Úplňkové přání- 42

3. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

42
(Riki)
Okovy zhrzené lásky

Zíral jsem upřeně před sebe a po tvářích se mi koulely horké slzy, kapající a tříštící se o deku, do níž jsem byl zabalený. Setrvával jsem nehybně na místě a hlavou se mi už nehonily žádné myšlenky. Byl jsem naprosto vyčerpaný, prostě jsem jen seděl na místě, hleděl nepřítomně před sebe a mé unavené oči, jež mě už dost pálily, se upíraly kamsi do dálky. Před očima jsem viděl jeho tvář. Naprosto do detailu. Jako by tu přede mnou stál, usmíval se a díval se na mě. Ale… já věděl, že není skutečný. Byl jsem pouhou vzpomínkou. Byl jen minulostí. Minulostí, na níž jsem nemohl nikdy zapomenout.
Celý den jsem strávil tím, že jsem si nadával, jaký jsem tupec, že jsem dal téhle lásce volný průběh i přesto, že jsem věděl, že tu nemůže být věčně. Udělal jsem chybu a litoval jsem toho. Chtěl jsem ho zpátky. Chtěl jsem ho mít vedle sebe. Chtěl jsem, aby mě znovu objímal, aby mi znovu šeptal konejšivá slova a aby mě dál provokoval, ochraňoval a miloval… Byl jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval. Jedinou osobou, která pro mě znamenala tak mnoho. Jeho elegantní pohyby, provokativní úsměvy i ztřeštěné nápady… všechno mi to hrozně chybělo. A chybělo mi to o to víc, že jsem vědět, že to už nikdy nezakusím.
Milovat znamená odevzdat někomu své tělo, duši i vědomí a přesně to jsem já i udělal. A teď jsem o to všechno přišel. Zamiloval jsem se do něj, vybudoval jsem si k němu citový vztah a připoutal jsem se k němu neviditelnými okovy. A on ode mě byl teď tak krutým způsobem odtržen. Byl jsem jako věřící člověk, jenž byl svědkem něčeho, co od něj boha odvrátilo. Byl jsem osamělá sýkorka, co nenašla ostatní a jako jediná zůstala v zimě o samotě.
V srdci jsem měl ohromnou díru. Cítil jsem, jak mi tepe. A s každým dalším úderem mě všechno dobré opouštělo a dostavovala se beznaděj a deprese. S každým dalším úderem to víc a víc bolelo. "Proč…?" zašeptal jsem do ticha vysíleným, znaveným hlasem. Měl jsem tohohle všeho dost. Nechtěl jsem se dál trápit, nestál jsem o bolest…ale ona se mě pevně držela a nehodlala se mě jen tak pustit.
Zavřel jsem pálící oči, do kterých mi už opět vystoupily slzy. "Byl jsem takový blbec…" začal jsem vzlykat. "Proč jsem byl tak naivní…? Proč jsem si myslel, že mi osud, který mě celý můj život nenávidí, dovolí být konečně šťastný…?" schoulil jsem se ještě do pevnějšího klubíčka. Mé srdce bilo neskutečně rychle a můj dech byl nepravidelný.
Před očima jsem si přehrával naše poslední společné momenty. Nerozuměl jsem tomu, proč musel tak náhle odejít a proč se nemohl už nikdy vrátit. Jaký slib byl tak mocný, že už se se mnou nikdy nesměl vidět. Vždyť mi říkal, že mě miluje! A nebo… to byla jen lež? Chtěl si se mnou jen pohrát? Byl jsem jen…atrakce…? "To ne!" vyvrátil jsem to sám sobě, jakmile jsem si vybavil jeho láskyplná slova. Jeho milující pohled přece nemohl lhát! Ale…co když přece jen ano? Co když byl až tak dobrý herec…? Co když mě jen tahal na nos…? Co když využil mé naivity a teď se mi někde směje?!
Má mysl byla rozpolcená, každá má část si myslela něco jiného. Jen jediné jsem věděl jistě: "Itane…miluji tě…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama