. Tentokrát ale neprobíhalo všechno jako při starém. Když jsme procházeli kolem skupinky stromů, co rostla opodál školy, nemohli jsme přehlédnout velice zajímavou a povědomou scénku.
U urostlého smrku stál opřený, tedy spíše přiražený, Tom. Přímo před ním byl zcela očividně rozzuřený Rick. Poznal jsem ho okamžitě už jen proto, že tento hnědovlasý mladík stál úplně ve stejné pozici, už když blonďáčka ohrožoval prvně. Dokonce měl i stejně napřaženou pěst. Zkrátka další skvělá příležitost pro mě.
Byl jsem u těch dvou dříve, než by se kdokoliv nadál. Neměl jsem moc času uvažovat, a tak jsem do Ricka jenom vrazil ramenem. Měl jsem docela sílu a on to navíc nečekal, takže skončil na zemi. Musel být opravdu nepříčetný, jelikož, ačkoliv jsem byl větší a silnější než on, tak se na mě bez váhání vrhl. Očividně vůbec nepřemýšlel. Tentokrát jsem byl zase já ten, který to rozhodně nečekal, a tak jsme se ocitli na zemi oba. Můj batoh odletěl o pěkný kus dál. Schytal jsem o zem pořádnou ránu do hlavy, ale bolest ve mně jenom podnítila větší agresi.
Nebyla to žádná dlouhá rvačka. Padlo jenom pár ran. Já schytal dvě do břicha a jednu do hrudníku. Naštěstí to nijak extra nebolelo. Zato kopanec do podbřišku a pořádná rána pěstí ode mě musela Ricka dost zabolet, jelikož se v rychlosti odkulil, postavil se na nohy a raději zmizel.
"Kretén," zavrčel jsem, když jsem se vyhrabal na nohy. Pohledem jsem přejel po okolí. Max stál opodál, v ruce držel můj batoh a v klidu pokuřoval. Jak očekávatelné. Postávalo tu pár lidí, co na mě šokovaně hleděli, ale když zaznamenali, že jsem si jich všiml, rychle si šli po svých. Úplně naposledy jsem se zaměřil na Toma. Jeho výraz mluvil za vše. Mísil se v něm strach, uznání, překvapení a vděk. Pár momentů jsme se na sebe jenom dívali. Nevím, co to bylo za divnou chvíli, ale bylo mi zvláštně, když jsme tak stáli tváří v tvář. Jako by se ve vzduchu vznášela nějaká nevyřčená otázka. Napětí bylo téměř hmatatelné. Nakonec to celé zničil můj kuřácký přítel, když mi vrazil do rukou bágl se slovy:
"Už musím, měj se," s tím zamířil pryč. Pravděpodobně mi tímto dával prostor, abych si se zachráněným mohl pohovořit v soukromí, což jsem uvítal.
"Jasný, dík. A zatím čau," rozloučil jsem se stroze a batoh jsem si dal zpátky na rameno, naštěstí nebyl poničený ani špinavý. Ještě jsem si prsty projel vlasy, abych je urovnal, a svou pozornost jsem opět zaměřil na Toma. Ten momentálně vyprovázel pohledem Maxe. Připadalo mi, že se na něj díval nějak zvláštně, ale možná jsem byl jenom paranoidní. Odkašlal jsem si. Jeho zraky okamžitě spočinuly na mně.
"Ehm…" nervózně polkl. "Proč jsi mi pomohl?" vypadlo z něj. Mluvil potichu a působil stále bázlivě.
Nasadil jsem klidný výraz, ale klidný jsem stále ještě zcela nebyl. "Nevím. Asi reflex, hele. A nelíbí se mi, když dochází k bezpráví."
"Ale… co když jsem si to zasloužil?" téměř šeptal.
Pokrčil jsem bezstarostně rameny. "Není správné, aby silnější utlačovali slabší," pronesl jsem sebejistě a hrdě jsem se narovnal. "A také jsem tvůj anděl strážnej," ušklíbl jsem se.
Jeho výraz se nezměnil. Nezasmál se ani se nezakabonil. Jako by mou poslední větu ani nezaznamenal. "Já… děkuji," zamumlal. "Není ti nic?" dalo se poznat, že se cítil provinile.
"Kdepak, pár ran mi rozhodně nic neudělá," ubezpečil jsem ho. "Ale teď už opravdu chci něco vědět," zapátral jsem v jeho tváři, "minule jsi říkal, že tě napadl, protože ses nepohod s jeho bráchou. Ale teďka mi netvrď, že tě chtěl napadnout znovu kvůli tomu samému," zamračil jsem se. "Nebyl náhodou právě jeho bratr ten, který tě odmítl?" otázal jsem se netaktně.
Zarazil se. Po chvíli zavrtěl hlavou. "Ty si myslíš, že jsem gay?"
"Neodbíhej od tématu!" trochu jsem zvýšil hlas, až sebou trhl. "To, jestli jsi gay nebo ne, je sice zajímavá úvaha, ale já jsem se na něco ptal."
Polkl a kousek odstoupil od stromu. Nejistě přešlápl. "Asi by sis zasloužil, abych ti to řekl," uznal, "je to tak, že jsme vzdálení příbuzní. Nebo spíš… ne přímo příbuzní. Můj otec kdysi randil s jeho matkou, měli se brát. Ale nedopadlo to. Poslala ho do háje. Jenže táta je někdy dost neodbytný a pořád jí píše a snaží se k ní dostat zpátky. Dokáže být dost nepříjemný. Na něho by si Rick netroufl, tak se snaží ohrožovat mě… asi si myslí, že já ho přesvědčím, aby toho nechal. Jenže to nejde. Nezvládl bych to, ani kdybych chtěl," povzdechl si.
Přikývl jsem. Tohle už znělo logicky. "Snad tě po tomhle už nechá bejt. A kdyby ne, řekni mi," škodolibě jsem se uchechtl. "A teď se můžeme vrátit zpátky k tamté otázce… jsi gay?" Ano, teď už mě víc zajímalo toto.
"Chrisi… to je… dost osobní, nemyslíš?" snažil se v mé tváři najít náznak šprýmu.
Zůstal jsem vážný. "Ano. Ale právě jsem tě zachránil. Zasloužil bych si snad něco na oplátku, nemyslíš?" Se slovy jsem to uměl mistrně.
Bylo poznat, že to zvážil. Pak si opět povzdechl. "No dobře. Ale o nic se prosím nepokoušej," zhluboka se nadechl, "jo, jsem."
V duchu jsem zajásal. Mám to ale štěstí!
"Ale ty nejsi můj typ," zchladil ihned mé nadšení.
Tohle ranilo mé ego. "Jak to myslíš?" udržel jsem si klidnou tvář, i když mě to naštvalo. A nebylo se čemu divit. Byl jsem zvyklý, že mi ostatní padali k nohám. A to dokonce i někteří, co tvrdili, že nejsou na kluky.
"Neber si to nijak špatně!" vyhrkl rychle. "Já jen... jsi pohledný, ne že ne," překotně se snažil mi to vysvětlit, byl podle všeho čím dál víc nesvůj, "myslím tím tvé chování. Už jsem o tobě dost slyšel. A nechci být další položka na seznamu, jestli víš, jak to myslím," jeho hlas byl opět tišší a tišší.
Byla škoda, že nebyl další hloupá oběť, která by po mně bez váhání skočila, jen aby se o ní chvíli mluvilo. Budu se muset víc snažit. "Vždyť já ji z tebe ani nedělám."
Zvedl ke mně oči, které už notnou chvíli upíral do země.
"Snažím se s tebou jen bavit," mluvil jsem odlehčeně, aby to působilo, že o nic nejde.
"Ale proč by se někdo jako ty bavil s někým, jako jsem já?" Byl opravdu chytrý.
"Chceš pravdu?"
"Jistě."
"Možná jsem oblíbený. Spousta lidí o mně mluví a snaží se mi vetřít do přízně." Moc dobře jsem věděl, jak to je a nepřipadalo mi nevhodné to takhle prohlásit. "Mám plno známých, co se se mnou budou rádi bavit. A spoustu holek i kluků, co se mi nabízejí. Někdy je to až otravné." To byla také pravda. "Ale když se zamyslím, tak kámoše mám jenom jednoho. Maxe."
"Takže ty bys chtěl, abych byl tvůj kámoš?" nešlo mu to do hlavy.
"Přesně tak." A tohle byla lež.
"Proč já? Nejsem žádná školní celebrita jako ty. Nechodím po party, místo toho raději sedím doma a dělám si svoje věci. Sám. Nemám rád velkou společnost a nemám splávek jako čtyřicátník." Upřímnost jsem mu upřít nemohl.
"No právě v tom to je. Proč bych se měl bavit jen s lidmi, co něco znamenají?" Pokračoval jsem ve své hře.
"Nechápu tě," odvětil jen. Ale vypadalo to, že už se začínal docela otevírat. Skvělé.
Zasmál jsem se. "To už jsem slyšel hodněkrát. Ale v klidu si to promysli," dával jsem mu čas. "Nechceš zatím doprovodit domů? Abys po cestě nepotkal zase Ricka," nabídl jsem se.
"Domů asi ne. Nejsem místí. Dojíždím."
To byla cenná informace. "A jedeš už domů? Mohl bych s tebou jít alespoň na zastávku," nevzdával jsem to.
"Jedu," kývl. "Nevadilo by ti to?" Díval se na mě už jinak. Ne se strachem, s obavami nebo s ostražitostí vyděšené laně. Sledoval mě s něčím, co by se snad dalo nazvat zárodkem důvěry.
"Vůbec ne, mám plno času," zalhal jsem znovu. "Můžeme vyrazit."
Pomalu se tedy dal do kroku směrem k nejbližší autobusové zastávce, co byla vzdálena asi půl kilometru.
Zamyslel jsem se, co ještě říct, když on mlčel. "Kde vůbec bydlíš?" sondoval jsem.
"V sousedním městě. Je to teda spíš vesnička, je tam jen pár domků, nemá to ani jméno. Taková oblast nikoho. Je mezi tímhle a sousedním městem," sypaly se z něj důležité věci. "A ty?" zeptal se na oplátku. Možná jen ze slušnosti.
"Kousek odtud. V jednom z paneláků poblíž kostela," vedl jsem s ním konverzaci. Pro něj to byla asi jen debata, aby řeč nestála, ale já odhaloval důležité věci.
"Ty asi žiješ sám, co?" tipl si.
"Přesně tak," odsouhlasil jsem. "A ty myslím s tátou, ne?"
"Jo. Ale on doma víc není, než je. Tvrdí o sobě, že je romantik. Já bych spíš řekl, že zanedbává syna, aby mohl lítat za ženskýma," ušklíbl se. Nedalo se poznat, jestli ho to mrzí nebo ne.
"Štve tě to?" zeptal jsem se proto.
"Já vlastně nevím," trochu přidal do kroku, "už jsem si na to zvykl. Být doma sám má také své výhody, ale to ty jistě víš."
"To tedy vím."
Zbytek rozhovoru během krátké cesty se nesl v podobném duchu. Autobus na zastávku přijel chvíli potom, co jsme na ni dorazili. Rozloučení nebylo žádné dojemné, jen obyčejné 'ahoj'. Sedl si do zadní části vozidla na stranu, na níž jsem stál, takže jsem mu mohl krátce zamávat. Při tom jsem ucítil lehké bodnutí u srdce. Hodně mi to připomnělo momenty, kdy jsem se takto loužil s Pauliem, když jel za příbuznými.
Jakmile byl pryč, vytáhl jsem z batohu mobil a podíval jsem se na čas. Strávil jsem s ním delší dobu, než bych měl. Sbohem obědě, dneska tě nestihnu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 22. srpna 2017 v 20:33 | Reagovat

Chrisi jestli mu ublížíš tak si tě podám.

2 Hatachi Hatachi | Web | 22. srpna 2017 v 22:04 | Reagovat

Nevím, ale strašně moc bych si přála, aby se to celé Chrisovi vymstilo a třeba i krutě, protože tohle si Tom vůbec nezaslouží...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama