Leden 2017

Hlubina - Kapitola 2

26. ledna 2017 v 14:30 | Ann |  Hlubina
Kapitola 2
Knihovna


Po škole mě čekala brigáda. Nebylo to nic moc, pracoval jsem ve školní knihovně. Ale nemusel jsem po vyučování nikam chodit. Měl jsem štěstí, že tahle pozice byla placená. Byl jsem tam třikrát týdně od dvou odpoledne do šesti do večera. Ale plat za to byl obstojný. Dokázal jsem s tím vyjít. Kdybych si platil nájem, bylo by to horší, ale ten mi cálovali rodiče.
Jako obvykle tam byla jen hrstka lidí. Seděl jsem u stolu vedle vchodu, zapisoval půjčené či vrácené knihy a umíral jsem nudou. V pět už tam nebyl vůbec nikdo. Ale zavřít dřív jsem nesměl. Otrava. Nakonec jsem za to ovšem byl rád. V půl šesté se totiž dveře otevřely a dovnitř nevěšel nikdo jiný, než ten blonďáček z rána. Když jsem ho spatřil, zpozorněl jsem.

Hlubina - Kapitola 1

16. ledna 2017 v 15:45 | Ann |  Hlubina
Kapitola 1
Stará známost


"Vypadni," pronesl jsem bez špetky citu a ukázal jsem směrem k černým dveřím, vedoucím ven z mého bytu.
"A-ale... ale proč? Udělal jsem něco špatně? Chrisi... já myslel, že tohle má budoucnost!" koktal zmateně chlapec.
Jak se vůbec jmenoval? To jsem netušil. Nevěděl jsem o něm zhola nic. Když jsem si ho včera večer dotáhl domů, bylo to jen za jedním účelem. Užít si. Nic jiného mě nezajímalo. Ale teď bylo ráno. Bylo načase, aby zase zmizel, stejně jako se objevil.
"Vypadni!" zvýšil jsem hlas a udeřil jsem pěstí do stolu tak silně, že část skotské ve sklenici na něm vychrstla ven.
Na tohle už nic neřekl. Se slzami v očích se otočil a utekl ven. Dveře za sebou hlučně zabouchl.
Protočil jsem oči. "Ještě mi omlátíš omítku, debile," ulevil jsem si, než jsem se posadil ke stolu a sklenici, po jejímž boku stékala kapička alkoholu, jsem vzal do ruky.
Můj byt byl temný. Bylo sedm hodin a chladné roční období zapříčinilo, že venku bylo šero. Ale ani slabému světlu se téměř nedařilo proniknout dovnitř přes zatažené žaluzie. Modré stěny vypadaly téměř až černě. Obě tyhle barvy jsem miloval. Černá ladila s mou duší. A modrá byla klidná, racionální až mrazivá. Navíc zmírňovala chuť k jídlu. Nesměl jsem se cpát, měl jsem svůj zajetý jídelníček, proto téměř celý můj byt byl vyveden v odstínech od toho, podobného hlubinám oceánů až po svítivou modř. Až na ložnici. Ta byla rudá s tmavě oranžovým stropem. Rudá byla barva hříchu, svodu a vášně. Přesně vystihovala podstatu toho místo, kam jsem si co týden tahal někoho jiného. Sem tam jsem tam měl nějakou dívku, ale nad těmi početně převažovali mladíci. Měl jsem vyhraněný vkus.

Hlubina - Úvod

5. ledna 2017 v 21:03 | Ann |  Hlubina

Úvod

Příběh, rozvíjející se na následujících řádcích, by se dal přirovnat k příběhu anděla v lidské podobě. Anděla, kterému byla zlámána křídla a který byl sražen na zem. A po všem, co prožil, znovu povstal. S duší plnou temné zloby a zášti. A s kamenným srdcem bez špetky citu. Je vůbec možné takové bytosti vrátit sněhobílá křídla?



Jak moc může člověka zasáhnout ztráta? Jak silně ho dokáže prostoupit? Do jaké míry ho ovlivní, změní a zocelí? Kolik důvěry v ostatní i v sama sebe mu vezme? Lze to vyjádřit slovy? A je každá ztráta stejná? Nebo se to větví na silnější a slabší? A když někoho skutečně milujete a přijdete o něj... jak dlouho se způsobené rány hojí?
Ano, je to mnoho otázek a jsou na ně mnohdy nejednoznačné odpovědi. Zamyslete se nad tím. Zažili jste již ztrátu? Takovou ztrátu, která vám navždy změnila život a nikdy mu nedovolila se vrátit do starých kolejí? Protože já ji zažil.
Býval jsem veselý, vždy pozitivně naladěný kluk. Mnoha lidem můj optimismus lezl krkem, ale já byl stejně vždy nad věcí. Byl jsem zkrátka svůj. Sice jsem nebyl nejlepší ani nejoblíbenější student na škole, ale byl jsem šťastný. Dokud nepřišel ON.