Duben 2015

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - 1

19. dubna 2015 v 16:05 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!

Kapitola 1
Smysl mé existence…



"Žádný okamžik se neopakuje, ale v každém okamžiku se může stát něco, co má význam pro věčnost…"
Tato slova pro mě nikdy mnoho neznamenala. Byla pouhým citátem plané naděje v moři nepříjemností. Pouhým souvětím plným lži a klamné vize světlejších zítřků. Nic jsem v ní neviděl. Nic mi nedávala, nic nepřinášela. Pouze další s výmyslů zoufalých lidí na pokraji sil. Lidí, kteří se topí v té nemizící tmě kolem nás. Tápají… Slepí a hluční. Nevnímaje nic než vlastní divoce bušící srdce a vlastní potřebu života…
Života? A co je to vlastně život? Někdo ho nazývá souhrnem pocitů. Někdo sletem událostí. Po někoho je darem z nebe a pro někoho prokletím… Já osobně v něm vidím pouze jeden princip. Život je pro mě jen plynutí času a tikání hodin.
Nikdo v tomhle světě nechápe, jak se cítím. Všichni žijí ve lži, ze které jsem já před nedávnem unikl. Lidé všechno překroutili. Stali jsme se sami pro sebe zhoubným nádorem. Všude kolem nás jsou jen pravidla. Nařízení, zákony, verdikty… Jenom spousty lidí a prostředků, které nám berou duše. Kradou nám naši podstatu. Naše vize, sny i sílu. Jsme jako stroje, co tupě následují dav. Jsme otroci systému. Pobláznění je pro nás láska a vztek je pro nás nenávist. Náš pohled na svět je tolik překroucený. Věci, které bychom si před lety nenechali líbit, bereme jako samozřejmost. Jsme smířeni sami se sebou i se svými činy. Jako by bolest byla samozřejmá a slzy ještě samozřejmější. Nevnímaje utrpení ostatních hledáme sami nasycení svých tužeb. Jsme jako bezedné číše, prahnoucí po naplnění. A to je nelidské… Ne, počkat… Je to lidské. A to je na tom to nejhorší…
Toto všechno se honilo mou myslí stále a stále dokola. Jako šestnáctiletý kluk, mající život před sebou jsem si prý měl užívat. Bavit se s přáteli, smát se a občas provést i něco nekalého. Já však byl stále sám a uzavřený do sebe. Proč? Na to jsem neznal odpověď. Vyprahlý a unavený jsem plnil svůj úděl být na této zemi tak, jak mi to bylo nakázáno. Celý můj život postrádal smysl.
Než se v pár momentech vše od základu změnilo…

Nechci si víc přát...jenom mě měj rád! - Úvod

19. dubna 2015 v 16:00 | Ann |  Nechci si víc přát...jenom mě měj rád!
Zdravím =)
Tak jsem se rozhodla začít psát opět novou povídku =D Nemohu si pomoci =D
Tentokrát se jedná o povídku na twincestní pár ze skupiny Tokio Hotel Toma a Billa.
Povídka je čistě smyšlená a rozhodně jí nechci ani jednoho z dvojčat urážet nebo podobně. Jedná se čistě o mou fantazii, která se neschoduje s relitou =)
Přeji příjemné počtení
Ann O=)








Hříšná noc

19. dubna 2015 v 7:20 | Ann |  Na přání
Hříšná noc

Anime: Durarara
Pár: Shizuo Heiwajima x Izaya Orihara
Žánr: Yaoi
Délka: 2524 slov
Pro: Alena Osobová
Untitled

"Izayo!" zní zase rušnou ulicí Ikebukura, která pomalu utichá, a já se musím zplna hrdla smát.
"Také tě hrozně rád vidím, Shizuo!" vyhnu se automatu na pití, který už si to vesele letí mým směrem. V očích mi jiskří a mé koutky jsou obráceny vzhůru v hořkém úsměvu. "Dlouho jsme se neviděli, co myslíš?" nadhodím rádoby nevině, ale můj výraz rozhodně nevinný není.
"Drž hubu!" s tím se ke mně řítí jako rozzuřený býk. Nebo spíš býček? Ano, to se mi líbí víc. Můj rozzuřený býček…
"Dneska jsi nějak ve špatné náladě, nemyslíš?" na poslední chvilku zase hbitě uskočím na stranu a on to napere rovnou do telefonní budky. Chudáček můj malý…
"Izayo!" otočí se na mě. Teď nevypadá jako býček, ale spíš jako pološílený, psychopatický buldok. Po tváři mu teče krev a jeho brýle leží zpřelámané u jeho nohou. Taková škoda…
"Copak se děje, příteli?" potutelně se usmívám a dívám se na něj tím svým typickým pohledem plným drzosti a neúcty. Proč bych se také měl chovat slušně? A navíc k němu? Nevidím ani nejmenší důvod… Navíc takhle vypadá vážně rajcovně…
"Zabiju tě!"
On vážně nikdy nemá dost, co? Napadne mě, když už potřetí za poslední dvě minuty uhýbám jeho pokusu mi vylepšit fasádu. Už mě to přestává pomalu, ale jistě bavit. "Moc rád jsem si s tebou pokecal a pobavil jsem se, ale mám něco důležitějšího na práci, jistě chápeš," blýsknu po něm provokativním úsměvem, načež se rozeběhnu k davu vyjevených lidí, kteří se mi raději rychle klidí z cesty.
Ve tvářích okolo mě je zmatek, strach, obavy…ale i odiv, vzrušení a dětinská radost z toho, že měli přihlížející možnost nás vidět 'v sobě'. Už se tady z našich rvaček pomalu stává legenda… Poslední dobou mám navíc tendence mého milého býčka provokovat častěji a častěji. Ani nevím proč, ale to nutkání je silné. Asi se mi prostě jenom líbí to, jak se vždycky nechá unést vztekem. A to, jak vždycky s neskutečnou zlobou řve moje jméno… to je tak nádherný zvuk… Báječně se to poslouchá…
Rychle zabočím za roh ulice. Vím, že kdybych běžel rovně, nedopadlo by to zrovna nejlépe. Ten chlap má dohoz jako Hulk…
Když řev za mnou utichne v dálce, zastavím se a ležérně se opřu o zeď vedlejší polorozpadlé budovy. Z kapsy vytáhnu svůj nožík, s kterým si začnu pohrávat. Pořád jsou na něm zaschlé kapičky krve z naší minulé rvačky. Hm…kdy to vlastně bylo? Včera? Nebo ještě dneska ráno? Už sám nevím. Jediné, co mi stačí si pamatovat, je ten jeho napůl šokovaný a napůl běsnící výraz, který měl, když jsem mu udělal na hrudi hezky dlouhou a hlubokou rýhu.
S úsměvem si povzdechnu. Co já bych bez toho chlapa dělal…?

***

Nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím ho! Zní mi v hlavě po celou dobu, co jen tak běží pryč. To jako vážně utíká?! Zrovna teď?! "Ty bastarde!" zařičím z plných plic a mrštím cedulí, kterou jsem právě svíral v ruce, o nejbližší lampu, jako bych si tím snad mohl ulevit. Ale nemůžu. Krev ve mně vře a pění a mé divoce bušící srdce je plné zloby.
Nemám rád násilí… Opravdu nemám rád násilí! Je tak neskutečně sobecké a neurvalé. Komplikuje životy všem nejen tady, ale i jinde ve světě. Plení, zraňuje, zabíjí… Ale co se týče tohohle netolerantního spratka bez špetky studu, tak je to to jediné, co chci použít!
Doteď si pamatuji na naše první setkání. Nenáviděl jsem ho už v první vteřině, co jsem ho uviděl. Ten úsměv, ten lesk v očích, ten výraz… Prostě arogantní blb bez mozku!
"Uhněte!" zavrčím, když se skrz dav rozeběhnu za ním. Několik lidí srazím na zem, ale je mi to teď srdečně ukradené. Jediné, co chci, je tomu smradovi ukázat, kdo je tady pánem! Konečně mu předvést, že se mnou si nesmí jen tak zahrávat! To mu už nehodlám dál tolerovat!
Přes krev špatně vidím na cestu, ale stejně se ženu ulicemi jako uragán. Znovu ho už nenechám uniknout! Nesmím! Nechci! Už mi hraje na nervy dost dlouho, teď přišla vhodná doba ho uvědomit, že tohle 'hraní' je pekelně drahá záležitost! A rozhodně také záležitost, jejíž opakování nebude už nikdy umožněno!
Proletím několika uličkami. Běžím instinktivně. Snažím se vžít do jeho role a ubírat se směrem, kterým by se pravděpodobně vydal i on.
To, že na sebe poslední dobou narážíme častěji, má i svoje nesporné výhody. Jednou z nich je to, že jsem se naučil celkem odhadnout, jakými cestami se ten skrček ubírá.
Dneska je můj! Bleskne mi hlavou, když zabočím za další roh a po tváři se mi rozlije spokojený, nenávistný úšklebek, když natáhnu ruku po té kapuci s kožíškem. Tentokrát mi nezdrhne!
"Izayo!"

***

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím, proč po mě tak jde. Tyhle 'menší potyčky' s ním jsou opravdu zábava a nechtěl bych na ně zapomenout, ale někdy si tak říkám, proč to všechno začalo? Jasně, moje chyba to nebyla, tím jsem si jistý. To z jeho úst jsem místo pozdravu slyšel větu: "Nemám tě rád." Na druhou stranu musím uznat, že jsem se k němu zrovna dvakrát vstřícně taky nechoval. Hned jsem poznal, že se nechá lehce vytočit a zneužil jsem toho. Miloval jsem, když jsem mohl někoho rozpálit, a pak ho hezky nechat samotného vychladnout. Sice mě za to plno lidí nenávidělo, ale já se za to zase miloval…a miluji nadále…
Já vlastně miluji spoustu věcí. Třeba lidi. Ty věčně uspěchané dušičky, jež mě nikdy nepřestanou udivovat. Jsou na první pohled všichni stejní, ale ve svém jádru jsou každý naprosto jiný. Mají v sobě tolik rozdílných vizí, snů a přání. Tolik starostí, bolestí i šťastných událostí. Zkoumat je je náplní mého všedního života, kterou bych rozhodně jen tak nevyměnil!
Jsem příliš zabraný ve vlastních myšlenkách, že ani nepostřehnu ty blížící se kroky. Nebo je možná jenom podvědomě nechci postřehnout? Tím si nejsem tak docela jistý. Nikdy se mi tohle ještě nestalo.
Mé jméno a prudký stisk mého ramene mě každopádně vrátí zpět do reality. Chci uskočit na stranu a zase prohodit nějakou škádlivou poznámku, ale nestihnu to, protože jsem prudce stržen k zemi.
"Tentokrát jen tak nepláchneš!" přitiskne mě k zemi můj býček a z jeho obličeje skápne na ten můj několik kapek.
Zabolí to, ale rozhodně to nedám najevo. "A co chceš asi tak dělat?" zatvářím se znuděně. "Už snad víš, co se mnou uděláš?" můj tón je dost skeptický.
"To tedy vím!" zní rozohněná odpověď z blonďákových úst. Obočí mu cuká a ústa má zkřivená do nadmíru spokojeného šklebu. Je to celkem sexy…
"Opravdu? A copak teda chudáčkovi Izayovi provedeš?" nasadím kousavý podtón a mou tvář neopouští provokativní úsměv. "Snad ho nechceš znásilnit…?" popíchnu ho.
Oči se mu podivně zalesknou. "Přesně to mám v plánu!"
Chci prohodit něco jako 'Na to nemáš koule.' nebo podobně, ale dřív než to stačím udělat, si všimnu změny v jeho výrazu a dojde mi, že on na to ty koule má… "To má bát vtip, že jo…?" zblednu. Tohle už není švanda.
"Vypadám snad, jako bych žertoval?" přimáčkne mě pevněji k zemi a bez nejmenšího varování se mi začne dobývat pod šaty.
"Pusť mě!" kopnu ho do kolene, ale to se mine účinkem. Už nejsem vysmátý a nevtipkuji, protože tohle opravdu není vtipné. Tady jde o můj zadek, sakra!
"Ani omylem!" odhodí moji bundu pravačkou do rohu té špinavé uličky, zatímco mi druhu rukou drží zápěstí přišpendlená nad mou hlavou k zemi. Obkročmo na mě sedí a vězní zbytek mého těla pod svou vahou.
"Shi-" pokusím se znovu něco namítnout, ale on mi skočí do řeči:
"Vždyť ty mě miluješ, Izayo…" usmívá se způsobem, který mi vezme slova. "Copak sis to ještě sám neuvědomil? To, jak mě neustále provokuješ, jak mě sleduješ rádoby arogantním způsobem… Ty. Mě. Chceš…" jde vidět, že si je svou věcí jistý. A taky si má byt proč jistý. Jelikož…
Já ho opravdu chci.
Je potupné si to přiznat, ale opravdu po něm toužím. Je mi jedno, že jsme ve špinavé, zapadlé uličce, kde se jen jednou měsíčně schází nějaký gang. A je mi jedno i to, že jsem v situaci, ve které si připadám jako nějaká laciná coura, kterým obvykle rozdupávám mobily a mlátím jim kluky. Prostě ho chci. Chci ho celého…a hned…
"Tak co mi odpovíš?" s úšklebkem na mě hledí, musel vycítit moji nejistotu.
Pohlédnu mu do očí a jenom lehce kývnu. Slova nejsou potřeba.
"Já to věděl…" zní nadmíru spokojeně. Skloní se ke mně a lačně se přisaje k mým rtům. Přivřu oči a začnu se do polibku zapojovat. Polibek od něj je stejně silný, nespoutaný a dravý jako on sám. Jako by se celá jeho osobnost promítla do tohoto polibku. A to mi plně vyhovuje. Cítit jeho spalující rty na těch svých a jeho naopak chladné ruce, dobývající se mi pod triko a do kalhot.
Když se odtáhne, aby mi mohl přetáhnout tričko přes hlavu, omámeně zamrkám a kouknu se na něj. Pak se zatvářím vyčítavě. "Ty jsi ještě stále oblečený…" nadhodím takovým způsobem, že moje slova zní spíš jako: "Ihned se taky svlékni nebo to z tebe servu!"
"Neboj se, mám to v plánu…" ujistí mě pobaveně a jako první se postará o odstranění mých kalhot a boxerek, které jsou zcela očividně nepotřebné. Až pak se v rychlosti svleče i sám.
Následně se zeptá na věc, která mě upřímně uvede docela do nepříjemné situace: "Tak jak to máš rád…?" zní jako by se ptal na nějakou každodenní blbost, jako třeba kolik je hodin. Nechápu ho…
"A jak ty?" opáčím tak, abych se vyhnul odpovědi.
"To se hned dozvíš…" věnuje mi úsměv, který mě trochu vyděsí. Společně s jeho zakrváceným obličejem to opravdu nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem…
Zase se sehne a začne mě svými žhavými rty líbat na krku. Jeho zuby občas letmo přejedou po mé kůži nebo ji skousnou. Ale je překvapivě jemný. Nečekal bych, že osoba jako on umí být i ohleduplná.
Rukama sjede po mém bříšku a jednou se vydá k mému klínu, který na nastalou situaci velmi bouřlivě reaguje. Jeho druhá ruka zvolí cestu přes má záda až k prohlubni mezi mými půlkami.
V tu chvíli lehce znervózním. Nahlas bych mu to nikdy nepřiznal, ale pravda je taková, že jsem ještě panic. A upřímně mě ani nikdy nenapadlo se sám sebe v tom místě dotýkat. Jakého kluka by to taky jen tak napadlo, co? Pokud by tedy nevěděl, že je gay…což jsem já o sobě rozhodně nevěděl…
Dva z jeho prstů, který navlhčil svými slinami, si to nasměrují přímou cestou do mého těsného a úzkostí ještě víc staženého análu. Napnu se a trochu se prohnu. Tohle je pro mě zcela nový, dosud nepoznaný pocit, ale…není až tak špatný…
"Páni…" ozve se v tu chvilku jeho udivený hlas. "Hele, nejsem až takový znalec, ale mám otázku: Nejsem náhodou tvůj první?"
Blbec! To se musí zeptat tak přímo?! "J-jo…" odpovím tichounce.
"Jaká pocta…" znovu mě začne líbat na krku a pokračuje přes lícní kosti až k bradavkám, se kterými si začne hrát na 'schovávanou'.
Tiše vzdychnu. "Shizuo…" splyne mi ze rtů roztouženě.
Stupeň mého vzrušení se ještě zvýší, když mi začne honit a jeho prsty uvnitř mě se dají do roztahování a postupně hlubšího pronikání.
Už vzdychám jako nějaké kurva. Ale nemůžu si pomoct, nejde to zadržet…
"Já…už to nemůžu vydržet…pusť mě dovnitř…" ozve se mi u ucha jeho rozechvělý hlas. Jde poznat, že se opravdu drží jen tak tak.
Jindy bych jistě využil příležitosti a nějak ho poškádlil, ale teď se nezmůžu na nic víc než na obyčejné: "Tak pojď…" sám sebe už nepoznávám. Můj hlas mi zní cize a dokonce i moje nynější chování je něco, co jsem ještě nikdy jindy nezakusil.
Vytáhne ze mě prsty a posune se trochu výš, aby mohl přiložit špičku svého mohutného mužství k mému vstupu.
Obejmu ho rukama kolem krku a v očekávání zatnu zuby a připravím se na bolest. Po chvíli si uvědomím, že čeká na svolení. "Můžeš…" hlesnu proto a okamžitě cítím, jak se něco velkého a teplého dere do mého nitra.
Prohnu se a nehty mu samovolně zaryji do zad. Cítím bolest. Ale…taky slast, kterou bych sám nedokázal popsat. Možná je to i tím, že mi stále ještě jednou ruku honí, ale neřekl bych…tohle je jiný druh toho božského pocitu…
Dlouze zasténám, když silněji zatlačí a pronikne do mě až po kořen. Moje nitro se kolem něj okamžitě pevně stáhne. Připadám si tak plný…jako bych snad měl každou chvilku prasknout…
"S-Shizuo…" vydám zase tiše jeho jména, ale brzy již nejsem schopen slova, protože začne přirážet. Zprvu pomalu, ale pak postupně rychleji a rychleji.
Všechny ty mísící se pocity uvnitř mě se vzájemně prolínají a vzniká z nich jedna nepopsatelná, ale ohromující euforická emoce, do které se ponořím.
Teď nedokážu vnímat nic jiného, než ten pohyb uvnitř sebe, teplo jeho těla a jeho přítomnost. Minulost i budoucnost je nepodstatná ve srovnání s přítomností. S úžasnou přítomností.
Netrvá dlouho a mé nezkušená a lehce vyprovokovatelné tělo to nevydrží a já se udělám na naše břicha. Cítím se docela trapně, že jsem se dostal k orgasmu tak rychle, když jsem navíc dole, ale on nevypadá, že by mě tím chtěl nějak zesměšňovat, za což jsem mu náležitě vděčný.
Sám uspokojen a na vrcholu toho nejsladšího opojení čekám, až i on dosáhne vysněného cíle.
Silně se kolem jeho chlouby stahuji a vzdychám mu do ucha. Opravdu jsem jako nějaká čubka, ale ani trochu mě to netíží. Protože jsem jeho čubka. Čubka mého milovaného býčka…
"Izayo…!" ozve se i z jeho hrdla zdlouhavě mé jméno a já v sobě ucítím tlak, když mě vyplní.
Svalí se na mě a těžce oddechuje. Sílu ze mě vystoupit nabere až asi po dvou minutách. Pak si mě jenom přitáhne do náručí a s úsměvem na tváři mě sevře. Zřejmě mu nevadí, že se nacházíme nazí v jedné z uliček města, do které může kdykoli někdo přijít. I když musím přiznat, že mě osobně je to taky celkem ukradené.
"Děkuji…" zaslechnu ještě předtím, než vyčerpáním usnu a lehce se pousměji.
"To já děkuji…"

Vzbudím se až k ránu dalšího dne. Zády jsem natisknutý k němu, ale na hrudník a celou přední stranu je mi celkem zima.
Co nejméně nápadně se vymaním z jeho silného objetí a spěšně posbírám své šaty, povalující se všude kolem a navleču je na sebe. Teď, když už jsem se probral z té euforie, opravdu nechci být přistižen v téhle situaci.
Zrovna když si urovnávám kapuci u bundy, tak se za mnou ozve rozespalý hlas: "Ty už odcházíš…?" zní to i trochu zklamaně…jak dojemné…
Pootočím hlavu. "No jistě, přece sis nemyslel, že tu s tebou budu dál ztrácet čas?" provokativně se na něj usměji. Moje staré já je zpátky.
"Ztrácet čas?! Jak se opovažuješ něco takového říct?!" vyletí hned. Opravdu není těžké ho naštvat.
"Jednoduše," pokrčím rameny.
"Mluvíš jako nějaká štětka…" zkusí i on jednou popíchnout mě.
"Přesně tak!" souhlasím s přeslazeným úsměvem. "A právě proto jsem si vzal tohle!" z kapsy vytáhnu jeho kreditku, kterou jsem při oblékání vytáhl z kapsy jeho kalhot a zatočím s ní mezi prsty. "Bylo mi ctí s tebou obchodovat! Měj se krásně!" rozeběhnu se pryč a musím se nahlas smát smát.
"IZAYO!" nese se za mnou ránem zlověstné slovo.
Ach bože…já toho chlapa prostě miluju…


MG- Kapitola 12

18. dubna 2015 v 14:04 | Ann |  Malchik gay
Tak a protože úchylností není nikdy dost, rozhodla jsem se trochu dát i do téhle povídky =D
Ann O=)

Kapitola 12
Porno

Na dalších hodinách jsem byl mimo. Snažil jsem se sám sobě objasnit hned dvě zásadní věci. Zaprvé: Co to do Ethana vjelo? A zadruhé: Co jsem u toho cítil?!
Nikdy jsem si nemyslel, že bych jednou byl…na kluky… To tedy ne! Tohle je přece blbost! Začal jsem ihned vyvracet sám sobě. Já ho nemiluji! Prostě ne! Vždyť ho proboha ani neznám! Nehledě na ten zásadní fakt, že jsme oba nepopiratelně stejného pohlaví!
Zoufale jsem si povzdechl a opřel jsem se čelem o lavici. Ani jsem nevnímal, o čem je výklad…
Tak jo, shrneme si základní fakty, ano? Začal jsem promlouvat sám k sobě v duchu. Takže… Nikdy jsem neměl holku, že? Proč? Protože jsem se na to ještě nikdy necítil. Ne, že by mě holky nepřitahovaly, ale pouze jsem dosud neměl potřebu se s nějakou vodit za ruku a podobně. Ano, tak to je. A co se týče vztahu se stejným pohlavím… Chodíme do chlapeckých, společných sprch…a tam jsme nazí…ale nikdy jsem si nevšiml, že by mě pohled na nahé spolužáky nějak vzrušoval. Nic extra jsem u toho necítil… Bylo by to jiné s dívkami? Zamyslel jsem se. Vzrušoval by mě pohled na nahé holky nebo ne? Tohle byla otázka za milion. Lámal jsem si s tím hlavu notnou chvíli, než jsem v duchu zaskučel jako lapené zvíře. Teď ještě zjistím, že jsem asexuál, ne?! Měl jsem sto chutí třísknout hlavou o lavici, ale nechtěl jsem na sebe poutat moc pozornosti. Už takhle se po celé škole šuškalo, že jsem si prý Ethana 'omotal kolem prstu'…ale to byla blbost…
Nevydržel jsem tenhle nápor nejistoty a hned jak skončila přednáška, tak jsem se vypařil na chodbu. Stoupl jsem si k topení zády k oknu a vyndal jsem mobil. Zapojil jsem do něj černá sluchátka a jedno jsem si strčil do ucha. Pak jsem se rychle napíchnul na wifi a už jsem byl na netu.
Zhluboka jsem se nadechl, než jsem rozechvěle zadal 'porno' do google vyhledávače. Pustil jsem si první osmiminutové video, které mi vyjelo.
Ztěžka jsem polkl, když se mi do sluchátka začalo ozývat vzdychání a sténání a u videa jsem lehce rudl. Bylo to…tak laciné… Začal jsem zrychleně dýchat a polil mě ledový pot. Po třech minutách jsem to raději vypnul a vyděšeně jsem si uvědomil, že to se mnou ani nehnulo. Vůbec mě to nevzrušilo.
Ne! Tohle ne!
V panice jsem se vrátil na google a zadal jsem 'gay porno'. Zase jsem klikl na první stránku a první video a zadíval jsem se na obrazovku. To, co jsem uviděl tentokrát, mě šokovalo ještě víc… Šlo totiž o video se 'znásilněním'… Nějaký týpek šel po lese a najednou na něj z křoví vyskočil vysoký muž a začal z něj strhávat oblečení… jako zvíře…
"Ne! Prosím!" slyšel jsem naříkat toho kluka na zemi, který už…jaksi neměl nic na sobě…
"Ani omylem!" smál se muž a vytáhl z kalhot… Zajíkl jsem se a zorničky se mi rozšířily. "Jen hezky roztáhni nožičky, kurvo! Narvu ti ho tam! Budeš sténat slastí z té plnosti!"
"Ne! Já nechci! Zapřísahám vás!" zmítal se chlapec, kterému právě byly silně roztaženy nohy od sebe.
"Bude se ti to líbit…" úlisně se smál násilník. Vypadal tak…zle…
Kousl jsem se do jazyka a ruce se mi už výrazně klepaly. Bylo vidět…všechno… Byli opravdu…úplně…nazí…
"Tak tohle ty sleduješ ve volném čase, jo?" ozval se mi těsně u ucha známý, hluboký hlas a já vyplašeně vzhlédl a mobil jsem si urychleně přitiskl k hrudi, i když už bylo pozdě…příliš pozdě…
"E-Ethane?!"

MG- Kapitola 11

17. dubna 2015 v 21:18 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 11
Otevřené oči…

Ani nevím, jak se to všechno semlelo, ale pro Tea to rozhodně nedopadlo zrovna dobře. Vlastně ani trochu dobře.
Zatímco my ostatní jsme jen uchváceně přihlíželi, tak se Ethan činil. Jeho rány byly rychlé, přímé a nikdy neminuly svůj cíl. A tím nebylo nic jiného, než Teo. Ten se mu to snažil vracet, ale pan Záhadný se vždy na poslední chvíli nějak vyhnul. Byl úžasný. Ale hraničilo to s děsivostí. Míhal se sem tam bez jediné špetky únavy. Nebyl zpocený ani nedýchal pusou. Jako by ho tohle nestálo žádnou námahu…
Teo po několika minutách klesl k zemi. Držel se za hrudník a těžce sípal. Nevypadal zrovna dvakrát v pohodě…
"Není ti nic?" stočil ke mně svůj hluboký pohled Ethan a odhodil míč na zem. "Nestalo se ti něco?"
Zůstal jsem na něj zírat jako na boží zjevení. On se stará o mně?! Po tom, co takhle zřídil Tea?! Notnou chvíli jsem nenacházel slov. "Jo…" vydal jsem nakonec tiše a rozechvěle. "Je mi fajn…děkuji…"
Jenom lehce kývnul a bez dalších slov zamířil pryč.
"Počkej!" křikl jsem, když ušel pár kroků a rozeběhl jsem se za ním. Nedalo mi to.
"Co?" pootočil se, ale pak ztuhnul, když jsem ho nečekaně a bez vysvětlení objal. Nemohl jsem si pomoct. Právě mi zachránil obličej a já neznal lepší výraz vděku, než jakým bylo objetí…
"Děkuji…" zašeptal jsem mu znova do hrudi.
Několik vteřin byl ticho, než jsem ucítil jeho prsty, jež se mi zapletly do vlasů. "V pořádku…byla to maličkost…" jeho hlas zněl nezvykle mile a byl tichý.
Pomalu jsem vzhlédl a usmál jsem se na něj. "Jsi vlastně super kluk, víš to…?" položil jsem mu ruku na hrudník v oblasti srdce. "Ale schováváš to tady uvnitř…proč…?"
Povzdechl si a jeho magické oči posmutněly. "To ti nemohu říct…zatím…"
"Zatím? Takže někdy v budoucnu mi to řekneš?" svitla mi naděje a mé oči zazářily.
"Nevím…" pokrčil rameny. "Možná ano…pokud se lépe poznáme…"
"Já proti poznávání nic nemám…" řekl jsem ihned nadšeně. Že bych se mu konečně začal dostávat pod kůži? Byl jsem sám na sebe pyšný, že dělám takové pokroky.
"Ale nikam nežeň, ano? Nemám moc rád dlouhodobou společnost," řekl mi vážně a pevně se mi zahleděl do tváře. Jeho ruka pomalu sjela z mých vlasů přes mou tvář a dopadla na mé rameno.
"Neboj se, budu se snažit tě nepronásledovat jako nějaký stalker…" zasmál jsem se. "Ale nic neslibuji!" zazubil jsem se na něj nevinně.
"Ty jsi vážně idiot…" odfrkl si.
"Hele, to nebylo hezký!" zamračil jsem se na něj a dloubl jsem ho prstem do břicha. "Au!" rychle jsem ruku stáhl. "Sakra, to musíš mít tak tvrdý břišáky?!" obořil jsem se na něj a přitáhl jsem si ruku blíž. Začal jsem si na ukazováček foukat.
"Promiň…" ušklíbl se, a pak udělal něco, co mi vyrazilo.
Sklonil se a jeho rty se jemně otřely o můj 'poraněný' ukazováček. Pak ho stiskl mezi rty a na chvilku zavřel oči.
"E-Ethane…?" hlesl jsem tiše a ani jsem sám nevěděl proč, ale zachvěl jsem se.
Vzhlédl a jeho oči se setkaly s těmi mými. Vzal mou zdviženou ruku a do své a políbil mě před očima všech na svrchní stranu ruky. "Děkuji ti, Miku…"
"Z-za co…?" klepal jsem se ještě víc a nebyl jsem schopný se ani hnout. Jen jsem vysel očima nevěřícně na tom, co dělal. Proč…?
"Otevřel jsi mi oči…" pustil mě a odstoupil. "A já ti to nikdy nezapomenu…" s těmi slovy se vytratil a já jsem se trhaně a rozechvěle otočil čelem k hřišti, ze kterého se na mě upíral nespočet vykulených očích.
Ruka mě brněla v místě, kde se mě dotýkal a mé srdce sevřel hodně podivný pocit. Byl podobný úzkosti…ale také štěstí… Nedokázal jsem ho nikam zařadit. Byl pro mě něčím, co bych nedokázal vyjádřit slovy… Tak silný…a mocný…

"No to mě podržte…" vydechl Luky. "Ty sis ho snad omotal kolem prstu…"

Anděl klamu - III.

7. dubna 2015 v 0:40 | Ann |  Anděl klamu
III.
Koťátko

"Mám to tu hodně malé, ale snad už se nějak vejdeme…" řeknu, když vejdu z kachličkové předsíně rovnou do menšího obýváku.
Bydlím až v posledním patře jednoho z oprýskaných domů. Je to drobný byt a navíc na odlehlém místě, což má jednu nespornou výhodu: je tu velmi nízký nájem. Sice to dojíždění také něco stojí, ale rozhodně je to po finanční stránce výhodnější než žít ve středu města.
"Ty tu fakt žiješ sám, jo?" ušklíbne se a rozhlédne se kolem.
"Jo," kývnu jednoduše a koutkem oka ho stále pozorně sleduji. Mám v plánu klidně vyskočit z okna, pokud udělá něco, co by působilo podezřele. Jsem jako na trní a pořád nemohu uvěřit tomu, že jsem vážně udělal to, co jsem udělal. Nechat naprosto neznámou osobu a navíc zloděje spát u mě…co mě to napadlo?! Navíc je ještě k tomu gay! Ach bože…tohle bude něco…
"Ale je to tu celkem v poho," řekne.
Pokoj má modře omítnuté zdi i strop. Je tu stůl se čtyřmi židličkami, velká dubová skříň a po zemi se plazí šedý, chlupatý koberec. Nic víc se tu nenachází, už takhle je místnost přeplněná. Prozatím mi tahle výbava stačí.
"Ale telku asi nemáš, co?" zjišťuje hned vzápětí.
"Ne, to ne," kývnu a stojím k němu pro jistotu po celou dobu čelem.
"Tak to se asi budeme muset zabavit jinak…" nebezpečně se usměje a přistoupí ke mně o krok blíž.
Rychle couvnu a do očí mi vstoupí strach. "Počkej! Neblbni!" okřiknu ho ihned a hlas mi přeskakuje. "Nemám rád takovéhle druhy legrace!"
"To neměla být legrace…škoda, že to nechápeš, cukrouši…" přejede mi ukazováčkem po rtech a já ztěžka polknu. "No nic, zatím tě nechám," pokrčí pak rameny a odstoupí. "Stejně na to máme plno času…" protáhne se. "A co bude teda k večeři?"
Bože můj! Ten kluk vážně neví, co je to stud! "Nic," odvětím suše.
"Tak to teda ne! Pokud seš ty anorektik tak fajn, ale já mám jídlo rád!" mračí se na mě jako bouřkový mrak. "Dej mi něco k jídlu nebo se nasytím tebou!" vychytrale se ušklíbne.
Tohle je normální vydírání! "Hm…fajn…" zamumlám a vejdu do pravých dveří, za kterými je malá, bílá kuchyňka. Je tu u stěny linka, dřez, sporák a na druhé straně místnosti jsou vestavěné skřínky s nádobím a špajz. "A co bys chtěl?"
"Co bych chtěl? No přece tebe!"
No dobře, tak tuhle otázku jsem formuloval hodně špatně… "Hele, já-" chci něco říct, ale hned se zajíknu, protože mě zezadu obejme. Vytřeštím oči a napnu se.
"Jen klid," pošeptá mi tiše a jeho ruce se mi pevněji ovinou kolem pasu. "Nic ti neudělám…"
"C-co to vyvádíš?!" zhrozím se, když cítím jeho dlaně na svém břiše a jeho teplou hruď, tisknoucí se k mým zádům.
"Pomáhám ti," zní tichá odpověď.
"Pomáháš?!"
"Ano," přisvědčí pobaveně. "Už tě dlouho nikdo neobjímal, že?" zahákne prsty za mé boky. "Jde na tobě poznat, že to potřebuješ. Jsi jako mazlivé kotě, které bylo vyhnáno z domu. Zoufale mňoukáš u dveří, za kterými je tvoje matka a sourozenci, ale nikdo nepřichází, aby ti otevřel…" jeho hlas není tak drzý, jako obvykle, je naopak…milý.
"Já nejsem žádné zvíře," šeptnu, ale trochu se uvolním. Pravda je taková, že... se až tak moc nemýlí.
"Ano, ale jsi mu v tomto ohledu velmi podobný. Potřebuješ někoho, u koho by ses mohl schovat. Potřebuješ někoho, kdo by ti byl oporou. Potřebuješ někoho, kdo by s tebou vždy držel. Chceš mít nablízku osobu, jež by tě nikdy neopustila a na kterou by ses mohl kdykoliv spolehnout. Chceš přátelství, rodinu, lásku… chceš všechno, co ti bylo tak krutě vzato. Možná si to ani neuvědomuješ, ale ta touha uvnitř tebe sílí. Touha mít to, co jiní považují za samozřejmost. Touha těšit se z něčí přítomnosti. Touha mít se ke komu přitulit, když je ti zima a koho vyhledat, když jsi sám a zoufalý…" opře si hlavu o moje rameno. "Nemusíš to skrývat…poznám to… To ztracené kotě nazapřeš, maličký…"
Jeho slova mi rezonují v hlavě a doléhají na mě čím dál silněji. Nevím, jak to poznal, ale má pravdu. Sice je to pro mě těžké uznat, ale každičké slovo, které teď vyřkl je pravdivé. "Jak…?" hlesnu rozechvěle do ticha domu. "Jak to víš…?"
Položí mi jednu dlaň na hrudník v oblasti srdce. "Oči jsou odrazem duše a duše je nejkratší možnou cestou k lidskému srdci…" pošeptá mi.
Teď už se neudržím a do očí mi vhrknou dlouho potlačované slzy. Otočím se k němu čelem a zabořím tvář do jeho hrudi. Normálně bych tohle nikdy neudělal, ale teď je pro mě i objetí od muže něčím, co bych mohl nazvat bezpečným útočištěm. Jeho výrok mnou pohnul a já se ani nesnažím vyvracet fakt, že mě prokoukl.
Ruce obtočím kolem jeho trupu a v dlaních sevřu látku jeho černého trika. Promočenou a chladnou mikinu už si předtím odložil na topení, a tak se teď tisknu k prohřátému kusu oblečení.
Opět cítím tu dráždivou, vyzývavou a pro něj specifickou vůni, ale ani trochu mi to nevadí. Sice nemám tenhle typ vůní rád, ale nyní mi dokonce i ona přijde uklidňující a vítaná. Asi je to hlavně tím, že být sevřen tímhle drzým habánem bez kousku studu je vlastně ve své podstatě hrozně konejšivé. Nahlas bych to nepřiznal, ale jsem teď mnohem klidnější a slzy, prýštící z mých očí a vsakující se do jeho trika mě uklidňují ještě víc. Společně s nimi odchází i veškerý stres a napětí.
Zvednu k němu uslzené oči a lehce se usměji. "Děkuji…"
Zadívá se mi do očí a palcem mi setře slzy. "Já děkuji tobě, koťátko…"

Anděl klamu - II.

6. dubna 2015 v 3:39 | Ann |  Anděl klamu
II.
Nový spolubydlící


"Hele…vůbec tě neznám…" zašeptám a schoulím se na lavičce v zastávce.
"Dyť sem říkal, že sem Nethen!" bez váhání si přisedne.
Trochu se od něj odsunu a mlčím. Opravdu z něj mám strach. Sice nevypadá, že by byl opilý, zfetovaný nebo podobně, ale…chová se jako by potřeboval odbornou psychiatrickou pomoc…a to akutně!
"Nebuď srababa!" šťouchne do mě loktem.
Otevřu ústa, abych se alespoň chabě ohradil, ale v tu chvilku se mu rozezvoní mobil a on ho vytáhne. Pak protočí oči a típne to.
"Kdo to byl…?" opovážím se po chvilce trapného ticha opatrně a váhavě zeptat.
"Můj ex," pokrčí rameny.
Zarazím se a následně se zasměji. "Spíš 'má ex', ne?"
"Ne," odvětí vážně a s potutelným úsměvem se na mě podívá. Oči se mu podivně lesknou. "Jsem teplej!"
Hrkne ve mně. Podvědomě se od něj odtáhnu ještě víc. Teplej?! Cítím se najednou v ohrožení. Hlavně určité místa na mém těle, především zadek se cítí v ohrožení.
"Neboj se, simtě, nejseš můj typ," odfrkne si s úšklebkem.
V duchu si oddechnu a uvolním se. Ihned se cítím víc v bezpečí.
"Kecám, blbe!" začne se smát. "Jsi přesně do puntíku můj typ!"
Tak tohle mi na klidu opravdu ani trochu nepřidá. Nejraději bych se otočil a co nejrychleji utekl, ale pochybuji, že by se mi to podařilo. Bezpečnější asi bude zůstat hezky sedět na zadku, to je ta nejkrytější pozice.
Nakloní se ke mně blíž. "Budu moci spát s tebou v postýlce, že ano…?" zavrní mi do ucha.
Zblednu. Prosím, vysvoboďte mě už někdo! Chtěl jsem oddech od stereotypního života, ale takhle jsem to nemyslel! Zhluboka se nadechnu a seberu odvahu. "U mě zůstat nemůžeš," řeknu mu pevně a hlas se mi překvapivě ani nechvěje.
"Co? A proč?" založí si ruce na prsou.
"Vždyť mě ani neznáš!" opravdu nerozumím jeho způsobu uvažování. "Navíc…navíc žiju s přítelkyní!" zalžu.
"Kecáš!" vyplázne na mě jazyk.
Cože? Jak to poznal?! "N-ne!" stojím si za svým.
"Hele, nelži mi, frájo," cvrkne mě do nosu. "Ty seš od prvního pohledu submisivní a to znamená, že bys musel mít dominantní frajerku a to by na tobě bylo sakra vidět!" vysvětlí mi svoji teorii.
"Já…" pokusím se něco říct, ale raději si to rychle rozmyslím, uhnu pohledem ke straně a natisknu se na stěnu zastávky u kraje lavičky, na kterou jsem už byl jeho řečmi a velkou blízkostí dotlačen. Prosím! Pomoc! Žádám v duchu zoufale. Už nevím, co si s Nethenem počít.
"Hele, bus!"
Jakmile tohle zaslechnu ze zlodějových úst, vymrštím se do stoje, vytáhnu autobusovou průkazku a peněženku a když zelený dopravní prostředek zastaví, co nejrychleji se nahrnu dovnitř a vychrlím jméno zastávky. Zaplatím a sednu si na první sedadla hned za řidičem. Užuž si chci oddechnout, než tu si uvědomím, že Nethen právě taky platí a v duchu zakleji. Pokusím se schoulit na sedačce jako bych si myslel, že mě takhle nepozná, ale to je blbost.
"Už sem utahanej…" dosedne tvrdě na místo vedle mě. "Co bude k večeři, zlato?" s rarášky v očích se na mě podívá.
"N-nejsem žádný tvoje zlato!" zasyčím a cítím se hrozně trapně. Jednak už z prostého důvodu, že mě takhle oslovil a jednak proto, že na nás všichni spolucestující dost vyjeveně zírají. Někteří se zvědavostí, další s nechutí a jiní zase se zaujetím.
"Nedělej fórky, baby…" s tím mi položí ruku na stehno a já se napnu jako struna.
"Nesahej na mě!" zapištím jako holka a toužím se vrátit zpátky na tu pitomou zastávku a mrznut tam klidně až do rána a následně jít pěšky domů. Všechno by bylo lepší než tohle!
Dveře autobusu se zavřou a stroj se dá do pohybu. Teď už z téhle pasti tvářící se jako dopravní prostředek není úniku…
"Ale no tak…" zavrká s děsivým úsměvem a nakloní se ke mně blíž.
"Nech toho!" už jsem hysterický a je to patrné. "Prosím…" jsem úplně namáčknutý na okně, jak se v marné snaze pokouším co nejvíc odtáhnout.
Povzdechne si. "Ty nemáš vůbec žádný smysl pro humor…" přestane se mě dotýkat a stáhne se.
Smysl pro humor?! Vždyť mě osahává teplouš! Jak se mám asi tak bavit?! Zabodnu pohled do tmy za okny drkotajícího stroje a mlčím.
"Hej, jak se jmenuješ, submisive?" dožaduje se ale hned zase mojí pozornosti.
"Niro…" odpovím po delší době. "Niro Collins…"
"Libácký jméno, brácho!"
"Eh?" zvednu k němu oči dosud nalepené na okně. "Co je na něm libáckýho?" jeho slovník mi zrovna moc nesedí. "A nejsem tvůj brácha," zabručím.
"Okay, ségra," poškádlí mě. "A nevím, ale zní to tak jako…na úrovni! Chápeš, ne?"
"No…ne…" přiznám zmateně. "Promiň, ale nechápu…"
"Stejně je to šumák…" mávne rukou, na které se mu zaleskne prsten. Podívám se na něj.
"Ty jo…odkud to máš…?" hledím se zaujetím na lesklý šperk ve tvaru draka. Hned vzápětí mě ale napadne, že to asi taky někde ukradl.
"Mám to od taťuldy," překvapí mě svou odpovědí. "Dal mi to předtím, než nám řekl papá."
"Papá? On vás opustil?" využiji příležitosti něco o něm zjistit.
"Ne, chcípnul."
Jeho výrok mi vezme řeč. Jak může tímhle způsobem mluvit o svém vlastním rodiči?! Vždyť tím zneuctívá jeho památku!
"Nevejrej tak, nebo ti ty voči vypadnou," popíchne mě. "Stejně to byl krypl, sem rád, že už je konečně pryč…"
Na jeho slova raději nereaguji nijak a zase se podívám do tmy za oknem. Teď je mi ho vlastně líto. Sice nemám ani potuchy o tom, jaký měl se svým otcem vztah nebo co se mezi nimi stalo, ale je zřejmé, že nic dobrého to nebylo. Chová se jako by mu byl jeho rodič naprosto ukradený, což samosebou nemůže být pravda. Každé dítě vzhlíží ke svým rodičům. Učí se od nich, poznává jejich prostřednictvím svět, drží se jich… Pokud ale dítě nemá péči, kterou potřebuje, dopadá to špatně. Možná je tohle i jeho problém…možná proto se chová tak, jak se chová… Začínám s ním i proti své vůli trochu sympatizovat. Přistupuji teď k němu v myšlenkách naprosto jinak.
Světla v autobuse lehce poblikávají. Je to ošuntělý a starý stroj. Dokonce i topení v něm hřeje jenom dost vlažně, takže je tu celkem kosa.
Dopravní prostředek se s každou další zastávkou víc a víc vyprazdňuje a tma venku houstne. Domů ubývá a stromů naopak přibývá.
Až po hodině staneme na poslední zastávce a já vstanu. Společně s Nethenem vyjdu ven z autobusu a přitáhnu si bundu blíž k tělu. Pořádně sněží.
"Tak jo, kde bydlíš?"
Vážně se na mladíka zadívám. "Říkal jsem, že u mě nemůžeš být…"
Zatváří se skepticky. "A kam mám asi tak teďka jít…?" rozpřáhne ruce. Stojíme pod jedinou funkční lampou v celém okolí a v blízkosti jsou jen dva oprýskané baráky. Pak už jsou tu jen lesy zahalené do temnoty noci.
Polknu. Tohle jsem nedomyslel...
"Nenecháš mě tu zmrznout, ne?" uchechtne se. "Na to nemáš koule, to je jasný nám oboum, kámo…"
Skousnu si spodní ret a začnu si třít promrzlé ruce o sebe. "Ale…" horečně uvažuji nad nějakým alternativním řešením, ale nic mě nenapadá.
"Neboj se, budu hodnej!" zazubí se a mě sevře zlá předtucha.
Odevzdaně si povzdechnu a svěsím ramena. "Tak jo…"

Anděl klamu - I.

6. dubna 2015 v 3:35 | Ann |  Anděl klamu
I. Umění lhát

"Víš…jednou, za mnoho a mnoho let, se všichni znovu sejdeme. Budeme se nacházet v takovém velkém bílém paláci a všude kolem budou krásní andělé s mohutnými křídly. Budou se usmívat a klanět se nám. Budou nás vítat a smát se s námi. Ukážou nám zahrady plné hojnosti a svět, kde jsme si všichni rovni a nikdo netrpí. Svět bez hranic. Svět, kde jsou všechny sny realitou. Vynesou nás na nebe a jejich dotek nám otevře dosud zavřené oči. Naučí nás, jak krásné duše se v nás skrývají a očistí nás od všech hříchů…"
Jako malý kluk jsem těmto slovům opravdu věřil a upínal jsem se k nim. Snil jsem o těch božských stvořeních a už jsem se těšil, až se dědova slova naplní. V mých představách bylo všechno tak jasné. Viděl jsem svoji rodinu, jak se drží za ruce. Viděl jsem nás, jak se usmíváme a kolem nás poletují andělé v bílých šatech se zářícíma očima. Slyšel jsem smích a těšil jsem se z těch krásných pocitů.
Ale pak se vše změnilo…
…dospěl jsem…

"Hej, Niro!" vytrhne mě ze zamyšlení hluboký, nemilý hlas mého nadřízeného.
"Ano?!" vzhlédnu okamžitě.
"Přestaň snít s otevřenýma očima! Máš zákazníky!"
"Jistě, pane Baley. Omlouvám se…" znovu se pustím do své rutinní práce.
Představte si toho nejobyčejnějšího, nejméně nápadného kluka v davu. Takové to nemehlo, co se krčí v rohu a raději je potichu a do ničeho se neplete. Věčně zamyšleného dvaadvacetiletého vysokoškoláka se špinavě blond vlasy, menší postavou a všedníma šedohnědýma očima. Toho, koho si nikdo nevšímá a každý ho přehlíží. Máte to? Skvěle! Tak už víte, kdo já jsem!
Moje rodina není nijak bohatá, a tak si na své studium musím vydělávat prací v supermarketu. Vstávám velmi brzo, protože dojíždím. Následně jdu do školy a z ní hned do práce. Domů se vracím až kolem osmé večer a musím se ještě učit.
Vysává mě to.
Bohužel mi nezbývá nic jiného, než stále dokola pokračovat v těch stejných, zajetých kolejích. Pořád dokola to samé. Stereotypní život ve stereotypním městě.
Nuda.
Už dávno nevěřím na zázraky a beru svůj život takový, jaký je. Nemám žádnou vizi svobody, lásky nebo dokonce andělů, kteří mě vezmou do nebe. Mám sebe, svůj byt a svoje povinnosti. To je vše…

S povzdechem vyjdu ven ze supermarketu a zachvěji se. Je zima a už se navíc setmělo. Dneska jsem měl dlouhou směnu. Je pátek a tudíž mi to ani moc nevadí, ale jsem unavený. Podívám se na hodinky. Je 22:48…takže autobus mi ujel před třemi minutami a další mi jede až o půlnoci. Fakt super…
V duchu zakleji a vydám se pomaličku směrem ke kilometr vzdálené zastávce. Sníh se mi zachycuje v delších vlasech a ledový vítr profukuje moje slabé oblečení.
Upírám pohled na namrzlý chodník, slabě osvětlený poblikávajícími lampami a snažím se neuklouznout. Nechci si tenhle pošmourný den zkazit ještě víc.
Poslední dobou se mi smůla lepí na paty ještě víc, než je obvyklé. Před týdnem na Vánoce jsme jako rodina nemohli být spolu kvůli otcově operaci a mé škole a nemohli ke mně přijet ani později kvůli jejich dalším plánům. Už jsem svoji rodinu neviděl asi rok a opravdu mě to mrzí. Už si ani nedokážu vybavit svého malého brášku, který se při mém odjezdu na školu narodil. Tak rád bych byl blízko a sledoval, jak vyrůstá…ale nemohu. Nemohu vidět nikoho z nich, protože bydlí skoro šest set kilometrů daleko. A přátele taky nemám. Proto jsem neustále tak skleslý.
Jsem osamělý.
Na přítelkyni nemám při svém časovém vytížení a málo penězům ani pomyšlení. Také pochybuji, že by mě nějaká holka chtěla, jsem nudný a nijak extra hezký kluk s malým sebevědomím. Navíc mám školu a nesmím se nechat rozptylovat vztahem. A celkově nejsem společenský a vůbec neumím zapadnout. Jsem šťastný, když mohu být tím nenápadným smítkem v rohu, o které se nikdo nezajímá.
Dojdu na zastávku a sednu si na lavičku. Nohy si přitáhnu k sobě nahoru a zabořím tvář do kolen. Teď lituji toho, že jsem si nevzal čepici a rukavice, hodily by se mi.
Dívám se na dlažební kostky částečně zakryté sněhem a uzavřen v sobě se chvěji.
Po temné silnici pokryté špinavou břečkou sem tam projede nějaké auto a zase zmizí v dálce. Tahle část města je tmavá a nepříliš přívětivá. Zdi dávno zavřených továren kolem jsou špinavé a je na nich mnoho nápisů a kreseb.
Jak minuty plynou, je mi čím dál větší zima. Hlavně na prsty u rukou a nohou. Modlím se, aby autobus přijel dříve.
"Hej! Ihned se vrať, ty spratku!" zaslechnu nabroušený výkřik a překvapeně vzhlédnu, abych zjistil, co se děje. Zrovna v tu chvíli kolem mě proběhne nějaký vysoký kluk v černé mikině a jakmile mě postřehne, zastaví se a nadějně se na mě podívá očima temnýma jako sama temnota.
"Super!" popadne mě za ruku a bez vysvětlení mě vytáhne z lavičky a zatáhne za roh. "Sundej si rychle bundu!"
"Eh?!" vydám jenom a zírám na něj jako na magora. Zbláznil se?!
"Kde seš, ty hajzlíku?!" ozve se z velké blízkosti pořádně rozzuřený hlas a já sebou cuknu. Je hned vedle za tenkou stěnou zastávky!
"Honem!" pobídne mě šeptem ten habán. "Hned ti ji vrátím!"
Pořád ještě nepobírám, co se děje, ale raději ho poslechnu a slabou modrou bundu mu dám, i když se teď klepu jako osika. Sleduji ho dost vyděšeně, protože vyděšený také jsem. Nevím, kdo to je, nevím, kde se tu vzal a už vůbec nevím, na co mu bude moje oblečení.
Rychle si ji oblékne, i když je mu malá. Nahrbí se a vlasy si hodí do obličeje. Nasadí zachmuřený výraz. "Zůstaň tady!" nakáže mi tiše jako nějakému psovi a zamíří do zastávky k tomu rozzlobenému muži.
"Hele, vy, neviděl jste tady takového vysokého idiota?" dožaduje se vzápětí odpovědi rozezlený muž.
"Vysokého idiota? Hm…jak vypadal?" reaguje monotónní hlas, který nepoznávám. Zřejmě je to pozměněný hlas habána.
"Nevím, moc jsem ho v té tmě neviděl. Ale vím, že měl na sobě černou mikinu…"
"To není moc přesný popis," tón tohohle člověka je netrpělivý a podrážděný. "Ale někdo takový před chvílí utekl opačným směrem, než jste vy přišel…"
"Opravdu?! Spratek jeden! Až ho chytím, tak ho rozčtvrtím a narvu do mlýnku na maso!" nadávající a lamentující osoba se začne vzdalovat, jde to poznat podle slábnoucího hlasu a rychle se vzdalujících kroků.
Stojím jako opařený na místě, klepu se a zírám do blba. Tak nějak nepobírám, co se právě stalo a…asi to ani nechci pobírat.
"Díky, kámo!" vynoří se vedle mě uprchlík a vrazí mi bundu do zkřehlých rukou tak nečekaně, že heknu a trhnu sebou. "Tohle bylo o fous, ten blbec je fakt houževnatej…" uchechtne se. "A to všechno jen kvůli pár papírkům…" vytáhne z kapsy několik tisícových bankovek a spokojeně se usměje.
Zloděj! Prolétne mi myslí okamžitě a já se na něj upřeně zahledím. Teprve teď si ho začnu blíž prohlížet.
Je oproti mě vysoký. Já jsem sice drobný, ale vypadá to, že tenhle kluk je i na normální poměry obr a navíc obr s širokými rameny a od prvního pohledu silnou stavbou těla. Má tmavě hnědé, lesklé vlasy a oči temné jako neprostupná noc. Co mě na něm ale zaujalo nejvíc, je jeho výraz. Přesněji řečeno jeho potutelný úsměv grázlíka, který přede mnou rozhodně neskrývá.
"Díky, modrásku, bez tebe bych musel bejt zase přes nos v lochu, zachránils mě," spočine na mě pohledem. "Seš borec… mimochodem: já jsem Nethen!" doslova mi vrazí svoji ruku a potřese si se mnou. "Bydlíš daleko?"
Ztěžka polknu. "Jo…" zašeptám tichounce.
"Sakra…hm…jedeš busem, co?" baví se se mnou jako bychom byli staří přátelé.
"Jo…" zamumlám zase a raději už si obléknu zpátky svoji bundu. Je cítit…jinak… Je to dráždivá, silná vůně. Fuj…
"V kolik ti to jede?"
"O půlnoci…" odpovídám pravdivě, i když se ho docela bojím. Je to zloděj, takže by mi možná mohl i ublížit… Při té představě se mi dělá mdlo. Co je tohle za individuum?!
"Je půla,"řekne, když se podívá na mobil. Ta krabička vypadá docela draze…asi ho také ukradl. "Fajn, tak já jedu s tebou."
"C-cože?" absolutně nepobírám, o co mu jde.
"Vypadáš jako typ, co bydlí sám, ne?" ušklíbne se. "Potřebuji někde zůstat, zdrhl jsem z domova. Budu u tebe!" se samozřejmostí se na mě podívá a zazubí se.
Nasucho polknu.
Tohle celé je jenom velká noční můra, že jo…?

V objetí anděla - VI.

5. dubna 2015 v 19:55 | Ann |  V objetí anděla
VI.

Zrovna jdeme spolu přes širokou řeku,
V posledních dnech mi není do breku,
On vysušil slzy, tekoucí často z mých očí,
Je tím, pod jehož vlivem se můj svět točí.

"Co chceš dneska dělat?" zeptá se mě,
Přitom mě drží za ruku tak jemně,
"Netuším, jak chceš ty," jsem jako malý kluk,
Věřím, že už nikdy nezakusím hořkost muk.

Moje naivita je ale opravdu hodně silná,
A moje představa o budoucnosti silně mylná.

Když procházíme kolem ovocného sadu,
A já mu otázku o budoucnosti kladu,
Chytnou nás oba čísi silné paže,
Po ráně do hlavy se mi svět rozmaže.

"Kaii!" to je to poslední co z mých úst vyjde,
A pak už mě obklopí tma a bezvědomí přijde,
Jediné, po čem toužím, je aby byl Kai v bezpečí,
Nechci, aby se stalo něco tomu, kdo o mě má péči.

***

"Tak a teď jste plně moji!,
Není cesty zpět, jste v loji!,
Nic už vám nepomůže!,
Nikdo z vás nic nezmůže!"

Směje se poutetelně na nehybná těla,
Jeho duše k tomuhle už dlouho spěla,
Ten pocit v jeho nitru je dokonalý,
V utrpení je neskutečně moc znalý.

V rukou třímá čepel nože,
Šeptá: "Přijde pomsta, bože...",
S tím natahuje ruku v kleče,
Ryje do tělíčka...jen ať krev teče!