Únor 2015

MG - Kapitola 7

24. února 2015 v 20:43 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 7
Hádanka

Upřeně jsem mu hleděl do tváře. Stál jen kousíček ode mě a jeho oči na mé spočívaly tím zvláštním pohledem… V jeho nehybné, bezchybné a detailně vyvedené tváři se nehnul ani jediný sval. Byla tak klidná…jako dosud nezčeřená hladina. Jako tvář nějaké mystické bytosti…jako tvář boha…
"C-co tu děláš…?" zašeptal jsem skoro neslyšně.
"Lepší otázka je: Co tu děláš ty…?" lehce přivřel oči a naklonil hlavu na stranu.
Ten hlas….
"Ty mluvíš…" vydechl jsem fascinovaně.
Ušklíbl se. "To sis jako myslel, že jsem němý?" povytáhl obočí.
"N-ne…já…myslím to tak, že ty mluvíš se mnou!" stále jsem nevycházel z údivu.
"No a?" zřejmě nechápal, o co mi jde.
"Ve škole jsi mi odmítal odpovědět!" sledoval jsem každičký jeho pohyb a každičkou změnu výrazu. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Je to snad jen sen…?
"Nechtělo se mi…" pokrčil rameny a s klidem stočil své zraky k řece. V temných hlubinách jeho očí se odrážely jiskřičky, poskakující na hladině…
"A…teď se ti chce?" vysel jsem na něm pohledem.
"Záleží na tom, jaké bude téma rozhovoru…" opřel se o zábradlí a do obličeje mu spadalo několik pramenů tmavých vlasů, jež ještě více podtrhly jeho tajemný výraz.
"Třeba…co tu děláš?" zopakoval jsem stejnou otázku jako na začátku.
"Už jsem ti říkal, že lepší otázka je: Co tu děláš ty…?" hloubka a melodičnost jeho klidného hlasu dokonale pasovala k jeho chování i vzhledu.
"Ehm…no, měl jsem noční můry a nemohl spát, takže jsem se šel projít…" vysvětlil jsem mu. "A co ty?" doufal jsem, že mi odpoví.
"Chodím sem skoro každou noc," řekl.
Konečně jsem se něco dozvěděl! "Hele…můžu mít osobní otázku…?" zeptal jsem se značně nervózně.
"Záleží na tom, jakou…" podezřívavě přivřel oči a upřel je přímo do těch mých.
Hrklo ve mně. Pár vteřin mi trvalo, než jsem našel slova. "Proč se s nikým na škole nechceš bavit?"
"To je moje věc."
"Ah…jasně, promiň…" zhluboka jsem se nadechl a začal jsem v ruce žmoulat lem bundy. No tak, Miku! Seber se a nenech se tak snadno odradit! "Ale já to stejně chci vědět!"
"Už zase začínáš být otravný," byl stále stejně klidný, ale jeho hlas nabral nepřátelský, ledový podtón.
"Neustále se všem vyhýbáš a straníš se jich! Chováš se děsivě a ve škole neodpovídáš na otázky! Co tě k tomu vede?!" rozohnil jsem se.
"Tak fajn, teď už jsi vážně otravný," řekl jen a pokusil se odejít, já se k němu však okamžitě připojil.
"Jsou ty věci, co se o tobě povídají, pravda?!" chtěl jsem odpovědi. Za každou cenu!
"Které jako myslíš?" už zněl dost naštvaně.
"Třeba to, že bys mi byl schopný ublížit."
"Pokud budeš i nadále takhle otravný, tak jo!"
Povzdechl jsem si a svěsil ramena. "Ale já o tobě chci vědět víc…"
"Proč?"
Zarazil jsem se, váhal jsem, zda mu to říct. "Připadáš mi jako z jiného světa. Jsi fascinující. Chováš se neustále tak odtažitě a to mě nutí uvažovat nad tím, kdo jsi a co jsi prožil. Co tě asi přinutilo takhle se chovat…? Neumím si sám odpovědět, a proto se snažím získat odpověď od tebe. Nechápu tě a to mi vadí. Nemám rád, když něčemu nebo někomu nerozumím. A tobě nerozumím ani trochu. Jsi pro mě jako hádanka, kterou nemůžu ani za boha rozluštit…" svěřil jsem se mu nakonec upřímně. Co jsem mohl ztratit?
Uchechtl se.
"Co je?" zeptal jsem se trochu ublíženě.
"Pro mě jsi zase hádanka ty," řekl s úšklebkem.
"C-cože…?" nechápal jsem.
"Ještě jsem se nesetkal s někým, kdo by překonal strach, přišel ke mně a promluvil se mnou. Až teď jsem potkal tebe," upřel na mě své hluboké oči a já ztratil slova. Mohl jsem na něj jen upřeně hledět a snažit se zklidnit splašený tlukot svého srdce. Marně. Jeho oči byly jako dva vesmíry, zející v prázdnotě. Jako jediné záchytné body v temnotách…
Nakonec se mi povedlo uhnout očima, ale bylo to dost těžké. "Prostě jen chci znát odpovědi, to je vše. Když si něco umanu, jsem tvrdohlavý a ze svých cílů neslevím," objasnil jsem mu jednoduše.
"Když myslíš…" protáhl zamyšleně.
"Huh…?" obrátil jsem se k němu, ale on už tam nestál. Zastavil jsem se a rozhlédl se. "Ethane…?" hlesl jsem, ale on byl fuč…prostě zmizel…

Úplňkové přání - Doslov

8. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

Doslov


Teď bych jen chtěla napsat pár slov ke konci této povídky =)
Nejprve bych ráda zmínila song od Adama Lamberta (díky Adame! =) ), který mě k celé povídce inspiroval: Adam Lambert - Runnin (https://www.youtube.com/watch?v=kHicliUheO4)
Při jejím rozvoji mi ještě pomohla jedna nightcore písnička: Nightcore - Mezi Nebem a Zemí (https://www.youtube.com/watch?v=xJod6pWkdOs) originální song nazpívali Skipe a Martina Pártlová (https://www.youtube.com/watch?v=zW_6XxpPW68)
Dále dlužím velké díky jednomu transvestistovi a jeho songu, který má též můj velký obdiv: Jeffree Star - Beauty Killer (https://www.youtube.com/watch?v=MQ_KwSArbn4)
A nakonec mi také dosti pomohla píseň od Papa Roach: Papa Roach - ...To Be Loved (https://www.youtube.com/watch?v=ejHtmif1_zk)
Tolik k inspiraci =)

Nakonec bych ještě ráda hodila odkaz ke stažení celé knihy na uloz.to.
Heslo: 987654321

Přeji Vám příjemný den! =)
Vaše Ann

Úplňkové přání- 45 - KONEC

7. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

45
(opět přesun do mužského úhlu pohledu)
Protože tě miluji…

Vlastně ani nevím, co se ve skutečnosti stalo. Po té ohromné bolesti přišlo světlo a já se probral v lese. Byl jsem zase Itanem. Vedle mě ležel dopis, ve kterém se psalo, až si užívám toho, co mám, dokud můžu a neohlížím se na minulost. Prý mám zapomenout na svůj dřívější život v dívčí podobě… s tím jsem problém neměl.
Stále ještě v šoku jsem se vydal lesem, a když jsem zaslechl dusot a hlasy, přispěchal jsem se podívat, co se děje. Když jsem našel Rikiho ohroženého těmi blbci, okamžitě jsem zasáhl a pořádně těm hajzlům vyprášil kožich. Měl jsem znovu svou dřívější sílu, takže jsem neměl problém s tím, jim dát pořádně do těla. Ve chvíli, kdy utíkali, měli na sobě víc než jen pár modřin a škrábanců…
Když bylo po všem, starostlivě jsem se obrátil k šokovanému Rikimu. "Jsi v pořádku…?" klekl jsem si vedle něj a starostlivě na něj hleděl. Pod očima měl tmavé kruhy a vypadal hrozně vyčerpaně.
"Itane!" zakňučel, padl mi do náručí a začal vzlykat.
Pevně jsem ho sevřel. "Jen klid, všechno je v pořádku, neboj se. Už se nevrátí, o to se postarám…" konejšil jsem ho a cítil ohromný nával štěstí.
Byl jsem zpátky! Nechápal jsem to, ale byl jsem v sedmém nebi. Po všech těch slzách, po všem tom trápení… jsem mohl být konečně s ním. Mohl jsem být s osobou, kterou jsem miloval víc, než cokoliv jiného na světě. Mohl jsem být s osobou, pro kterou bych ochotně položil i vlastní život… Doslova jsem se vznášel na vlnách lásky…bylo mi tak nádherně…
"T-ty ses vrátil!" zavzlykal mi ho trika.
Pohladil jsem ho po vlasech. "Přece jsem tě nemohl nechat samotného. Slib neslib…ty jsi pro mě mnohem víc…" mé srdce plesalo, veškeré rány na něm byly zaceleny a ono přetékalo láskou. "Riki, miluji tě…" zašeptal jsem mu tiše a láskyplně do ucha. "Miluji tě a už tě nikdy neopustím, to ti slibuji…"
Pomalu přestal brečet a odtáhl se, aby mi viděl do tváře. "O-opravdu…myslíš to vážně…?"
Setřel jsem mu z tváře slzu. "Tak vážně, jako že zítra ráno vyjde slunce…" sledoval jsem jeho tvář a usmíval jsem se. Mé oči zářily a z celé mé osoby vyzařovalo štěstí. Ano, tohle byl můj život, můj skutečný život, život, který jsem měl žít… Nezáleželo na tom, kým jsem se narodil, nebo jaký jsem byl dřív, záleželo jen na to, kým jsem hodlal být teď. A taky na tom, s kým jsem hodlal být… "Riki…" vzal jsem ho za ruce a zadíval se mu upřeně do očí. "Nedokážu ani vypovědět, co všechno pro mě znamenáš. Přeplaval bych všechny oceány světa jen pro jediný tvůj úsměv. Kdybych věděl, že tě to potěší, šel bych až na konec světa… a dál… Představuješ slunce, které mě hřeje ve dne i měsíc, který mi dává klid v noci. Kdykoliv mám možnost se na tebe byť i jen podívat, mé srdce bije rychleji a můj duch začíná šílet. Jsem k tobě navěky věků přivázaný. I kdybych šel stovky a stovky kilometrů daleko, stále bych tě viděl před očima a stále bych na tebe myslel…" můj hlas byl procítěný a protkaný něžností. Mluvil jsem plynně, nezasekával jsem se a nepřemýšlel nad svými slovy. Prostě jsem jen otevřel své nitro…
Riki se lehce zachvěl, a pak jako by se celý rozzářil. "Itane…" vydechl naprosto dojatě a opět mi padl kolem krku.
A já ho jen sevřel a usmál se.
Z nebe na nás shlížel zářící měsíc a po tvářích nás hladil lehký vánek. Mezi temnými stromy se proplétala mlha a čím dál tím víc nás tiskla v objetí, jako by taky chtěla zakusit tu hřejivou lásku… Vítr v korunách stromů šuměl a šeptal tichá slova. Šeptal, že vše je v pořádku, že minulost je minulostí a jediné podstatné je přítomnost…a já mu musel dát za pravdu… Na ničem nezáleželo…na ničem kromě mě, Rikiho a těch nádherných pocitech…
Někdo by to možná nazval šťastným koncem, já však jistě vědět, že to konec není.
Kdepak, tohle byl teprve začátek…

KONEC


MG - Kapitola 6

6. února 2015 v 11:27 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 6
Odletět za obzor…

"Miku…?" hlesl Alex po pár minutách.
Seděli jsme na gauči u mě v obýváku a dívali se na nějaký film…vlastně jsem ani nevěděl na jaký, byl jsem myšlenkami úplně jinde.
"Copak?" trhl jsem sebou a stočil k němu tázavý pohled.
Jeho velké modré oči se na mě upíraly dost smutně. "Zase myslíš na toho podivína, že jo?"
"Jo," trochu jsem se zachmuřil, "proč?"
"Nechci, abys za ním pořád chodil!"
Trhl jsem sebou, bylo opravdu výjimečné Alexe slyšet křičet. "Neboj se, nic se mi nestane, navíc-" pokusil jsem se ho začít chlácholit, ale on mi skočil do řeči.
"Mluvil jsem s několika lidmi na škole a prý by byl schopný tě někam zatáhnout a…" nechal svá slova vyznít do prázdna a dál na mě upíral zoufalý, sklíčený pohled.
"Ale nemají důkaz, kterým by to mohli podložit, ne?" povytáhl jsem obočí. "Víš co, bude lepší, když tohle nebudeme řešit, co říkáš?" navrhl jsem nakonec. "Dobře víš, že mi nikdo nevymluví to, co si zamanu, takže tenhle rozhovor nemá vůbec žádný smysl…"
"Ty umanutý idiote!" vykřikl nečekaně a prudce se postavil.
Zůstal jsem na něj jen zírat. Tohle chování u něj nebylo ani trochu normální.
"Copak si vážně neuvědomuješ, jaké nebezpečí ti hrozí?!" rozkřikl se a zaťal ruce v pěst.
"Alexi… hlavně klid, dobře? Já vím, co dělám, neboj se…" snažil jsem se ho dál zklidnit.
"To si ještě v budoucnu povíme!" odfrkl si a naštvaně sebou flákl zpět vedle na gauč.

Spal jsem neklidně, zdálo se mi o křiku a hněvu a neustále jsem se zpocený a s divoce bijícím srdcem budil. Když se tohle opakovalo už několik hodin, vzdal jsem se myšlenky spánku a vylezl jsem z vyhřáté postele.
Pár vteřin jsem stál uprostřed pokoje a se sklopenou hlavou přemýšlel, načež jsem se nasoukal do džínů a na holý trup si vzal černou, koženkovou bundu. Prošel jsem chodbou, nazul si tenisky, odemkl a zamířil kamsi do středu města.
Noční město bylo naprosto jiné než denní. Kolem mě panovalo více klidu. Billboardy blikaly a v šeru na sebe značně upozorňovaly. Mdlá záře lamp, lemujících chodník, zanikala ve světle světlometů občasně projíždějících aut. Po mé pravé straně se rozprostíralo zářící město, které bylo v bezedné tmě jako maják svítící všemi možnými barvami. Červená, zelená, modrá, žlutá…všechny barvy se prolínaly a splývaly. Bylo to úžasná a dechberoucí podívaná.
Když jsem se otočil na levo, spatřil jsem temnou, téměř nekonečnou hladinu řeky, vlnící se až za obzor. Její hladina odrážela jak svit měsíce, tak i záři dopadající na ni z města. Vypadalo to, jako by na vlnkách tancovala spousta malých hvězd, jejichž pohyby udávalo lehké vlnění a čeření hladiny.
V takovýhle momentech jsem nacházel klid v duši. Uvědomoval jsem si, jak jsou mé problémy malicherné v porovnání s problémy celého světa. Přesto jsem však cítil jedinečnost, byl jsem si vědomý i toho, že nejsem jen obyčejným článkem davu, ale že jsem originál sám o sobě. Že mé názory a myšlenky nemá nikdo jiný na světě.
Usmál jsem se a hleděl na třpytící se hladinu řeky. "Tak trochu bych si přál mít křídla a odletět až za obzor…" zašeptal jsem tiše a oči se mi rozzářily. "Tam daleko…někam, kde neexistuje žádná minulost ani přítomnost. Žádné problémy ani trable. Jen já a štěstí…" na rtech mi stále pohrával lehký úsměv a na tváři jsem měl výraz snílka, kterým jsem se často stával. "Bylo by to nádherné…"
"Ale taky nemožné," ozval se těsně za mnou hluboký, rytmický hlas. Byl tak…zvláštní… Zaznívalo v něm jakési kouzlo. Byl melodický a tajemný…uhrančivý…magický…
Pomalu jsem se otočil a zorničky se mi rozšířily. "Ethane…?"

Úplňkové přání- 44

6. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

44
(Riki)
Výstřel do tmy

Běžel jsem a klopýtal o vlastní nohy. Dech jsem měl zrychlený a mé srdce bilo jako splašené. Krev v žilách mi pěnila.
Chtěl jsem pryč!
Nevím jak, ale vrahům mého bratra se podařilo mě vypátrat a bylo zcela jasné, že hodlali mě odstranit. Zlikvidovat, eliminovat…prostě zabít. Dokud jsem měl po boku Itana, neodvážili se mě napadnout, ale teď, když byl pryč, už jim nic nebránilo v tom, mě napadnout.
Řítil jsem se k lesu asi kilometr vzdáleného od města a za sebou jsem slyšel jejich kroky. Po tvářích mi stékaly horké slzy a mé slabé tělo protestovalo proti dalšímu pohybu, já ho však stále nutil běžet dál a dál…
Nad mou hlavou zářil úplňkový měsíc a vrhal dolů na zemi kalnou, mdlou záři, občas zastíněnou mraky.
Cítil jsem, že už nebudu dlouho schopný pokračovat, mé tělo bylo příliš vyčerpané, už jsem takhle běžel asi tři kilometry. Neměl jsem šanci. Tohle nemohlo trvat do nekonečna. Já byl příliš unavený a oni měli ohromnou vytrvalost. Byli stále blíž a blíž, bylo jen otázkou času, kdy to vzdám, nebo kdy mě prostě chytí.
Mé svaly se jen velmi neochotně napínaly. Klopýtal jsem a už jsem hodněkrát málem spadl.
"Nechte mě na pokoji!" křikl jsem přes rameno zadýchaně, ale odpovědí mi byl jen krutý, škodolibý smích. Tak chladný… I přes protesty sebe sama jsem ještě zrychlil. Žilami mi koloval adrenalin a mé oči těkaly sem tam.
Konečně jsem se dostal k lesu a rychle jsem do něj vběhl. Bylo sice náročné tam ve skoro úplné tmě o něco nezakopnout, já však doufal, že tam najdu útočiště. Prudce jsem zabočil vpravo a schoval se za nejbližší kmen rozložitého dubu. Těžce jsem oddechoval a modlil jsem se, aby mě nenašli.
Přitáhl jsem si nohy těsně k tělu a pevně zavřel oči. Prosím, prosím, prosím… Žadonil jsem v duchu. Nejdřív mi odešla má životní láska a teď… tohle! Osud mě opravdu neměl ani trochu rád. Právě naopak. Musel mě doslova nenávidět! Co jsem sakra provedl, že jsem si ta zasloužil takovýhle trest?! Neviděl jsem v tom žádný smysl.
Připadal jsem si slabý, bezmocný a ztracený…už na začátku odsouzený k brzkému konci…
"Copak, copak, chlapečku…?" ozval se mi u ucha slizký hlas a já vykřikl. Rychle jsem se pokusil upláchnout, ale neměl jsem šanci. Tři týpci mě popadli a pevně přimáčkli k zemi. V ústech jsem ucítil odpornou pachuť hlíny…fuj…
"Co jsem vám udělal?!" rozkřikl jsem se a po tvářích mi začaly znovu téct slzy.
"Byl jsi ve špatný čas na špatném místě! A to se nevyplácí!" zahřímal s krutou radostí nejvyšší z nich a prudce mnou mrštil o nedaleký kmen takovou silou, že jsem bolestně zaskučel. Pak na mě namířil hlaveň své pistole.
Plně jsem se rozbrečel a opět pevně zavřel oči. Už jsem to chtěl mít za sebou.
Ozval se výstřel a já zaťal zuby. Ale…nic… Místo bolesti nebo temnoty se ozval vyděšený křik těch tří.
"Vy hajzlové!" rozlehl se okolím ostrý, rozzuřený hlas a já prudce vytřeštil oči a zalapal jsem po dechu.

"Itane…!"

Úplňkové přání- 43

5. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

43
Oheň

Když jsou dny tmavé, ty jsi světlem mého srdce. Když se bojím, ty jsi mou odvahu. Když váhám, ty jsi mou sebejistotou. Když jsem na dně, ty jsi mou sílou!
Nevěděla jsem, kde se nacházím, byla jsem dezorientovaná a zmatená. Netušila jsem, co se stalo ani co se děje. Nemohla jsem otevřít oči, byla jsem slabá a každá část těla mě bolela. Bolest pronikala do každičké mé molekuly a zajížděla mi až do konečků prstů.
Nacházela jsem se v jakémsi prostoru, vznášela se… Ale nemohla jsem se podívat, co se děje.
Celé mé tělo se chvělo. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen zatínat zuby a nechat se unášet a mučit.
Riki… Šeptala jsem v duchu. On byl tím jediným, co jsem byla schopná vnímat. Nic kromě něj neexistovalo. To on mě držel nad vodou. To on mi dodával sílu tohle celé vydržet. Bez něj bych se už dávno vzdala a propadla melancholii. Chtěla jsem mít možnost ho ještě alespoň jednou vidět. Ještě naposledy ho obejmout… pak bych klidně po zbytek svého mrzkého života snášela tohle utrpení. Za jediný jeho polibek bych položila i život…
Teď jsem poprvé věděla, jakou sílu má láska. Teprve s ním po boku mi došlo, kolik bolesti sebou přináší…ale i kolik štěstí a touhy sebou nese. Kolik naděje a síly vnáší do lidského srdce…
Riki… Jen to jméno mě rozechvívalo a odvádělo mé myšlenky stranou od násobící se bolesti. Představovala jsem si ho. Jeho tvář, jeho tělo, jeho úsměv, jeho pláč… Všechny ty výrazy, které jsem u něj kdy viděla… a které jsem toužila vidět znovu! Toužila jsem se s ním smát, když se veselil a být mu oporou, když plakal. S ním po boku jsem chtěla opět procházet městem a bezstarostně se s ním bavit i o těch největších blbostech. Jen tak jít a nevnímat čas… utopická myšlenka…ale stejně tak krásná…
Nějaká část mě zmizela. Byla pryč a já jí nutně potřebovala zpátky! Potřebovala jsem ho jako ještě nic v životě.
Bez něj pro mě nesvítilo slunce, ani nevycházel konejšivý měsíc. Bez něj neexistovalo světlo ani tma. Všechno bylo nesmyslné a chaotické, protože tu chyběla osoba, jež by v tom udělala pořádek…jež by tomu dala řád a zacelila rány na mém srdci.
Ta obrovská trhlina v mé hrudi krvácela a rudá tekutina se z ní valila skoro po litrech. Zapomenout na to zranění bylo nemožné. Mé srdce krvácelo a sténalo a já nemohla dělat nic jiného, než sténat s ním.
Všechno začínalo šednout… vše kromě něj pro mě bylo nepodstatné a nesmyslné.
"Riki…" podařilo se mi tichounce zašeptat, mé hlasivky se mi podvolily a ústa se pootevřela. "Riki...Riki...Riki…" šeptala jsem jeho jméno stále dokola, jako by to byla nějaká kouzelná formulka nebo co. Mohlo by se zdát, že tenhle šepot už postrádal smysl, ale já v něm smysl stále viděla. Smyslem byl on! A to mi bohatě stačilo. Stačilo mi to natolik, že bych byla schopná to šeptat až do doby, než bych úplně ochraptěla…a i pak bych se o to stále dokola pokoušela…
Bolest zesílila a já se napjala. Celým tělem se mi rozlilo ohromné pálení. Jako by mnou pronikal vše stravující, nenasytný oheň. Jako by mě upaloval zevnitř. Ničil mě… Bylo to čím dál horší, na mé tělo začal působit tlak a já tiše vykřikla. Cítila jsem se, jako by se mě cosi snažilo roztrhat na kousíčky. Bolest byla už skoro nesnesitelná.

"Riki!" zachraptěla jsem naposledy a vše potemnělo…

Katekyo! - 7

4. února 2015 v 14:05 | Ann |  Katekyo!
Tak jo, po dloooouhééé době jsem se zase dokopala k překladu =D
Snad se bude líbit =)
Ann


Úplňkové přání- 42

3. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

42
(Riki)
Okovy zhrzené lásky

Zíral jsem upřeně před sebe a po tvářích se mi koulely horké slzy, kapající a tříštící se o deku, do níž jsem byl zabalený. Setrvával jsem nehybně na místě a hlavou se mi už nehonily žádné myšlenky. Byl jsem naprosto vyčerpaný, prostě jsem jen seděl na místě, hleděl nepřítomně před sebe a mé unavené oči, jež mě už dost pálily, se upíraly kamsi do dálky. Před očima jsem viděl jeho tvář. Naprosto do detailu. Jako by tu přede mnou stál, usmíval se a díval se na mě. Ale… já věděl, že není skutečný. Byl jsem pouhou vzpomínkou. Byl jen minulostí. Minulostí, na níž jsem nemohl nikdy zapomenout.
Celý den jsem strávil tím, že jsem si nadával, jaký jsem tupec, že jsem dal téhle lásce volný průběh i přesto, že jsem věděl, že tu nemůže být věčně. Udělal jsem chybu a litoval jsem toho. Chtěl jsem ho zpátky. Chtěl jsem ho mít vedle sebe. Chtěl jsem, aby mě znovu objímal, aby mi znovu šeptal konejšivá slova a aby mě dál provokoval, ochraňoval a miloval… Byl jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval. Jedinou osobou, která pro mě znamenala tak mnoho. Jeho elegantní pohyby, provokativní úsměvy i ztřeštěné nápady… všechno mi to hrozně chybělo. A chybělo mi to o to víc, že jsem vědět, že to už nikdy nezakusím.
Milovat znamená odevzdat někomu své tělo, duši i vědomí a přesně to jsem já i udělal. A teď jsem o to všechno přišel. Zamiloval jsem se do něj, vybudoval jsem si k němu citový vztah a připoutal jsem se k němu neviditelnými okovy. A on ode mě byl teď tak krutým způsobem odtržen. Byl jsem jako věřící člověk, jenž byl svědkem něčeho, co od něj boha odvrátilo. Byl jsem osamělá sýkorka, co nenašla ostatní a jako jediná zůstala v zimě o samotě.
V srdci jsem měl ohromnou díru. Cítil jsem, jak mi tepe. A s každým dalším úderem mě všechno dobré opouštělo a dostavovala se beznaděj a deprese. S každým dalším úderem to víc a víc bolelo. "Proč…?" zašeptal jsem do ticha vysíleným, znaveným hlasem. Měl jsem tohohle všeho dost. Nechtěl jsem se dál trápit, nestál jsem o bolest…ale ona se mě pevně držela a nehodlala se mě jen tak pustit.
Zavřel jsem pálící oči, do kterých mi už opět vystoupily slzy. "Byl jsem takový blbec…" začal jsem vzlykat. "Proč jsem byl tak naivní…? Proč jsem si myslel, že mi osud, který mě celý můj život nenávidí, dovolí být konečně šťastný…?" schoulil jsem se ještě do pevnějšího klubíčka. Mé srdce bilo neskutečně rychle a můj dech byl nepravidelný.
Před očima jsem si přehrával naše poslední společné momenty. Nerozuměl jsem tomu, proč musel tak náhle odejít a proč se nemohl už nikdy vrátit. Jaký slib byl tak mocný, že už se se mnou nikdy nesměl vidět. Vždyť mi říkal, že mě miluje! A nebo… to byla jen lež? Chtěl si se mnou jen pohrát? Byl jsem jen…atrakce…? "To ne!" vyvrátil jsem to sám sobě, jakmile jsem si vybavil jeho láskyplná slova. Jeho milující pohled přece nemohl lhát! Ale…co když přece jen ano? Co když byl až tak dobrý herec…? Co když mě jen tahal na nos…? Co když využil mé naivity a teď se mi někde směje?!
Má mysl byla rozpolcená, každá má část si myslela něco jiného. Jen jediné jsem věděl jistě: "Itane…miluji tě…"

Úplňkové přání- 41

2. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

41
(opět se vracím do dívčího vypravování)
Seznamuješ se polibkem

Otevřela jsem oči a několikrát jsem zamrkala. Všechno kolem jsem měla v jakési mlze. Vše bylo zakalené a já musela několik minut počkat, než se to začalo opět vracet do normálu.
Nade mnou se ve výškách vznášely vršky stromů obestřené nočním šerem. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala. Všechno bylo zmatené.
Zapřela jsem se rukama o měkký mech pod mými zády a posadila jsem se.
Nic mi nedávalo smysl. Vybavovala jsem si hádku se svými adoptivními rodiči, útěk do lesa, ten hlas v temnotách a…
"Riki!" prudce jsem vystřelila na nohy a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Před očima se mi začaly v rychlém sledu promítat události posledního měsíce a já pod jejich náporem bolestně zasténala. Klesla jsem na kolena a hlavu jsem si schovala do dlaní.
Viděla jsem ho… jeho smích, jeho pláč, jeho trápení i radost… viděla jsem všechno…
"Riki…" zakňourala jsem. Připadala jsem si jako zvíře zahnané do kouta. "To ne…" kníkla jsem a mezi prsty mi začaly protékat horké slzy. "Prosím… ne…" ani jsem moc nechápala, o co prosím a bylo mi to celkem fuk, celé tělo se mi třáslo, srdce mi svírala bolest a mé myšlenky těkaly sem tam.
Zaryla jsem si nehty do tváří a pevně stiskla, jako by mě fyzická bolest mohla odpoutat od té psychické. Chtěla jsem pryč. Pryč od bolesti a trápení, pryč od lásky…
Oddálila jsem si ruce od obličeje a všimla si něčeho, co leželo jen kousek ode mě. Natáhla jsem roztřesenou ruku a sevřela vazbu Rikiho bloku. Podívala jsem se na něj a hrklo ve mně.
Dost! Rozezněl se mi náhle kdesi hluboko v hlavě hlas a já se narovnala. Setřela jsem si z tváří horké slzy a upřela pohled na měsíc v úplňku, jež se vznášel nad mou hlavou. "Tohle nedovolím…" sykla jsem. "Nikdy…" otočila jsem se, Rikiho blok jsem si pevně přivinula k hrudi a rozeběhla jsem se do noční tmy. "Ukaž se!" vykřikla jsem nahlas. "Vím, že tu jsi! Neskrývej se ve stínech!" řvala jsem se na sílu, jež mě do tohohle uvrtala. "Je mi jasné, že mě slyšíš! Nedělej, že neexistuješ! Jsi tady! Jsi tady a vnímáš mě!" v téměř naprosté tmě jsem škobrtala o vlastní nohy, ale stejně jsem nezpomalovala a dál jsem se řítila vpřed. "Pořádně jsi mi zavařil a já žádám, abys začal jednat! Chci s tebou mluvit!" čím dál pevněji jsem k sobě tiskla Rikiho blok. "Ty grázle! To mě tu necháš takhle pobíhat?! To se zachováš jako naprostý srab! Hej, mluvím s tebou!"
"Co chceš?!" ozval se za mnou znenadání naštvaný hlas a já se zastavila. "Jsi hlučná…" zavrčel ten někdo.
Pomalu jsem se otočila a šokovaně zůstala hledět na vysokou, jakoby mlhavou postavu, jejíž rysy nebylo možné rozeznat. Z její rozmazané tváře se na mě upíraly rudé oči, žhnoucí jako dva uhlíky. Ještě pevněji jsem stiskla svou jedinou památku na Rikiho, jež mi záhadným způsobem zůstala, jako bych jí chtěla chránit.
"Co chceš…?" zopakovalo to stvoření a jeho rudý pohled spočinul na bloku v mém náručí, natáhl ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, už ho třímal ve svých rukou.
"Hej! To je moje!" vyštěkla jsem, ale on si mě nevšímal a otevřel ho.
"Seznamuješ se polibkem…" přečetl něco, co tam bylo napsané.
"Co-cože…?"
"To je báseň," objasnil mi. "Poslouchej…
Noc je časem, kdy ožíváš,
Nočním lovcem se rád nazýváš,
Neznáš nejistotu ani strach,
Vlastního váhání jsi vrah.

Jsi nespoutaný jako silná bouře,
Postava, vystupující z ohně a kouře,
Máš neskutečně velkou sílu a moc,
Ta se ještě násobí, když nastane noc.

Nic nemůže skolit právě tebe,
Jsi pekelník, ale přesto půjdeš do nebe,
Víš, jak na tomhle světe správně chodit,
Jak se nenechat shodit a lidi za nos vodit.

Nikdy se nevzdáváš a nikdy neprohráváš,
Se svým životem si rád zahráváš,
Máš svobodné tělo a nezlomnou duši,
Slova 'miluji tě' často slýchají tvé uši.

Jsi andělský ďábel a ďáblův anděl,
Který do pekla svržen být měl,
Ale i samotná smrt se ho zalekla,
O odpuštění prosila, když na kolena klekla.

Jsi člověk tak neskutečně zvláštní,
Každou noc vyžíváš se ve vášni,
Jsi člověk, který získal mou lásku,
A já kvůli němu mám přes oči pásku…" dočetl a pak se opět zadíval na mě. "Myslím, že už vím, proč jsi mě chtěla vidět…" zamumlal hlasem, při kterém mi naskočila husí kůže…

Úplňkové přání- 40

1. února 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

40
Špatné načasování

"Ty skutečně odcházíš už… zítra?" vypadalo to, že se zase rozbrečí.
Seděli jsme vedle sebe na posteli v našem pokoji a čelili odporné atmosféře na zhroucení.
"Už krátce po půlnoci…" sklopil jsem pohled k zemi.
"Takže… tenhle večer je poslední chvíle, kdy tě vidím…? Tohle je… naposledy…?" po tváři mu skanula osamocená slza.
"Ano…" měl jsem co dělat, abych se také nerozbrečel. "Hrozně mě to mrzí, já-"
"Neomlouvej se," přerušil mě Riki a se smutným úsměvem mi pohlédl do tváře. "Chápu to, neboj…" hleděl na mě s takovou důvěrou a něhou, že jsem se neudržel a propadl jsem pláči, nemohl jsem to ovlivnit. Uprostřed srdce jsem cítil obrovskou trhlinu.
"Itane…" hlesl Riki překvapeně, a pak mě objal a přitáhl si mě pevně k sobě. Položil jsem mu hlavu do klína a nechal jsem slzy, ať mi stékají po tvářích a vsakují se do jeho kalhot. "Itane…" zopakoval moje jméno a já se zachvěl.
Začal mě hladit po zádech. Jeho dotyky byly něžné. Jemné. Konejšivé…
"Uklidni se…" zašeptal mi do ucha a já vzhlédl a zadíval se mu do tváře… do té roztomilé tváře… do tváře anděla… "a polib mě…" špitl, natáhl se blíž a přitiskl své rty na ty moje.
Zezačátku jsem se zarazil, byl jsem docela překvapený, ale pak jsem mu začal polibek oplácet a převzal jsem veškerou iniciativu. Jeho dotyky mě rozechvívaly a jeho láska mě mučila…
"Miluji tě," zašeptal jsem mu po ukončení polibku.
Podíval se mi upřeně do očí. "A já tebe…"
Pak jsem si ho k sobě přitiskl a zavřel jsem oči. Jen tak jsem seděl na místě, svíral ho v náručí a kolébal se ze strany na stranu. Mlčel jsem a jediné, na co jsem se soustředil, bylo teplo jeho těla a bolestná láska, mrazící mě až v konečcích prstů. Nevnímal jsem strach, ani plynutí času, všechno kolem mi bylo jedno, celý můj vesmír se točil jen a jen kolem něj…

"Proč to musí končit všechno zrovna takhle…?" špitl jsem tiše a stočil svůj pohled z hodin, ukazujících, že za čtvrt hodiny bude půlnoc, na jeho poklidnou, spící tvář. Lehce, smutně jsem se pousmál, přistoupil jsem k posteli, přikryl jsem ho a věnoval mu poslední, lehký polibek do vlasů. "Dobrou noc, andílku…a…sbohem…" na kraj postele neslyšně skanula slza. Ani jsem si neuvědomil, že už zase brečím.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se, nevěděl jsem, jak přesně se dostanu zpět do své dřívější podoby a tak jsem jen nervózně přecházel po pokoji a cítil jsem obrovský, stále se násobící tlak u srdce.
Nechtělo se mi odcházet, nechtělo se mi Rikiho opouštět, nechtělo se mi opouštět někoho tak úžasného…nechtělo se mi opouštět lásku…
Zaslechl jsem tupý úder a ztuhl jsem. Pak jsem se pomalu otočil za zvukem a zamračil jsem se. Zpod polštáře vypadl nějaký malý, hnědý blok v pevných deskách. Opatrně jsem ho zvedl ze země. Měl odrbané rohy a vypadal už dost staře.
Pomalu, zmateně jsem ho otevřel na náhodné stránce a začetl jsem se.

'Stojíš tu po mém boku, hledíš vpřed a nevnímáš plameny, šlehající z mého těla. Ale…možná je to dobře, jsem rád, že netušíš, co ten oheň zapálilo. Ve skutečnosti se mi líbí ta bolest, kterou mi žár působí. Jsem rád, že nevnímáš slzy, řinoucí se z mých očí, jsem rád, že nevnímáš můj zmatek a mé nekorigované city. Sám nevím, co cítím, netuším, cos ve mně probudil, ale kdyby ses zeptal, možná bych ti řekl, že v tvé přítomnosti hořím. Jediné, čeho se bojím, je to, že jednou řekneš 'odcházím' a zanecháš mě samotného. Bojím se, že můj křik nebude dost hlasitý, aby dolehl až k tvým uším. Bojím se, že jednou zmizíš stejně náhle, jako ses objevil a s tebou odejde i část mě. Přál bych si mít možnost ti říct, že miluji způsob, kterým se směješ a kterým se mnou mluvíš. Někdy mám pocit, že už to nevydržím a moje srdce pukne, nejspíš by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát…ale přesto vím, že se to nestane… Už jsi někdy miloval někoho tak moc, že když jsi ho spatřil, tvé srdce přestalo být? Že jsi měl po jeho boku neustále pocit, že se zblázníš? Že tě ty pocity prostě zabijí? Že si v zátylku neustále cítil hřejivý pocit neurčitost? Že sis sliboval, že mu nikdy neuděláš nic, co by mu ublížilo a kdyby ano, vyčítal by sis to až do konce života? Už ses někdy musel koukat, jak se ten někdo směje na jiné? Jak je objímá a líbá? Jak je zahrnuje tím vším, co by mělo patřit jen a jen tobě…? Silně o tom pochybuji, nepřál bych ti, abys tu bolest zakusil, ale byl bych hrozně rád, kdybys pochopil, cos ve mně vyvolal. Aby sis to uvědomil a nezneužil toho. Abys pochopil, že… tě miluji…'

"R-Riki…" zašeptal jsem s očima plnýma slz. Ruce, v nichž jsem svíral ten blok, se mi chvěly. Miloval jsem ho a bál jsem se to říct… a on přitom cítil to samé ke mně. Utápěl se v bolest, brečel… a já si jeho citů nevšiml. Pošťuchoval jsem ho způsobem, jež mu ubližoval, tahal jsem si domů spousty kluků a před jeho očima jsem se jich dotýkal… byl jsem příšerný idiot… Otočil jsem se čelem k posteli a přistoupil jsem k ní. Natáhl jsem ruku, abych se ho naposledy dotkl…
"Je načase jít…" přerušil mě hluboký hlas a celé okolí zčernalo...