Listopad 2015

Dernière Danse - Kapitola 3

29. listopadu 2015 v 22:09 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 3
Jako úplněk


V jednom momentě na zemi a v druhém ve vzduchu. Rychlí a zároveň pomalí. Tak přesně takoví ti dva Francouzi při tanci byli. Z jejich pohybů byla cítit vášeň, svobodomyslnost, ale zároveň také jakási něha a uvědomění si toho, že vše má své meze.
Přestal jsem dokonce mrkat, aby mi neušla ani milisekunda jejich vystoupení. Připadal jsem si náhle tak nicotný a neohrabaný. S někým, jako byli oni, jsem se nemohl nikdy srovnávat, to mi bylo předem jasné. A přesto jsem necítil závist, na tu v mém srdci nebylo místo. Taková nádhera… tu si člověk musel vychutnat. A já ji hltal doušek za douškem jako ten nejeuforičtější likér na světě.
Můj pohled byl soustředěn hlavně na Christiana. Oba byli excelentní tanečníci, o tom žádná. Ale moji pozornost z nějakého důvodu přitahoval hlavně on. Sledoval jsem dokonalou souhru jeho těla. Každičké přetočení prstů, každičké pohození vlasy… bylo přenádherné. A ten jeho výraz! Byl sice klidný a vyrovnaný, ale mě neuniklo světlo v jeho očích, prostupující i celý zbytek těla. Tohle miloval. A bylo to viditelné. Vyzařoval takovou auru, že bych to nemohl zpochybnit, i kdybych chtěl lhát.

Zjišťování

28. listopadu 2015 v 18:35 | Ann |  Jiné
Dobrý večer =)
Teď sem přicházím z jiného důvodu, než je běžné, ale i tak vás prosím, abyste se hned neodvraceli, jelikož se jedná o věc, jež je pro mě důležitá =)
A nyní už k tomu, co chci říct. Hodně jsem přemýšlela (a to je u mě výkon =D ), hlavně jsem uvažovala o své aktivitě na blogu a o času, jež do toho investuji. V tenhle moment chci poděkovat všem, co mi zanechávají komentáře, které ve mě podněcují touhu pokračovat =), díky ale dlužím také všem, co sem chodí =). Nicméně mám poslední dobou hodně věcí na práci a najít si čas na psaní není dvakrát jednoduché, často se musím nutit k tomu, sednout si k notebooku, počítači nebo si alespoň vzít mobil a pokračovat na něm, i když toho ve výsledku samozřejmě nelituji =). O nápady nouzi nemám, horší je ovšem vměstnat tuhle moji tvorbu do svých dní. A proto se chci zeptat, kolik lidí sem vlastně chodí pravidelně, abych věděla, jestli bych si mohla dovolit na nějakou dobu s blogem seknout nebo jestli mám dál trávit večery a víkendy psaním. Toto prosím opravdu neberte na lehkou váhu.
Vznáším tedy otázku: Mám se tomuhle i nadále věnovat tak, jako doposud? =)
Pokud o to stojíte, tak mi prosím zanechte u tohoto příspěvku komentář, stačí jenom, když napíšete 'Ano', víc po vás nechci =)
Předem děkuji a přeji vám příjemné strávení zbytku soboty a neděle! =)
Ann

Vlčí příběh - Kapitola 12

27. listopadu 2015 v 21:34 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 12
Ranní plavání

Nakonec jsem si přece jenom šel ještě lehnout. I když jsem nebyl ospalý, pořád jsem musel čekat na výdej energie, jež mě podle Draie čekal, takže jsem nechtěl plýtvat časem, který jsem mohl strávit odpočinkem. Přesunul jsem se tedy na lůžko, a co nejtišeji jsem si lehl, protože Poloras na zemi vedle mě už klidně oddechoval a mohl jsem tedy usuzovat, že už je ponořen hluboko v říši snění…
Lehl jsem si na bok čelem k němu a zadíval jsem se na jeho spící tvář, ozářenou postupně dohasínajícími plameny. Mohl bych do ohně přiložit, ale nechtěl jsem dělat zbytečný hluk, abych ho neprobudil. Jakožto napůl vlk měl asi dobré smyslové vnímání…

Vzpomínky

27. listopadu 2015 v 6:59 | Ann |  Básně
Vzpomínky

Pořád cítím ve vduchu jeho vůni,
marně hledám léky, když stůni,
a už se skoro topím v slzavé řece,
moje láska byla tak silná, přece!

Ale on mi řekl 'sbohem' a odešel,
bolelo to víc a víc, jak čas šel,
a teď nastal ten konečný bod zlomu,
chci se vrátit do našeho domu!

Co ode mě chceš...? - Kapitola 7 - KONEC

24. listopadu 2015 v 15:49 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Tak jo, je načase se přesunout k problému tohohle příběhu: Brianovi. Přece jen, nemůžeme ho dál nechat, aby se míchal mezi hlavní dvě hrdličky, že? =D ;)
A samosebou bych to nebyla já, kdybych tenhle problém nevyřešila nějakou úchylárnou, že? =D =p
P.S.: Vyprávění je z pohledu Aidana =)
Ann

Kapitola 7
(Aidan)
Nabídka


"Hej! Hned mě pusť!" zmítal se mi ten vzpurný kluk v náručí, když jsem ho nesl rozlehlým domem.
"Ani omylem," odvětil jsem klidně a rukou jsem mu zacpal ústa, abych mu zabránil v jakýchkoliv dalších slovních protestech.
Už od prvního momentu, co sem přišel, dělal hrozný rozruch, strhával k sobě pozornost, byl hlasitý, dotěrný a vypadalo to, že vůbec nezná pojem stud… zaujal mě.
Vždy se mi líbili lidé, kteří se nějakým způsobem odlišují od zbytku davu. A tenhle klučina někým takovým rozhodně byl.
Bez jediného slova, nebo vysvětlení jsem ho zanesl do horního patra, do nejzazšího pokoje a do jeho nejzazšího kouta, ve kterém byla umístěná postel, na níž jsem ho položil a spustil jsem z něj ruce.
"Co si jako myslíš, že děláš?!" obořil se na mě okamžitě. "Tohle je potlačování lidských práv, abys věděl! Budu tě žalovat!" začal ihned vyhrožovat. "Na tohle nemáš žádné právo! Jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle jednat?! Abys věděl, můj bývalý přítel pracuje na úřadě a klidně mi pomůže tě řádně potrestat!"
Hm… pusinka mu tedy jede pořádně, zajímalo by mě, jestli je stejně horlivá i při… Bez zaváhání jsem se natáhl kupředu, jediným pohybem jsem ho povalil na postel a s tichým, hrdelních uchechtnutím jsem ho dravě políbil.
Dobře jsem věděl, že je to dost nepatřičné si s ním takhle pohrávat, když ho vůbec neznám, ale neodolal jsem. Byl jsem od přírody zvědavý…

Co ode mě chceš...? - Kapitola 6

23. listopadu 2015 v 9:47 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Zdravím =)
Tak jsme se dostali k poslední kapitole, pojednávající o našem hlavním páru =o) Ještě bude sedmý, poslední díl, který se ale bude točit kolem hlavního problému tohoto příběhu: Briana =D
Ann

Kapitola 6
Zachránce Aidan

Naštěstí se brzy objevili Tomi s Krisem a protestujícího Briana odvlekli pryč. Připadalo mi, že mi asi vážně rupnou nervy a vymlátím mu tu jeho tupost z hlavy, ale ovládl jsem se. S Kaiem jsme se urychleně oblékli, nemohli jsme si totiž být jistí tím, kdy se ten perverzní blonďák znovu objeví. Patrně byl víc než prudérní.
"Nemůžu uvěřit tomu, že ty a on jste nějak příbuzní," nevěřícně jsem zavrtěl hlavou.
"Rodinu nezměníš," ušklíbl se.
"To ne," přisvědčil jsem. "Je vždycky takový?" vyzvídal jsem.
"Jen když si vybere nějakou 'kořist', jindy ne."
"A nemůžu se ho nějak zbavit?" zadoufal jsem.
"Bohužel neznám žádný způsob, jak toho docílit," zavrtěl smutně hlavou.
"Ach jo…" unaveně jsem si promnul spánky. "Tohle bude ještě 'zajímavé'…"

Co ode mě chceš...? - Kapitola 5

22. listopadu 2015 v 19:26 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Kapitola 5
Vetřelec


Pootevřel jsem oči a zadíval jsem se na tvář člověka, ležícího vedle mě. V ranním šeru vypadal Kai vážně kouzelně. Jeho uvolněná, nevinná tvář s lehce se chvějícími víčky mi připadala jako to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Dýchal hluboce a klidně. Vypadal jako anděl. Můj anděl, o kterého jsem se nechtěl s nikým dělit. Byl mým sluncem, které svítilo na mé kroky a dodávalo mi naději. Byl tím, koho jsem nechtěl nikdy, za žádných okolností ztratit. Kdyby to bylo nutné, vrhl bych se namísto něj do ohně. Podstoupil bych i ta nejhorší muka, jen abych se ho mohl dotknout, jen abych ho mohl oslovit… Nechápal jsem, jak je možné, že jsem ho získal bez jakýchkoli velkých obtíží. Za něco tak cenného by se mělo bojovat. A já bych bojoval. Do posledního dechu, do poslední chvíle…
Natáhl jsem rozechvělou ruku a pohladil jsem ho po tváři. Tak jemná kůže…
Zachvěl se a pomalu otevřel oči. Mé srdce se okamžitě rozeběhlo rychleji.

Co ode mě chceš...? - Kapitola 4

22. listopadu 2015 v 11:48 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Kapitola 4
Jenom můj

"Cože?!" vyhrkli jsme já i Kai najednou.
"Tohle není dobrý…" utrousil tiše Kris.
"Tohle není vůbec dobrý," přitakal Tomi.
"Jak to myslíš?!" obořil se na Briho Kai nepřátelsky.
"Promiň, promiň," omluvně se usmál okřiknutý, "já jen, že jsem vždycky zbožňoval extravagantní muže, kteří se jen tak něčeho nezaleknou a s kterými je možné zažít něco opravdu uhozeného…to víš, ne?" nervozně si rukou pročísl vlasy.
"Drž. Se. Od. Joela. Co. Nejdál!" Kai se prudce postavil, přešel k nám, vzal mě za ruku a odvedl mě zpět k posteli, kde mě posadil do rohu a sedl si vedle mě tak, že ke mně neměl přístup nikdo jiný. "Nebo tě zabiju."

Co ode mě chceš...? - Kapitola 3

21. listopadu 2015 v 19:04 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Kapitola 3
Bratr

"Nemůžu tady jen takhle ležet!" ozval se zpod hromady dek Kaiův pobouřený hlas.
"Ale můžeš!" odvětil jsem.
"Ne!" prudce se narovnal a shodil ze sebe hromadu dek, které jsem na něj tak pracně navrstvil. "To přece nejde. Nejsem nemocný!"
"To sice ne, ale byl jsi ve velkém psychickém vypětí a to se může projevit i psychicky!" stál jsem vedle svojí postele, do které jsem ho uložil, a přísně na něj shlížel.
"Ale no tak, Joeli… tohle je beztak hrozná nuda…" škemral a vrhal na mě prosebné pohledy.
"Ach bože…" povzdechl jsem si, "jsi vážně jako rozjívené dítě," informoval jsem ho, "nemůžeš v té posteli zůstat alespoň hodinu?"

Co ode mě chceš...? - Kapitola 2

21. listopadu 2015 v 11:17 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Dobré dopoledne =)
Jelikož držím slovo, tak tady máte za vaše komentáře další díl =D
Ann

Kapitola 2
První



Ten paličatý mezek! Jak si to jako představuje?! Jiní by to přijali s vděkem a ještě by se mi plazili u nohou! Vztekal jsem se v duchu.
Během svého vyprávění se mi povedlo usnout, a když jsem se probral, Kai byl pryč, ale šek mi nechal ležet na stole.
Říkal přece, že potřebují peníze, tak co blbne?! Idiot jeden! Musím ho najít! Nalil jsem do sebe zbytek kafe, které jsem upíjel z termosky, a zamířil jsem ven. Už jsem byl oblečený a připravený na schůzku s režisérem filmu, ale měl jsem ještě asi dvě hodiny času. Ty dnešní puberťáci! Myslí si, že všechno zvládnou sami! Naštvaně jsem za sebou práskl dveřmi a zamířil jsem k bráně.
"Dobré ráno," zpoza keře, lemujícího příjezdovou cestu, vystoupil vysoký, blonďatý muž s přívětivýma, azurovýma očima.

Co ode mě chceš...? - Kapitola 1 (3/3)

20. listopadu 2015 v 23:05 | Ann |  Co ode mě chceš...?
..."Tak tohle bychom měli…" zašeptal tajemně a stáhl se zpátky, načež mi podal svůj mobil, tmavou Xperii. "Nahrál jsem to, teď stačí, abys ten text přepsal, a máš to hotovo."
Vděčně jsem na něj pohlédl. "Díky."
"Nemáš vůbec zač…" zabroukal a upřel pohled kamsi do dálky.
Pustil jsem hudbu a začal rychle přepisovat slova. Musel jsem si video několikrát přetočit, jelikož jsem nestíhal držet s hudbou krok, ale asi po osmi minutách se mi konečně povedlo sepsat celý text. V ten moment mi spadl ze srdce obrovský kámen. "Mám to…" úlevně jsem vydechl a podíval se na toho kluka, který s kytarou na klíně ještě stále seděl na kraji stolu a zamyšleně hleděl otevřeným oknem ven.
Stočil ke mně pohled. "Čeká tě dnes v noci ještě nějaká práce?" povytáhl obočí.

Co ode mě chceš...? - Kapitola 1 (2/3)

20. listopadu 2015 v 22:50 | Ann |  Co ode mě chceš...?
..Pak se potemnělou místností začaly nést první tóny. Byly pomalé, unavené, posmutnělé… Hned při jejich zaznění se mi sevřelo srdce. Ta píseň začínala opravdu smutně, tak nějak beznadějně, jako by se blížil konec. Čekal jsem, že bude jen hrát na kytaru a tak mě neskutečně udivilo, když se po chvíli ozval i jeho hlas:

I'm not strong enough to stay away. - Nejsem dost silný, abych se držel dál.
Can't run from you - Nemůžu od tebe utéct
I just run back to you. - Stejně zase poběžím zpátky k tobě.
Like a moth I'm drawn into your flame. - Stejně jako můra jsem stažen do tvého plamene.
You say my name, but it's not the same. - Říkáš mé jméno, ale není to stejné.
You look in my eyes, I'm stripped of my pride. - Díváš se do mých očí, jsem zbaven své hrdosti.
And my soul surrenders - A moje duše se vzdává
And you bring my heart to it's knees. - A moje srdce srážíš na kolena

Byl jsem neskutečně ohromený. Ten jeho hlas… byl nádherný. Úchvatně procítěný, rytmický a hluboký. Byl to hlas, který by předčil mnoho zpěváků, dokonce i já-Joel Bates, hvězda hudebních sálů, jsem si před ním připadal jako naprostý ubožák. Jeho zpěv mě dokonale pohltil a začal mě unášet kamsi daleko. Rozechvěl mě. Každá nová nota a hláska se mnou hýbala… jako by mě měnila. Nedokázal jsem se vrátit k logickému myšlení, byl jsem unešený. Všechny starosti, které mě tížily, odpluly kamsi daleko, mé pocity plně ovládla ta píseň. Má nálada se měnila podle zaznívajících slov, jako by si se mnou hrály. Měly mě v moci…
Jeho nešťastný hlas se najednou změnil. V jediném okamžiku získal větší hlasitost a zaznívala v něm síla, touha a vztek:


Co ode mě chceš...? - Kapitola 1 (1/3)

20. listopadu 2015 v 22:45 | Ann |  Co ode mě chceš...?
Zdravím =)
Přicházím s, na jednu stranu špatnou a na jednu stranu dobrou, zprávou, záleží na tom, jak to kdo vezme ;) Teď budu mít hodně hektické období a zhruba týden, možná 10-14 dní pravděpodobně nebudu mít možnost pokračovat v rozepsaných povídkách, ale jelikož nechci blog zanedbávat, rozhodla jsem se sem hodit alespoň něco z mé starší tvorby ;) (Zhruba 1,5-2 roky zpátky). Tato povídka má 7 dílů, přičemž sedmý je spíš takový bonus, netýkající se hlavní linie příběhu. Hlavním tématem je láska s velkým věkovým rozdílem mezi zpěvákem a jeho fanouškem. Všechny díly už mám dopsané, takže to budu dělat tak, že jakmile se tu objeví alespoň 2 komentáře (abych měla přehled, jestli je nějaký zájem), hodím sem další díl =)
První kapitola je bohužel rozdělená na tři části, jelikož je moc dlouhá a blog mi hlásí, že obsahuje příliš mnoho znaků, než aby mohla být uveřejněná v kuse =/
Nyní už přeji příjemné počtění =)
Ann

Kapitola 1
Otázky a odpovědi


Posadil jsem se na parapet okna a upřel pohled do dálky. Užíval jsem si toho pocitu svobody, když jsem seděl v otevřeném okně a cítil ve vlasech, vlhkých ze sprchy, lehký vánek, laskající mé tváře.
Přede mnou se rozprostírala tma a chlad nočního města. Na obloze zářil rudo-stříbrný úplňkový měsíc a zaléval okolí kalnou, tlumenou září. Už byla skoro jedna v noci a já věděl, že zítra musím zase časně vstávat, ale nechtělo se mi do postele. Nátlak, jež na mě okolí vyvíjelo, byl obrovský a já potřeboval chvilku klidu, abych se zase sebral a dokázal se s tím dál rvát. Už na počátku kariéry mi bylo jasné, že dostat se na vrchol, nebude zrovna jednoduché, ale teď, když jsem se na ten vrchol dostal, bych dal cokoliv za to, abych mohl být zase tím tichým snílkem s hlavou v oblacích, který žije v klidu a má plno volného času.
Povzdechl jsem si. Dostal jsem se tam, kam jsem se vždycky dostat chtěl, ale přišel jsem při tom o všechno, na čem mi záleželo: o čas, strávený ve společnosti své rodiny, o přítelkyni, o to, jak jsem se celé hodiny procházel městem a snil. Tehdy mě ještě nikdo neznal, nikdo neznal mé jméno a nikdo se na mě s řevem a žádostí o autogram nevrhal, když jsem se objevil v obchodě, nebo vyšel bez přestrojení na ulici. Můj nynější život byl mnohem složitější, než v době, kdy jsem byl ještě patnáctiletý kluk s kupou plánů. A teď, ve svých dvaceti, jsem se stal chodícím zombie na baterky.
Nasál jsem do plic doušek ledového vzduchu, který mi trochu pročistil hlavu, a zavřel jsem oči. Už mi začínala být trochu zima, ale nechtělo se mi nikam chodit. Měl jsem na sobě jen u krku rozhalený, župan, který mě zrovna moc nehřál.

Dernière Danse - Kapitola 2

16. listopadu 2015 v 10:59 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 2
Incest...?

"Christian Fabre," pošeptal mi Jake vedle mě a zodpověděl tak moji nevyřčenou otázku. "Bůh parketu. Mnoho lidí je tu jen proto, aby se s ním mohlo setkat. Už pět let sem jezdí až z Francie, aby se mohl pravidelně účastnit závěrečné soutěže, kterou vždy vyhraje. Je bezchybný. A taky odtažitý. S nikým se nebaví... tedy s nikým kromě Daniela Fabre. Toho jistě už taky brzy uvidíš, tančí vždy pouze spolu... "
Tohle mě zaskočilo. "Oni jsou... manželé?" zašeptal jsem a nespouštěl jsem zrak z toho nádherného mladíka.
"Ne, nejsou, i když si to kvůli jejich příjmení mnoho lidí myslí. Jsou to bratři. A pokud nechceš přijít k úhoně, tak se k Danielovi raději moc nepřibližuj. Oni sice tvrdí, že spolu nic nemají, ale Christian je tvrdý a nesnášenlivý ke komukoliv, kdo se chce s Danielem bavit," sdělil mi.

Psychopat - Kapitola 3

15. listopadu 2015 v 23:32 | Ann |  Psychopat
Kapitola 3
Majitel

Temná místnost. Vlhko ve vzduchu. Sténání z okolních cel. Prosby… strach… beznaděj… a okolí prosycené železitým pachem krve. Místo oken mříže a místo touhy žít… jen prázdno…
Moc dobře vím, kde jsem se octl. A ještě lépe vím, co se mnou dál bude. Opírám se zády o tvrdou, navlhlou zeď a snažím se nepoddávat tomu temnému pocitu… ale jde to jenom hodně těžko. Bojím se… ne o svoje tělo, ne o svoji duši, ne o sebe… ale o ty lidi, co jsem zanechal v lese. O ty lidi, o kterých ten zrádce ví všechno a které rozhodně nenechá žít dál jejich životy v jednom z posledních svobodných útočišť lidské rasy.

Vlčí příběh - Kapitola 11

13. listopadu 2015 v 21:43 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 11
Výhružky



Měl jsem výjimečně relativně klidné spaní. Nestrašily mě noční můry a ani jsem se nebudil, za což jsem byl skutečně rád. Musel jsem načerpat dost energie do zásoby, jelikož Drai mě jasně upozornil na to, že následující den pro mě bude dlouhý a náročný. Ne, že bych na něco takového nebyl zvyklý, přece jenom jsem si prošel výcvikem, ale i tak jsem se chtěl pojistit, že budu dostatečně odpočatý...
Vzbudily mě až nějaké hádající se hlasy vedle v místnosti. Když jsem je zaregistroval, chtěl jsem otevřít oči, ale při vyřčení svého jména jsem si to honem rychle rozmyslel. Bavili se o mně... a dokonce i řečí, které jsem rozuměl! Zaposlouchal jsem se tedy do špatně tlumeného rozhovoru.
"Je jeden z nich! Nemůžeš mu věřit! Navíc je to syn jejich velitele, určitě tě podrazí! A pak na to doplatí i celý tvůj kmen!" hlasitým šeptem zmiňoval první účastník debaty.
"Nemluv o věcech, o nichž nejsi obeznámen," odpovídající hlas byl Draiův, to jsem bezpečně poznal.
"Copak ty ho snad nějak dobře znáš?! Nic o něm nevíš!" apeloval druhý.
"To sice ne," uznal mladý Poloras. "Ale dobře víš, že nejsem neopatrný a nikdy nejednám jako čerstvě narozené vlče. Jsem už dospělý, i když si to ani ty, ani můj otec, neuvědomujete. A když ho chci zkusit převychovat, mám na to výsadní právo!"

Dernière Danse - Kapitola 1

10. listopadu 2015 v 21:57 | Ann |  Dernière Danse
Kapitola 1
Bůh

(Budoucnost)
Stál tam. Těsně vedle mě. Mohl jsem cítit intenzivní teplo jeho těla. Hleděl jsem na něj. Byl nádherný... jeho hladká, jemně řezaná tvář jako by byla dílem nejlepších umělců světa. Snoubil se v něm něžný žár a žhavá něha. Byl jako bůh... bůh vody i ohně, nebe i země, lásky i nenávisti... bůh celého mého světa... Byl jsem raněn nemocí... nemocí, jež do mého srdce zasazovala touhu dotknout se toho nebeského stvoření... obejmout jeho ladné tělo, stvořené k nadlidským činům, ucítit vůni jeho jemné, sladké pokožky... ochutnat jeho plné rty lesknoucí se a lákající moji pozornost... Stál tam. Stejně jako vždy a zároveň jinak... tak výjimečně... A pak se jeho oči náhle stočily ke mně. Oči s drobnými krystalky ledové modři prohlubující se do bezedných azurových oceánů jeho duše... a moje srdce přestávalo bít. Nemoc dokončovala svoji práci a mé smysly šílely. A když vzal mou ruku do své a já pocítil vzácné teplo jeho kůže jindy kryté rukavičkami, ztratil jsem sám sebe... Nemyslel jsem, neuvažoval nededukoval... nebyl na to čas ani prostor... protože právě tehdy a tam... v tu vteřinu v té místnosti před zraky všech... jsem miloval... A nechtěl jsem se ničím zatěžovat, nic v sobě dusit nebo potlačovat, cokoliv před ním skrývat... protože tohle byl... náš Dernière Danse!

Psychopat - Kapitola 2

9. listopadu 2015 v 21:20 | Ann |  Psychopat
Kapitola 2
Samota


*Stejný čas. Centrum bohaté vrstvy psychopatů.*

Tichý povzdech splyne z jeho dosud pevně semknutých rtů a pronikavé, hnědé oči se z jeho tváře zabodnou do zdi, pokryté bílými kachličkami. Jsou tak tmavé, až se v šeru sprchového koutu zdají být černé jako noc.
Cítí se znaven. Znaven a opuštěn. Emoce tak cizí okolním osobám... a přece se zrodily hluboko v srdci této bytosti. Bytosti odhodlané, leč vyčerpané a postupně polevující ve svém úsilí. Úsilí, týkajícím se životů a smrtí neskutečného počtu lidí. Těch lidí za hradbami... lidí v hlubokých lesích, nížinách i na vrcholcích hor.

Vlčí příběh - Kapitola 10

8. listopadu 2015 v 12:02 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 10
Kluci mají zadek



Co nejrychleji jsem se od něj odtáhl a zorničky se mi rozšířily. "Cože?!" hlas mi přeskakoval. Tohle se mi nechtělo ani trochu líbit. Zvlášť, když jsem o tomhle místě a jeho obyvatelích věděl to, co jsem věděl. Hlavně tedy o jejich zákonech, co se orientace týkalo… neexistujících zákonech.
Obrátil oči v sloup a uchechtl se. "Neboj se…" prohodil značně pobaveně, i když mě se to na rozdíl od něj jako legrace vůbec nejevilo. "To, že jsme schopní respektovat vztahy mezi jedinci stejného pohlaví, ještě neznamená, že se budu vrhat na každého kluka, který se mi dostane pod ruku…" zasmál se. Ale byl to trošku křečovitý smích. "Navíc jsi člověk," nadnesl. "A to je samozřejmě něco zcela jiného, než kdybys patřil do našeho kmene…"
Trochu jsem se uklidnil, ale stále jsem byl jako na trní. "A v čem je to jiné?" chtěl jsem vědět.

Mučící nástroje 9/9 - KONEC

5. listopadu 2015 v 11:37 | Ann |  Mučící nástroje
Tak tady máte poslední díl =D
Doufám, že se vám povídka líbila =) Do konce týdne se zde s trochou štěstí objeví první díl Dernière Danse, co bude takovou 'náhradou' za ukončenou kapitolovku ;)
Přeji příjemný zbytek dne!
Ann =)

Na křídlech lásky

Londýn 19.7.1876

"Fajn, takže naskoč," vyšvihla se na koně. Svázaného, omráčeného Flinigena si bez obtíží položila do klína a natáhla ke mně ruku, aby mi taky pomohla se na statného hnědáka dostat. Vděčně jsem její pomoc přijal a usadil jsem se za ní.
"Pevně se drž," řekl mi a já jí se zaváháním ovinul ruce kolem pasu, pak koně pobídla a ten rychle vyrazil vpřed. Proplétal se uličkami Londýna, jako by mu nečinilo žádné problémy nést na zádech tři lidi. Bylo hodně časně, a tak venku skoro nikdo nebyl, ale ti, kdo venku byli, na nás vyděšeně zírali a něco na nás pokřikovali, já však přes hlasitý dusot kopyt o dlaždice nic neslyšel.