Úplňkové přání- 44

6. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

44
(Riki)
Výstřel do tmy

Běžel jsem a klopýtal o vlastní nohy. Dech jsem měl zrychlený a mé srdce bilo jako splašené. Krev v žilách mi pěnila.
Chtěl jsem pryč!
Nevím jak, ale vrahům mého bratra se podařilo mě vypátrat a bylo zcela jasné, že hodlali mě odstranit. Zlikvidovat, eliminovat…prostě zabít. Dokud jsem měl po boku Itana, neodvážili se mě napadnout, ale teď, když byl pryč, už jim nic nebránilo v tom, mě napadnout.
Řítil jsem se k lesu asi kilometr vzdáleného od města a za sebou jsem slyšel jejich kroky. Po tvářích mi stékaly horké slzy a mé slabé tělo protestovalo proti dalšímu pohybu, já ho však stále nutil běžet dál a dál…
Nad mou hlavou zářil úplňkový měsíc a vrhal dolů na zemi kalnou, mdlou záři, občas zastíněnou mraky.
Cítil jsem, že už nebudu dlouho schopný pokračovat, mé tělo bylo příliš vyčerpané, už jsem takhle běžel asi tři kilometry. Neměl jsem šanci. Tohle nemohlo trvat do nekonečna. Já byl příliš unavený a oni měli ohromnou vytrvalost. Byli stále blíž a blíž, bylo jen otázkou času, kdy to vzdám, nebo kdy mě prostě chytí.
Mé svaly se jen velmi neochotně napínaly. Klopýtal jsem a už jsem hodněkrát málem spadl.
"Nechte mě na pokoji!" křikl jsem přes rameno zadýchaně, ale odpovědí mi byl jen krutý, škodolibý smích. Tak chladný… I přes protesty sebe sama jsem ještě zrychlil. Žilami mi koloval adrenalin a mé oči těkaly sem tam.
Konečně jsem se dostal k lesu a rychle jsem do něj vběhl. Bylo sice náročné tam ve skoro úplné tmě o něco nezakopnout, já však doufal, že tam najdu útočiště. Prudce jsem zabočil vpravo a schoval se za nejbližší kmen rozložitého dubu. Těžce jsem oddechoval a modlil jsem se, aby mě nenašli.
Přitáhl jsem si nohy těsně k tělu a pevně zavřel oči. Prosím, prosím, prosím… Žadonil jsem v duchu. Nejdřív mi odešla má životní láska a teď… tohle! Osud mě opravdu neměl ani trochu rád. Právě naopak. Musel mě doslova nenávidět! Co jsem sakra provedl, že jsem si ta zasloužil takovýhle trest?! Neviděl jsem v tom žádný smysl.
Připadal jsem si slabý, bezmocný a ztracený…už na začátku odsouzený k brzkému konci…
"Copak, copak, chlapečku…?" ozval se mi u ucha slizký hlas a já vykřikl. Rychle jsem se pokusil upláchnout, ale neměl jsem šanci. Tři týpci mě popadli a pevně přimáčkli k zemi. V ústech jsem ucítil odpornou pachuť hlíny…fuj…
"Co jsem vám udělal?!" rozkřikl jsem se a po tvářích mi začaly znovu téct slzy.
"Byl jsi ve špatný čas na špatném místě! A to se nevyplácí!" zahřímal s krutou radostí nejvyšší z nich a prudce mnou mrštil o nedaleký kmen takovou silou, že jsem bolestně zaskučel. Pak na mě namířil hlaveň své pistole.
Plně jsem se rozbrečel a opět pevně zavřel oči. Už jsem to chtěl mít za sebou.
Ozval se výstřel a já zaťal zuby. Ale…nic… Místo bolesti nebo temnoty se ozval vyděšený křik těch tří.
"Vy hajzlové!" rozlehl se okolím ostrý, rozzuřený hlas a já prudce vytřeštil oči a zalapal jsem po dechu.

"Itane…!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama