Hlubina - Kapitola 4

10. května 2017 v 23:42 | Ann |  Hlubina
Zdravím =)
V první řadě se musím omluvit za svou dvouměsíční neaktivitu. Měla jsem celkem hektické období a události, co se děly, mě okradly o téměř veškerý volný čas, který byl k dispozici. Nicméně nyní už to vypadá, že zase budu psaní moci věnovat více času =) Doufám, že mi to nebudete mít za zlé a neodradí vás to od dalšího čtení.
Ann

Kapitola 4
Jen já



Mohu bez jakýchkoliv pochyb říct, že mé jednání bylo unáhlené a impulzivní, nikoliv však šílené. Ačkoliv mé výhledy byly skvělé, o čemž jsem se ubezpečil, když v Mikových útrobách zmizel osmý panák Jägermeistera, tak jsem rozhodně neměl v plánu brát ho k sobě domů. Nebyl jsem hlupák, dobře jsem věděl, že by to pro mě nemuselo věstit nic dobrého. Nejen, že by pak za mnou mohl dolézat, protože takové jednání by mě zrovna u něj nepřekvapilo, ale také by mohlo dojít k tomu, že by se má adresa donesla k holohlavci, s nímž jsem se kvůli, nyní značně opilému, chlapci porval. A pokud existuje něco, s čím člověk musí počítat v souvislosti s pouličními pobudy, tak je to fakt, že když jim to nandáte, rádi si přivedou pár kamarádů, aby se pomstili. A z toho už člověk nemusí vyváznout bez trvalých následků.
Abych zahnal myšlenky, tak jsem do svých útrob rychle vlil panák trpkého pití. Jägermeister se u mě vždy dočkal ocenění. Jeho kořeněnou chuť jsem zbožňoval, vždy mi zůstala dlouhou dobu na jazyku a pomalu odeznívala. Na rozdíl od jiných alkoholů jsem v tomto neviděl jen prostředek k tomu, jak se opít, ale šlo o požitek z chuti. O příjemné, šimravé pálení v krku a chuť bezpočtu bylinek, co si získala můj obdiv.

Nicméně pití pro požitek se netýkalo mého společníka. Zatímco já jsem si vychutnával druhý panák tohoto nápoje, on už se opíral o stůl, ačkoliv seděl na židli naproti mně, a v jeho očích byla vepsaná žádost a další várku. Když jsem ho tak sledoval, bylo mi jasné, že ani přes jeho touhu pít dál, mu to nesmím dopřát. Nebyl jsem v té hospodě proto, abych ho pak odněkud táhnul, když usne, nebo ho snad poklepával po zádech, když bude zvracet. To bych taky peníze, co jsem na tom nechal, mohl dost dobře vyhodit z okna.
"File, budu platit!" houkl jsem na muže, sedícího u vedlejšího stolu. Moc si nás nevšímal, byl zahleděný do mobilu. Nebyl jsem tu poprvé a už jsme se dobře znali. Mimo jiné jsme se občas potkávali v posilovně. V tomto útlém, prošedivělém padesátníkovi bylo víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Beze slova se zvedl a došel k nám, na ukazováčku se mu už houpal klíč. Ten souvisel velmi úzce s tím, proč jsem do tohoto zapadlého podniku sem tam zavítal. Uvnitř to nevypadalo zrovna dvakrát vábně, byly tu jen tři stoly, v rohu pult se skříňkami s pitím, jídlem a nádobím, mezi nimi vchod do kuchyňky a pár starých, nezajímavých obrazů na oprýskaných, šedých stěnách. Navzdory tomu jsem se tu zašil vždy, když jsem potřeboval, jelikož v druhém patře drobné budovy bylo několik pokojů k pronájmu. Nebylo to nic extra, byly malé a při delším pobytu nepraktické, ovšem když vám šlo jen o jedinou noc, přišly vhod.
Celá platba proběhla bez jediného slova, nebylo jich třeba, ceny jsem tu už znal nazpaměť a nikdy se neměnily. Jakmile jsem měl klíč od třetího pokoje v kapse a peněženku o poznání lehčí, vstal jsem a kývl na Mika. "Pojď," vyzval jsem ho prostě, ačkoliv jeho výraz ani pohled nesvědčily o tom, že by zrovna tohle chtěl. Na druhou stranu asi neměl sílu klást odpor, protože se velmi neohrabaně začal zvedat. Raději jsem obešel stůl a podepřel jsem ho, cestu ven z místnosti by asi zvládl, ale o výstupu do relativně příkrých schodů jsem měl jisté pochybnosti. Nicméně díky mé opoře ho zvládl bez obtíží. Připomínal mi hadrovou panenku. Ne, že by vypadal strhaně, ale i přesto byl téměř bezvládný. A vypadal značně mimo, čehož jsem také hned vzápětí využil.
Ani jsem v pokoji nerozsvítil, orientoval jsem se v něm i po slepu. A jen co jsem za námi zamlkl, přitiskl jsem ho zády na dveře a bez váhání jsem se mu přisál na rty. Strnutí jeho těla mě ani v nejmenším neodradilo, jelikož mými žilami už koloval dravý oheň. Ovládly mě ryze zvířecí pudy, jimž jsem se rád oddával.
Mé vnímání jako by se zostřilo a zároveň otupilo. Soustředil jsem totiž veškerou pozornost pouze na něj. Na útlé, pevné tělo, k němuž jsem se tiskl. Na vůni a teplo, co vydávalo. Na měkkost rtů, na nichž ulpěla kapka alkoholu. Na zrychlený dech, pod jehož vlivem se mu prudce zdvíhal hrudník. A taky na pocit moci, co mě ovládl. A ve chvíli, kdy se, možná kvůli opilosti, možná kvůli chtíči, zapojil do polibku, co postrádal něhu, jsem věděl, že mám vyhráno. Byl můj se vším, co mi mohl nabídnout. Se vším fyzickým, po čem jsem toužil. A přesně o to šlo ve chvíli, kdy jsem ho táhl k posteli a užíval si nejen jeho rty, ale i ubývajících kousků šatů na jeho těle. O fyzično. Žár, co mě spaloval, nebyl způsoben jakýmkoliv bohulibým citem, nebylo v něm místo ani pro špetku vlídné emoce. Tento mladík byl pouze položkou na seznamu mých zářezů, mou kořistí, mou hračkou. Záchranou a pitím jsem si ho koupil, zaplatil jsem si ho stejně jako bych si mohl zaplatit kohokoliv v bordelu. A na oplátku mě čekala sebestředná slast, ukojení touhy, nasycení euforického hladu, jímž jsem vyplňoval své nitro.
Bez váhání jsem jeho, již nahé, tělo shodil na postel, nalehl jsem na něj a skousl jsem jeho spodní ret. Slabé vyjeknutí, co se mu vydralo z hrdla, mě nijak nezarazilo. Nešlo tu o něj, šlo o mě.
Vždycky šlo jen o mě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 11. května 2017 v 18:30 | Reagovat

Asi bude nejlepší, kdy i z toho Mike nebude nic pamatovat. Ni jsem zvědavá, co bude dál. A vítej zpátky...

2 Karin Karin | 12. května 2017 v 20:43 | Reagovat

Také doufám že si to Mike nebude pamatovat a jsem ráda že pokračuješ.

3 Kaho Kaho | E-mail | Web | 9. června 2017 v 17:59 | Reagovat

Paráda,, zbožňujem takýto typ poviedok a neviem sa dočkať ďalšej časti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama