Hlubina - Kapitola 2

26. ledna 2017 v 14:30 | Ann |  Hlubina
Kapitola 2
Knihovna


Po škole mě čekala brigáda. Nebylo to nic moc, pracoval jsem ve školní knihovně. Ale nemusel jsem po vyučování nikam chodit. Měl jsem štěstí, že tahle pozice byla placená. Byl jsem tam třikrát týdně od dvou odpoledne do šesti do večera. Ale plat za to byl obstojný. Dokázal jsem s tím vyjít. Kdybych si platil nájem, bylo by to horší, ale ten mi cálovali rodiče.
Jako obvykle tam byla jen hrstka lidí. Seděl jsem u stolu vedle vchodu, zapisoval půjčené či vrácené knihy a umíral jsem nudou. V pět už tam nebyl vůbec nikdo. Ale zavřít dřív jsem nesměl. Otrava. Nakonec jsem za to ovšem byl rád. V půl šesté se totiž dveře otevřely a dovnitř nevěšel nikdo jiný, než ten blonďáček z rána. Když jsem ho spatřil, zpozorněl jsem.

Zarazil se, když mě uviděl, ale pak se plaše pousmál a zmizel mezi regály. Vrátil se asi za dvě minuty s knihou o astrologii.
"Zajímají tě hvězdy?" zapředl jsem s jemně koketním úsměvem rozhovor.
"Tohle je na školní projekt. Ale ano, zajímají," kývl a položil ji na stůl přede mě. Hlas měl příjemný.
Začal jsem si ho blíž prohlížet. Měl jemné rysy a světlou pleť. Vlasy se mu malinko vlnily, byly podobné jako ty Maxovy, ale nespadaly mu až úplně na ramena. Když se na mě podíval, zaznamenal jsem, že nemá jen velké oči, ale i neobvykle husté, tmavé a především dlouhé řasy. Oblečený byl v modré, kostkované košili, rozepnuté, černé bundě, šedých džínech a přes rameno měl přehozený obyčejný, černý batůžek. Vypadal roztomile. Možná by se dal dokonce použít na víc, než jen na jednu noc. Třeba i na tři. Uvidíme.
"Hvězdy jsou nádherné," přikývl jsem a vstal. Obešel jsem stůl, abych se mohl postavit vedle něj. "Nejlepší je, když máš možnost je sledovat za bezmračné noci. Září jako malá světélka naděje," začal jsem ho krmit typickými žvásty, na které se dají dobře sbalit citliví kluci. Měl jsem to ověřené.
"To ano," sklopil pohled a pousmál se. Pak pohled opět zvedl. "Chci ti poděkovat za tu dnešní záchranu. Nerad se peru."
"Maličkost," mávl jsem přezíravě rukou. "Ale řekni mi jedno. Proč po tobě tak šel?"
"Bavím se s jeho mladším bratrem, ale pohádali jsme se. Očividně má tendenci si hodně chránit rodinu. I když to podle mě bylo přehnané."
"Taky si myslím," dal jsem mu zapravdu. "Mimochodem, já jsem Chris," podal jsem mu ruku a zády jsem se opřel o stůl.
"Já vím, tebe tu zná každý," zasmál se a stiskl mou ruku. "Já jsem Tom," představil se na oplátku.
"Co kdybych ti říkal Tommy?" navrhl jsem mu.
"To rozhodně ne," zamítl rázně.
A jéjé, to je teda netykavka! Pomyslel jsem si otráveně. Navenek jsem ovšem dělal, že mě to pobavilo. "No dobrá, tak promiň."
"Hele, mohl bych si půjčit tu knížku a jít?" přešplápl.
"Kam tak spěcháš?" natočil jsem se blíž k němu.
"Poslouchej, vím, co jsi zač. A na rovinu říkám, že nemám zájem, okay?"
Taková drzost! "To se ještě uvidí."
"Ne, to teda ne-"
Dál se nedostal, nedal jsem mu tu možnost. Popadl jsem ho, přitáhl jsem si ho k sobě a hladově jsem ho políbil. Takhle jsem dostal většinu svých obětí. Tentokrát mě ale čekalo nemilé překvapení. Ucítil jsem bolestivé kousnutí do horního rtu a v šoku jsem ho pustil. Na nic nečekal, otočil se na patě a zmizel.
"No to si dělá prdel, ne?!" zachrčel jsem a dotkl jsem se rtu, načež jsem sykl. Pěkně to bolelo. "A tu knihu jako bude uklízet kdo?" zabrblal jsem ještě, než jsem ji otráveně šel sám vrátit na původní místo.
Takže on nemá zájem? Jen ať si počká. Já mu ještě ukážu!
***
Sněhové vločky se pomalu snášely na zem a měkce dopadaly bez jediného zvuku. Pouliční lampy, co osvětlovaly ulici, je zbarvovaly do zlatova, takže vypadaly jako malé, zlaté, nadýchané ovečky. Nevál žádný silný vítr, co by je vmetával člověku do tváře a večer byl klidný. Kvůli chladu bylo venku velmi málo lidí, většina si hověla doma v teple. Ale mně zima nevadila, domů jsem šel pomalu, nikam jsem nespěchal, dnes jsem krom úkolů neměl žádné povinnosti ani plány. Čekalo mě leda tak příležitostné cvičení a sledování televize nebo psaní. To bylo moje tajné hobby. Nikomu jsem o tom neřekl, zničilo by mi to pověst. Nicméně jsem si rád vymýšlel příběhy a sepisoval je. Byl to můj únik z reality. Můj život byl žhavý, divoký a nespoutaný. Téměř bez pravidel. Proto jsem si rád oddechl a vžil se do role někoho prostého, kdo prožívá typický život bez zvláštností. Chodí do práce, miluje svou druhou polovičku a žije v klidné domácnosti. Docela sentimentální... Ne, že bych o to v pravém životě stál, naopak. Nevěřil jsem lidem a už vůbec ne lásce. Ale řádky vypovídaly to, co jsem kdysi chtěl. Nehrozila žádná zrada, podvody, ani lži, jimiž by se mě snažily oklamat. Ideální.
Sníh byl z chodníku odklizený, takže se mi šlo dobře. Měsíc, co už vystoupil na nebe, byl skryt za mraky, z nichž se valily tisíce oveček, snášejících se na okolí i na má ramena a hlavu. Štiplavě mrazivý vzduch se mi dral plic, ale nebyl nijak extra nepříjemný, jenom chladil. A převážně na obličeji a krku, které jsem měl odhalené. Šálám a čepicím jsem neholdoval.
Když jsem zabočil za poslední roh, dělící mě od domova, ještě o něco jsem zpomalil. Teď jsem už opravdu šel rychlostí důchodce. Čerstvý vzduch pro mě byl přívětivější než vydýchané a uzavřené prostředí bytu. A taky přívětivější než být osamotě jen s vlastními myšlenkami.
Častokrát jsem přemýšlel sám o sobě a o svém životě. To, jak jsem se změnil, mělo vliv na mnohé. Ztratil jsem staré přátele a získal jsem nové, úplně jiné, než jací byli ti dřívější. Chození ven na hřiště a do přírody nahradilo chození na párty, chlastačky a festivaly. Místo víkendů strávených s přítelem přišlo pouhé uspokojování tužeb. Tenhle svůj nový život jsem miloval a nenáviděl zároveň. Vlastní já jsem miloval a nenáviděl. Na jednu stranu to všechno bylo lepší, nemusel jsem se starat o emoce, shánět dárečky a chovat se slušně. Mohl jsem být jako nenasytné, dravé zvíře. Na stranu druhou bych mohl být označen výrazy, které jsem nesnášel, ale seděly na mě. Děvkař, hajzl, necita. Ne, že bych skutečně byl necitelný, ale moje city byly potlačované. A když nějaké proklouzly z komnaty v srdci, kde jsem je věznil, předstíral jsem, že neexistují. Když jsem po někom toužil, dokázal jsem dělat, že mě může změnit, že můžu být romantický, milý, obětavý a milující přítel. Ale byla to pouhopouhá hra. A na jejím konci nebyla vzájemná vyznání lásky, ale ledové odmítnutí.
Sviním všechno prochází nejsnáze. Proběhlo mi hlavou, než jsem vstoupil do paneláku a zamířil do svého opuštěného bytu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 26. ledna 2017 v 19:06 | Reagovat

Ano...sviním všechno prochází nejsnáze, ale taky na každou svini se hřeje voda. Takže jsem zvědavá, kdy dojde i na Chrise, protože nic netrvá věčně, že?
Jinak moc hezký díl, za který ti děkuju...

2 Karin Karin | 26. ledna 2017 v 20:17 | Reagovat

Tom jej pěkně odpálkoval doufám že Chrisovi nepodlehne.

3 lina. lina. | E-mail | Web | 16. července 2017 v 22:58 | Reagovat

tom ho pěkně odpálkoval, to bylo super xd
"sviním všechno prochází nejsnáze." s touhle větou musím souhlasit, avšak časem se jim to vrátí několikrát hůř, než to, co všechno zlého nadělali svému okolí. a myslím, že chris není vyjímka a ne dobře na tohle všechno doplatí. opakovaně, skvělý díl, nezklamal :)

4 Random Yaoistka Random Yaoistka | E-mail | 29. září 2017 v 7:49 | Reagovat

"Poslouchej, vím, co jsi zač. A na rovinu říkám, že nemám zájem, okay?"...tohle mě dostalo(≧▽≦) ...něco mi říká, že tohle bude zajímavé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama