Leden 2016

Láska bolí

31. ledna 2016 v 19:55 | Ann |  Básně
Naslouchám hlasu, co jiné chválí,
jeho hlasu, jehož slova mě pálí,
někoho jiného má totiž rád,
s někým jiným se touží smát.

Sedím v koutě, bez jediného hlesu,
už tolik dlouhých dní jsem ve stresu,
a přitom tak bez zájmu se jevím,
jak mu to dát najevo… to nevím.


Psychopat - Kapitola 9

30. ledna 2016 v 15:04 | Ann |  Psychopat
Kapitola 9
Trai


"Kam přesně jdeme? Kde se ocitneme?" pohled upírám do země. Slyším hlasy, ale nereaguji na to, co říkají. Ani Arren si nevšímá občasných dotazů, proč mě vede městem. Když jsem před chvílí vzhlédl, vypadal ledově klidně. Přetvařování se mu jde vskutku skvěle.
"Do hlavní budovy. Trai je už informován o našem brzkém příchodu."
Ani jméno vůdce jejich společnosti se mnou nehne. Leccos jsem se naučil a nyní jsem schopný se vystupováním podobat všem kolem sebe. "Dobře," odvětím suše, se samozřejmostí. V hlavě se přehrávám včerejší události. Po našem hořkosladkém polibku totiž odešel. Nic mi už neřekl, nezdržoval se tím. Zkrátka se otočil a beze slova zmizel, vrátil se až dnes ráno zhruba před hodinou. Žádné známky citového prožitku už nevykazoval. Choval se ke mně, jako když jsme se setkali poprvé. A já to nerozebíral. Neměl jsem tu potřebu.
Nyní už míříme na schůzku, která rozhodne o všem. První polovina této mise je na mně, musím být silný a nepoddat se pocitům, co na mě budou zevnitř útočit. Jinak bude vše ztraceno. I když to vím, tak jsem méně nervózní než včera. Protože ať už to dopadne jakkoliv, je to nezvratné. Nemohu couvnout, nemohu si to rozmyslet, je mojí povinností to dotáhnout do konce. Dlužím to všem, které jsem nechal na své základně. Ano, je to dluh. Tak to beru.

Vlčí příběh - Kapitola 19

24. ledna 2016 v 18:16 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 19
Parazit



Nádech, výdech… Se zavřenýma očima jsem se snažil udržet si chladnou hlavu. Bylo to pro mě divné. Opravdu divné. V hlavě jsem si stále dokola přehrával události z lesa a byl jsem z toho nesvůj. Nyní, když jsem měl čas přemýšlet, tak jsem si nebyl jistý, zda má odpověď byla na místě. Od něj se dalo čekat možné i nemožné, dostat se mu do hlavy bylo složité a mně se to zatím pořádně nepovedlo. Doteď to bylo všechno v pořádku… ale to se mohlo změnit. Jedna věc je vědět, že vás má někdo víc než rád, ale dát mu možnost se vás dotýkat a přivlastňovat si vás, je už něco trochu jiného.
Byl jsem asi srab, ale akceptovat jeho chování pro mě bylo těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Zároveň to ale bylo i... kouzelné. Trochu jsem se toho celého bál, ale když mě v tom lese začal líbat... vyšel jsem mu ústrety. Protože to bylo krásné. Spousta jiných věcí by se mi jistě nelíbila, ale tohle bylo takové nezávazné, nevinné a neohrožující moji maličkost... zatím.
Po rozhovoru jsem Draie požádal, abychom se vrátili zpátky do tábora. Neochotně souhlasil, přeměnil se a odnesl mě tam. Řekl jsem, že jsem unavený a šel si lehnout. Chtěl jsem být sám a promyslet to. Ale on bohužel brzy přišel za mnou, prý raději oželel oslavu, aby mě hlídal. Z toho jsem radost zrovna neměl, ale nekomentoval jsem to. Po pár minutách povídání si nakonec vlezl ke mně na lůžko, objal mě a usnul.
A nyní jsme leželi tak, jak jsme usnuli. Já vepředu a on za mnou. Držel mě kolem pasu a tiskl se hrudí na má záda. Tahle poloha byla víc než znervózňující a nedávala mi možnost přemýšlet uvolněně a objektivně.
Po pár minutách jsem se rozhodl, že musím pryč. Takhle bych nepřišel na nic kloudného. Pomalu jsem se tedy začal dostávat z jeho sevření tak, abych ho neprobudil. Trvalo mi to pěkných pár minut, ale povedlo se to. I při odchodu z chatky jsem se snažil být jako myška.

Psychopat - Kapitola 8

19. ledna 2016 v 12:02 | Ann |  Psychopat
Kapitola 8
Poslední neřest



Čas plyne jako voda. Než se naději, tak už jsem u něj dva týdny. Celé dva týdny… fascinující, že? Ani nevím, jak se to stalo.
Za tu dobu jsem ho lépe poznal. Přesněji řečeno jeho povahu. Zjistil jsem, že není takový, jaký jsem si myslel. Po několika incidentech, kdy se už schylovalo k sexuálnímu aktu, jež vyžadoval, já řekl, že nechci a on pokrčil rameny s tím, že to odložíme, jsem přehodnotil dalších několik věcí. Člověk se na něj mohl dívat v různých úhlech a v každém vypadal trochu jinak. Ale v jádru nebyl zlý. Opravdu ne. I když jsem si to nepřipouštěl, tak jsem ho postupem času začínal mít rád. Po tom, co jsem zažil s Penrem, už nechci znovu projít žádnou formou lásky, ani tou přátelskou. Ale on se mi stejně tak trochu vetřel do srdce. Dokáže být tvrdý, například když na mě doráží, abych obstál před jejich vladařem a působil věrohodně. Je nekompromisní hráč a umí dávat i fauly. Ale ví, že všechno má své meze a umí poslechnout taky svoje srdce, i když si u něj všímám psychopatických rysů. Dlouho žil v obklopení bezcitných bytostí a zanechalo to na něm stopy, změnilo ho to, ale ne od základu. Vlivem z okolí se může změnit mnohé, ale samotné lidské srdce nikoliv.
A tak se proti mé vůli stalo, že osoba, která měla být jen mým vůdcem a pomocníkem, mi do života zasáhla dramatičtěji, než bych čekal. Zasahuje i nadále. A tím to zdaleka nekončí…

Dernière Danse - Kapitola 10

17. ledna 2016 v 11:18 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 10
Omluvy



Vydechl jsem a zavřel jsem oči. Velká postel s bílým povlečením mě jako hosta přijala do svého objetí. Byla pohodlnější než ta, na kterou jsem byl zvyklý. A hezky hřála, to jsem uvítal, jelikož jsem si před chvílí musel dát ledovou sprchu, abych se zbavil svého 'problému'.
Připadal jsem si po tom všem jako idiot. Rozhodně jsem neměl Christiana tak sledovat, působilo to vážně divně. A to, že uhodl, co se mi honilo hlavou, mi na klidu zrovna nepřidalo. Odkryl tak něco, co bych nahlas nevyslovil. Ale všechny důvody, proč jsem se tak zachoval, jsem neznal. Bylo to nejen proto, že se mi líbil a přitahoval mě, ale zřejmě to bylo i kvůli té jeho něze, na níž jsem nebyl zvyklý a kvůli dalším důvodům, na které jsem buď nepřišel, nebo které jsem si odmítal připustit.

Vlčí příběh - Kapitola 18

15. ledna 2016 v 10:12 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 18
Naděje



Naprosté ztuhnutí. Srdce bušící jako zvon. Krev bouřící se v žilách. Roztěkané, nejasné myšlenky. Neschopnost pořádného, racionálního pohledu na vzešlou situaci. "J-jak…?" dostal jsem ze sebe s nemalými obtížemi. On a milovat mě?! Vážně mě?! Vždyť to je nemožné! Mé mysli se to příčilo.
"To je hloupá otázka," pustil mě, odstoupil ode mě a povzdechl si. "Víš, nejdřív to začalo fyzickým zalíbením, to je taková běžná věc, existuje víc osob, co se mi líbí. Pak jsem si začal všímat víc tvých očí. Pro mě jsou oči jednou z nejdůležitějších věcí, myslím, že právě ony o člověku vypovídají nejvíc," tenhle jeho názor se shodoval z mým, "a včera jsem začal přemýšlet nad dalšími věcmi. Líbí se mi způsob tvého vyjadřování a to, jak se necháš snadno vyvést z míry," usmál se, "a líbí se mi i tvoje názory a takový ten roztomilý způsob vyjadřování."

Psychopat - Kapitola 7

13. ledna 2016 v 7:16 | Ann |  Psychopat
Kapitola 7
Nátlak

"Jaké to bylo?"
"Moc dobré," vydechnu spokojeně, odložím misku a jazykem přejedu přes své rty, na kterých ulpěla kořeněná chuť. "Vařil jste ji sám?"
"Ano, je to matčin recept," osvětlí mi.
"Chápu," dál to raději nerozebírám, tohle téma na rozhovor nebude ideální, když vezmu v potaz, že ji musel zabít. "Co teď?" vyzvídám místo toho.
"Co by? Teď budeš ještě odpočívat. A tak za dva dny se pustíme do něčeho pořádného, v současné době to nemá smysl řešit. Až se oklepeš z toho, co se stalo a nabereš dost síly, tak se dáme do toho, co je potřeba udělat."
Teď se hlavně modlit, aby všechno šlo tak, jak mi to líčil...

Dernière Danse - Kapitola 9

11. ledna 2016 v 11:05 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 9
Touha



Nejraději bych se propadl do země. Hleděl jsem na něj a on hleděl na mě. V jeho pohledu byla nevyřčená otázka. Otázka, na níž jsem neměl odpověď. Sevřely se mi útroby. "P-promiň!" vyrazil jsem ze sebe a prudce jsem se narovnal. Co si o mně teď pomyslí?! Bylo mi hrozně. Připadal jsem si jako ten největší perverzák, co kdy chodil po zemi.
Začal se tiše smát a já sebou trhl. Zadíval jsem se na něj. Oči mu zářily a pravou ruku měl před ústy, jako by se snažil tlumit svůj smích, což se mu ale nedařilo.
Kousl jsem se do rtu. Jsem mu k smíchu. Tohle zjištění bolelo. A ten divný pocit, co se před chvílí uvnitř mě opět objevil, byl teď znovu fuč. A mě nezbylo nic jiného, než se užírat tím, co jsem udělal, ale za co jsem zároveň nemohl.

Vlčí příběh - Kapitola 17

9. ledna 2016 v 11:06 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 17
Příliš vřelé city



"Už ti to jde," pošeptal mi spokojeně Drai, když mě vedl kolem ohně v pomalém tanci. Rytmus nám udával zvláštní nástroj v rukou kluka tak kolem dvanácti let, byl ze dřeva a podobal se naší flétně, ale zvuk měl výraznější.
Pousmál jsem se. Rukama jsem ho objímal kolem krku a dával jsem nohy za sebe a vedle těch jeho. Nebylo to nic těžkého. Ostatní lidi jsem moc nevnímal, teď jsem se soustředil jen na tanec a toho, kdo mě vedl. Uvědomoval jsem si, že jsem se choval divně. Nevadilo mi, že mě držel v pase, že se tiskl svým tělem na to moje ani, že to působilo podivně.
Bylo to trochu jako v některé z pohádek, co nám po večerech vyprávěla jedna dívka, kterou jsem znávala. Většinou tam figurovali lidé a nějaké nadpřirozené bytosti. A na konci se princ jedné strany a princezna strany druhé vzali a tím potvrdili mír mezi svými královstvími nebo rody. I když v našem případě nešlo o prince a princeznu, nebrali jsme se a neupevňovali jsme mír. Ale i tak mi to ty příběhy z mého dětství záhadným způsobem připomínalo.
Nevím, jak dlouho jsme tam tak kroužili kolem ohně spolu s dalšími páry, co se k nám připojily, mohlo to být dvacet minut, ale taky dvě hodiny. Drai mě ale nakonec chytl za ruku a začal mě tahat pryč směrem do prázdného zbytku tábora.

Psychopat - Kapitola 6

7. ledna 2016 v 7:33 | Ann |  Psychopat
Kapitola 6
Plán

Polknu a konečně se odtáhnu. Ústa si otřu hřbetem ruky a můj výraz vypovídá o tom, že tohle jsem nedělal dobrovolně. Hořká pachuť, co mi zůstala v ústech, se mi vůbec nezamlouvá, nemluvě o tom, že jsem měl téměř celou dobu problémy s dávicím reflexem.
"No vidíš, že to jde," ušklíbne se a zapne si kalhoty, do nichž schoval svoje mužství. Vypadá spokojeně.
Jeho slova nechám bez odpovědi a raději se opět přikryji dekou. Je mi z toho zle. Z něj, z toho, co jsem musel udělat a i ze mě samotného. Sice jsem neměl na výběr, ale i tak mě to ve vlastních očích zošklivilo. Vnímám se teď jako děvka. A možná to je i správně, jelikož podle toho, co mi zatím řekl, tu vlastně jsem jenom za jediným účelem, v němž hraje hlavní roli moje tělo.

Dernière Danse - Kapitola 8

2. ledna 2016 v 19:23 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 8
Něha



Proč je tak blízko? Proč je tak moc blízko? Proč je sakra tak blízko?! V duchu jsem plašil. Už byl večer. I když mi to bylo trapné, tak mi byl půjčen Danielův župan. Christian mi slíbil, že se zítra stavíme u Jaka pro mé věci, ale zatím že budu muset nosit ty, co tu nechal jeho mladší bratr.
A teď jsme se dívali na televizi. Už bylo skoro deset hodin večer, on byl dlouho pryč, prý něco důležitého zařizoval. Nechal mě tu tedy několik hodin samotného, musel ve mě mít velkou důvěru. Řekl mi, ať si dělám, co chci. Jediné, co jsem ale podnikl, bylo to, že jsem si z lednice vzal jogurt, když jsem měl hlad, dal jsem si sprchu a zbytek času jsem proseděl na gauči a uvažoval jsem.

Dernière Danse - Kapitola 7

2. ledna 2016 v 16:17 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 7
Změna



Zorničky se mi rozšířily překvapením. Zalapal jsem po dechu. To myslel vážně?! Nedělal si jenom legraci?! Nespletl se jenom?! Opravdu... s ním mám tancovat já?! Zadíval jsem se na jeho ruku, co ke mně napřáhl. Na sucho jsem polkl a vložil jsem svou dlaň do té jeho. "Bude mi ctí..." zašeptal jsem. Cítil jsem teplo, co vyzařoval, i přes rukavičky, co měl nepřetržitě na sobě. Zajímalo by mě, proč tomu tak bylo, ale měl jsem podstatnější věci, kterým jsem mohl věnovat pozornost.
"Děkuji," kouzelný úsměv se mu rozšířil. Vypadal vskutku úchvatně.
Za co mi děkuje?! Vždyť tohle je něco, za co bych měl být spíš já vděčný jemu, proboha! Byla to ohromná pocta. Nedařilo se mi to rozdýchat, byl jsem z toho celý rozechvělý.
"Společně se nám snad podaří dostat měsíc vysoko na oblohu a poskytnout mu všechno, co potřebuje, co říkáš?" ztlumil hlas. Jeho slova zněla díky francouzskému přízvuku jedinečně.
Zachvěl jsem se, aniž bych sám věděl proč. S největší pravděpodobností tomu byla na vině jeho těsná blízkost. Lehce se ke mně nakláněl a před pár momenty přistoupil blíž. "To... bych byl moc rád..." ano, byla to hloupá odpověď, ale nic lepšího jsem nebyl schopný vymyslet, moje mysl odmítala spolupracovat jako bych v hlavě měl prázdno.