Únor 2016

Vlčí příběh - Kapitola 22

28. února 2016 v 23:17 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 22
Spojenci



"Věřte mi, on mě skutečně chtěl chránit!" obrátil jsem se zpátky k davu.
"To už stačí, Kerro!" zasmál se naposledy můj otec, přešel ke mně a položil mi svoji velkou ruku na rameno. "Už dost vtipů, musíš se najíst, určitě jsi hladový."
Proč mi nevěří?! "Nechci jíst," trhl jsem ramenem a odstoupil jsem od něj. "Chci, abyste ho pustili!" ukázal jsem na klec. "Hned!"
V ten moment tátova tvář zvážněla. Zamračil se. "Přestaň si se mnou zahrávat! Chytil jsi snad v lese nějakou nemoc? Nebo ses tak moc praštil do hlavy, až ses pomátl?" myslel to vážně.
"Ne a ne!" zavrtěl jsem vážně hlavou, i když to zabolelo. "Poslouchej mě, tati! ON není zlý, opravdu, přísahám. Musíš mě vyslechnout, vysvětlím ti to!"
Položil mi ruku na čelo, bylo vidět, že se soustředí. "Teplotu nemá…" mumlal si pro sebe.
"Tati!" zněl jsem zoufale. A taky jsem zoufalý byl.
"Běž si lehnout, Kerro," nakázal mi nekompromisně. Byl neústupný, nemělo cenu vzdorovat.
Chvíli jsem se na něj díval se vztekem v očích, ale nakonec jsem se opravdu otočil a odebral jsem se zpátky do stanu, kde jsem se probudil. Musel jsem vymyslet nějaký plán, jak Draie dostat ven. Ale jaký? Kdyby byl třeba v ohradě, bylo by to o poznání snazší, ale takhle? Všiml jsem si, že klec byla zabezpečena zámkem. Musel bych najít klíč, který měl u sebe nejspíš otec. Ale jak bych ho od něj získal? A i kdyby se mi ho povedlo ukrást, třeba když by spal, klec byla umístěna na přístupném místě a určitě by mě někdo nachytal, než bych stačil Polorase osvobodit.
Co teď?!

Dernière Danse - Kapitola 12 - KONEC

19. února 2016 v 8:45 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 12
Zakázané city



"Jsi nervózní?" vytrhl mě z hlubokého zamyšlení jeho hlas.
Zvedl jsem oči od svých rukou, na které jsem dosud hleděl a zaměřil jsem se na něj. "Nevím… a ty?" mluvil jsem tiše, každé slovo jsem z úst vypouštěl s velikou opatrností jako poslední dobou téměř vždy.
Od výkonu, který jsme předvedli před Eugenem, uplynulo už víc než dost času. Mnoho věcí se událo a mnoho také změnilo. Ale jedna věc zůstala stejná. Moje city. Odmítal jsem je. Byly pro mě zakázané. Protože i kdybych se vyslovil a řekl mu, co k němu cítím a i kdyby on moje emoce opětoval, což bylo nepravděpodobné… stejně by to nemělo budoucnost. On nebyl z mého města. Nebyl z mé země. A už brzy měl odejít.
Seděl jsem na lavičce v malé boční místnosti, kterých tu bylo víc. Bylo to prostě zařízené. Dřevěná podlaha, stůl, lavička a světlo na stropě. Nic víc nebylo ani potřeba.
Blížila se osudná chvilka. Sotva jsem se dokázal vzpamatovat z toho, že už je to tady. Největší soutěž mého života. Žádné Eugenovo rozhodování, koho pošle dál, žádná maličkost… skutečná porota, posuzující náš výkon. Lidé znalí toho, jak má skutečný tanec vypadat.

Vlčí příběh - Kapitola 21

11. února 2016 v 11:02 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 21
V kleci



"Au…" zaskučel jsem a chytl jsem se za hlavu. Probudila mě ostrá, bodavá bolest, vystřelující mi od spánků do celé hlavy. Jako by se mi do lebky zarývaly dlouhé, úzké jehly, tlačící se stále hlouběji a hlouběji. Když jsem se pokusil otevřít oči, bylo to ještě horší a nutilo mě to tiše sténat. Nebyl jsem schopný vnímat ani svoje tělo, jen tu otřesnou, mučivou bolest.
Bylo pro mě vysvobozením, když jsem lehce zatlačil na své čelo a před očima se mi zase zatmělo. Dlouhou dobu jsem byl opět v objetí tmy. Neměl jsem žádné sny ani noční můry. Nehýbal jsem se a jenom jsem se oddával temnotě, která zaháněla bolest a poskytovala mi klid.
Druhé probuzení bylo o poznání lepší, i když to stále nebyla žádná velká sláva. Ale dokázal jsem už otevřít oči. Nejdřív jsem viděl jenom bílo. Tenhle stav trval několik vteřin. Nakonec jsem ale začal rozpoznávat obrysy a po zamrkání jsem konečně spatřil kožený strop, co se nade mnou nacházel. Položil jsem ruce podél těla na jemnou přikrývku, do které byl zavinut můj trup.

Dernière Danse - Kapitola 11

10. února 2016 v 12:45 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 11
Láska?



Některá ranní probuzení jsou smutná, unavená nebo bolestná. Někdy byste nejraději zastavili čas, co tak chvátá, abyste mohli déle setrvat v posteli a užívat si její jemné, konejšivé objetí. A někdy spěcháte, abyste byli co nejrychleji pryč z domu. V hlavě vám může ležet, co musíme během dne všechno udělat, a proto si nedokážete ani užít ranní, teplé paprsky nebo zpěv ptáků v korunách stromů. Občas se může stát, že se vzbudíte bez energie, máte pocit, že nic nemá smysl a že už zkrátka nemůžete jít dál, že to nejde. Pak jsou ale ještě jedna rána... ta naprosto dokonalá.
Když jsem se vzbudil a otevřel jsem oči, první, co jsem spatřil, byl on. Stál u okna natočený bokem ke mně a díval se ven. Pronikavé, modré oči mu zářily a rty měl zvlněné do lehkého, něžného úsměvu, který mě zahřál u srdce. Stál nehybně na místě, hrdě narovnaný do své plné výšky. A vypadal... úžasně. Jako anděl, co se rozhodl poctít zemi svou návštěvou. A já se na moment musel vážně zamyslet nad tím, jestli s anděly nemá něco společného. On sám na sobě nacházel chyby, ale některé z nich jsem já shledával jako dobré vlastnosti, co by mu měli být ke cti. Člověk nikdy není spokojený s tím, co má. Já kdybych se stal jím, tak bych ale spokojený byl. I když na druhou stranu bych byl nešťastný. Moci si promluvit s někým, kdo je ve vašich očích bezchybný, je jedna věc. A být tou osobou, je už věc druhá.

Vlčí příběh - Kapitola 20

7. února 2016 v 22:10 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 20
Ve špatný čas na špatném místě


Bolest. Odporná, vlezlá, všudypřítomná bolest, která jako by ovládla můj normální svět a stala se jeho středobodem. Bylo mi příšerně. Protože jsem si uvědomil, že slova, která jsem od toho muže slyšel, nebyla výmyslem. Bylo na nich něco pravdy.
Cítil jsem se jako dítě, stojící před problémem, který nemůže vyřešit, protože je moc malé. A tak raději zvolí útěk. Stejně, jako jsem ho po 'radě' zvolil i já. Co mi zbývalo? Kdybych zůstal, vyčítal bych si to, užíral se tím a byl bych jako na jehlách. Nehledě na to, že bych tím Draiovi i nadále škodil.

Psychopat - Kapitola 11 - KONEC

5. února 2016 v 21:10 | Ann |  Psychopat
Kapitola 11
Nové



Zavřu oči a spokojeně vydechnu.
Vítr hvízdá, když se prohání korunami stromů. Jeho síla je lesem tlumena a mě hladí po tvářích jen velmi jemně. Ukolébavka přírody mě uklidňuje. Je tak krásně klidná… harmonická. A po době, co se mi jeví jako věky, se tu není čeho bát.
Všechno to bylo tak rychlé… sám jsem se ještě nestačil pořádně vzpamatovat. Události, co následovaly po Traiově pádu byly chaotické. Neorientoval jsem se místy ani v tom, jestli Arren vyhrál nebo ne.
Tehdejší vládce psychopatů dopad nepřežil, což je samozřejmé. Bylo z toho velké pozdvižení. Ne ale takové, jako kdyby se to odehrálo v běžném lidském městě. Tohle bylo jiné. Celé 'vyšetřování' bylo klidné, nikdo nikam nespěchal. Byl jsem odveden k Arrenovi domů, kde mě bez vysvětlení zavřeli. Celý následující den jsem pak neměl žádné informace o tom, jak se situace vyvíjí. Byly to mučivé a zdlouhavé hodiny plné obav, nervování se a nevyřčených modliteb. Nic jiného jsem dělat nemohl. Neměl jsem si o tom s kým promluvit, ani komu se vypovídat. A mluvit sám se sebou by nemělo smysl. A tak jsem čekal. Měl jsem hlad, ale na jídlo nebylo ani pomyšlení, nenacpal bych do sebe ani sousto. Ani prospat jsem se nemohl, moje rozrušená mysl mi v tom bránila.

Psychopat - Kapitola 10

3. února 2016 v 7:23 | Ann |  Psychopat
Kapitola 10
Souboj



Klid. To slovo mi rezonuje v hlavě. Opakuji si ho stále dokola a dokola, ve smyčce. Dívám se před sebe. Bez zájmu, bez emocí. Naslouchám vlezlému hlasu. Snaží se mi dostat pod kůži. Uráží mě, říká mi, že jsem bezvýznamný. Malý, slabý a bezmocný. Krouží kolem mě jako sup, čekající, až klesnu na zem, aby se na mě mohl vrhnout. Jeho slova se zarývají do mého pomyslného brnění jako ostří nabroušených dýk. Cítím se jako při souboji. On je mým sokem. Chce mě donutit, abych projevil jakýkoliv cit. Abych ukázal slabinu, které by se mohl chytit. A já mu to nechci dovolit. Nesmím mu to dovolit.
Arren se drží v ústraní, neplete se mezi nás a chová se stejně jako já. Oba hrajeme divadlo, které by nás mohlo spasit. A ani jeden z nás nesmí improvizovat, naše role jsou jasné stejně jako to, co musíme dělat. Zkoušet si poupravit příběh by mohlo mít katastrofální následky.
Jsem si vědom toho, jak důležité je, abych zachoval klid, a soustředím se na to víc, než když jsme trénovali.