Úplňkové přání- 43

5. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

43
Oheň

Když jsou dny tmavé, ty jsi světlem mého srdce. Když se bojím, ty jsi mou odvahu. Když váhám, ty jsi mou sebejistotou. Když jsem na dně, ty jsi mou sílou!
Nevěděla jsem, kde se nacházím, byla jsem dezorientovaná a zmatená. Netušila jsem, co se stalo ani co se děje. Nemohla jsem otevřít oči, byla jsem slabá a každá část těla mě bolela. Bolest pronikala do každičké mé molekuly a zajížděla mi až do konečků prstů.
Nacházela jsem se v jakémsi prostoru, vznášela se… Ale nemohla jsem se podívat, co se děje.
Celé mé tělo se chvělo. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen zatínat zuby a nechat se unášet a mučit.
Riki… Šeptala jsem v duchu. On byl tím jediným, co jsem byla schopná vnímat. Nic kromě něj neexistovalo. To on mě držel nad vodou. To on mi dodával sílu tohle celé vydržet. Bez něj bych se už dávno vzdala a propadla melancholii. Chtěla jsem mít možnost ho ještě alespoň jednou vidět. Ještě naposledy ho obejmout… pak bych klidně po zbytek svého mrzkého života snášela tohle utrpení. Za jediný jeho polibek bych položila i život…
Teď jsem poprvé věděla, jakou sílu má láska. Teprve s ním po boku mi došlo, kolik bolesti sebou přináší…ale i kolik štěstí a touhy sebou nese. Kolik naděje a síly vnáší do lidského srdce…
Riki… Jen to jméno mě rozechvívalo a odvádělo mé myšlenky stranou od násobící se bolesti. Představovala jsem si ho. Jeho tvář, jeho tělo, jeho úsměv, jeho pláč… Všechny ty výrazy, které jsem u něj kdy viděla… a které jsem toužila vidět znovu! Toužila jsem se s ním smát, když se veselil a být mu oporou, když plakal. S ním po boku jsem chtěla opět procházet městem a bezstarostně se s ním bavit i o těch největších blbostech. Jen tak jít a nevnímat čas… utopická myšlenka…ale stejně tak krásná…
Nějaká část mě zmizela. Byla pryč a já jí nutně potřebovala zpátky! Potřebovala jsem ho jako ještě nic v životě.
Bez něj pro mě nesvítilo slunce, ani nevycházel konejšivý měsíc. Bez něj neexistovalo světlo ani tma. Všechno bylo nesmyslné a chaotické, protože tu chyběla osoba, jež by v tom udělala pořádek…jež by tomu dala řád a zacelila rány na mém srdci.
Ta obrovská trhlina v mé hrudi krvácela a rudá tekutina se z ní valila skoro po litrech. Zapomenout na to zranění bylo nemožné. Mé srdce krvácelo a sténalo a já nemohla dělat nic jiného, než sténat s ním.
Všechno začínalo šednout… vše kromě něj pro mě bylo nepodstatné a nesmyslné.
"Riki…" podařilo se mi tichounce zašeptat, mé hlasivky se mi podvolily a ústa se pootevřela. "Riki...Riki...Riki…" šeptala jsem jeho jméno stále dokola, jako by to byla nějaká kouzelná formulka nebo co. Mohlo by se zdát, že tenhle šepot už postrádal smysl, ale já v něm smysl stále viděla. Smyslem byl on! A to mi bohatě stačilo. Stačilo mi to natolik, že bych byla schopná to šeptat až do doby, než bych úplně ochraptěla…a i pak bych se o to stále dokola pokoušela…
Bolest zesílila a já se napjala. Celým tělem se mi rozlilo ohromné pálení. Jako by mnou pronikal vše stravující, nenasytný oheň. Jako by mě upaloval zevnitř. Ničil mě… Bylo to čím dál horší, na mé tělo začal působit tlak a já tiše vykřikla. Cítila jsem se, jako by se mě cosi snažilo roztrhat na kousíčky. Bolest byla už skoro nesnesitelná.

"Riki!" zachraptěla jsem naposledy a vše potemnělo…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama