Srpen 2015

Vlčí příběh - Kapitola 2

31. srpna 2015 v 19:36 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 2
Mužský prvek bytosti

Vyšel jsem ven z koženého stanu a narovnal jsem se.
Nacházel jsem se v tom nejodlehlejším vojenském táboře daleko od všech normálních vesnic a měst. Bylo to tu velké a dobře vybavené. Otec, který to tu celé vedl, si potrpěl na důkladnost a hlavně jistotu. Potřeboval se tímhle celým pojistit, co nejlépe to šlo, aby tábor ustál i větší napadení. Nechtěl riskovat a já ho chápal. I přes to, jak mě v mém dětství zachránil onen anděl, jsem měl s vlky i špatné zkušenosti. Byl jsem během svého následujícího života mnohokrát svědkem toho, jak dokázali být krutí a zlí. Po vyhoření vesnice jsme se my, co jsme přežili, museli dostat k další obydlené osadě, která byla asi padesát kilometrů daleko. Navíc jsme sebou měli mnoho raněných a starých. Putovali jsme vždy ve dne a v noci jsme se utábořili. A právě ty noci byly dobou, která mě naučila, že hebká srst a hladící jazyk vlčice není to, co její plémě používá nejčastěji. Ostré drápy trhající psy, jež se příliš vzdálili od ohně a krvežíznivé tesáky, ohánějící se po všem v dosahu, byly pro mě důkazem. Jednou mě ale v mé dětské naivitě napadlo, že kdybych na nějakého vlka byl hodný, neublížil by mi. Tenkrát jsem vylezl z provizorního stanu, prošel jsem kolem ohňů, jež hořely po celém obvodu tábora, a jakmile jsem spatřil jednu z šelem, přikrčil jsem se. "Ahoj, já jsem Kerro... Nechci ti ublížit..." začal jsem s lehkým úsměvem promlouvat a zadíval jsem se do zelených očí černého, statného vlka. Žil jsem v domnění, že opatrně přijde blíž a očichá si mě nebo podobně, ale to jsem se šeredně zmýlil. Byl jsem hlupák. Z hrdla zvířete vyšel zvuk připomínající blížící se bouři. Dřív, než jsem si uvědomil, že je to bojovné vrčení, se odrazil od země a vrhl se na mě s jasným úmyslem mě zabít. Nebýt hořící větve, kterou po něm hodil muž na hlídce, obcházející tábor, by bylo jistě po mě. Takhle zvíře dopadlo na zem se sežehnutými chlupy a popáleným čenichem, bolestně zabědovalo a stáhlo se do tmy z dosahu plamenů, aby po něm muž náhodou nemrštil dalším planoucím polenem...
Ta noc změnila můj pohled na celou věc... naprosto...

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 15

30. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 15
Sauna pro gaye a Vikingové



Jsou lidé hloupí, malicherní, naivní… Jsou lidé moudří i nezkušení. Lidé váhaví i rozhodní. A pak jsou tu také lidé naprosto, šílené, extrémně otravní! A přesně do této skupiny spadala moje kamarádka. Soukromí jí vůbec nic neříkalo. A nějaký stud? To byla jen prkotina, jíž se už dávno zbavila a zapomněla na ni.
Už mi svou všetečností lezla na nervy. Sice jsem chápal, že jsme se jako malé děti dohodli, že budeme neustále spolu, ale… tohle byl jiný případ! Byl jsem zamilovaný! Já bych se mezi ni a jejího kluka také nepletl, kdyby nějakého měla! Ale to ona nebyla schopná vnímat.
Ale abych na ni jenom nenadával, musím také zmínit, že mi v mnohém pomohla. Byla pro mě oporou v těch nejhorších momentech života. Stála při mně vždy a všude. I když jsme se často hádali, vždycky jsem ji měl rád a rád ji mám i nadále. Je jako moje sestřička… moje malá, hašteřivá sestřička…

Vlčí příběh - Kapitola 1

30. srpna 2015 v 0:56 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 1
Plamenný anděl


Křik mužů. Nářek žen. Pláč dětí. Ržání koní.
Strach. Sklíčenost. Zoufalství.
A smrt…
Tohle všechno mě oklopovalo a doléhalo to na mě stále tíživěji a tíživěji společně s blížícím se ohněm. Dravé, rudé jazyky plamenů šlehaly ze všech okolních domů a krmily se kyslíkem, kterého se mi přestávalo dostávat. Plíce mě pálily stejně jako sežehnutá ruka. Brečel bych, ale všechny moje slzy se vypařily, jakmile opustily mé oči.
Byl jsem bezradný. Nevěděl jsem, co mám dělat. A ani neexistovalo nic, co by šlo dělat. Byl jsem v pasti.
Krčil jsem se v rohu zapadlé, slepé uličky naší hořící vesnice a sledoval jsem blížící se plameny. Kdybych se rozběhl vpřed, vběhl bych přímo do toho největšího vedra. Střechy domů lemujících uličku už také byly v plamenech. Bylo jen otázkou času, kdy pohltí i zbytek města.
Zády jsem se opíral o kamennou zídku. Kdybych byl dospělý a dost silný, dokázal bych se přes ni možná dostat a utéct do bezpečí, ale já byl pouze osmiletý kluk drobnější než většina jiných chlapců v mém věku. Neměl jsem šanci. Mohl jsem jen stát a sledovat přicházející smrt. Byla tak blízko… a jevila se tak strašlivá. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem, protože jsem se začínal dusit. Neměl jsem už co dýchat. Kašlal jsem a dávil jsem se.
A proč tohle všechno…? Jenom proto, že moje vesnice se připletla do cesty nájezdníkům. Necitelným, vše drancujícím stvůrám bez srdce a svědomí. Přijeli v početné skupině. Zaútočili v noci. Ze zálohy. Vzali si vše, co chtěli a zbytek zničili… Hned po vlcích to byli naši největší nepřátelé, kteří nám způsobili nejvíce utrpení.
Klekl jsem na kolena a držel jsem se za plíce. Začínal jsem propadat naprostému zoufalství. Marně jsem lapal po dechu, prsty jedné ruky jsem zarýval do své hrudi a druhou jsem hnětl vyschlou hlínu pode mnou. Byl jsem na pokraji zhroucení a uvědomoval jsem si to.

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 14

28. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 14
"Dospělácké" aktivity



Také se vám někdy stalo, že jste měli výpadek? Takový podivný pocit, že vám něco uniklo? Už jste to někdy zažili? Pokud ne, tak buďte rádi, protože je to jeden z nejhorších pocitů, jaké jsem kdy okusil. Snažil jsem se rozvzpomenout na cokoliv dalšího, ale nešlo to. Pořád jsem jenom slyšel tu písničku a cítil vanilkovou vůni. Obojí bylo jako od anděla. Ten hlas byl krásný… kouzelný, skoro magický. Obsahoval něco nepopsatelného a úžasného. Prostou věc, která je nejnádhernější okrasou našeho světa. Něco jednoduchého a přece nepochopitelného a nenahraditelného. Ta žena zněla smutně. Smutně, ale zároveň i klidně. Jako člověk, který dělá něco špatného a mrzí ho to, ale ví, že daná špatnost bude v budoucnu v pořádku.
A ta vůně… tak sladká… Vzbuzovala ve mně záhadný pocit bezpečí a pokoje. I když jsem se stresoval nevědomostí a marně jsem tápal, měla na mě výrazně dobrý vliv. Hřála mě a hladila. Mírnila stupeň mého rozhořčení a zároveň mě tím ještě víc motala do pavučiny zmatku.
Všechno to bylo tak vzdálené a přesto blízké… Tak… osobní…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 13

26. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 13
Vzpomínka v mlze



Jsou věci, které chceme tak moc, že jsme schopni ignorovat všechno ostatní. Rodinu, přátele i náš osobní morální kodex. Takovou věcí může být prakticky cokoliv, co máme velmi rádi. Jako odstrašující příklad by se dali uvést drogově závislí lidé nebo gambleři. Ti si obvykle svojí závislostí zničí celý život a i o ten leckdy přijdou.
Ano, uznávám, že přirovnávat se k podobných identitám, je přehnané. Já si nezničil rodinu ani zdraví. Nestal jsem se posedlým hráčem toužícím po výhře ani někým, kdo si pro pocit euforie musí bodat jehly do žil a pro peníze žebrat nebo prodávat sám sebe. Přesto jsem si však s nimi v jednom ohledu podobný: Když se nechám něčím nebo někým unést, jde vše ostatní stranou. Jsem k širokém okolí slepý a hluchý. Nedívám se nalevo ano napravo. Proč taky? Vždyť přece jediné, po čem opravdu toužím, mám u sebe. Nemusím se tedy starat o nic víc. A já mám momentálně Billa. Takže mi všechno ostatní může být fuk!

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 12

24. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 12
Tři jsou moc



Myslím, že jsem právě našel dokonalou otázku na zkoumání pro ty největší myslitele: "Co je to polibek? Jak vyjádříte jeho smysl?"
Zapeklitá záhada. Heinrich Heine napsal: "Líbám, tedy žiji." Ingrid Bergmanová vznesla: "Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná." a Johann Wolfgang Goethe řekl, že: "Kdo nelíbá, je jako mrtvý." Mně osobně se ze všeho nejvíc líbí citát od Josefa Svatopluka Machara: "Políbení jest hymnou lásky." Myslím, že tohle je nejvýstižnější definicí polibku ze všech, se kterými jsem se za život setkal. Není to ani zdaleka dokonalé, ale už to stojí na prahu pravdy.
Kdybych měl já podle sebe říct, co to polibek je, prohlásil bych, že jde o pokus o propojení dvou odlišných světů, které v sobě nosí dva lidé. Jako když se smísí voda s ohněm nebo když splyne země a vzduch. Nemožné a přesto uskutečnitelné… a to jenom díky doteku rtů…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 11

22. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 11
Dvě poblázněné duše



Začátek… V tom slovu je tolik naděje a doufání, ale i strach z neznáma a nejistota. Co když do toho dáte vše a ono se to stejně pokazí? Co když vám to vezme i to, co máte společně s tím, co jste chtěli získat? Co když vám to pokřiví charakter? Co když vám to ublíží…? Tyto otázky byly důvodem toho, proč jsem se bál nových začátků. Leckdy jsem po něčem opravdu toužil, ale nechal jsem si to proklouznout mezi prsty jenom kvůli tomuto strachu uvnitř sebe. Jako malý kluk jsem chtěl být pilotem. Nepřál jsem si nic jiného, než létat v oblacích společně s ptáky. Nespoutaný, volný, svobodný… A pak jsem viděl v televizi leteckou nehodu a od toho momentu jsem se bál letadel a létání obecně.
Teď jsem ale dobrovolně začal s tolika věcmi… Začal jsem věřit ve štěstí. Začal jsem se strachovat o blízkou osobu. Začal jsem toho člověka chránit, respektovat ho, cítit s ním… A poprvé za svůj život jsem začal milovat…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 10

20. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 10
Můj kluk



Láska… jeden z největších zázraků i prokletí našeho světa. Kouzelná i nebezpečná. Přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi. Nemusíte si ani všimnout, že ji nosíte ve svém srdci. Možná si namlouváte, že nikoho nemilujete, ale ve chvíli, kdy láska ovládne vaše tělo, mysl i srdce už nic nenaděláte.
Neskryjete se před ní ani na tom nejodlehlejším místě světa a neubrání vás před ní ani ty nejvyšší a nejsilnější hradby. Ona si stejně najde skulinku. Nějaký průchod, kterým se k vám dostane a zotročí si vás. Získá přístup ke všemu.
Naivní je ten, který si myslí, že je schopný se jí ubránit. Není.
Když je to láska opětovaná, stačí se jí jenom nechat unést. Poddat se tomu a užívat si to, dokud to jde. Pokud je to ale láska neopětovaná, nastává problém. Jste nuceni se držet zpátky, bránit se a bojovat sami se sebou. Pak je tu ale ještě jeden druh lásky…láska nejistá. Pocit, když k někomu něco cítíte…sami nevíte, jestli je to láska nebo jenom pobláznění…ale chcete s tou osobou být co nejdéle. Mluvit s ní, držet se u ní, dotýkat se jí… neznáte ovšem pravý důvod svého chování. A v ten moment začíná boj. Boj vás, vašeho srdce a vaší mysli…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 9

18. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 9
Můj anděl



Být pro někoho důležitým není jen tak. Je to velké poslání a nesmí se brát na lehkou váhu. Když na vás visí taková zodpovědnost, nesmíte chybovat a dělat neuvážené věci. Mohlo by to mít katastrofální následky.
Nikdy jsem ještě neměl natolik důležité poslání jako nyní. Být tu pro osamělou osobu, která potřebovala oporu. Oporu, jež jsem byl ochoten nabídnout bez okolků, protože jsem po ničem jiném ani netoužil. Bylo to zvláštní…a krásné… ale já opravdu nechtěl nic jiného, než Billa držet nad vodou. Stát při něm. Naslouchat mu. Podporovat ho…
…navždy…

MG - Kapitola 21

17. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 21
Snová vášeň

Z úst mi unikl tichý povzdech a já se sesunul po kachličkové stěně na zem. Přitáhl jsem si nohy k tělu a nechal jsem chladnou vodu, aby se mi obtáčela kolem těla v podobě hádků, stékala dolů a odtékala potrubím pryč.
Zaklonil jsem hlavu a užíval jsem si pocitu, když se mi ledové kapičky rozprskávaly o obličej. Bylo to uklidňující, což se mi v mém dočasném rozpoložení hodilo.
Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co si mám myslet a čemu mám věřit. V hlavě jsem měl totální guláš. A na vině tomu byla jediná osoba: Ethan. Zprvu jsem se snažil se jím a posledními událostmi moc nezabývat, ale nemohl jsem tomu zabránit. Moje myšlenky k němu neustále sklouzávaly jako myšlenky feťáka k heroinu... pitomé přirovnání, já vím… To, že mi neodpověděl na otázku, mě deptalo ze všeho nejvíc. Mohlo to totiž mít spoustu nejrůznějších důvodů. Musel jsem se opakovaně zaobírat tím, co si o mě asi myslí a jak mě vnímá… Byl jsem pro něj kamarád? Někdo zajímavý? Blízký přítel? Nebo… něco víc? Už předtím ve svém vyprávění otevřeně přiznal, že je gay. Možná jsem se toho měl zaleknout, ale nebylo tomu tak. Asi jsem byl hodně tolerantní a uznalý… anebo… v tom bylo něco víc…? V ten moment mi na mysl přišla vzpomínka na to, jak mě políbil a já se pod jejím vlivem oklepal a naskočila mi husina. Byl jsem popletený. Na jednu stranu jsem se tím trápil a na druhou jsem za to byl rád… Ještě víc mě to mátlo a zaplétalo mě to do klubka nejistot, kterých v posledních dnech a hodinách přibývalo a přibývalo. Jako když pavouk snová pavučinu… v mém případě emocionální pavučinu…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 8

16. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 8
Být potřebným…



Objetí…jedna z těch nejobyčejnějších věcí, které člověk může udělat. A přece tak krásný vynález! Umí vyjádřit lásku, vděk, radost a mnoho dalšího. Je objetí něžné i majetnické, dravé i jemné. A každé je zcela jiné. Nejkrásnějším druhem objetí je ale to, při kterém cítíte, jak se vám tělem rozlévá krásné teplo. Vaše srdce buší rychleji, dech se vám zadrhává v hrdle. Tisknete k sobě druhou osobu s pocitem, který jste ještě neokusili. Je to nádherná emoce podobná rychlému letu divokého ptactva. Šílená, zmatená, ale přesto cílevědomá. I když je váš cíl leckdy nejasný, víte, že tam nějaký je. A víte, jak moc ho chcete dosáhnout…
A v tu chvíli, se obvykle něco změní…něco, co ve vás zůstane dřímat ještě hodně dlouho po ukončení objetí…

MG - Kapitola 20

15. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 20
Zrazený a zneužitý

Reakcí na Kristiánova slova byl podrážděný Ethanův pohled a jeho hrdelní zavrčení, které mluvilo za vše. Jedno jsem Ethanovi musel nechat. Uměl dost dobře vyjádřit, co si zrovna myslí i beze slov, což mohlo být dost užitečné.
"Nechme toho, myslím, že další hádky jsou zbytečné," vložil se do toho Kevin. "Takže tohle celé jakožto nejstarší osoba tady uzavírám. Zapomeneme na to, co říkáte?" mile se usmál a všechny nás přejel shovívavým, otcovským pohledem jako bychom byli jeho syny všichni tři a ne jenom Kristián.
"Na tohle se nedá jen tak zapomenout," prohlásil pevně Ethan.
"Co kdyby o tom rozhodl Mike?" zapojil se do debaty Hemi. "Myslím, že se to týká nejvíc jeho…"

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 7

14. srpna 2015 v 8:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 7
Chlapec z drsného prostředí, co nikdy neměl šanci dospět…



Přátelství je jedna z nejpodivnějších věcí na světě. Objevuje se v těch nejméně očekávaných životních situacích. Vrah začne cítit sympatie k oběti, nadřízený k podřízenému a dlouholetý nepřítel ke svému soupeři.
Přátelství má podobnou moc jako láska. Pokud je to dobré přátelství, jste ochotni pro jeho udržení udělat spoustu věcí, jež by vám jinak přišli šílené. Třeba jako porvat se v noční uličce temné čtvrti s násilníkem…
Některé city v našem srdci jsou tak prudké, a tak silné, že se jich prostě nelze zbavit. A já se jich ani zbavit nechci! Je krásné najít někoho, s kterým si tak dobře rozumíte.
A když někoho takového najdete…jste blázni, pokud ho necháte zase odejít…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 6

12. srpna 2015 v 16:28 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Kapitola 6
Rvačka


Jsou momenty, ve kterých jako by se zastavil čas. Vaše srdce přestává bít a dech se zadrhává v hrdle. Zůstáváte jenom zírat a sekundy i minuty jsou pro vás relativní. V takových chvílích se všechno ostatní rozplývá a ještě více do popředí posouvá předmět vašeho zájmu. Jste k okolí slepí a hluší. Všechny vlivy, které by jinak odpoutaly vaši pozornost, jsou náhle pryč…prostě mizí v pozadí toho jediného, co vás zajímá. Co vás přitahuje. Hypnotizuje. Okouzluje…
Okusit něco takového je nádherné a nezapomenutelné. Je to něco, co se stává jen výjimečně a někdo to nezažije ani jedinkrát za svůj život.
Já měl tu možnost to prožít… když jeho ruka spočívala na té mé a jeho slova rezonovala v mé hlavě.
Moje mysl to opakovala stále dokola jako ozvěna: "…tak tě začínám mít rád…"

MG - Kapitola 19

12. srpna 2015 v 16:01 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 19
Zkrocení divoké šelmy

Srdce mi divoce bušilo a krev v žilách se mi bouřila. Snažil jsem se uniknout z ocelového sevření těch rukou. Cukal jsem sebou a pokoušel jsem se těm dvěma vytrhnout, ale všechno bylo marné. Byl jsem držen tak silně, že jsem neměl šanci uniknout.
Když mě dovlekli do ložnice, zaslechl jsem klapnutí přibouchnutých dveří a ucítil jsem, jak mě přitlačili k posteli. Jedny ruce zmizely, ozvalo se pár kroků, cvaknutí a místnost zalilo zářivé světlo z lampy u stropu.
Několikrát jsem zamrkal, něž si moje oči zvyky na prudký jas, a pak jsem se zaměřil na dva násilníky a nasucho jsem polkl
Ten, který právě rozsvítil, byl vysoký a štíhlý, nikoliv však hubený. Postavou se nápadně podobal obrovi, kterého jsem potkal v klubu a který mě nazval štěnětem. Měl pronikavé, modré oči, uhlazené, světle hnědé vlasy, ostré rysy a vzezření člověka, který se jen tak nevzdává. Neústupnost z ně přímo čišela. Jeho symetrická tvář už nesla stopy stáří. Povislá, uvolněná a lehce seškrobená kůže a vrásky mi nemohly uniknout.
Mladík mě držící vypadal naopak velmi mladě. Alespoň tedy co se tváře týče. Podle obličeje bych ho typoval tak na patnáct až šestnáct let, ale jeho postava mému vrstevníkovi nenapovídala. Byl malinko vyšší než já a celé jeho tělo byla souhra napínajících a zase se stahujících svalů. Měl kratší, blond vlasy a upíral na mě velké, zelenohnědé oči a náznakem šedé kolem zorniček. V těch očích nebyla žádná nenávist nebo krutost, jak jsem očekával. Zračil se v nich soucit, lítost, ale i jistá popudlivost a kapka podezřívavosti. Nevím proč, ale jeho pohled mě trochu uklidnil a dodal mi pocit, že ať se děje cokoliv, nebude to tak hrozné, jak jsem si zprvu myslel…