Úplňkové přání- 40

1. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

40
Špatné načasování

"Ty skutečně odcházíš už… zítra?" vypadalo to, že se zase rozbrečí.
Seděli jsme vedle sebe na posteli v našem pokoji a čelili odporné atmosféře na zhroucení.
"Už krátce po půlnoci…" sklopil jsem pohled k zemi.
"Takže… tenhle večer je poslední chvíle, kdy tě vidím…? Tohle je… naposledy…?" po tváři mu skanula osamocená slza.
"Ano…" měl jsem co dělat, abych se také nerozbrečel. "Hrozně mě to mrzí, já-"
"Neomlouvej se," přerušil mě Riki a se smutným úsměvem mi pohlédl do tváře. "Chápu to, neboj…" hleděl na mě s takovou důvěrou a něhou, že jsem se neudržel a propadl jsem pláči, nemohl jsem to ovlivnit. Uprostřed srdce jsem cítil obrovskou trhlinu.
"Itane…" hlesl Riki překvapeně, a pak mě objal a přitáhl si mě pevně k sobě. Položil jsem mu hlavu do klína a nechal jsem slzy, ať mi stékají po tvářích a vsakují se do jeho kalhot. "Itane…" zopakoval moje jméno a já se zachvěl.
Začal mě hladit po zádech. Jeho dotyky byly něžné. Jemné. Konejšivé…
"Uklidni se…" zašeptal mi do ucha a já vzhlédl a zadíval se mu do tváře… do té roztomilé tváře… do tváře anděla… "a polib mě…" špitl, natáhl se blíž a přitiskl své rty na ty moje.
Zezačátku jsem se zarazil, byl jsem docela překvapený, ale pak jsem mu začal polibek oplácet a převzal jsem veškerou iniciativu. Jeho dotyky mě rozechvívaly a jeho láska mě mučila…
"Miluji tě," zašeptal jsem mu po ukončení polibku.
Podíval se mi upřeně do očí. "A já tebe…"
Pak jsem si ho k sobě přitiskl a zavřel jsem oči. Jen tak jsem seděl na místě, svíral ho v náručí a kolébal se ze strany na stranu. Mlčel jsem a jediné, na co jsem se soustředil, bylo teplo jeho těla a bolestná láska, mrazící mě až v konečcích prstů. Nevnímal jsem strach, ani plynutí času, všechno kolem mi bylo jedno, celý můj vesmír se točil jen a jen kolem něj…

"Proč to musí končit všechno zrovna takhle…?" špitl jsem tiše a stočil svůj pohled z hodin, ukazujících, že za čtvrt hodiny bude půlnoc, na jeho poklidnou, spící tvář. Lehce, smutně jsem se pousmál, přistoupil jsem k posteli, přikryl jsem ho a věnoval mu poslední, lehký polibek do vlasů. "Dobrou noc, andílku…a…sbohem…" na kraj postele neslyšně skanula slza. Ani jsem si neuvědomil, že už zase brečím.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se, nevěděl jsem, jak přesně se dostanu zpět do své dřívější podoby a tak jsem jen nervózně přecházel po pokoji a cítil jsem obrovský, stále se násobící tlak u srdce.
Nechtělo se mi odcházet, nechtělo se mi Rikiho opouštět, nechtělo se mi opouštět někoho tak úžasného…nechtělo se mi opouštět lásku…
Zaslechl jsem tupý úder a ztuhl jsem. Pak jsem se pomalu otočil za zvukem a zamračil jsem se. Zpod polštáře vypadl nějaký malý, hnědý blok v pevných deskách. Opatrně jsem ho zvedl ze země. Měl odrbané rohy a vypadal už dost staře.
Pomalu, zmateně jsem ho otevřel na náhodné stránce a začetl jsem se.

'Stojíš tu po mém boku, hledíš vpřed a nevnímáš plameny, šlehající z mého těla. Ale…možná je to dobře, jsem rád, že netušíš, co ten oheň zapálilo. Ve skutečnosti se mi líbí ta bolest, kterou mi žár působí. Jsem rád, že nevnímáš slzy, řinoucí se z mých očí, jsem rád, že nevnímáš můj zmatek a mé nekorigované city. Sám nevím, co cítím, netuším, cos ve mně probudil, ale kdyby ses zeptal, možná bych ti řekl, že v tvé přítomnosti hořím. Jediné, čeho se bojím, je to, že jednou řekneš 'odcházím' a zanecháš mě samotného. Bojím se, že můj křik nebude dost hlasitý, aby dolehl až k tvým uším. Bojím se, že jednou zmizíš stejně náhle, jako ses objevil a s tebou odejde i část mě. Přál bych si mít možnost ti říct, že miluji způsob, kterým se směješ a kterým se mnou mluvíš. Někdy mám pocit, že už to nevydržím a moje srdce pukne, nejspíš by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát…ale přesto vím, že se to nestane… Už jsi někdy miloval někoho tak moc, že když jsi ho spatřil, tvé srdce přestalo být? Že jsi měl po jeho boku neustále pocit, že se zblázníš? Že tě ty pocity prostě zabijí? Že si v zátylku neustále cítil hřejivý pocit neurčitost? Že sis sliboval, že mu nikdy neuděláš nic, co by mu ublížilo a kdyby ano, vyčítal by sis to až do konce života? Už ses někdy musel koukat, jak se ten někdo směje na jiné? Jak je objímá a líbá? Jak je zahrnuje tím vším, co by mělo patřit jen a jen tobě…? Silně o tom pochybuji, nepřál bych ti, abys tu bolest zakusil, ale byl bych hrozně rád, kdybys pochopil, cos ve mně vyvolal. Aby sis to uvědomil a nezneužil toho. Abys pochopil, že… tě miluji…'

"R-Riki…" zašeptal jsem s očima plnýma slz. Ruce, v nichž jsem svíral ten blok, se mi chvěly. Miloval jsem ho a bál jsem se to říct… a on přitom cítil to samé ke mně. Utápěl se v bolest, brečel… a já si jeho citů nevšiml. Pošťuchoval jsem ho způsobem, jež mu ubližoval, tahal jsem si domů spousty kluků a před jeho očima jsem se jich dotýkal… byl jsem příšerný idiot… Otočil jsem se čelem k posteli a přistoupil jsem k ní. Natáhl jsem ruku, abych se ho naposledy dotkl…
"Je načase jít…" přerušil mě hluboký hlas a celé okolí zčernalo...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. října 2016 v 16:45 | Reagovat

To ne budu bulit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama