Úplňkové přání- 41

2. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

41
(opět se vracím do dívčího vypravování)
Seznamuješ se polibkem

Otevřela jsem oči a několikrát jsem zamrkala. Všechno kolem jsem měla v jakési mlze. Vše bylo zakalené a já musela několik minut počkat, než se to začalo opět vracet do normálu.
Nade mnou se ve výškách vznášely vršky stromů obestřené nočním šerem. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala. Všechno bylo zmatené.
Zapřela jsem se rukama o měkký mech pod mými zády a posadila jsem se.
Nic mi nedávalo smysl. Vybavovala jsem si hádku se svými adoptivními rodiči, útěk do lesa, ten hlas v temnotách a…
"Riki!" prudce jsem vystřelila na nohy a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Před očima se mi začaly v rychlém sledu promítat události posledního měsíce a já pod jejich náporem bolestně zasténala. Klesla jsem na kolena a hlavu jsem si schovala do dlaní.
Viděla jsem ho… jeho smích, jeho pláč, jeho trápení i radost… viděla jsem všechno…
"Riki…" zakňourala jsem. Připadala jsem si jako zvíře zahnané do kouta. "To ne…" kníkla jsem a mezi prsty mi začaly protékat horké slzy. "Prosím… ne…" ani jsem moc nechápala, o co prosím a bylo mi to celkem fuk, celé tělo se mi třáslo, srdce mi svírala bolest a mé myšlenky těkaly sem tam.
Zaryla jsem si nehty do tváří a pevně stiskla, jako by mě fyzická bolest mohla odpoutat od té psychické. Chtěla jsem pryč. Pryč od bolesti a trápení, pryč od lásky…
Oddálila jsem si ruce od obličeje a všimla si něčeho, co leželo jen kousek ode mě. Natáhla jsem roztřesenou ruku a sevřela vazbu Rikiho bloku. Podívala jsem se na něj a hrklo ve mně.
Dost! Rozezněl se mi náhle kdesi hluboko v hlavě hlas a já se narovnala. Setřela jsem si z tváří horké slzy a upřela pohled na měsíc v úplňku, jež se vznášel nad mou hlavou. "Tohle nedovolím…" sykla jsem. "Nikdy…" otočila jsem se, Rikiho blok jsem si pevně přivinula k hrudi a rozeběhla jsem se do noční tmy. "Ukaž se!" vykřikla jsem nahlas. "Vím, že tu jsi! Neskrývej se ve stínech!" řvala jsem se na sílu, jež mě do tohohle uvrtala. "Je mi jasné, že mě slyšíš! Nedělej, že neexistuješ! Jsi tady! Jsi tady a vnímáš mě!" v téměř naprosté tmě jsem škobrtala o vlastní nohy, ale stejně jsem nezpomalovala a dál jsem se řítila vpřed. "Pořádně jsi mi zavařil a já žádám, abys začal jednat! Chci s tebou mluvit!" čím dál pevněji jsem k sobě tiskla Rikiho blok. "Ty grázle! To mě tu necháš takhle pobíhat?! To se zachováš jako naprostý srab! Hej, mluvím s tebou!"
"Co chceš?!" ozval se za mnou znenadání naštvaný hlas a já se zastavila. "Jsi hlučná…" zavrčel ten někdo.
Pomalu jsem se otočila a šokovaně zůstala hledět na vysokou, jakoby mlhavou postavu, jejíž rysy nebylo možné rozeznat. Z její rozmazané tváře se na mě upíraly rudé oči, žhnoucí jako dva uhlíky. Ještě pevněji jsem stiskla svou jedinou památku na Rikiho, jež mi záhadným způsobem zůstala, jako bych jí chtěla chránit.
"Co chceš…?" zopakovalo to stvoření a jeho rudý pohled spočinul na bloku v mém náručí, natáhl ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, už ho třímal ve svých rukou.
"Hej! To je moje!" vyštěkla jsem, ale on si mě nevšímal a otevřel ho.
"Seznamuješ se polibkem…" přečetl něco, co tam bylo napsané.
"Co-cože…?"
"To je báseň," objasnil mi. "Poslouchej…
Noc je časem, kdy ožíváš,
Nočním lovcem se rád nazýváš,
Neznáš nejistotu ani strach,
Vlastního váhání jsi vrah.

Jsi nespoutaný jako silná bouře,
Postava, vystupující z ohně a kouře,
Máš neskutečně velkou sílu a moc,
Ta se ještě násobí, když nastane noc.

Nic nemůže skolit právě tebe,
Jsi pekelník, ale přesto půjdeš do nebe,
Víš, jak na tomhle světe správně chodit,
Jak se nenechat shodit a lidi za nos vodit.

Nikdy se nevzdáváš a nikdy neprohráváš,
Se svým životem si rád zahráváš,
Máš svobodné tělo a nezlomnou duši,
Slova 'miluji tě' často slýchají tvé uši.

Jsi andělský ďábel a ďáblův anděl,
Který do pekla svržen být měl,
Ale i samotná smrt se ho zalekla,
O odpuštění prosila, když na kolena klekla.

Jsi člověk tak neskutečně zvláštní,
Každou noc vyžíváš se ve vášni,
Jsi člověk, který získal mou lásku,
A já kvůli němu mám přes oči pásku…" dočetl a pak se opět zadíval na mě. "Myslím, že už vím, proč jsi mě chtěla vidět…" zamumlal hlasem, při kterém mi naskočila husí kůže…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama