Vlčí příběh - Kapitola 27 - KONEC

11. září 2016 v 1:07 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 27
Konec a začátek


"Bojovat?" zopakoval otec pomalu, s rozvahou. Nezdál se být překvapený, byl vypočítavý a pravděpodobně něco podobného očekával. To ale nic neměnilo na tom, jaká to byla rána pro mě.
"Ano," přitakal Poloras.
"Když vyhraješ, dostaneš, co chceš. Ale když prohraješ, přijdeš o život. Nejsi příliš mladý na tak velké rozhodnutí?"
"Možná, že jsem. Ale mám vlastní vůli a právo o sobě rozhodovat," odpověděl mladík pohotově.
"Budiž."
Ohlédl jsem se po dalších vlcích v naději, že něco podniknou. Že zasáhnou. Že Polomis svého nástupce zastaví. Ale to se nestalo. Jen tak tam stáli a měli se na pozoru.
Začínal jsem pomalu propadat panice. Nebylo fér, abych kvůli neshodě přišel o někoho, na kom mi záleželo. A tohle jinak skončit nemohlo. Neříká se tomu 'souboj na život a na smrt' pro nic za nic.
"Tohle vám nedovolím!" vpadl jsem jim do toho. "Je to šílenství! Právě před chvílí jste spojili síly, a teď se do sebe chcete opět pustit?!" hlas jsem měl vysoký a dalo se na něm poznat, že mám stažené hrdlo.
"Nepleť se do toho," usadil mě otec. Nebylo to poprvé, co odmítal brát na vědomí můj názor. Tohle mi dělal celý život, pilo mi to krev.
"Proč bych se do toho neměl plést, když se to týká hlavně mě?!" v ten moment jsem odmítal couvnout, nesměl jsem se jen tak vzdát a polevit, byla to otázka života a smrti.
"To stačí, Kerro!"
"Ne, nestačí!"

"Ticho!" zahřímal rozezleně.
"Nebudu zticha, vždyť-" tentokrát jsem myšlenku slovně nedokončil, nestihl jsem to.
"Přestaň, nezabráníš tomu. My už se rozhodli," stiskl mi Drai rameno. "Nemusíš mít strach, nepanikař, ano?"
Když jsem se na něj otočil, naše pohledy se střetly. Ani já, ani on jsme tím svým neuhnuli. Já v tom jeho četl odhodlání, nevyslovené přání a touhu se prát. Ale v pozadí toho bylo ještě mnohem víc. Něha, laskavost, pobláznění, unešení, zamilovanost... Co on četl v tom mém? To jsem netušil. Ale dalo se předpokládat, že minimálně strach ano. Strach, pramenící z oprávněných obav. Svíral mi hrdlo a nutil mé myšlenky chaoticky těkat z jednoho místa na druhé. Jako bych se nacházel na pohybující se vlně, co míří k útesům, o které se každou vteřinu roztříští.
Když mě pustil a nasměroval svou pozornost zpátky na svého soka, už to bylo nevyhnutelné. "Můžeme se do toho pustit."
"Jsi velmi troufalý," pověděl jeho protivník. Vypadal celkem pobaveně, ale i ostražitě.
"Mám své důvody takový být."
"Hm... chápu, snažíš se mě vyděsit. Ale to se ti nepovede," pronesl a zaměřil se na mě. "Ustup, Kerro, potřebujeme prostor."
Už bez řečí jsem se vzdálil o několik metrů dál. Šelmy i muži mezitím vytvořily kolem protivníků těsný kruh. Každému ze zápasících byla do ruky vložena dle tradice dýka. A beze slov to začalo.
Bylo to jako sledovat dva tygry, hájící si nárok na území. Jen s tím rozdílem, že tady nešlo o území, ale o mně. Mlčky kolem sebe kroužily bedlivě sledujíc pohyby toho druhého. Ani jeden z nich nechtěl podniknout výpad jako první. Jejich úkroky blíž a dál byly o nervy. Útroby se mi svíraly a projížděly mnou vlny strachu. Přicházely v intervalech a místy byly až bolestivé.
Nakonec první útok vzešel od mého otce. Úder vedl směrem k Draiově pravému boku, bylo to rychlé, ale mladík byl ještě rychlejší a včas uskočil. První z dvojice se ovšem nevzdal a podnikl další tři pokusy, všechny bezúspěšné. Zarazilo mě, že Poloras se o výpad nepokoušel. Zkrátka jenom uhýbal ranám, které by pro něj, vzhledem k otcově síle a rychlosti zasazení, mohly být i smrtící. Čekal jsem, kdy se do toho sám na plno opře nebo se pokusí změnit podobu. Vteřiny se přelévaly v minuty. Ale to, co jsem já, a myslím, že i většina ostatních, čekal, nepřicházelo. Víc než rvačka dvou tygrů se to náhle jevilo jako hra na kočku a na myš.
To se chce nechat zabít?! Stiskl jsem ruce v pěst a klouby mi zbělely. Už se mi stačil udělat knedlík v krku, těžko se mi polykalo a mé srdce bilo tak nahlas, že kdyby bylo ticho, mohli by to všichni slyšet.
Ze všech strach se začalo ozývat pískání a hrdelní vrčení. Nikomu se to nelíbilo. Místo napínavého zápasu se to proměnilo jen v očekávání, kdy Drai nestačí uhnout. I otec znejistěl, už se nevrhal tak dravě vpřed. Když ponenáhlu vykopl nohou, trefil ruku, v níž Poloras svíral zbraň a ta odletěla o metr dál, kde se zabodla do země. Rukojeť se hrozivě rozkývala. A 'myš' opět nic, žádná snaha sebrat ji se neobjevila, naopak. Budoucí náčelník kmene se zastavil, přestal podnikat úhybné manévry. Narovnal se do své plné výšky, hrdě vypnul hruď a zadíval se zpříma do očí útočníkovi, co mu ve vteřině přitiskl vlastní dýku na krk.
"Ne…" šeptl jsem. Zvolal bych to, ale hrdlo jsem měl natolik stažené, že mi dělalo problém i krátké zasýpání.
Zvuky, vyluzované přihlížejícími, odezněly do ztracena. Nastalo ticho. Dokonce bylo slyšet i oddechování dvou mužů, stojících před námi. Ti hleděli jeden druhému do očí a čas se vlekl. Museli vést nějaký němý dialog, jinak by tam nestáli tak dlouho.
Konečný výsledek neudivil pouze mě.
Otec skoro až vztekle odhodil zbraň, aniž by Draiovi zkřivil byť jediný vlásek na hlavě. "Vyhrál jsi…" otočil se na patě a vydal se pryč jako poražený, "vezmi si ho…" udělal několik dalších kroků, než se zastavil, ohlédl a dodal: "…ale pokud mu ublížíš, už nebudu váhat tě zabít."
To… je konec? Podle vzrušeného šuškání kolem sebe a zaskočených výrazů se dalo poznat, že nejsem jediný, kdo něco podobného nečekal.
Poloras neotálel. Kývl na srozuměnou, došel ke mně, vzal mě za ruku a bez jediného slova mě vedl pryč směrem k lesu. Než jsem se probral z šoku, už jsme byli z doslechu ostatních.
"Co to mělo znamenat?" vypálil jsem po nalezení ztraceného hlasu. Hlava mi to nepobírala.
"Psychika," dostalo se mi nejasného objasnění.
Vstoupili jsme mezi stromy, co nás ochotně uvítaly ve svém království a zbavily nás vtíravých pohledů, co za námi byly vrhány.
Až po pár dalších momentech jsme se zastavili, mladík se ke mně obrátil čelem a spustil: "Tvému otci bylo jasné, že když mě zabije, budeš ho do smrti nenávidět. Stejně jako mně bylo jasné, že když já zabiji jeho, nikdy se mnou dál nepromluvíš. Ale byl to zápas. Žádný pravý muž necouvne, když je vyzván k boji, ztratil by respekt svých mužů a jejich věrnost. Mysleli by si o něm, že je slaboch. Kdybych se do souboje pustil se stejnou vervou jako on, jeden z nás by musel zákonitě padnout. Nicméně… já mu o život neusiloval, neměl jsem to vůbec v plánu. Došlo mi, že když se nebudu bránit, bude od něj zbabělé mě zabít. A ty k němu budeš chovat horší city, než je nenávist. Okolí by si o něm navíc neudělalo dobrý obrázek. Není hloupý, věděl to. A když měl možnost mě odstranit, podíval se na mě. Zkoumal můj pohled a čekal, jestli něco udělám. Z očí člověka se toho dá vyčíst mnohem víc, než by sis myslel. Poznal, že ti nechci ublížit a mé úmysly a city jsou ryzí. Pravidla říkají, že při souboji jeden musí padnout k zemi mrtev. Jenže… tohle nelze brát jako souboj," vychytrale se pousmál, "při něm se do útoků zapojují oba, ne jen jeden. Žádné zásady proto porušeny nebyly. A svědomí mu nedovolilo zasadit rozhodující ránu. Ano, byl to risk… ale spoléhal jsem na to, že myslí podobně jako já. Oba jsme válečníci, tudíž to i vyšlo. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl. Sice na mě bude dlouho nahněvaný… ale už s tím nic neudělá," s odzbrojujícím úsměvem dal konec svému monologu.
Zůstal jsem na něj notnou dobu němě zírat. Tohle mi na mysl nepřišlo. Ale mělo to hlavu a patu. "Takže… rozum zvítězil nad hrubou silou," vypadlo ze mě. Zněl jsem stejně udiveně, jak jsem se cítil.
"Přesně tak," přitakal.
Sklopil jsem pohled. "Je to geniální…jsi troufalý. A já očividně už nemám na výběr," zamumlal jsem.
"Na výběr?" zopakoval tázavě. Mohl jsem se jen domnívat, jak se tváří. A i přesto, že jsem na něj nehleděl, jsem měl živě před očima jeho povytažené obočí.
"Ano. Myslím… s tou svatbou."
"Na výběr je vždy."
Zvedl jsem k němu zrak. Stále se usmíval, vypovídalo to o tom, že něco tuší. A jeho další slova mě v tom jedině utvrdila:
"Ale ty už jsi stejně rozhodnutý, že? Přiznej to," pustil mou ruku a prohrábl si rozlítané vlasy, čímž si je urovnal.
Lhát by bylo dětinské. Přišel čas vyložit karty na stůl. "Ano. Ano, to jsem…" Zdá se jenom mě, že je to stále bláznivější?
Zepředu ke mně přistoupil a položil mi ruce na boky. "A tak se stalo, že člověk propadl zvířeti…" sklonil se tak, že jeho tvář byla v úrovni té mé.
Ač jsem nechtěl, tváře mi mírně zahořely. "Co bude teď…?"
"Co by mělo být? Nic a všechno zároveň. Oba jsme se změnili. Jenže tohle ještě není konec. Ani zdaleka. Tohle je vlastně první krok k začátku."
"K začátku čeho?" můj hlas byl tichý. Možná i ševelení větru v korunách stromů nad našimi hlavami bylo hlasitější.
"K našemu začátku. K začátku nás dvou." Jeho tvář se dostala ještě blíž k té mé. Začínal jsem se ztrácet v jeho očích. Tmavých jako noc a hlubokých jako dno oceánu. Plných toho nejvroucnějšího a nejvzácnějšího citu ze všech jaké existují. Plných citu, který má to jediné, jedinečné pojmenování…
"Miluji tě, Kerro," pohladil mě po tváři, "a teď už vím, že to není jednostranné. Tak už se nebraň," jednou rukou pustil mé tělo, aby mě mohl pohladit po tváři. Úkrokem mě donutil couvnout tak, že jsem se zády opřel o kmen statného dubu za sebou. Mé srdce poskočilo. Už nebylo kam utéct. Už nebylo proč utíkat.
"Miluji tě," zopakoval šeptem, než mě políbil. Vroucně. Něžně i vášnivě. Kouzelně. Nadpozemsky. S city a tajemným nádechem. Tak, jak to uměl jenom on.
A má víčka klesla. A když jsem tomu za pomoci jeho rtů propadal víc a víc, došlo mi, že měl naprostou pravdu. Tímhle nic nekončilo. Byl to teprve začátek.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Známka pro tuto povídku?

1
2
3
4
5

Komentáře

1 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 11. září 2016 v 10:10 | Reagovat

Vyřešila jsi ten souboj bravurně. Jsem si říkala, jak to uděláš, aby ani jeden z nich neumřel. Bylo to zajímavé a šťastný konec jako třešnička na dortu. Dávám dvojku, ale jenom z toho důvodu, že některé kapitoly byly příliš krátké a z některých scén by se dalo vytěžit mnohem víc. Přeju do další tvorby hodně energie a nápadů. Jestli mě tu něco zaujme, tak mě tu zase uvidíš.

2 H_anka7 H_anka7 | 11. září 2016 v 21:42 | Reagovat

Máš v plánu ještě pokračování? Rozhodně bych si ho ráda přečetla protože tenhle příběh mě od první kapitoly vtáhl do sebe a nemohla jsem přestat číst. Píšeš naprosto dokonale ty popisy čehokoly vždy to vidím před očima a příběhy s nadpřirozenem naprosto zbožňuju takže i kdybys naprosto skončila s tímhle příběhem mohla bys napsat něco tomu podobného? ( Upíří/vlkodlaci/víly/atd...) Tak ťe budu děsně moc milovat 😁

3 Karin Karin | 6. října 2016 v 12:01 | Reagovat

Krása*****************************.

4 Kated Kated | Web | 1. listopadu 2016 v 11:29 | Reagovat

Ahh teď jsem ji dočetla jedním dechem a musím uznat, že jsem moc moc ráda, že jsem narazila na tvou stránku! Byla to moje první povídka kterou jsem si od tebe přečetla a musím uznat, že to byla opravdu krásná povídečka :) Ahhh happyendy miluju a tak jsem byla štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že spolu nakonec opravdu budou :D :D hehe říkala jsem si, jak to uděláš s Kerrovo otcem... jakože jestli se poperou a on bude slabší a Drai ho ušetří nebo tak něco, ale tohle bylo daleko lepší :D :D děkuju za tvou tvrdou práci A už se těším na večír až si budu moct přečíst další tvůj příběh :D hehe jestli bude stejně poutavý jako tenhle tak to bude stát za to :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama