Dernière Danse - Kapitola 9

11. ledna 2016 v 11:05 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 9
Touha



Nejraději bych se propadl do země. Hleděl jsem na něj a on hleděl na mě. V jeho pohledu byla nevyřčená otázka. Otázka, na níž jsem neměl odpověď. Sevřely se mi útroby. "P-promiň!" vyrazil jsem ze sebe a prudce jsem se narovnal. Co si o mně teď pomyslí?! Bylo mi hrozně. Připadal jsem si jako ten největší perverzák, co kdy chodil po zemi.
Začal se tiše smát a já sebou trhl. Zadíval jsem se na něj. Oči mu zářily a pravou ruku měl před ústy, jako by se snažil tlumit svůj smích, což se mu ale nedařilo.
Kousl jsem se do rtu. Jsem mu k smíchu. Tohle zjištění bolelo. A ten divný pocit, co se před chvílí uvnitř mě opět objevil, byl teď znovu fuč. A mě nezbylo nic jiného, než se užírat tím, co jsem udělal, ale za co jsem zároveň nemohl.

Položil mi ruku na hlavu a jemně mi pročísl vlasy. "Nemusíš se takhle stydět, to se může stát každému," pořád vypadal pobaveně, ale taky mile a vstřícně.
On mě utěšuje? Vážně? "Ale je to trapné," namítl jsem tiše.
"No a?" pokrčil rameny. "Trapasů je na světě spousta a každý jich pár zažije. Já ti to vyčítat nebudu, ve tvém věku jsem nebýval jiný."
"Jak to myslíš?" zašeptal jsem a lehce jsem překřížil nohy, i když to bolelo, takhle alespoň nebyla moje tepající erekce tak vidět.
Vypadal, že se zamyslel, nakonec řekl: "Natlakovaný. Lepší slovo pro to nenajdu."
Cítil jsem teplo ve tvářích, jak se mi do nich nahrnula krev. "Jak to… že umíš tak dobře mluvit naší řečí?" změnil jsem raději téma na něco, u čeho bych se s trochou štěstí mohl uklidnit.
"Jezdím sem každé léto a matka se tu narodila, takže jsem tu býval dřív i nějakou dobu na škole. A doma taky nemluvíme vždycky francouzsky, střídáme to, abychom se pak s Danielem mohli rozhodnout, kde chceme žít a neomezovala nás malá znalost jazyka. Být bilingvní je výhodné," osvětlil mi.
"Ah tak," přikývl jsem. "Ale asi zůstaneš ve Francii, ne? Je to krásná země," mínil jsem a snažil jsem se věnovat veškerou pozornost naší debatě a ne událostem pod županem.
"To ano, ale všechno je tam předražené. Hlavně poblíž Paříže, kde bydlíme. A tady to mám vlastně raději, takže až Daniel dospěje, asi budu žít tady."
"Vy jste si hodně blízcí, že?" ztlumil jsem hlas, měl jsem pocit, že mluvíme o něčem zakázaném a přísně tajném.
"Ano, to jsme," přitakal. "On je na mně hlavně závislý, víš? I když mi to rodiče často vytýkali, tak jsem se o něj vždycky staral a udělal jsem pro něj, co jsem mu na očích viděl. Rozmazlil jsem ho. Nedá se říct, že by to byl fracek, co se rozbrečí, když nemá, co chce, ale chodí za mnou se všemi problémy, o kterých by ani nikomu neměl říkat a rozebírá je se mnou. Jsem pro něj více rodičem než bratrem. Poslední dobou už ho sice směruji k soběstačnosti, ale i tak někdy nedokážu říct ne a musím mu pomoci. Vytvořil jsem si k němu silnou citovou vazbu, která už není jenom sourozenecká, ale i přátelská a vlastně taky rodičovská. Rozhodl jsem se, že to takhle nechám do jeho osmnácti let, ale pak to utnu. Musíme každý žít svůj život, chápeš? A já už mu nemůžu tolik zasahovat do života, i když by si to přál," usmíval se. "Ale prozatím zůstává stále mým malým bráškou, kterého nadevše miluji."
Poslouchal jsem se zatajeným dechem. Byl jsem fascinovaný tím, že se mi takhle otevřel a řekl mi tuhle věc, jež byla podle mě osobní. To mi vážně tak věří? Nevycházel jsem z údivu. "To ale znamená, že teď musíš být hodně rozhozený tím, že tu není, že?" jejich vztah byl zvláštní. Hodně zvláštní. Rozuměl jsem tomu, ale to nic neměnilo na tom, že to nebylo běžné, s takovou bratrskou láskou se člověk nesetká na každém druhém rohu.
"Ano i ne. Víš, hodně mi ho připomínáš."
Nevěděl jsem, jak to mám brát, protože jestli to znamenalo, že jsem pro něj jako bratr, tak bych z toho zrovna nadšením do stropu neskákal. "Čím?" zkusil jsem se tedy optat.
"To se dá říct jenom těžko," natáhl se pro ovladač na stolečku před námi a vypnul televizi, místnost tudíž ovládla téměř úplná tma, kterou rušilo jen světlo z venku, pronikající sem skrz bílé záclonky. "Máte podobnou jiskru, v tom to asi bude. Když se podívám na tebe, vidím to nadšení, dřímající i uvnitř něj. To dítě, co chce objevovat, přátelit se a podnikat dobrodružství. Jako bych viděl svoje dřívější já. A líbí se mi to. Ten zvědavý pohled na svět a touha odhalit všechny jeho záhady. Já už toho sám nejsem schopný, tohle dítě jsem ztratil, když mě opustil přítel," jeho hlas podtrhla bolest, "ale i tak si při pohledu na vás rád zavzpomínám, jaké to bývalo."
Přítel?! "Ty jsi měl kluka?" možná to nebyla zrovna vhodná otázka, ale tohle mě zaujalo. Bylo to smutné, o tom žádná, ale dal mi tím i určitou naději. Protože pokud byl gay…
"Jsou to už dva roky zpátky, ale ano. Jenže to neklapalo. Byl o dost mladší a nevyspělý. Některé věci prostě nechápal. A já se nedokázal smířit s tím, že všechno, co se nás týkalo, bral jako hru. Několikrát jsme se pohádali. A pak to skončilo," povzdechl si. Zněl nešťastně.
Sevřelo se mi srdce. Bez přemýšlení jsem natáhl ruku a položil jsem mu ji na rameno, které jsem mu lehce stiskl. "Ale to nebyla přece tvoje chyba, ne?"
"Ale byla. Ty mě neznáš, takže nevíš, že potřebuji hodně pozornosti. Tohle mi asi z dětství zůstalo. Moje pocity bývají jako náhlé vzplanutí, ale jsou silné. A když s nimi nebojuji, ovládnou mě. V takových momentech bývám majetnický a žárlivý, to mám v povaze. Proto odháním všechny od Daniela, když se s ním chtějí bavit. Je to můj bratr a tím to pro mě hasne. Tohle o sobě vím, ale neumím to ovládat," položil svoji dlaň na svrchní stranu mojí ruky, jíž jsem měl stále na jeho rameni a jemně stiskl. "Jsi milý kluk. Myslím, že my dva spolu budeme vycházet, co říkáš?"
Jeho slova o žárlivosti mi vůbec nevadila. Mělo by být přece příjemné mít majetnického přítele, ne? Nechápal jsem, že se s ním ten kluk rozešel. Byla to určitě největší chyba jeho života. Pokud na něj byl Christian stejně jemný jako na mě… musel se mít jako v bavlnce. "Doufám v to," usmál jsem se do šera.
"Já také," byl se mnou zajedno. "Až budeš schopný mě zkoumat, dej vědět, ano?"
Všechen můj klid byl tentam, úplně mi vypadlo, že říkal, abych se pak dotýkal i já jeho. "Nevím, jestli… to dokážu. Jsem dost neohrabaný," řekl jsem raději předem.
"Ale kdepak. A i kdyby ano, tak tohle není nic, co bys mohl zkazit. Jediný problém bych shledával ve tvém vzrušení. Bohužel nejsem jako Jake, který by tě toho jistě s radostí zbavil."
"Nejde o… vzrušení," cítil jsem se jako zvíře na porážce, "to dokážu ignorovat," řekl jsem odvážně, "ale spíš se bojím, abych něco neudělal špatně…"
"Ty jsi nikdy neměl kluka, co?" stiskl trochu víc moji ruku, ale stále byl jemný.
To to jde tak moc poznat?! "Ne," přiznal jsem.
"Nic na tom není, věř mi," vzal obě moje ruce do svých a mě ovanula jeho vůně, když se pohnul. "Podívej," s tím navedl moje ruce a položil si je pod košilí na hruď. Na pevnou, horkou hruď s tou nejjemnější kůží, s jakou je možné se setkat. "Zavři oči. A vnímej mě. Na nic nemysli. Prostě to pouze vstřebávej…" pošeptal pak konejšivě a moje ruce pustil.
Poslechl jsem ho. Nechal jsem svá víčka klesnout, zhluboka jsem se nadechl a prsty jsem se pomalu vydal výš. A pak jsem se tomu začal poddávat. A postupně se mi začaly vybavovat věci, které charakterizovaly jeho tělo, jež jsem zkoumal. Jemnost. Vůně. Síla. Elegance. Hbitost. A pak hlavní rys: krása.
Rty se mi zvlnily do jemného úsměvu, kterému jsem se nemohl ubránit. Byl nádherný jako anděl.
Když jsem dorazil na nejjemnější kůži na jeho krku, neodolal jsem a pokračoval jsem výš, na jeho tváře, na kterých jsem se zastavil a pomalu jsem otevřel oči.
Jeho obličej byl těsně před tím mým. Jeho oči se vznášely přede mnou a v šeru byla jejich modř ještě intenzivnější a propůjčovala jim tajemný, téměř až temný pohled. Jako by byl dravcem. Rty se mi zachvěly. Je to bůh. Polétlo mi hlavou. Ach… jaký je trest za políbení boha? Upřel jsem pohled na jeho rty, které lákaly moji pozornost. Ale dřív, než jsem stačil propadnout touze, jež mě mámila, položil i on své dlaně na moje tváře a slabě zavrtěl hlavou. "Ne. To nedělej," musel poznat, co se mi honilo hlavou, "přineslo by to jenom špatné věci, věř mi," a odtáhl se. "A teď už dobrou noc. Tvůj pokoj už jsem ti ukazoval…" s tím odešel. Zanechal mě samotného s nejistotou v očích, jeho jménem na rtech a touhou v těle…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jaja jaja | 11. ledna 2016 v 14:09 | Reagovat

takhle ho tam nechá a to to vypadalo tak dobře :-)

2 Elyza Elyza | 11. ledna 2016 v 23:06 | Reagovat

Moc krásné :}

3 Štěpánka Štěpánka | 12. ledna 2016 v 9:39 | Reagovat

Krása :3 ...ale škoda, že ho tam jen tak nechal. :( Doufám, že nám to v dalším díle vynahradíš. :3

4 Shinia Shinia | 17. ledna 2016 v 12:11 | Reagovat

super moc hezký =)

5 Karin Karin | 18. září 2016 v 20:45 | Reagovat

Mám takoví pocit že si zním jen hraje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama