Úplňkové přání- 37

6. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

37
Promiň, ale… miluji tě…

Ztuhl, zorničky se mu rozšířily a on na mě zůstal bez pohnutí hledět. "Cože…?" zašeptal rozechvěle.
Co jsem to udělal?! Pustil jsem ho a šokovaně jsem o krok couvl, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě řekl. Tak dlouho jsem sám sebe přesvědčoval, že to není pravda, tak dlouho jsem to v sobě potlačoval… a teď tohle.
"Itane…?" udělal opatrný, pomalý krok mým směrem a já od něj ještě víc couvl.
Opravdu jsem to nedokázal tak rychle pobrat, sám sobě jsem už pěkných pár dní tvrdil, že ho mám rád jen jako svého 'brášku'...a teď....
"Itane...?" hlesl znovu a já mu na kratičký okamžik pohlédl do tváře. Čekal jsem, že v ní uvidím zhnusení, opovržení nebo vztek, ale v jeho výrazu po něčem takovém nebylo ani stopy, místo toho se tvářil zaskočeně, rozpolceně a bezradně, což mě ranilo ještě mnohem víc, než kdyby mě začal nesnášet. Snažil se mě pochopit, snažil se vstřebat to, co jsem mu řekl a neodsuzoval mě. Usiloval o to, přijmout to a neublížit mi, což znamenalo, že mu na mně záleží a to vědomí mi ubližovalo ještě víc, jelikož mé podvědomí řvalo, že mám ještě nějakou 'naději' a pobízelo mě k činům, o nichž jsem věděl, že bych jich později litoval.
Toužil jsem po tom, se k němu naklonit a pevně ho sevřít v náručí, toužil jsem po tom si před ním kleknout a vyznat se mu ze svých pocitů, toužil jsem po tom, se vším se mu svěřit a vše o něm zjistit, toužil jsem po tom, se ho dotknout, pohladit ho po tváři, rukou mu pročísnout vlasy, a pak si přitáhnout jeho obličej k sobě a jemně ho políbit tak, aby mu bylo až nadosmrti jasné, jak moc ho miluju...a to mě hrozně vyděsilo.
"Itane...?" zašeptal do třetice a já se poddal svému strachu, otočil jsem se a rozeběhl jsem se do noční tmy, která nás ze všech stran obklopovala. Chtěl jsem co nejrychleji pryč, pryč od svých neakceptovatelných emocí, pryč od svého neuváženého vyznání a hlavně pryč od něj-od osoby, která se stala mou první skutečnou láskou.
"Itane!" ozval se za mnou jeho bolestný hlas a já pevně zavřel oči a ještě přidal.
Utíkat je skutečně to jediné, co umím pořádně...

Nevím, jak dlouho nebo daleko jsem běžel, téměř jsem nevnímal okolí, bylo mi hrozně… netoužil jsem po ničem jiném, než vrátit čas zpátky a smazat své neuvážené vyznání. Nebylo to hrozné jen v tom, že teď věděl, co k němu cítím, ale také v tom, že já jsem si poprvé uvědomil, že mé city skutečně nejsou jen pouhý přelud, který se dá potlačit, ale jsou zatraceně opravdové.
Miloval jsem ho.
Poprvé v životě jsem byl k někomu připoután pouty silnými jako by byly z oceli. Poprvé jsem si skutečně uvědomil tíhu a bolest, kterou tenhle podlý cit přinášel a poprvé jsem vážně litoval všech, kterým jsem v okamžiku zlomil srdce s tím, že jsou to stejně jen hloupé pocity… ano, možná jsou hloupé, ale zároveň neskutečně silné a dech beroucí. Láska… slovo, jež se mi dříve zdálo tak hloupé a naivní, slovo, jež jsem vždy přehlížel a vyhýbal se mu… a také slovo, jehož význam jsem až teď skutečně pochopil. Milovat…a nebýt milován… do téhle situace jsem uvrhl tolik lidí, s kterými jsem si jen pohrával… a teď jsem v ní skončil sám a uvědomil jsem si, jak hrozná a beznadějná situace to je.
Bylo mi jasné, že Riki nemůže mé pocity přijmout, natož opětovat, přece jenom… on byl čistě heterosexuální a vztah s klukem ho vždy znechucoval… a teď se mu zrovna kluk musel vyznat ze svých pocitů.
Začínal jsem sám sebe nenávidět, nenáviděl jsem se za to, že jsem sám sobě, ač už vědomě, nebo podvědomě, povolil okovy a propustil jsem do svého srdce lásku. Nenáviděl jsem se za to, že jsem tuhle lásku nedokázal potlačit. Nenáviděl jsem se za to, že jsem mu svými hloupými emocemi zkomplikoval život a uvrtal ho do nepříjemné situace. Nenáviděl jsem se za to, že jsem vůbec svému srdci dovolil něco tak naivního a hloupého… A nenáviděl jsem se za to, že jsem se stal tím, kým jsem se stal… zamilovaným…
'Pomoc!' Chtělo se mi křičet, ale věděl jsem, že to mě nezachrání… nic mě nemohlo zachránit… byl jsem v tom sám. Sám na ten odporný nápor lásky, sám na trápení, zmatek a bezradnost… sám na lásku.
Až teď jsem si uvědomoval, že tu jisté náznaky byly: cítil jsem hněv, když se na něj lepil někdo jiný, nesnesitelně mě bolelo, když se trápil a byl jsem tak šťastný, když se smál… Bylo to tak očividné a já si toho stejně nevšiml… byl jsem jako slepý, ne, ne slepý, spíš zaslepený…zaslepený jím. Sám jsem nechápal, proč jsem se musel zamilovat zrovna do něj… do osoby, jíž jsem musel už tak brzo opustit… do osoby, která nemohla nikdy moje city opětovat… do osoby, která byla tak úžasná a zároveň nedosažitelná…
Neskutečně jsem se bál, připadal jsem si jako zvíře zahnané do kouta, vyděšené, bezradné, trpící…
Nechtěl jsem se do něj zamilovat a už vůbec jsem mu to nechtěl říct a udělat ho nešťastným… byla to všechno jen a jen moje vina. Jen moje neakceptovatelné stupidní emoce, jen moje blbost, jen můj osobní hřích…
"Proč…?" zastavil jsem se a vyčerpaně jsem klesl na kolena, celé tělo se mi chvělo a já nevěděl, jestli je to vyčerpáním, nebo pocity, které se ve mně svíjely jako klubko hadů. "Proč ho musím milovat…? Proč zrovna teď…? Proč zrovna jeho…? Je tohle pomsta?! Je to trest za mé hloupé chování?!" šeptal jsem frustrovaně a po tvářích se mi koulely horké slzy. Byl jsem naprosto v háji, zrazený světem i sám sebou. Na kolenou, modlící se, prosící…prosící o něco, co jsem nemohl mít, o něco, co mi nemělo nikdy patřit…
Chtěl jsem se ho dotknout, chtěl jsem ho najít, pevně ho obejmout a říct mu, že udělám, cokoliv si jen bude přát. Toužil jsem plnit vše, co mi nakáže, smát se, když chce, abych se smál a truchlit s ním, když to bude potřeba… toužil jsem být jeho oporou, jeho pevným bodem, hromosvodem, který mu pomůže a osobou, které bude věřit a kterou bude milovat… ale to bylo nesplnitelné přání. On mě nemilovat a po tomhle už mě jistojistě nechtěl ani jako známého. Nepochyboval jsem o tom, že až mu to pořádně dojde, začne mě nenávidět a bude mnou pohrdat… i já se nenáviděl, i já sebou pohrdal, tak proč by on dělal něco jiného?
"Promiň…" zašeptal jsem znovu a mé tělo se začalo plně poddávat vzlykům. Před očima mi vyvstala jeho šokovaná tvář a jeho nevěřícný výraz plný nevyřčené křivdy. "Promiň, ale opravdu tě miluji…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. října 2016 v 16:31 | Reagovat

Doufám že neutekl moc daleko a že jej najde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama