Dernière Danse - Kapitola 10

17. ledna 2016 v 11:18 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 10
Omluvy



Vydechl jsem a zavřel jsem oči. Velká postel s bílým povlečením mě jako hosta přijala do svého objetí. Byla pohodlnější než ta, na kterou jsem byl zvyklý. A hezky hřála, to jsem uvítal, jelikož jsem si před chvílí musel dát ledovou sprchu, abych se zbavil svého 'problému'.
Připadal jsem si po tom všem jako idiot. Rozhodně jsem neměl Christiana tak sledovat, působilo to vážně divně. A to, že uhodl, co se mi honilo hlavou, mi na klidu zrovna nepřidalo. Odkryl tak něco, co bych nahlas nevyslovil. Ale všechny důvody, proč jsem se tak zachoval, jsem neznal. Bylo to nejen proto, že se mi líbil a přitahoval mě, ale zřejmě to bylo i kvůli té jeho něze, na níž jsem nebyl zvyklý a kvůli dalším důvodům, na které jsem buď nepřišel, nebo které jsem si odmítal připustit.

Musím se už chovat normálně. Nakázal jsem sám sobě v duchu. Nemohl jsem si dovolit další podobné 'úlety'. Zároveň jsem ale nemohl zapomenout na jeho tělo, kterého jsem se dotýkal. Bylo nádherné… jako on celý. Ale nebyl jenom krásný, ale i povahově byl skvělý. Podle toho, co jsem stačil poznat, byl milý, pozorný a citlivý, ale také žárlivý a majetnický, jak sám přiznal. To se mi ovšem nejevilo jako žádná vada, naopak.
Stejně nechápu, že už dva roky nikoho nemá. Pomyslel jsem si po chvíli. Zmínil se o tom, že se s tím klukem rozešel před dvěma lety a o nikom jiném nic neřekl, takže jsem si logicky vyvodil, že je sám. Ale to bude asi i proto, že se tak stará o Daniela. Jinak by se na něj musely stát fronty. O tom jsem nepochyboval. Vypadá to, že je jednoduše nedotknutelný. Překulil jsem se na bok a pevněji jsem semkl víčka. Představil jsem ho při tanci. A s představami o jeho ladných pohybech, jeho úsměvu a záři v jeho očích, jsem usnul.
***
Prudce jsem otevřel oči. Co to má být? "Nech mě spát, Jaku," zahučel jsem, ale pak jsem si uvědomil, že nejsem u něj doma a že klepání na dveře nemůže pocházet od něj. Rychle jsem se posadil. "Ano?"
V pokoji byla ještě stále tma, nemohlo uplynout mnoho času od momentu, kdy jsem usnul.
Dveře se otevřely, někdo vešel a zase je zavřel. Sice jsem té osobě neviděl do tváře, ale už jenom podle držení těla jsem poznal, kdo je to.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit."
"Ne, to je v pořádku!" Co jenom může chtít?
Přešel k posteli a posadil se na její kraj vedle mě. "Udělal jsem chybu. Zmiňoval jsem, že máme všechno dělat společně, ale pak jsem zbaběle prchl k sobě do pokoje. Asi si musíš myslet zvláštní věci. A tak bych ti to chtěl trochu vysvětlit a zároveň ti říct promiň."
Pár vteřin jsem byl notně zaražený, ale pak jsem vyhrkl: "Ale za to se přece nemusíš omlouvat! To já jsem udělal chybu!" to mi bylo jasné.
"Ne, neudělal," zamítl rázně. "Nesnaž se mě uklidňovat, když vím, co jsem provedl. Ale jde o to, že mívám problémy se sebekontrolou. Už jsem ti to říkal, ale ne přesně tak, abys to úplně pochopil. Jde o to, že se neumím v některých momentech třeba i udržet, víš? Když si třeba nejsem něčím jistý, jako tam dole na gauči, tak raději odejdu a hodím to za hlavu, protože vím, že kdybych nechal věci volně plynout, skončilo by to buď tak, že bych ti nějakým způsobem, třeba i omylem, ublížil nebo bych na tebe byl nepříjemný. Nejsem tak bezchybný, jak si okolí myslí a většina mých chyb se projevuje na mojí povaze, je důležité, abys to věděl a měl na paměti."
Lehce jsem se zamračil. "Tomuhle nerozumím."
"Já vím, i já v tom občas nemám jasno. Zkusím ti to podat jinak. Kdybys mě políbil, tak by mohly nastat dvě situace, buď bych ti polibek oplatil, ale tam by bylo riziko, že tě psychicky zraním, protože já když už něco takového dělám, tak si nedokážu dost dobře uvědomit hranice toho, co si můžu dovolit a co už je moc. To je jeden z mých závažných problémů. Pak by mohla nastat druhá situace, kdy bych tě odstrčil a chtěl vědět, co na mě zkoušíš, že o to zájem nemám. A to by taky nebylo dobré. Jsem teď kvůli Danielovi docela podrážděný a tady by se to mohlo projevit. A to nechci. Takže proto jsem se raději vzdálil, už chápeš?"
Trvalo mi, než jsem to všechno jakž takž vstřebal. Ale bylo docela zajímavé, že zmínil i možnost, že by mi polibek oplatil. To znamená, že mám nějakou šanci? Kývl jsem, když jsem si to nechal projít hlavou. "Ano," bylo to překvapující, neřekl bych do něj, že by byl schopný někomu ublížit. Ale každý má nějaké chyby, že? Navíc by to byla moje vina. "Taky promiň, nevím, co to do mě vjelo. Asi bych si zasloužil, abys na mě třeba zařval."
"Ale ne, chápu to," ubezpečil mě, a pak se natáhl pro deku. "Pokud ti to nebude vadit, tak tu zůstanu s tebou, už jsem si odvykl spát sám. A jak už jsem zmínil předtím: máme dělat co nejvíc věcí společně," s tím si vlezl ke mně pod přikrývky a položil se na bok čelem ke mně.
"A nebude to divný?" nadhodil jsem trochu nesvůj a také jsem si lehl a sledoval jsem obrys jeho tváře v marné snaze se mu podívat do očí.
"Pro mě ne, ale pokud ti to tak připadá, můžu odejít," nabídl mi.
"Ne, to je dobrý!" vyrazil jsem ze sebe možná až moc rychle.
Zasmál se. "Tak už pojď spát, zítra nás čeká dlouhý den," s tím přehodil svoji ruku přes moje ramena a než jsem se nadál, tak mě k sobě jemně přivinul. "Hezky voníš," pošeptal mi do ucha.
Kousl jsem se do rtu. Tohle je teda vážně ujetý! Vždyť se skoro ani neznáme! Prolétlo mi hlavou. Pak ale přišla ještě více znepokojivá, vtíravá myšlenka: Prosím, hlavně, ať se mi zase nepostaví!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Štěpánka Štěpánka | 17. ledna 2016 v 16:56 | Reagovat

Krásná kapitolka, doufám, že se to nějak rozvine. :3

2 Neko Neko | 23. ledna 2016 v 17:42 | Reagovat

Wow! Píšeš hrozně nádherně, těším se na další!

3 Karin Karin | 18. září 2016 v 20:50 | Reagovat

Moc pěkné****.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama