Úplňkové přání- 45 - KONEC

7. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

45
(opět přesun do mužského úhlu pohledu)
Protože tě miluji…

Vlastně ani nevím, co se ve skutečnosti stalo. Po té ohromné bolesti přišlo světlo a já se probral v lese. Byl jsem zase Itanem. Vedle mě ležel dopis, ve kterém se psalo, až si užívám toho, co mám, dokud můžu a neohlížím se na minulost. Prý mám zapomenout na svůj dřívější život v dívčí podobě… s tím jsem problém neměl.
Stále ještě v šoku jsem se vydal lesem, a když jsem zaslechl dusot a hlasy, přispěchal jsem se podívat, co se děje. Když jsem našel Rikiho ohroženého těmi blbci, okamžitě jsem zasáhl a pořádně těm hajzlům vyprášil kožich. Měl jsem znovu svou dřívější sílu, takže jsem neměl problém s tím, jim dát pořádně do těla. Ve chvíli, kdy utíkali, měli na sobě víc než jen pár modřin a škrábanců…
Když bylo po všem, starostlivě jsem se obrátil k šokovanému Rikimu. "Jsi v pořádku…?" klekl jsem si vedle něj a starostlivě na něj hleděl. Pod očima měl tmavé kruhy a vypadal hrozně vyčerpaně.
"Itane!" zakňučel, padl mi do náručí a začal vzlykat.
Pevně jsem ho sevřel. "Jen klid, všechno je v pořádku, neboj se. Už se nevrátí, o to se postarám…" konejšil jsem ho a cítil ohromný nával štěstí.
Byl jsem zpátky! Nechápal jsem to, ale byl jsem v sedmém nebi. Po všech těch slzách, po všem tom trápení… jsem mohl být konečně s ním. Mohl jsem být s osobou, kterou jsem miloval víc, než cokoliv jiného na světě. Mohl jsem být s osobou, pro kterou bych ochotně položil i vlastní život… Doslova jsem se vznášel na vlnách lásky…bylo mi tak nádherně…
"T-ty ses vrátil!" zavzlykal mi ho trika.
Pohladil jsem ho po vlasech. "Přece jsem tě nemohl nechat samotného. Slib neslib…ty jsi pro mě mnohem víc…" mé srdce plesalo, veškeré rány na něm byly zaceleny a ono přetékalo láskou. "Riki, miluji tě…" zašeptal jsem mu tiše a láskyplně do ucha. "Miluji tě a už tě nikdy neopustím, to ti slibuji…"
Pomalu přestal brečet a odtáhl se, aby mi viděl do tváře. "O-opravdu…myslíš to vážně…?"
Setřel jsem mu z tváře slzu. "Tak vážně, jako že zítra ráno vyjde slunce…" sledoval jsem jeho tvář a usmíval jsem se. Mé oči zářily a z celé mé osoby vyzařovalo štěstí. Ano, tohle byl můj život, můj skutečný život, život, který jsem měl žít… Nezáleželo na tom, kým jsem se narodil, nebo jaký jsem byl dřív, záleželo jen na to, kým jsem hodlal být teď. A taky na tom, s kým jsem hodlal být… "Riki…" vzal jsem ho za ruce a zadíval se mu upřeně do očí. "Nedokážu ani vypovědět, co všechno pro mě znamenáš. Přeplaval bych všechny oceány světa jen pro jediný tvůj úsměv. Kdybych věděl, že tě to potěší, šel bych až na konec světa… a dál… Představuješ slunce, které mě hřeje ve dne i měsíc, který mi dává klid v noci. Kdykoliv mám možnost se na tebe byť i jen podívat, mé srdce bije rychleji a můj duch začíná šílet. Jsem k tobě navěky věků přivázaný. I kdybych šel stovky a stovky kilometrů daleko, stále bych tě viděl před očima a stále bych na tebe myslel…" můj hlas byl procítěný a protkaný něžností. Mluvil jsem plynně, nezasekával jsem se a nepřemýšlel nad svými slovy. Prostě jsem jen otevřel své nitro…
Riki se lehce zachvěl, a pak jako by se celý rozzářil. "Itane…" vydechl naprosto dojatě a opět mi padl kolem krku.
A já ho jen sevřel a usmál se.
Z nebe na nás shlížel zářící měsíc a po tvářích nás hladil lehký vánek. Mezi temnými stromy se proplétala mlha a čím dál tím víc nás tiskla v objetí, jako by taky chtěla zakusit tu hřejivou lásku… Vítr v korunách stromů šuměl a šeptal tichá slova. Šeptal, že vše je v pořádku, že minulost je minulostí a jediné podstatné je přítomnost…a já mu musel dát za pravdu… Na ničem nezáleželo…na ničem kromě mě, Rikiho a těch nádherných pocitech…
Někdo by to možná nazval šťastným koncem, já však jistě vědět, že to konec není.
Kdepak, tohle byl teprve začátek…

KONEC

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elyza Elyza | 15. října 2015 v 23:52 | Reagovat

Přečetla jsem to za jeden večer...nemohla jsem se od toho odtrhnout. Tak krásná povídka plná emocí. Každý díl jsem přemýšlela jak to dopadne, jak to skončí. Jsem ráda, že můžou být oba šťastný. Obdivuju tvoji tvorbu <3

2 Ann Ann | E-mail | Web | 16. října 2015 v 7:03 | Reagovat

[1]: Tak tohle mě opravdu zahřálo u srdce =3 Doufám, že tě moje tvorba brzo neomrzí a děkuji =3

3 Karin Karin | 16. října 2016 v 16:59 | Reagovat

Nemám slov krásně to skončilo****************.

4 ElizabethTheThird ElizabethTheThird | 31. května 2017 v 14:08 | Reagovat

Nádherná povídka, nedokázala jsem se odtrhnout! Umíš psát vtipně a přitom tak neskutečně emotivně. Kéž bych to taky tak uměla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama