Srpen 2017

Hlubina - Kapitola 9

26. srpna 2017 v 21:09 | Ann |  Hlubina
Kapitola 9
Party



Celý zbytek dne se mi vlekl. Utíkal mi ještě mnohem pomaleji, než bylo běžné, jelikož jsem se nemohl dočkat večera. Při své práci v knihovně jsem si přehrával všechny možné alternativy, jak by to mohlo dopadnout. Ty, ve kterých jsem získával, se mi samozřejmě zamlouvaly mnohem víc nežli ty ostatní. Proto jsem právě tyto ostatní odsouval ve své hlavě do pozadí.
Jednu nespornou výhodu má dnešní práce měla, a to takovou, že doma jsem pak moc času nestrávil. Jenom jsem se umyl, najedl, upravil a odpověděl jsem na Maxovu zprávu, která mi ještě zvedla náladu, jelikož mě informoval, že Tom souhlasil s tím, že dorazí. Ale nic jiného jsem ani nečekal, Max měl úžasný dar přesvědčit lidi, že chtějí i to, co vlastně nechtěli. Z domova jsem vyrážel s pár kondomy v kapse a s větším očekáváním, než obvykle.
Max nebydlel daleko, pěšky se tam dalo dostat během pár minut. Žil ještě v domě svých rodičů, ačkoliv bydlel v druhém patře, které měl jen pro sebe a moc se s nimi nestýkal. Dnes byli samozřejmě pryč. Kdyby věděli, co všechno už se nich událo, tak by jistě své víkendové výlety omezili. Ale my nikdy nezanechávali velké stopy. Když se něco rozbilo, hodili jsme to buď na jejich kočku, nebo na psa. A vitrínu s jejich sbírkou skleněných slonů z různých zemí jejich syn vždy uklidil při takovýchto příležitostech do sklepa. Přece jen to nebyla první a jistě ani poslední party, kterou jsme u nich pořádali.
Jako obvykle bylo pozváno plno lidí, některé jsem dokonce ani já sám neznal. A spousta z nich přišla už před začátkem. Já dorazil až za úplné tmy a také v pěkné zimě. Bylo krátce po osmé hodině.

Hlubina - Kapitola 8

22. srpna 2017 v 1:25 | Ann |  Hlubina
Kapitola 8
Cenné informace

Umění dostat se někomu do hlavy je jedno z nejtěžších, na které musíte mít genetické vlohy stejně jako trénink mluvy. A také jedno z umění, o nichž jsem si myslel, že je ovládám. Po zkušenosti s Tomem jsem si tím zase tak jistý nebyl a to mi pocuchalo nervy. Ale měl jsem plán.
"Seš si tím jistej?" zubil se na mě Max na hodině matiky.
"Jasně, že jsem," ujistil jsem ho podrážděně. Nelíbilo se mi, že si ze mě zkoušel utahovat.
"A vážně si myslíš, že na to přistoupí?" tuhle otázku vznesl trochu moc nahlas.
"Tišeji," sykl jsem, "jasně že nevím, ale nápad je to dobrej, ne?" úkosem jsem se podíval na učitele. Naštěstí nás zatím nezaregistroval.
"Hele, já nevím. Nechceš ho radši nechat bejt? Beztak za to nestojí, zas tak úžasnej není," protočil oči.
Semknul jsem na moment rty do jedné linie a věnoval jsem mu nemilý pohled. "Je to moje rozhodnutí, ne? A tys mě v podobnejch věcech vždycky podporoval, tak co máš najednou za problém?!" teď jsem zase trochu zvýšil hlas já.
Položil si ukazovák na rty, aby mi naznačil, že nemám být tak hlasitý, a pak pokrčil rameny. "Jenom mi to prostě nepřipadá jako nejlepší nápad, ale ať je po tvým."
Přimhouřil jsem oči. Něco se mi nechtělo zdát. Jeho postoj k mému plánu i držení těla a podivné uhýbání pohledem bylo podezřelé. Nebo jsem možná už začínal být paranoik. Raději jsem se k tomu už nevyjadřoval a místo toho jsem se podíval na hodiny. Zrovna v momentě, kdy na nich spočinul můj pohled, začalo zvonit a já se neubránil úsměvu. Max na to, chtě nechtě, přistoupil. Skončila poslední páteční hodina. A já měl zase naději, že Toma dostanu. A on ani nepozná, že to byl můj plán. No kdo by se taky nesmál, že? Sice byla celkem otrava, že jsem odpoledne musel ještě odpracovat pár hodin v knihovně, ale na to jsem už byl zvyklý a nemohlo mi to zkazit náladu ani vyhlídky.

Hlubina - Kapitola 7

11. srpna 2017 v 22:29 | Ann |  Hlubina
Kapitola 7
Kdo?


Proč? Otázka tak prostá a mnohdy pokládaná. A přesto právě na tuhle otázku je nejméně odpovědí. Jediné slovo, které v sobě skrývá více, než by se mohlo zdát. Lze ho vyslovit téměř v každé životní situaci. Bylo užíváno už velmi dávno, je užíváno nyní a bude jistě ještě užíváno řady let. Kolikrát ho vysloví každý z nás? A kolikrát dostane jednoznačnou odpověď? Stává se i to, že odpověď zkrátka není. A tento problém jsem měl i já.
Zíral jsem do tmy kolem sebe ještě mnoho minut po probuzení. Slova ze snu mi už přestala doznívat v hlavě a dostavilo se ticho. Byl jsem jen já a ta otázka: Proč? Bylo to více než nepříjemné. Proč se mi právě teď vrátily noční můry o mém ex? Už dlouho jsem je neměl. Přestal jsem ho řešit a myslet na něj a ony se vytratily. Tak jak je možné, že se zase jedna objevila? Vždyť jsem o něm neuvažoval, neviděl jsem ho a nebylo nic, co by mi ho připomnělo. Tak proč?
Když jsem se konečně jakž takž sebral, což trvalo dalších pár minut, tak jsem se pomalu postavil a rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku. Slabá, zlatá záře osvítila místnost. Ta teď nepůsobila zrovna uklidňujícím dojmem. Kombinace rudé barvy stěn a slabého světla spíš v člověku, který se právě vzbudil z nemilého snu, vzbouzela agresi a neklid. Ne, že bych byl nějaký slaboch, ale tahle noční můra byla neobvykle živá. Stále mi připadalo, že na rameni cítím jeho ruku. V realitě nebyla slizká ani chladná, Paulie měl vždy teplé a suché ruce, ale to asi vyvolal odpor, který jsem k němu cítil. Po tom, co mi udělal, jsem k němu snad ani nic jiného pociťovat nemohl.

Hlubina - Kapitola 6

4. srpna 2017 v 22:23 | Ann |  Hlubina
Kapitola 6
Neznamenáš nic


"No tak, řekni mi, co se děje," snažil jsem se působit, jako by mě to zajímalo. Ale on mi ne a ne odpovídat. Neustále měnil směr chůze, očividně v touze se mě zbavit. Já byl ovšem příliš neodbytný.
Jeho odmítání mé maličkosti se mě dotklo natolik, že jsem dokonce i hodlal riskovat svou pohodlnou práci, ve které jsem správně měl za pár minut být, jen abych se mu pokusil dostat pod kůži.
"Tome," oslovil jsem ho nakonec a zněl jsem tak naléhavě, až mě to samotného zaskočilo. Stával se ze mě čím dál lepší herec. Možná bych se tím měl v budoucnu živit.
Zastavil se prudce na místě. Hleděl přímo před sebe a ruce zaťal v pěst. Takto setrval notných pár chvil. Sbíral odvahu, než se ke mně obrátil. "Vím, co jsi zač. A vím, o co se pokoušíš. Ale najdi si prosím jinou oběť. Já... na tohle nejsem," vysypal ze sebe v rychlosti, pohled přitom upíral do země.