Hlubina - Kapitola 7

11. srpna 2017 v 22:29 | Ann |  Hlubina
Kapitola 7
Kdo?


Proč? Otázka tak prostá a mnohdy pokládaná. A přesto právě na tuhle otázku je nejméně odpovědí. Jediné slovo, které v sobě skrývá více, než by se mohlo zdát. Lze ho vyslovit téměř v každé životní situaci. Bylo užíváno už velmi dávno, je užíváno nyní a bude jistě ještě užíváno řady let. Kolikrát ho vysloví každý z nás? A kolikrát dostane jednoznačnou odpověď? Stává se i to, že odpověď zkrátka není. A tento problém jsem měl i já.
Zíral jsem do tmy kolem sebe ještě mnoho minut po probuzení. Slova ze snu mi už přestala doznívat v hlavě a dostavilo se ticho. Byl jsem jen já a ta otázka: Proč? Bylo to více než nepříjemné. Proč se mi právě teď vrátily noční můry o mém ex? Už dlouho jsem je neměl. Přestal jsem ho řešit a myslet na něj a ony se vytratily. Tak jak je možné, že se zase jedna objevila? Vždyť jsem o něm neuvažoval, neviděl jsem ho a nebylo nic, co by mi ho připomnělo. Tak proč?
Když jsem se konečně jakž takž sebral, což trvalo dalších pár minut, tak jsem se pomalu postavil a rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku. Slabá, zlatá záře osvítila místnost. Ta teď nepůsobila zrovna uklidňujícím dojmem. Kombinace rudé barvy stěn a slabého světla spíš v člověku, který se právě vzbudil z nemilého snu, vzbouzela agresi a neklid. Ne, že bych byl nějaký slaboch, ale tahle noční můra byla neobvykle živá. Stále mi připadalo, že na rameni cítím jeho ruku. V realitě nebyla slizká ani chladná, Paulie měl vždy teplé a suché ruce, ale to asi vyvolal odpor, který jsem k němu cítil. Po tom, co mi udělal, jsem k němu snad ani nic jiného pociťovat nemohl.

Přesunul jsem se ke dveřím a skrz ně pak chodbou až do kuchyně. Tam jsem došel potmě a rozsvítil jsem si až zářící desku nad dřezem. Nebylo to žádné prudké světlo a to mi vyhovovalo. Z šuplíku pod dřezem jsem vytáhl dřevěnou krabičku a z ní jsem pak vylovil jeden balíček cigaret. Tady byla má zásoba. Ačkoliv jsem nebyl stálý kuřák, měl jsem zde schovaných pár krabiček a nějaké ty zapalovače. Mimo jiné se v dřevěné úschovně nacházelo i pár gramů marihuany a dvě tabletky extáze. Jeden nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. Nyní jsem se ovšem věnoval jenom cigaretě, kterou jsem si vytáhl a stiskl mezi rty, než jsem ji zapálil. Ani jsem se nepodíval, kterou ze značek, co jsem tu měl, jsem využil. Chuť mi byla jedno, téměř jsem ji nevnímal. Aktuálně jsem nekouřil pro požitek. Jen jsem se chtěl uvolnit a zklidnit. Dokonce mi bylo ukradené i to, že bych tu kouřit neměl, protože ten zápach odtud nějakou dobu nedostanu.
Při několika prvních potazích se mi podařilo na nic nemyslet. Skutečně vůbec na nic. Měl jsem v hlavě naprosto prázdno. To ale nemohlo trvat dlouho, nakonec se mé pozornosti přece jenom začaly dožadovat první myšlenky, směřující k mému včerejšímu setkání s Tomem. Z nějakého důvodu mě začínalo čím dál víc zajímat, kdo ho odmítl. A taky za jakých okolností. Moc jsem se neangažoval v řešení cizích vztahů, ale tohle mi zkrátka vrtalo hlavou. Zřejmě proto, že mě Tom odmítal. Na to jsem nebyl ani trochu zvyklý a nelíbilo se mi to. Čím víc mě chtěl odehnat, tím víc jsem po něm toužil. Bylo v tom vzrušení, mé ego a kapka napětí. Byl jsem jako lovec, zvyklý střílet po zraněných zvířatech, který se právě pustil za zdravou srnou, aby i jí prohnal hlavou kulku. Dost to sedělo už jen proto, že já jsem jistým druhem lovce skutečně byl.
Odklepl jsem popel do dřezu a zahleděl jsem se na strop, zahalený v šeru. Právě v takovýchto momentech mi víc než kdy jindy docházelo, jak moc se vlastně miluji. A jak moc se zároveň nenávidím. Přál jsem sám sobě všechny krásy světa. I všechny jeho hrozné křivdy. Protože jsem si ve svých vlastních očích zasloužil obojí. Zasloužil jsem si být obdivován a milován, ale zasloužil jsem si i to, aby mnou bylo opovrhováno a abych byl nenáviděn.
Zničehonic se mi na tváři usídlil úšklebek a po chvíli jsem se začal chechtat. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Prostě jenom proto, že se mi chtělo.
***
Musím to zjistit. Prohnalo se mi hlavou, když jsem kráčel do školy. Už pár dní jsem se snažil Toma někde odchytit. Chtěl jsem se ho zeptat, kdo ho odmítl. A protože se mi nedařilo na něj narazit a nemohl jsem to tudíž zjistit, začínalo mě to zajímat čím dál víc. Měl jsem v povaze zajímat se právě o to, co je nejtěžší zjistit. Nejdřív to byl jen drobný zájem, ale teď už se to vystupňovalo a dostalo na novou úroveň. Ale toho, koho jsem potřeboval potkat, jsem stále nenacházel. Ve škole jsem na něj nenarazil, možná do ní ani nechodil. Že by byl nemocný? A když jsem se rozhlížel při cestách ze školy, nebylo po něm také ani vidu, ani slechu. Začínalo mě to dost deprimovat. Byl jsem kvůli tomu podrážděný a myslel jsem na to čím dál častěji.
Ten den jsem ale měl štěstí. Šel jsem ráno dost s předstihem, nemohl jsem nějak dospat, neustále jsem se budil. A tak jsem to raději vzdal, vstal jsem a v klidu jsem si udělal všechny své ranní rituály. A i přesto, že jsem nespěchal, jsem stejně vyrážel o víc jak půl hodiny dřív. Proto jsem se rozhodl, že to vezmu oklikou a vyrazil jsem kolem kostela a přes park. Byla to klidnější zóna, kde po ránu nikdo nebýval. V létě se tam občas objevili nějací důchodci nebo partička kuřáků, ale v tuhle roční dobu jsem tam běžně nepotkal ani živáčka. Byla to neskutečná náhoda, že když jsem vstoupil na úzkou pěšinku, tak hned na první lavičce seděl zrovna předmět mých, čím dál častěji se vyskytujících, úvah.
Trochu jsem zrychlil krok a ve dvou vteřinách jsem byl až u něj. Ale nezdálo se, že by mě zaregistroval. Seděl v tureckém sedu s telefonem v ruce a něco psal. Zdálo se, že vůbec nevnímal okolí. Protože to by musel zaregistrovat už jenom moje kroky, které způsobovaly křupání sněhu pod mýma nohama. Dnešní ráno bylo klidné, bylo ještě šero, ale nevál vítr ani nesněžilo, takže všechny zvuky byly slyšet dobře.
Chvíli jsem čekal, jestli si mě přece jenom nevšimne, ale to se nestalo. Proto jsem už dál neotálel a promluvil jsem:
"Dobré ráno, Tommy," snažil jsem se znít normálně, ale lehkému, laškovnému podtónu jsem se přece jenom neubránil.
Trhl sebou, rychle vypl telefon a zvedl hlavu. Svraštil obočí. Vypadal překvapeně, ale také bylo znát, že mu naše setkání není tak po chuti jako mně. "Doufám, že to není tak… že mě sleduješ?" zeptal se. Bylo poznat, že se snaží, aby to znělo jako vtip, ale nedokázal zamaskovat, že mu to doopravdy připadá pravděpodobné.
"A proč bych to jako dělal?" povytáhl jsem jedno obočí. Bral jsem to jako urážku. Proč bych zrovna já klesl na takovou úroveň, že bych někoho stalkoval?
"Vždyť já jen žertoval…" nervózně se zasmál a zadíval se do svého klína.
"Jsi v poho?" otázal jsem se, ačkoliv upřímnou odpověď jsem neočekával. Ale s jeho postojem bylo něco v nepořádku. Čekal jsem zase nějaké vysvětlování, že on nepatří mezi kluky, na které se zaměřuji, že na tohle není nebo že ho mám nechat na pokoji. Ale nervózní smích a snaha o nenucenou konverzaci? Co to s ním je?
"No jasně. Proč by ne?" usmál se, ale hraní mu nešlo dobře, bylo jasně patrné, že je to jenom strojený úsměv.
Ušklíbl jsem se. "Tak na rovinu. Kdo to byl?" vypálil jsem. Ano, bylo to netaktní. A bylo to i nešetrné k jeho citům. Ale já to prostě už musel vědět.
"Koho tím myslíš?" snažil se hrát nechápavého, opět velmi špatně.
"Nedělej ze sebe idiota. Tak kdo tě odmítl?"
"Proč to chceš vědět?" díval se stále úkosem.
"Prostě mě to zajímá," zamračil jsem se. "Tak kdo?"
"To se tě přece vůbec netýká…"
Začínal jsem mít nervy na pochodu. "Prostě mi to řekni!" Veškerá má snaha o to, působit vlídně, byla tatam.
Ztěžka polkl. "Ne."
"Co ne?"
"Nemůžu ti to říct. Prostě nemůžu!" konečně se na mě podíval. Měl zarudlé tváře a oči se mu leskly. "Prosím, nenuť mě k tomu, vždyť se tě to vůbec netýká!" hlas se mu mírně chvěl. Bál se.
Zhluboka jsem se nadechl a v duchu jsem napočítal do tří, abych se alespoň trochu uklidnil. Pohodové ráno bylo v čudu. A to, o čem jsem si myslel, že je šťastná náhoda, se nakonec obrátilo naruby. Vážně bomba… "Jdeš do školy?" změnil jsem téma. Byl jsem odhodlaný to z něj dostat. Ale musel jsem být trochu taktický. A hádat se s někým, koho chcete dostat do postele, není zrovna nejlepší strategie.
Přikývl a uvolnil se. Muselo se mu ulevit, že jsem to z něj nepáčil.
"Mám tam taky namířeno, můžeme jít spolu," navrhl jsem mu.
Znejistěl, chvíli váhal, ale nakonec se postavil. "Tak jo."
Vypadá, že už je v klidu. Pomyslel jsem si. To ale ještě netušil, jaký nápad se mi zrodil v hlavě.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. srpna 2017 v 22:58 | Reagovat

To jsem zvědavá co vymyslí jen doufám že tým neublíží Tommymu.

2 Hatachi Hatachi | Web | 11. srpna 2017 v 23:06 | Reagovat

No...zajímalo by mě, co se mu asi tak zrodilo za plán v té jeho kebuli. A za ty jeho blbý myšlenky, bych mu přála ještě bolestnější myšlenky a sny o jeho bývalém příteli. Aspoň mu bude stejně tak smutno a blbě jako Tomovi...

3 Marie Marie | Web | Úterý v 9:49 | Reagovat

Tohle mě moc nezajímá, ale píšeš moc hezky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama