Hlubina - Kapitola 3

7. února 2017 v 9:18 | Ann |  Hlubina
Kapitola 3
Večerní procházka


"Jen klid..." Alův šepot byl chrčivý. Dýchal přerývaně a každá buňka jeho těla jako by se rozhodla, že déle nesetrvá na stejném místě a začala kmitat. Snažil se působit klidně a sebejistě, ale šlo to těžko. Tohle byl ten okamžik. K němu směřovalo celé půlroční čekání. Nebyl to důvod jejich vztahu, ale vyvrcholení lásky, co cloumala jejich těly. Kéž by nebylo nejistoty, jež je oba sžírala. Situace byla ideální. Alův otec byl v práci, matka u kamarádky na čaji a oni měli celý dům pro sebe. Po vzájemném vyznání lásky a něžných dotecích konečně nastala ta vhodná chvíle. Chvíle, o které oba mnohokrát mluvili a snili. Jenže když nadešla, vzala sebou i obavy. Každý se bál, že udělá něco špatně. Že to zkazí.
Al by měl být ten, kdo přijde s iniciativou. Stejně jako vždy. Snažil se chovat sebevědomě jako v běžném životě. V jeho nitru se však svíjelo klubko nevyřčených strachů. Právě teď měl s osobou, kterou z celého srdce miloval, překročit hranici nevinného vztahu. Ovšem jak? Ne snad, že by neměl žádné zkušenosti. Ne snad, že by nebyl vzrušený. Ne snad, že by nevěděl co dělat. Ale nevěděl jak to dělat. Ještě neměl žádné zkušenosti s někým, kdo je stále panic. Nechtěl mu ublížit.
Napětí ve vzduchu se stupňovalo, už bylo potřeba udělat nějaký krok. A tak se Al rozhodl přestat stát na okraji pomyslné propasti, ale prostě skočit. Usmál se a s něhou v hlase zašeptal:

"Sakra!" praštil jsem pěstí do stolu vedle notebooku. Tuhle rozepsanou pasáž své povídky jsem si četl už potřetí a stále mě nenapadala poslední věta, jíž bych to mohl celé ukončit. Moje fantazie se rozhodla, že už jí spolupráce se mnou nevyhovuje a přestala fungovat.
Měl jsem hodně nápadů na nové příběhy, ale pustit se do nich bez dokončení tohohle jsem nechtěl. Vždycky jsem dopsal to, co jsem měl načaté a až pak jsem se pustil do něčeho dalšího. A to byl hlavní důvod toho, proč jsem měl nervy na pochodu.
Pomaličku jsem uvolnil zaťatou pěst a zhluboka jsem se nadechl, abych se zklidnil. Měl jsem se svou cholerickou náturou čím dál častěji problémy. Jakmile se mi něco nelíbilo, začínalo to ve mně vřít a vztekal jsem se. Nemuselo ani jít o příliš vážnou věc, stačil mi maličký podnět. Dřív mě uklidňovala modrá barva na stěnách pokojů, ale nyní nefungovalo ani to. A věcí, kterou jsem z celého srdce nenáviděl byly věty typu "klidni hormon", "hoď se do chillu" a podobně. Na ty jsem byl alergický.
Promnul jsem si prsty na levé ruce spánky a za pomoci zapření o stůl jsem se postavil. Usoudil jsem, že bude moudřejší pro dnešek to psaní odpískat, třeba mě časem něco napadne. Ale co jiného teď dělat? Bylo šest, úkoly jsem měl, facebook jsem si projel, vše potřebné jsem měl nachystané. Tak co?
Pohled mi nechtíc sklouzl k oknu. Venku už byla tma jako v pytli. Vzhledem k tomu, že jsem měl v pokoji rozsvíceno, tak jsem ani moc nevnímal zář pouličních lamp, co se snažila vydobýt si svůj prostor v neprostupném království černoty. Boj světla s tmou. Každonoční, ale stále ještě fascinující jev.
Pár momentů jsem tam pouze hleděl, než jsem se rozhodl. Procházka by mi mohla být prospěšná. Chladný, večerní vzduch by snad mohl rozproudit mou fantazii. Navíc je chůze mnohem zdravější než sezení u počítače.
Netrvalo mi dlouho obléknout se a se špetkou naděje vyrazit.
***
Tmavá, večerní doba město zcela proměnila. A v hlubinách zapadlých uliček to ožilo. Tohle byla doba, kdy se venku moc 'normálních' lidí nevyskytovalo, setkat se dalo spíše s feťáky, opilci, partičkami puberťáků, kterým ještě teklo mléko po bradě, nebo mně podobnými jedinci. Nebyl jsem jediný egoista, co se takhle coural. Obvykle jsem to dělal, když jsem vyhlížel kořist. Bylo výjimkou, že jsem dnes po žádné nepátral.
Vzduch byl teď doslova ledový a vločky, co se snášely z nebe, nebyly jako nadýchané ovečky, ale spíš jako drobné, ale ostré úlomky skla. Jediné štěstí bylo, že nefoukal vítr, který by je vmetával člověku do tváře.
V městě jsem se vyznal dobře, a tak jsem neváhal zavítat do změti uliček, jež by pro cizince mohly být zrádné a snadno by se v nich ztratil. Minul jsem svoji oblíbenou restauraci a prošel jsem křižovatkou, jejíž jedna odbočka vedla ke kostelu. Tam jsem ale rozhodně nezamířil, místo toho jsem se vydal druhou cestou, která se ještě mnohokrát větvila. Pouličních lamp ubylo, zato neodházeného sněhu na zemi, a bordelu poházeného kolem, přibylo.
Obklopovaly mě staré, oprýskané budovy. Většina z nich byla neobydlená a ty, které měly nájemníky nebo vlastníky, patřily mezi ty 'lepší'. Já osobně bych se v nich usadil jen v případě krajní nouze, už toho měly mnoho za sebou a odhadoval jsem, že budou mít i profukující okna. Ne, že bych byl zimomřivý, právě naopak, nebyla mi zima ani v chladných podmínkách, ale doma jsem upřednostňoval teplo, bylo mi sympatičtější.
Cestou jsem minul během hodiny jen nějakého potácejícího se, umaštěného chlápka, kterému mohlo být tak čtyřicet, možná víc. Díky bohu, že nebyl ve své opilosti nijak družný, nerad bych si kazil procházku. Větší dobrodružství začalo až při mé zpáteční cestě.
Nejdřív to vypadal nevině, zaslechl jsem nějakou hádku ve vedlejší uličce, ale nevěnoval jsem tomu valnou pozornost. Odhadoval jsem, že to bude skupinka, co si právě něco šlehla nebo se o matroš hádá. Svoji mýlku jsem poznal, když se z uličky najednou vyřítila osoba v kapuci a málem do mě narazila. Do tváře jsem jí neviděl, ale poznal jsem, že se jedná o kluka nebo hodně vychrtlého a drobného muže. Zastavil se těsně přede mnou a pokusil se mi vyhnout, ale to už k němu skočilo druhé individuum. V tomto případě to byl bezesporu muž. Měl na sobě černou, odrbanou bundu a na holé lebce mu tály sněhové vločky. Měl tmavé kruhy pod malýma, šedýma očima, co připomínaly kousky ledu a měly i podobný chladný a nenávistný pohled. Byl celkem při těle, i když to dost dobře mohly být i svaly, to jsem nepoznal, měl na sobě příliš oblečení.
"Chci svoje prachy!" vyjel na zakuklence. Mou přítomnost se rozhodl zřejmě ignorovat. Jako bych tam ani nebyl.
"J-já je ale nemám! Říkal jsem ti to! Tak… c-co po mně chceš?"
Zpozorněl jsem, když jsem zaslechl ten rozechvělý, chlapecký hlas. Nebyl mi známý, ale musel patřit nějakému mladíčkovi. Najednou mě celá situace začala zajímat. "O co se tu jedná?!" zeptal jsem se podrážděně a narovnal jsem se, abych působil víc odhodlaně a odvážně. Strach jsem taky neměl. Oba byli menší než já a díky svému egu jsem věřil, že bych z rvačky s nimi vyšel jako vítěz a ještě by to byla jen zahřívačka. Prát jsem se uměl dobře, měl jsem s tím hojné zkušenosti.
"Co ti do toho je?!" obořil se na mě vztekle holohlavec.
"Vzhledem k tomu, že se tu div nervete přímo před mým ksichtem a ještě ste mi vlezli do cesty, tak dost. Nastyd ti snad mozek, když nemáš háro?" Ano, provokace byla moje. Rád jsem ostatní štval, zvlášť když jsem věděl, že budou pěnit.
"Drž hubu!" zavrčel ještě nabroušeněji.
"Nebo co? Donutíš mě políbit tvou plešku, debile?" ušklíbl jsem se.
Musel být extrémně vytočený, normálně se mi nepodařilo někoho vyprovokovat k útoku tak rychle, on ale už teď pustil svoji předchozí oběť a vyrazil proti mně jako nasupený býk. Div mu nešla z uší pára.
Byl dost neohrabaný, lehce jsem se mu vyhnul, a když mě minul, nakopl jsem ho do zadnice, takže skončil hlavou v závěji. Neubránil jsem se škodolibému smíchu, když se narovnal. Měl hlavu jako obří sněhovou kouli.
"Ty hajzle!" zavyl a provedl druhý pokus o mé napadení.
Tentokrát jsem neuhýbal, místo toho jsem zachytil jeho pěst, mířící na mou tvář a zkroutil jsem mu ruku za zády. Znovu zavyl jako zvíře, ale tentokrát bolestí.
"Neurážej nikoho, kdo je silnější než ty, blboune," pošeptal jsem mu provokativně do ucha a pustil jsem ho, aby se mohl dál snažit. Nemusel jsem čekat dlouho. Další úder byl mířen nemoudře na můj rozkrok. Trochu jsem se pohnul, aby rána šla do stehna a protože jeho hlava byla nízko, silně jsem ho do ní nakopl kolenem. Ozvalo se zlověstné křupnutí a chlapík se s kvílením a krví, crčící z nosu, svalil na zem. Usoudil jsem, že má dost, teď se bude nějakou dobu válet, než si s tím někam zajde. Bylo načase vypadnout.
Otočil jsem se. Kapucář stál stále na svém místě. Naklonil jsem se k němu. "Pokud chceš bezpečí, tak radši pojď se mnou," šeptl jsem mu. Samozřejmě jsem za tím viděl ještě něco jiného.
Když jsem zamířil pryč, ochotně klusal za mnou.
"Nechceš si sundat tu kapuci? Alespoň na tebe chci vidět," nadnesl jsem za zatáčkou.
Zařadil se vedle mě a bez řečí uposlechl.
Zadíval jsem se na něj. Nebyl k zahození, právě naopak. Špinavý blonďák se zelenošedýma očima a pěknou tvářičkou.
Pousmál jsem se. "Jsem Chris. A ty?"
"Mike."
"Nechceš si zajít někam na jídlo, Miku? Zvu tě."
Usmál se. "Sice tě neznám, ale proč ne? Děkuju. I když bych upřednostnil drink, dnešní noc byla úděsná."
Má naděje, co před chvílí svitla, už doslova žhnula. "To chápu. Tak tedy drink. Jde se!"

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 7. února 2017 v 20:41 | Reagovat

Další úlovek povídka se mi moc líbí.

2 Hatachi Hatachi | Web | 7. února 2017 v 21:45 | Reagovat

Zajímavé setkání. No jsem zvědavá, co se z toho nakonec vyklube. Těšim se na další díl...

3 lina. lina. | E-mail | Web | 16. července 2017 v 23:18 | Reagovat

prvně jsem myslela, že ten úsek na začátku, který má být jako příběh chrise, byl jeho sen s přítelem, kvůli kterému se tak změnil :d ale musím uznat, že to s psaním mám stejně, jako on, když se teda odhodlám něco napsat. každopádně, co se týče chrisova setkání s mikem, mám takový pocit, že to neskončí jen u skleničky a strávené noci. ale to může být jen má domněnka. jsem zvědavá, jak se to vyvine :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama