Březen 2015

V objetí anděla - V.

30. března 2015 v 2:02 | Ann |  V objetí anděla
V.

***

"Musím ho zničit, nesmí mi v cestě stát!,
Nesmí mi dál to co je moje sprostě brát!,
Vždyť je to jen pitomá, laciná hračka!
Nesmí mi život komplikovat taková sračka!"

Jeho temné oči hledí do dálky,
Jsou zcela plné emocí války,
Rty do jedné úzké linky semknuté,
A srdce na dva západy zamknuté.

"Zabiju ho za to, co mi udělal!,
Tolik hloupých starostí mi přidělal!,
Tolik času jsem nad tímhle strávil!,
Kéž by se teď nečím zadávil!"

Nadává a leští ostří meče,
Kudy jde, tudy krev teče,
Na rukách rudou tekutinu,
A v duši skrytou starou vinu.

***

Jak tak dny pomalu plynou,
Z jeho úst se krásná slova linou,
Miluji ho čím dál tím víc,
Vše o sobě mu chci říc'.

V jeho náručí se budím ráno co ráno,
Tohle musí být osud...je to předem dáno!,
Jen jedné jediné věci se opravdu bojím,
Že až dojde k sexu, tak prostě neobstojím.

Když drží mě v objetí,
Čas hodně rychle letí,
Když svírá moje dlaně,
Cítím se tak bezbraně...

"Miluji tě..." těmito slovy mě k sobě přivazuje,
V mém srdci prudký lásky vítr silně duje,
Nemohu tomu ani trochu zabránit,
Těm božským pocitům se nemohu ubránit.

Objímám ho a víčka se mi klíží,
Vůbec netuším, co se právě blíží,
Netuším že smrt se stále přibližuje,
Smrt co krade duše a ráda ubližuje...

MG - Kapitola 10

26. března 2015 v 19:52 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 10
Hra
"Postřeh!" se smíchem jsem chycený míč hodil po vysokém druhákovi stojícímu opodál. Skvěle jsem se bavil.
Před půl hodinou nastala přestávka na oběd, kterou jsem já ale neměl jak využít. Nějakou dobu jsem si na chodbě povídal s Alexem, než se objevil Luky s tím, že na hřišti vedle školy bude ještě s pár lidmi hrát vybiku. To mě zaujalo, tuhle hru jsem míval dříve dost rád a šla mi... Rozhodl jsem se tedy zahrát si taky. Sešlo se nás celkem dost a rozdělili jsme se na dva týmy. Náš tým byl devítičlenný a druhý desetičlenný, lehká početní převaha nám však nevadila. Díky bohu s námi nebyl žádný šíleně soutěživý typ, což jsem ocenil.
Další rána šla přímo na Tea-toho kluka z rána, který se dožadoval informací o Ethanovi. Sice mi nebylo zrovna příjemné, že hrál s námi, ale nemohl jsem nic dělat. Měl stejné právo na hru jako kdokoliv jiný.
Teo s úšklebkem míč zachytil a nahrál blonďákovi ze svého týmu, sám mezitím přeběhl blíž k dělící čáře a zpětně hozený míč chytl. Obrátil se čelem k našemu týmu a na jeho tváři zazářil škodolibý úsměv. Jeho bouřkově modré oči se zaklesly do těch mých a já pochopil jeho úmysl. Jen tak tak jsem se vyhnul míči, který po mě byl pořádně silně mrštěn.
"Hej, co děláš?!" rozkřikl se ihned Luky. "To byla moc velká pecka, idiote! Mohl bys Mikovi ublížit, kdybys ho zasáhl!" postavil se přede mě a z jeho postoje čišel vztek. Vždycky byl takový bojovný typ, co se rád rval za ostatní.
"No a?" opáčil naprosto klidně a nezaujatě Teo, jeho pohled nenasvědčoval tomu, že by svého činu litoval, nebo měl v plánu se omlouvat.
Luky udělal krok vpřed a otevřel ústa, chystal se staršímu studentovi pořádně od plic říct, co si o něm a o jeho chování myslí. Rychle jsem ho chytl za předloktí. "Klídek, Luky…" začal jsem k němu diplomatickým hlasem tiše promlouvat tak, aby to nikdo jiný neslyšel. "Přece nechceš, aby tě odsud vyhodili za napadení nějakého tupce, ne? Vrátíme mu to ve hře…"
Střelil ke mně pohledem plným vzdoru. Chvíli to vypadalo, že se teď osopí i na mě, ale nakonec si povzdechl a odevzdaně svěsil dosud napjatá ramena. "No dobře," kývl a mě spadl kámen ze srdce. Tušil jsem, že za jeho ústup může Alex, který ho přísně sledoval z lavičky na kraji hřiště.
Vrátili jsme se zpět k vybice, která teď ale víc připomínala hru o přežití. Míč lítal mnohem rychleji a každou chvíli se ozývalo klení nebo nadávky. Ani trochu to nepřipomínalo tu pohodovou zábavu, kterou jsem měl rád. Byla to spíš jatka… Ale přesto jsem nehodlal odejít na lavičku za Alexem, nechtěl jsem působit jako srab, co před Teem utíká. To jsem neměl v povaze.
Několikrát o mě míč škrtl, ale nakonec se mi vždy podařilo uskočit, i když jsem byl už značně zpocený a zadýchaný.
Pokřikování ale uprostřed hry najednou utichlo a všechny pohledy se upřely ke dveřím, vedoucím do školního komplexu. Zamrkal jsem a rozhlédl jsem se po zbledlých spoluhráčům. Pak jsem také obrátil tvář příslušným směrem a vykulil jsem oči.
Co ten tady dělá?! Blesklo mi hlavou, když jsem si Ethana, stojícího ve dveřním rámu, prohlížel. Zřejmě byl doma, protože se převlékl. Opět byl celý zahalen v šatech černé barvy, která jedině podtrhovala jeho tajemnost a temnou, nebezpečnou auru. Naklonil jsem hlavu na stranu a soustředěně jsem ho studoval. Jeho výraz, jeho pohled, jeho šaty…každičký detail. Každičkou drobnůstku, která by mi jinak unikla. Tenhle kluk mě opravdu fascinoval, byl tak nadaný, záhadný a-
"Miku!" ozval se najednou Alexův vyplašený hlas, který mě vytrhl ze zasněného přemýšlení. "Pozor!"
Po tomto slovním varováním jsem střelil pohledem směrem k Teovi a všechno ve mně jako by se na okamžik zastavilo, aby se mohlo vzápětí rozeběhnou šíleným tempem. Přimrzl jsem na místě a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Zatímco jsem byl zaměstnaný studiem Ethana, využil ten grázl příležitosti a chopil se míče, jenž nyní neskutečnou rychlostí svištěl vzduchem přímo k mému obličeji. Šokem jsem ztratil schopnost pohybu. Nemohl jsem udělat nic na svou obranu…a míč se stále přibližoval…a přibližoval…
Už byl jen pár desítek centimetrů ode mě, lehce jsem cítil vzduch, který svým letem vířil. Pevně jsem zavřel oči, čekajíc na ránu, kterou jsem rozhodně nemohl jen tak v pohodě ustát, zvlášť když byla mířena na takové místo, jakým byla hlava…
Už jsem se připravoval na bolest, ale…žádná nepřišla. Místo toho se okolím rozlehlo několik udivených zalapání po dechu. Ještě chvilku jsem měl víčka přitisknutá k sobě, než jsem je odlepil a zůstal jsem s pootevřenou pusou zírat na osobu před sebou, jež svírala v rukou míč.
"E-Ethane…?" hlesl jsem tichounce.
Nevšímal si oslovení z mých úst a místo toho zatočil míčem na špičce ukazováčku. Několik minut jen stál na místě a nic neříkal ani nepodnikal. Pak se jeho oči prudce a nečekaně upřely směrem k Teovi. Byly plné zloby. Změť zelené a šedé barvy kolem jeho panenek zběsile vířila, prolínala se a působila, jako by chtěla modrookého stáhnout hluboko do propasti, zející uprostřed víru. Jako by ho chtěla pohltit…pozřít…usmrtit….
"Takže ty chceš hrát, jo?" rozlehl se okolím Ethanův hluboký, děsivý hlas a na tváři se mu objevil ještě děsivější úšklebek. Narovnal se do své plné výšky a rozpřáhl ruku s míčem. "Jak tedy chceš…budeme hrát!"

V objetí anděla - IV.

19. března 2015 v 23:40 | Ann |  V objetí anděla
IV.

"C-cože...?" nemohu uvěřit vlastním uším,
To že brzo omdlím, teď jasně tuším,
Tohle je určitě jenom krásný sen,
A brzo se probudím a zase přijde den.

"Miluji tě, Niku," opakuje znova,
Nějak nepobírám tahle jeho slova,
Má mysl se vzpírá tomu přijetí,
A mě do očí vhrkají slzy dojetí.

"Ale...jakto...?" zašeptám rozechvěle,
"Prostě takto!" usměje se směle,
Pak ke mě přistoupí blíž a obejme mě,
Vždycky se mě dotýká tak jemně...

"Mohu tě políbit...?" opře si čelo o to moje,
Nadechnu se. "Všechny mé polibky jsou tvoje...",
Po těchto slovech přitiskne své rty k mým,
A já už dál nepropadám žádným vizím zlým.

Připadám si jako bych pouze snil,
Jako bych něco omamného pil,
Jsem tak poblázněně šťastný!,
S vědomím že můj je ten anděl krásný.

Klidně bych mu vše co mám dal,
Nechal bych ho, aby si všechno bral,
A to jen proto, že ho tak moc miluji,
A s ním si světlou budoucnost maluji,

Nakonec se odtáhne a pevně mě sevře,
Ve mě v tu chvíli tolik silných citů vře,
V dlaních stisknu látku jeho modré košile,
Pohladí mě po tváři. "Vypadáš tak roztomile..."

Zrudnu a cítím se hrozně trapně,
Minulost už si vybavuji jen matně,
Teď mám nový život po jeho boku,
Mám novou jistotu ve svém kroku.

"Hrozně tě miluji..." vzlyknu se slzami štěstí,
Bolest uvnitř mě dostala od radosti pěstí,
"A já miluji tebe..." zní to jako nádherný konec,
Ale konec to není...ještě nezazvonil zvonec...

***

"...Ty tupče!" zakončí dopáleně svoji řeč,
Pak v rukou sevře smrtonosný meč,
Jediné máchnutí a už je po strachu,
Vewova hlava leží na zemi v prachu.

"Budu toho kluka muset zabít sám," řekne krutě,
Jeho chladná tvář hledí před sebe stále nehnutě,
"Zabiju ho a budu mít konečně klid v duši,
Chci ho vidět trpět a to můj klid ruší.

Chci vidět jak trpí a prosí o odpuštění...",
Jenom pomsta, nic víc v jeho slovech není,
A zatímco Vewova krev po podlze teče,
Muž bere do rukou dva čisté meče...

MG - Kapitola 9

19. března 2015 v 0:03 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 9
Drak

Když zazvonilo, vešel jsem do učebny a usadil jsem se v zadní lavici až v rohu místnosti. Tuto přednášku jsem byl nucený absolvovat sám, protože Alex, Teo ani Luky ji se mnou neměli společnou. Snažil jsem se to brát s nadhledem a říkal jsem si, že se budu moc alespoň lépe soustředit na výklad…to jsem se ale šeredné zmýlil…
Do učebny kdosi vešel. Učitel to ale nebyl.
Překvapeně jsem se na Ethana obrátil, když si sedl vedle mě, ten si mě ale nevšímal, přehodil si nohu přes nohu a upřel nezaujatý pohled kamsi před sebe.
"Ahoj," řekl jsem po pár minutách nejistě.
Stočil ke mně pohled a lehce kývl na znamení pozdravu. Zdálo se, že ho jeho hovorná nálada už přešla.
"Ty chodíš i na dobrovolné přednášky?" zajímal jsem se.
Opět jenom kývl.
"Páni, ani bych do tebe neřekl, že jsi tak pilný student!" krátce jsem se zasmál a on protočil oči.
Ostatní na nás jen vyjeveně zírali. Na mě pohlíželi rozhodně jako na úplného šílence.
"Hele…myslím, že většina lidí tady se tě bojí," řekl jsem 'panu tajemnému' tlumeně, aby se to doneslo pouze k jeho uším.
S úšklebkem přikývl.
"Už zase hodláš mlčet jako leklá ryba?" neodpustil jsem si kousavou poznámku. Tahle jeho poloignorace mi lezla na nervy.
Naprosto klidně zase kývl. Už mě s tím začínal pořádně štvát!
Raději jsem si vytáhl svůj poznámkový blok a začal jsem si bezmyšlenkovité čmárat na jedné z volných stran.
Do učebny vešel profesor, omluvil se za zpoždění a hned vzápětí se pustil do výkladu. Měl lehký, francouzský přízvuk, jelikož několik let žil ve Francii a lecos tam pochytil. Jeho ráčkování se mi líbilo, bylo takové roztomilé, a když se zakoktal v nějakém slově s písmenem 'r', bylo to vážně rozkošné! A já miloval rozkošnost…
Když jsem zničehonic ucítil na svrchní dlaně své ruky dotyk, překvapeně jsem sebou trhl. Ethan, sedící po mé pravici, vzal ruku, kterou jsem maloval do své a zadíval se na kresbu dračího oka, na které mi pořád něco nehrálo. Pak začal mou rukou pohybovat a já nestačil vycházet z údivu.
Během pár vteřin proměnil moji kresbu v nádherný obraz, v kterém jsem se začal ztrácet.
Pohyboval mu vlastní rukou s tužkou po papíře a tvořil něco úžasného a jedinečného. Když skončil a svou ruku stáhl, zůstal jsem na stránku ve svém bloku šokovaně hledět a nemohl jsem ze sebe nic dostat. Bylo to…dokonalé… Přechody tmavší a světlejší v drakových očích, jemné šupinky v záhybech jeho očí i temnota kolem jeho panenek…vše bylo tak nádherné…
Upřel jsem na něj zářící oči a on při mém pohledu povytáhl obočí.
"Ty jsi…prostě úžasný…děkuji…" řekl jsem šeptem a můj hlas byl ještě obdivnější, než jsem čekal.
Vzhlížel jsem k tomu krásnému, dechberoucímu a nadanému muži a mnohem intenzivněji než kdy dřív jsem cítil touhu ho blíže poznat.
Lehce pootevřel ústa, aby odpověděl a já zatajil dech.
"Crr!" přerušilo ho hlasité řinčení zvonku dřív, než stačil začít a já v duchu zaklel. To už je konec přednášky?! Vůbec mi to tak nepřišlo…
Ethan vstal a beze slova zamířil pryč. Hleděl jsem za ním, dokud mi nezmizel z dohledu, a pak jsem vrhl poslední obdivný pohled na nádhernou kresbu předtím, než jsem ji schoval do batohu a zamířil jsem na další hodinu.
Po celou dobu jsem si uvědomoval, jak se na mě upírají pohledy okolí. Některé byly závistivé, jiné bázlivé a další nechápavé.
Cítil jsem se pod náporem takové pozornosti nesvůj, nechápal jsem, jak tohle Ethan může každý den snášet…já bych se z toho asi zcvokl!
"Miku!" ozval se za mnou nezaměnitelný hlas a já se s úsměvem otočil.
"Ahoj Alexi…" usmál jsem se na hnědovláska. "Kdepak máš Lukyho a Tea?" rozhlédl jsem se, ale je jsem nikde neviděl.
"Zase se už hádají," povzdechl si.
"Proč mě to nepřekvapuje…?"
Zasmál se, ale pak se zarazil a upřel na mě smutný, štěněcí pohled. "Slyšel jsem, že jsi zase seděl vedle Ethana…" hlesl vyčítavě.
"Tady se drby roznáší opravdu rychle…" trochu nervózně jsem si rukou pročísl vlasy. Bylo to dost výmluvné gesto.
"Opravdu si myslím, že by ses mu měl vyhýbat…" povzdechl si.
"Alexi…víš přece, že mě to nerozmluvíš, ne?" zasmál jsem se a uštědřil jsem mu lehkou herdu do ramene.
"P-paličáku…" zamumlal trochu rudý a pousmál se. Nedokázal se nikdy moc dlouho zlobit.
Se smíchem jsem s ním v patách zamířil na další hodinu. Možná jsem paličák, ale očividně se mi to vyplácí… Poznamenal jsem v duchu, když jsem zachytil pohled zelenošedých očí z rohu chodby. A snad se to ještě vyplácet bude…

V objetí anděla - III.

16. března 2015 v 9:07 | Ann |  V objetí anděla
III.

Udiveně na mě hledí a mé srdce šílí,
"Ty tupče!" hlásek v mé hlavě kvílí,
V záchvatu paniky se rozeběhnu ven,
Před očima se mi rozpadá vlastní sen.

Sen o dokonalém žití,
Jen strach mě teď sytí,
Strach a taky zlost,
Že udělal jsem tu blbost!

V davu lidí se ztratím,
V duchu sám sebe zatratím,
Už se k němu nesmím vrátit!,
Musím se rychle vytratit!

Stejně by mě jistě ihned zavrhl,
Opovržlivě by mě od sebe odvrhl,
A já chci mít stále tu překrásnou vizi,
V mysli ho mít za anděla a neokusit krizi.

Se slzami v očích vpřed kráčím,
Strach a bolest sebou vláčím,
Tohle je jistě všemu štěstí konec,
Já jsem vážně hrozný pitomec!

Jak se tak dlouhou ulicí courám,
Nečekaně do kohosi nabourám,
Vzhlédnu a v hrdle mi uvízne dech,
Najednou mám hrozně naspěch.

Vew-můj věznitel tu stojí,
A má duše i tělo se zase bojí,
V hlavě se mi myšlenky rojí,
Jistě se jen s omluvou nespokojí.

Popadně mě a zacpe mi ústa dlaní,
Ale zarazí ho ostré, hněvivé zvolání,
"Hned ho pusť!" zahřmí ten hlas,
A já jako bych znovu spatřil jas.

Můj anděl si pro mě znovu přišel,
Radostný výkřik ze mě vyšel,
Kai zadívá se Vewovi do očí,
A mě srdce v tu ránu poskočí.

Vyrve mě ze spárů ďábla a sevře v náručí,
Klidně bych i zhynul v jeho područí,
Vew raději nohy na ramena bere,
A mě se do očí proud slz dere.

"Kaii...odpusť...omlouvám se..." vzlykám,
Pokud mě chce potrestat, tak ať klidně pykám!,
"Jen klid..." pohladí mě jemně po tváři,
Hvězda naděje na mém nebi znovu zazáří.

"Víš, Niku...mám pro tebe malé překvapení,
Tys řekl ta dvě slova, i když to lehké není,
A já musím teď vyjevit zase svoje city,
Osobou, kterou nadevše miluji, jsi ty..."

MG - Kapitola 8

16. března 2015 v 2:21 | Ann |  Malchik gay
Tak jsem se konečně dokopala k dalšímu dílu =)
Pro ty, kdo tuto povídku čtou: Nechte mi prosím komentář, ať vím, jestli má cenu to dál psát nebo to můžu smazat ;)
Vaše Ann O=)
Kapitola 8
Záchrana

Plný zmatku jsem pomalu zamířil zpět domů. Byl jsem jedině ještě víc zmatený než předtím a kladl jsem sám sobě více otázek. Ale na druhou stranu jsem z něj konečně něco dostal a konečně jsem měl možnost s ním mluvit, což byl sám o sobě pořádně velký úspěch.
Slunce už vystoupalo kousek nad obzor a zaplavilo okolí svým hřejivým jasem. Pousmál jsem se při pohledu na tu krásu. Nebe pokryly obláčky, připomínající růžové ovečky, jež nadšeně běhají a dovádějí na modré, nebeské louce.
Pomalu jsem došel až zpět k sobě domů a s tichým povzdechem jsem vstoupil. Bylo tu takové nezvyklé ticho… Ano, měl jsem rád samotu, ale čeho je moc, toho je příliš a být takhle odříznutý od rodiny se mi ani trochu nelíbilo.
Už jsem nešel spát, nemělo to smysl, jelikož bych stejně za půl hodiny musel zase vstávat. Místo toho jsem vstoupil do modré, kachličkové koupelny a zalezl jsem si do sprchy, ležící v jejím rohu. Pustil jsem na sebe teplou vodu a zády jsem se opřel o studenou stěnu. Pomalu jsem se sesunul na zem a zavřel jsem oči.
Co je to proboha za člověka…? Nemohl jsem zabránit tomu, že jsem se do tohohle celého začal zamotávat. Uvnitř mě sílila touha…touha vědět o něm víc. Touha odhalit všechna jeho tajemství. Touha vědět, proč je takový jaký je…
Pocit uvnitř mě byl podobný tomu, když si přečtete nějakou neskutečně napínavou knihu a na konci najednou zjistíte, že jí autor nechal rozepsanou a nic vám neobjasnil…jen to bylo o něco silnější.
Nechal jsem mokré vlasy, aby mi spadaly do obličeje a pootevřel jsem oči. Zhluboka jsem se nadechl a tlumeně jsem vydechl.
Chtěl jsem…toužil jsem…přál jsem si…ho víc poznat. Ano, asi to bylo pořádně naivní přání, ale já tomu nemohl zabránit. Neměl jsem rád záhady, kterým jsem nemohl přijít na kloub.
Rozpolcený jsem vystoupil ze sprchy a sáhl jsem po ručníku. Začal jsem se osušovat a na chvíli jsem se pohledem zastavil na jizvě na svém břiše. Měl jsem ji z doby před dvěma roky. Tenkrát mě napadl nějaký opilec a já měl co dělat, abych mu utekl…nemilá vzpomínka… Nikdy jsem to nikomu neřekl, styděl jsem se přiznat, že mě chtěl znásilnit nějaký ožrala…
Ručník jsem dal na topení, aby uschl a došel jsem se do ložnice obléci. Pak jsem si sedl na postel a pustil jsem se do rozčesávání svých hustých vlasů. Někdy se nevyplácí nechávat si narůst delší vlasy…
Po zkulturnění jsem si ještě zkontroloval, zda mám vše hotovo do školy a stále s vlhkými vlasy jsem vyrazil do školy. Byl jsem opravdu zvědavý, jak se vůči mně bude dnes Ethan chovat, a tak jsem celkem spěchal.
Byl jsem v ohromné budově mezi prvními. Jak nepřekvapivé… Odložil jsem si věci v učebně, ve které jsme měli mít hodinu a vyšel jsem na chodbu. Sedl jsem si na topení, protože tu byla dost zima a třel jsem si zkřehlé paže, abych se alespoň trochu zahřál.
Přemítal jsem nad dnešní nocí i nad tím, jak bych se teď měl chovat.
"Hej, ty tam!" ozval se najednou ostrý hlas a já se překvapeně ohlédl. Mé oči se setkaly s očima vysokého, hnědovlasého kluka tak kolem osmnácti. Nikdy dřív jsem ho neviděl a vůbec jsem tudíž netušil, s kým mám tu čest.
"To mluvíš se mnou?" zeptal jsem se váhavě.
"Přesně tak," přikývl a došel ke mně. Pak mě náhle zničehonic popadl za límec a naštvaně se mi zadíval do očí. Ty jeho měly barvu bouřkového nebe a vypadaly pořádně děsivě.
"Děje se něco?" snažil jsem se mermomocí zachovat klid, i když panikaření mi šlo mnohem lépe.
"Co víš o tom podivínovi?!" vypálil zostra.
"O Ethanovi?" ujišťoval jsem se, že mluvíme o stejně osobě.
"Ano."
"A proč bych ti to měl říkat?" povytáhl jsem jedno obočí. Tenhle kluk se mi ani trochu nezamlouval.
"Protože jinak-" chtěl mi začít vyhrožovat, ale zrovna v tu chvíli se z druhé strany chodby ozval tichý, nebezpečný hlas:
"Ihned z něj dej ty pracky pryč…" ucedil Ethan a jeho oči plné vzteku se upřely na kluka, jež mě svíral, ten pomalinku pootočil hlavu a zbledl. Veškeré jeho vyskakování bylo fuč. Pustil mě a začal couvat. Nakonec se otočil a jednoduše pláchl. Srab jeden…
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě tiše Ethan a došel ke mně.
Zvedl jsem oči k jeho mystické tváři a lehce jsem se usmál. "Ano," přitakal jsem. "Mnohokrát děkuji!" vyhrkl jsem vzápětí.
"Dávej si na tyhle typy pozor," řekl místo nějaké odpovědi. Jeho hluboký, melodický hlas mě pořád nepřestával ohromovat.
"Proč?" zeptal jsem se zvědavě.
"Protože tě nehodlám znovu zachraňovat, jasné?" přísně si mě změřil. Jako bych byl nějaké malé dítě, co potřebuje ochranu…pf…
"Nemusels to dělat!" zatvářil jsem se uraženě, i když v hloubi duše jsem mu byl vděčný. A také jsem byl šťastný, že na mě tentokrát promluvil jako první. Třeba se mi časem povede se s ním dokonce i sblížit!
"Nemusel…" přikývl s lehkým úšklebkem na rtech, otočil se na patě a zamířil pryč.
Tiše jsem sledoval jeho vzdalující se záda a usmíval jsem se.
"Ale udělal jsi to…" zašeptal jsem tak tiše, aby to nemohl zaslechnout. "Udělal jsi to, Ethane…"

V objetí anděla - II.

16. března 2015 v 0:06 | Ann |  V objetí anděla
II.

A jak tak dny plynuly dál a dál,
Víc a víc jsem se po jeho boku smál,
Jeho úsměvy hřály moji zraněnou duši,
A jeho slovům rády naslouchaly mé uši.

Představil mě přátelům a začlenil mě do společnosti,
Vrátil mi všechny mé, dávno ukradené, pomyslné cnosti,
Zbavil mou duši krutých okovů a mé srdce opuštěnosti,
Už nepociťoval jsem ledová sevření hysterie ani zlosti.

V jedné posteli jsem s ním ležel,
Smál jsem se a čas rychle běžel,
Říkal, že jsem jako jeho bráška,
Doufal jsem, že to není jen fraška.

Najednou začaly mi jeho oslovení 'bráško' vadit,
Nějak mě jimi dokázal vždycky rozladit,
A pak začal jsem si uvědomovat tu hroznou věc,
A musel jsem sám sobě nadávat, že jsem pitomec.

Zamiloval jsem se do něj tak nečekaně!,
Ve svých jsem toužil stisknou jeho dlaně,
Začal jsem ve svých pocitech tápat,
Nejhorší to bylo, když se začlo smrákat.

V noci jsem brečel a na sebe nadával,
Žádné naděje jsem sám sobě nedával,
Jak bych mohl zaujmu někoho tak dokonalého?,
Bolelo to...tak hrozně jsem ho chtěl..celého!

Teď po dvou měsících stojím v jeho pokoji,
A má duše je v hrozném, mučivém nepokoji,
Pozval mě sem...prý si chce promluvit,
Nenašel jsem možnost, jak se vymluvit.

"Copak se děje?" hledí na mě jeho krásné oči,
Pod jejichž vlivem se můj svět rychle točí,
"Nic...nic se neděje..." zalžu tichým hlasem,
Jsem přivázán k němu silným lásky lasem.

"Vidím, že ti něco je..." vrhá na mě starostlivé pohledy,
Smutně se pousměje. "Na to, že jsem vnímavý, ber ohledy,
Chováš se v poslední době hrozně odtažitě a zvláštně...",
Pronese anděl, o němž bych dokázal skládat básně.

"Vše je v pořádku, Kaii," lžu dál nesměle,
Snažím se chovat jako že je mi naprsto skvěle,
Ale má duše pláče a neslyšně strádá,
Kvůli osobě, kterou má tolik ráda...

"Prosím, Niku, řekni mi to..." naléhá,
A na mě to celé znovu silně doléhá,
Má mysl zakouší muka, je v pokušení,
Ale ta slova říct...to lehké není.

"Ty mě nenávidíš, že...?" zeptá se smutně,
Ve mě se vzedme vlna lásky velmi mohutně,
"Miluji tě, ty tupče!" zakřičím a poctím vztek,
Pak se zarazím. Co jsem to právě řek'?!

V objetí anděla - I.

14. března 2015 v 21:06 | Ann |  V objetí anděla
I.

Tlumené steny v temné cele,
A odporné doteky na mém těle,
Bolest co mi žilami koluje,
Přestat brečet mi nedovoluje.

Když před rokem jsem sem byl dovlečen,
A okamžitě neurvalým mužem svlečen,
Okusil jsem co znamená skutečné utrpení,
Cesty zpět už pro mě dávno není.

Teď jako normální kurva šukám,
A poddávám se těm hnusným mukám,
Tolikrát jsem už zkoušel odtud utéct,
A za trest jsem viděl vlastní krev téct.

Když nechávám ho si všechno brát,
A slyším ho se mi krutě smát,
Začínám toužit po brzké smrti,
Která mé zněsvědcené tělo rozdrtí.

"Jsi celý jenom můj..." šeptá mi hnusně,
To slizké prase co obléká se vkusně,
Možná má v hrsti moje tělo i duši,
Ale už dávno mu nenaslouchají mé uši.

Zaslechnu úder, když někdo dovnitř vtrhne,
Mezi mě a mého majitele se bez váhání vrhne,
Vůbec nevím, co se právě teď děje,
Ale to prase utichá a už se dál nesměje.

Jsem zmatený, když se ocitám v čímsi bezpečním a teplém náručí,
Ta osoba mě nese pryč od místa kde mě věznitel už dlouho mučí,
Ten někdo běží rychle temnými chodbami ještě temnějšího vězení,
Cítím se tak nějak jinak, jsem volnější jako bych byl u svého nového zrození.

Na světle se náhle objevuji,
A po dlouhé době zájem projevuji,
Můj svět se zmatením točí,
Když ke mě zachránce pohled stočí.

Hledím do očí co připomínají bouřkové nebe,
"Jsi v pořádku?" táže se muž a nezajímá se o sebe,
Zamrkám. "Kdo...kdo jsi?" ptám se místo odpovědi,
Zatím se nechci podrobovat žádné zpovědi.

"Mé jméno je Kai," řekne a já jsem náhle zabalen v jeho plášti,
Sleduji jeho tvář, která není plná zloby, zlosti ani zášti,
"Jak se jmenuješ ty?" zeptá se mě pak a sedne na koně,
Moc toho nevídím kvůli dojatých slz silné cloně.

Nakloní hlavu stranu a pohladí mě po tváři,
Mé dosud zapadlé slunce teď znovu zazáří,
"Jmenuji se Nik," odpovím pomalu a opatrně,
Jeho oči na mě spočinou něžně jako na plaché srně.

"Zařídím, ať Vew za to co ti provedl pyká,",
Jeho kůň už cválá pryč, když tohle říká,
Překvapeně a obdivně hledím na jeho tvář,
Proč tenhle anděl nemá nad sebou svatozář?

Brzy dorazíme k neskutečně velké vile,
Nažehlený komorník na mě hledí mile,
Kai zanese se mě do velké místnosti,
Řekne, že si můžu dělat vše podle libosti.

Po chvíli donese mi čisté oblečení,
Které jistě zrovna levné není,
S udiveným 'díky' se vykoupu a převleču,
To oblečení je jemné...už ho nikdy nesvleču!

Vrátím se zpět do místnosti. "Proč to pro mě děláte...?,
Nechápu to...proč se jen o sebe nestaráte...?",
"Protože nenávidím krutost," řekne hlubokým hlasem,
Tenhle člověk je skutečně obklopen andělským jasem!

"Ale proč mě necháváte ve své vile?",
"Protože chci," řekně laskvavě a mile,
"Já vás nechápu..." přiznám,
Vůbec se v tomhle muži nevyznám.

"Prostě tu zůstaň a zbytek nech na mě,",
Doufám, že to myslí vážně a ne klamně,
"Mnohokrát vám děkuji..." můj pohled je jasný,
A směřuje k muži, který je tak soucitný a krásný...

Krvavá msta

7. března 2015 v 4:52 | Ann |  Jednorázovky
VAROVÁNÍ: Tato povídka rozhodně není pro slabé povahy! Pokud nedokážete snést čtení o krvi, mučení, znásilňování a dalším zvěrstvu, tak prosím raději ihned opustte tuto povídku! Obě strany se tak vyhnou komplikacím =) ;)
Děkuji za pochopení a těm, které neodradilo varování, přeji příjemné sadistické pčtění =)
Ann
Počkat…kde…kde to jsem? Proč je tu taková tma? A proč takové ticho? A co ten chlad?! Tyto otázky se mi honily hlavou, když jsem se začal pomalinku probírat z bezvědomí.
Hlava mě třeštila a v uších mi hučelo. Byl jsem dezorientovaný a měl jsem velké okno. Nic jsem si nemohl vybavit a má mysl se odmítala na cokoliv zaměřit. Celý svět jsem měl v náhlé mlze. Mé smysly byly otupělé a můj mozek odmítal spolupracovat, ať jsem ho přemlouval jakkoliv.
Takže…jmenuji se Nik. Začal jsem si ujasňovat základní informace o sobě s nadějí, že pak si třeba vzpomenu i na zbytek věcí. Je mi 15 a každý všední den navštěvuji místní základku. Mám rád sladké. Večer chodím vždy ven a…moment! Jo, chodím rád ven a moje poslední myšlenka je z jedné mé vycházky! Usilovně začnu přemýšlet a snažím se si rozvzpomenout. Byl jsem v lese při kraji města. Mířil jsem do stromového bunkru, který jsme si tam s bratrem nedávno postavili… Ale…co se stalo potom…? I přes bolest hlavy si snažím vybavit následující děj. Figuroval v tom nějaký hluboký hlas…a pak nějaké ruce…a…Oni mě přepadli! Uvědomil jsem si s hrůzou. Přepadli mě nějací tři muži a něčím mě praštili po hlavě! Po těchto vzpomínkám jsem měl už jen tmu…
Ztěžka jsem polkl a začal jsem víc vnímat svoje tělo. Kolem nohou a rukou se mi ovíjelo něco…studeného a drtivého. Zacukal jsem končetinami a došlo mi, že jsem připoutaný jakýmisi okovy. Ze všech stran na mě působila odporná zima a já si pod jejím vlivem uvědomil, že nemám šaty!
Začal jsem se chvět, ale nebylo to chladem. Měl jsem strach. Absolutně jsem nevěděl, kde se nacházím, proč tu jsem nebo co se mnou zamýšlejí. Co mi můžou asi tak chtít?! Nebyl jsem nijak bohatý. Má rodina nebyla slavná. Nebyl jsem ani chytrý… Tak o co jim jde?!
Z myšlenek mě vytrhly tiché, pomalu se blížící kroky a následný děsivý hlas, z kterého mi přebíhal mráz po zádech:
"Tak co, už jsi vzhůru…?"
Ztěžka jsem polkl. Věděl jsem, že bych asi udělal lépe, kdybych mlčel, ale přesto jsem se vyplašeně ozval: "Co jste zač…? Co po mě chcete…?" můj tón zněl plačtivěji, než jsem chtěl, ale nemohl jsem si pomoct.
"Takže jsi vzhůru," uchechtl se ten muž. Jeho hlas mi byl trochu…povědomý… ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem ho slyšel naposledy.
"Odpovězte mi…co chcete…?" zašeptal jsem rozechvěle a marně jsem se snažil prohlédnout tmu, která mě obklopovala.
"Víš…" hlas se mi ozval až těsně u ucha a já sebou prudce škubl, ale odtáhnout jsem se kvůli poutům nemohl. "Já chci pouze jediné: tvoje tělo…"
Napjal jsem se. "Cože?!" vyjekl jsem. Hlas mi přeskakoval.
Ozvalo se jakési podivné zaklapání a okovy na mých rukách i nohách povolily. Hned se mě ale chopily čísi chladné ruce. Pokusil jsem se vzpírat, ale ten muž byl moc silný. Navíc si na mě obkročmo sedl a vlastním tělem mě přišpendlil k chladné zemi pod mými zády.
"Hej! Pusťte mě!" snažil jsem se zpod něj dostat, i když to bylo zcela očividně marné. "Nic jsem vám neudělal! Vždyť vás ani neznám!" srdce mi bušilo jako splašeně a dech jsem měl zrychlený.
"Chyba!" zasyčel mi do ucha. "Mýlíš se, skrčku!"
"M-mýlím?!" vyjekl jsem vyplašeně. "Ale...kdo jste?!"
"Jsem osoba z temné minulosti. Ukřivděná, zničená, uvězněná a svázaná...a to jenom kvůli tobě!" ten hlas byl najednou plný vzteku.
"Já vůbec nevím, o čem to mluvíte!" panika ve mně se začínala násobit.
"Ani to nemusíš vědět...pouze pociť mou mstu!" prostorem se rozhlehl psychopatický smích šílence.
Po tvářích mi začaly stékat horké slzy. Sám sebe jsem se snažil přesvědčit, že je to celé jen sen, jen obyčejná noční můra...ale nešlo to. Až moc dobře jsem si uvědomoval, jak je to celé reálné. Až moc dobře jsem cítil ty chladné ruce na svém těle s až moc dobře jsem slyšel ten výsměšný zvuk plný krutosti, linoucí se z mužovích úst. "Prosím..." zašeptal jsem naposledy, než mi byls ústa surově zacpána kusem látky a já se už zmohl jsem na bezmocné vzlyky, tlumené roubíkem.
"Srazils mě na dno a přinutils mě se brodit ve vlastních sračkách...tak teď si to odnes!" ten hlas začal být ještě šílenější a byl následován silnou bolestí, jež zasáhla mou hruď. Prudce jsem se pod jeho tělem napjal, když mi jakýmsi ostrým předmětem, pravděpodobně nožem, začal cosi vyrývat do hrudi. Očividně moc dobře věděl co píše či kreslí, jelikož jeho tahy byly i ve tmě zcela přímé a rychlé.
Začal jsem sebou ještě víc mlít a snažil jsem se dostat pryč. Pryč od toho ostrého předmětu, pryč od té bolest, pryč od něj...prostě pryč! Všechna má snaha však přišla vniveč, byl to předem prohraný boj... Byl jsem jen drobný, nijak silou obdařený kluk...a on měl sílu jako kůň...
V tu chvíli mi obyčejný školní den připadal jako to nejnádhernější na světě. Kéž bych tak měl možnost uniknout! Rozhodně bych neváhal jí využít...
V ústech jsem ucítil železitou chuť vlastní krve a zjistil jsem, že jsem si prokousl jazyk. Ale tu bolest, kterou jsem si nevědomky způsobil já, se nemohla rovnat té, kterou mi naprosto vědomě působil on...
Vnímal jsem, jak mi po hrudi a břiše stéká krev a hromadí se na zemi pod mými zády. Moje vlastní krev...spousta krve... Přestal až po neskutečně dlouhé době a já zaslechl zařinčení, jak předmět z jeho ruky dopadl o kus dál na zem.
"Hm...teď uvidíme, co řekneš na tohle..." dal o sobě opět vědět krutý hlas.
Nevěda co očekávat jsem si na dalším místě prokousl jazyk. Netušil jsem, co bude dál, ale hrozně jsem se bál. Ta bolest, kterou jsem pociťoval, byla mučivá...a on se ji rozhodl ještě znásobit! Na rány mi začaly dopadat kapky nějaké šíleně pálivé tekutiny. Z mého hrdla se vydral i přes roubík dlouhý, bolestný sten plný hysterie a zoufalého utrpení.
"Tak co...chutná ti kořalka...?" zachechtal se muž.
Měl jsem pocit, že se z té bolesti asi zblázním. Zatínal jsem zuby do roubíku, do vlastního jazyka, vnitřní strany tváří, rtů... Kdybych měl tu možnost, prosil bych, plazil bych se po kolenou, sliboval bych možné i nemožné jen aby přestal...ale nemohl jsem dělat zhola nic. Byl jsem bezmocný a vydaný mu na milost a nemilost...a on rozhodně zvolil nemilost...
Když toho konečně nechal, měl jsem už tváře celé mokré od slz a dýchal jsem zrychleně. Mé tělo bylo pološílené bolestí.
"Ani nevíš, jak hrozně příjemné mi je tě takhle vidět..." ten muž mi surově popadl obličej, vyndal mi z úst roubík a bez váhání mě dravě políbil.
Okamžitě se mi z toho zvedl žaludek a pokusil jsem se ho odstrčit, za což jsem sklidil prudkou, bolestivou facku, z které se mi zamotala hlava. Už jsem se raději nebránil ani když mi rval jazyk až hluboko do krku. Opravdu jsem měl co dělat, abych se nepozvracel...bylo to tak...odporné!
Kdybych však věděl, co mě čeká pak, ještě bych ten polibek s radostí přijal a možná i opětoval.
Chladné ruce pomalinku sjely po mém holém těle, chytily mé nohy a roztáhly mi je od sebe. Zalapal jsem po dechu, když mi došlo, co má v plánu.
"Počkejte!" vyhrkl jsem spěšně, můj hlas byl plný oprávněného strachu. "Tohle ne! Prosím! Prosím! Zapřísahám vás!"
Jeho uši byly k mým prosbám naprosto hluché. Zaslechl jsem jenom tiché zašustění látky, a pak už jsem ucítil, jak se něco horkého a velkého dere necitelně do mého vstupu.
"Ne! Prosím!" zanaříkal jsem naposledy, než se má slova ztratila ve výkřicích plných bolesti.
Nikdy dřív jsem v sobě nic takového neměl. Nebyl jsme homouš, a tak jsem ani nikdy neuvažoval nad tím, že bych si něco srkal do zadku. A teď mi došlo, že to vlastně byla chyba...
Útrobami se mi rozlilo pálení a mé svaly se automaticky stáhly, aby to cizí a nevítané těleso dostalo z mého análu. Jediné, čeho tím však docílily bylo to, že pro mě jeho vnikání bylo ještě mnohem mučivější.
Můj nářek se mísil a prolínal s jeho smíchem. Já trpěl a on si to náramně užíval.
Začal tvrdě a nemilosrdně přirážet. Nebral na mě žádné ohledy a rozhodně mě nešetřil. Právě naopak. Pronikal do mě úmyslně ve špatném úhlu tak, aby byla bolest co největší a nejméně snesitelná.
Nehty jsem zatínal do dlaní tak silně, že mi z nich začala téct krev. I moje ústa byla plná té rudé tekutiny a já se jí skoro zalykal.
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já se dostanu do takovéhle situace. Ve škole nám tolikrát dělali přednášku o znásilnění...a já je nikdy nebral vážně. Říkal jsem si: 'To jsou přece hlouposti! Já jsem kluk, kdo by mě chtěl asi tak vojet?' Tenkrát jsem se smál a vtipkoval. Dnes jsem úpěl a litoval.
"Ty jsi tak nádherně úzký..." zašeptal mi vzrušeně ho ucha a já v sobě náhle ucítil ohromný tlak. Prohnul jsem se v zádech a místností se rozlehl můj hlasitý sten, když se udělal do mého nitra.
Pak ze mě konečně vystoupil. Zůstal jsem bez pohnutí ležet na zemi. Těžce jsem oddechoval a hrudník se mi nepravidelně zdvíhal. Mé tělo pološílené tím mučením se chvělo. Cítil jsem, jak mi z análu vytéká jeho horké sperma...ale...bylo ho nějak moc..
Muž vstal a jeho kroky se vzdálily. O chvíli později se ozvalo cvaknutí a prostor zalilo ostré světlo. Zamrkal jsem, než si mu mé oči navykly. I přes protesty každičkého svalu ve svém těle jsem se posadil. Můj první pohled patřil louži pod mými stehny. Měl jsem pravdu...toho spermatu bylo nějak moc...protože bylo smíšené s krví...
Můj druhý pohled už patřil sobě, která mi tohle celé způsobila... Dech se mi zadrhl v hrdle a já vytřeštil oči. Všechno ve mě jako by se zastavilo, aby se to mohlo ihned zase rozeběhnout šíleným tempem. Každá částice v mém těle začala být neklidná.
Člověka, jež tu stál, jsem důvěrně znal. Byl to muž, který mi už odmalinka ubližoval. Muž, který mě bezdůvodně bil a nadával mi. A také muž, kterého jsem kvůli tomu dostal jednou do vězení...muž, toužící po jediném...po mstě...
Ztěžka jsem polkl. "T-tati...?"