Úplňkové přání- 38

8. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

38
Nereálná realita

Pomalu, vyčerpaně jsem si povzdechl a setřel jsem si z tváří horké slzy. Stále jsem nevěděl, co mám dělat, ale bylo mi jasné, že takhle svůj problém nevyřeším, musel jsem se sebrat a postavit se tomu čelem. Musel jsem zatnout zuby a čelit všem obviněním, která mě čekala, musel jsem přijmout všechny nadávky, které mi řekne i jiné odporné věci, jež mě z jeho úst skoro jistě neminou.
Zbýval už jen jeden den do doby, kdy budu muset odejít zpět do svého dřívějšího života. Neměl jsem odvahu se vrátit zpět za Rikim a Mikem po tom, co jsem Rikimu tak neuváženě odhalil své skutečné pocity, a tak jsem si pronajal hotelový pokoj, kde jsem strávil dost času o samotě se svými myšlenkami a pocity, jež jsem si snažil utřídit. Sice jsem pořád neměl tak úplně jasno, ale už jsem se necítil tak bezradně. Rozhodl jsem se čelit problémům a přestat se skrývat. Bylo vůči Rikimu nefér, že jsem se v tak prekérní situaci vypařil, aniž bych mu dal možnost mě odmítnout a pěkně od plic mě seřvat. A to jsem chtěl změnit. Rozhodl jsem se, že si vyslechnu veškeré jeho urážky a snesu všechno jeho zhnusení, vztek, pohrdání... alespoň si pak budu moct říct, že jsem navždy neutekl jako nějaký srab... a taky budu mít možnost říct mu 'sbohem'.
Zhluboka jsem se nadechl a rychlou chůzí jsem vykročil směrem k našemu starému společnému bydlišti. Ani jsem nevěděl, jestli tam vůbec ještě bude, nezbývalo mi nic jiného, než doufat a modlit se.
Netušil jsem, co přesně mu řeknu... rozhodně jsem se mu chtěl omluvit za své nepřípustné pocity i nečekané doznaní a chtěl jsem ho požádat o odpuštění... ale co bude dál, to jsem si netroufal odhadovat.
Čím víc jsem se blížil k tomu pitomému baráku, tím větší jsem měl strach a tím větší byla moje touha se otočit a zmizet. Měl jsem chuť se na tohle celé vybodnout a vzít do zaječích. Ale to jsem nesměl. Zatnul jsem zuby a i přes bolest ve svém srdci a bázeň jsem šel dál. V hlavě se mi honilo neskutečně moc myšlenek, jež jsem nedokázal s určitostí roztřídit do jednotlivých kategorií. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že mi připadalo, že se z toho zcvoknu. Utrpení, výčitky, strach, bolest, zmatek… a láska…
Po době, jež mohla být okamžikem stejně jako věčností, jsem stanul před tmavou budovou. Připadalo mi, že se mi asi brzo podlomí kolena. Zhluboka jsem se nadechl a v duchu se pokusil dodat sám sobě alespoň trochu odvahy.
Vešel jsem dovnitř a vydal se po schodišti vzhůru. Každý krok mi připadal neskutečně těžký a přesto jednoduchý. Každé postoupení vzhůru bylo rychlé a přesto neskutečně pomalé.
A pak jsem stanul před dveřmi.
Hleděl jsem na tmavé dřevo a v hlavě mi kroužila spousta zmatených myšlenek. Co když už tam nebude? Co když mě začne skutečně úplně nesnášet? Co když se pokusí přede mnou téct? Co když se před ním složím? Takové a podobné otázky se mi honily několik minut hlavou, než je přebila jediná, nejsilnější myšlenka: Běž dovnitř! Přišlo to odněkud z mého nitra a já tomu nemohl vzdorovat. Natáhl jsem ruku, vzal jsem za kliku a než jsem si stačil uvědomit, co udělám, už jsem stál ve dveřích bytu.
Pohled mi okamžitě padl na postel, na které seděla schoulená drobná postavička, jež na mě při mém příchodu upřela šokový pohled. Napjal jsem se, jeho pohled byl mnohem hlubší, než obvykle, jeho oči byly jasné a vědoucné, jako by o mně věděly všechno. A byly zároveň hrozně smutné, sklíčené a nešťastné. Byly to oči člověka v koncích. Oči člověka, kterého jsem tak bezmezně miloval a oči člověka, který tu teď přede mnou seděl i přes všechno, co jsem mu řekl a čím jsem mu ublížil.
"Riki, já… omlouvám se!" spustil jsem okamžitě, jazyk se mi rozvázal a mé srdce promluvilo. "Hrozně mě mrzí, co jsem ti udělal!" sklonil jsem hlavu a pevně zavřel oči, nechtěl jsem dál vidět ten jeho výraz, jež mě ubíjel. "Mrzí mě, že jsem ti řekl, co k tobě cítím! Mrzí mě, že jsem se do tebe zamiloval. Já, já… já se vážně omlouvám! Víš, já-" dál jsem se nedostal, byl jsem přerušen něčím, co bych nikdy nečekal, něčím, co mi dokonale vyrazilo dech a co mi vzalo veškerý vítr z plachet
Objal mě.
Naprosto nečekaně ke mně přeběhl a vrhl se mi do náručí. Obtočil mi ruce kolem krku a nohy kolem trupu, zabořil mi tvář do prsou a rozbrečel se. Pevně se ke mně přitiskl, jako by mě nechtěl už nikdy pustit a jeho vzlyky jako by nebraly konce.
"R-Riki…?" nechápal jsem, co se to děje, myslel jsem si, že budu čelit mnoha obviněním, že budu vystaven jeho zlobě, jeho nenávisti… a místo toho se stalo tohle.
Několik minut na mně jen tak vysel a brečel, pak jeho pláč ale postupně utichl a on zvedl tvář z mé hrudi a zadíval se mi z velké blízkosti do tváře. Srdce mi bušilo jako šílené. Měl jsem takovou chuť ho políbit… tak moc jsem po tom toužil...
"Itane…" zašeptal a upřel na mě překrásné, velké, jasně modré oči plné citu. Měl jsem srdce až v krku. "Ty zabedněnče jeden…" zašeptal tiše, "proč jsi odcházel? Myslel jsem, že už se nevrátíš…"
"Nechtěl jsem tě zranit," zašeptal jsem stejně tiše, "Promiň mi to, mrzí mě, že jsem se do tebe zamiloval, mrzí mě i to, že musím odejít… promiň…"
"Ty jsi vážně tupec," smutně se usmál a já se nechápavě zamračil. "Stále ti to nedochází, že?" špitl jsem tišeji a jeho tvář se ještě trochu přiblížila. "Vždyť já tě taky miluju…" hlesl a bez varování mě políbil…




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama