Úplňkové přání- 36

4. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

36
Tři slova…

"C-cože…?" vypadal, že to nějak nemůže pobrat.
"Já už se nevrátím," zopakoval jsem smutně, jeho bolest pronikala i do mě, vsakovala se do mě jako voda do země a naplňovala mě.
"Proč…?" nechápal. Stál zaraženě naproti mně a oči se mu začínaly lesknout.
"Nesmím," hlesl jsem, hrdlo se mi sevřelo, "já prostě nesmím… dostal jsem měsíc na to, abych mohl okusit svobodu… ale už brzo se budu muset vrátit. Nesmím dál žít tímhle životem…"
Ramena se mu napjala a on sklonil hlavu k zemi. "Co jsem ti udělal…?"
"Ty jsi mi neudělal nic, už jsem ti říkal, že-"
"Tak proč?!" rozkřikl se nečekaně, popadl mě za límec, oči mu planuly. "Proč mě opouštíš?! Proč mě necháváš samotného?! Proč mi to děláš?! Jaký slib může být takový, že ti zakazuje dál se se mnou stýkat?! Proč mi tohle sakra děláš?! Když jsem se konečně začal stavět na vlastní nohy a začal jsem věřit ve světlo a spravedlnost tohohle světa, zase mě srážíš na kolena! Copak nevíš, čím vším jsem si prošel?! Copak nechápeš, že tě potřebuju?! Ty jeden paličatý, omezený tupče, já tě potřebuju! Potřebuju tě, slyšíš?!" po tvářích se mu začaly koulet slzy a jeho hysterický hlas byl čím dál beznadějnější a zlomenější. "Co jsem udělal špatně?! Řekni! Proč pro tebe nejsem důležitý?! Copak ti na mně vůbec nezáleží?! Je ti jedno, jak se cítím?!" celé jeho vystupování vyzařovalo bolest a utrpení. "Chceš se mě jen zbavit?! Jsem pro tebe přítěží?! Komplikuju ti život?! Nebo se prostě jen nechceš obtěžovat navštěvováním někoho, kdo pro tebe neznamená zhola nic?! Proč?! Proč? Proč…?" ramena mu poklesla a on naprosto propadl pláči.
Bez pohnutí jsem stál na místě, naprosto zkoprnělý a neschopný pohybu ani slova. "Riki…" dostal jsem ze sebe, když jsem se trochu probral. "Ne…" pevně jsem objal jeho vzlykající tělo, ještě pevněji jsem si ho přitáhl do náručí a zavřel jsem oči. "Takhle to není…"
"Tak…proč…?" chtěl vědět.
Připadalo mi, že se asi taky brzy rozbrečím, uvnitř mě vzklíčilo zoufalství a beznaděj. Nevěděl jsem, jak mu to mám objasnit. "Riki… kolem mě je spousta tajemství a nesrovnalostí. Nejsem někým, koho bys ve svém životě potřeboval. Nejsem někým, kdo by si zasloužil být ti po boku. Sám jsi říkal, že jsem jako hurikán, jako tornádo, jako bouře… jsem nepředvídatelný a často nejdřív jednám a až pak přemýšlím…"
"Ale v oku bouře je vždy klid…" hlesl a pevně mě stiskl. "Proč jsi neustále tak tajemný…? V jednu chvíli mi připadá, že tě už začínám chápat a hned vzápětí přijde něco, co mi dá jasně najevo, že o tobě nevím zhola nic. V jednu chvíli si připadám jako tvůj přítel a následující moment se cítím jako přítěž, co tě táhne ke dnu. Proč mě k sobě nemůžeš pustit…? Proč mi nemůžeš věřit…? To, že si nezasloužíš být po mém boku je to nejuhozenější, co jsem kdy slyšel… Tebe má každý rád, dokážeš se dostat do srdce každého. Jsi silný, bojovný a přesto citlivý a soucitný. Dokážeš rozlišit, kdy je dobrá situace se usmívat a kdy bys měl s někým truchlit. Jsi divoký, jemný, citlivý, krásný… a já jsem jen obyčejná, vyplašená kořist moderního světa…"
"Ty nejsi jen kořist," odporoval jsem, "možná nemáš takovou fyzickou sílu, ale několikrát jsem měl možnost okusit sílu tvé mysli…bylo to děsivé…"
"Itane…" vzhlédl a pevně se mi zadíval do tváře. "Pusť mě k sobě," požádal mě vážným hlasem. "Nech mě nahlédnout do tvého nitra, nech mě poznat, jaký ve skutečnosti jsi…"
Škubl jsem sebou. "To nemůžu…"
"Ale proč?!" dožadoval se vysvětlení.
"Nechci, abys věděl, jak se cítím a co se mi honí hlavou…"
"Proč?!"
"Nechci tě ranit," zašeptal jsem vysíleně, chtělo se mi se otočit a utéct do tmy a zároveň ho ještě pevněji obejmout a naslibovat mu možné i nemožné… ale nemohl jsem udělat ani jedno. Nemohl jsem utéct. Tentokrát ne.
"Proč bys mě měl ranit?" nechápal.
"Moje pocity by ti mohly ublížit," řekl jsem prostě a modlil jsem se, aby nechtěl podrobnější vysvětlení.
"To mě skutečně nenávidíš…?"
"Tak to není!"
"Cítíš ke mně snad odpor?" nedocházelo mu to.
"Ne!"
"Jsem pro tebe jen obtíží? Jsem tím, co ti komplikuje život?" ublíženě na mě hleděl.
"V žádném případě!"
"Chceš se mě zbavit? Překážím ti v rozletu?"
"Ne!"
"Chceš být o samotě? Vadí ti moje přítomnost?"
"Ne!"
"Štvu tě něčím? Jsou ti protivné moje otázky?"
"Ne!"
"Nic pro tebe neznamenám?"
"Znamenáš!" začínaly mi povolovat nervy, to, jak se opakovaně obviňoval z mylných teorií, mi neskutečně vadilo.
"Nemáš mě prostě jenom rád…?"
"Riki!" už jsem to nevydržel, popadl jsem ho za ramena, sklonil jsem se a zadíval jsem se mu z velké blízkosti přímo do očí. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám, neuváženě jsem vyřkl ty tři jednoduchá slova, která navždy vše změnila. "Já tě miluju!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aileen Aileen | Web | 5. ledna 2015 v 17:54 | Reagovat

Óóó bože! :-D Skoro ničomu nechápem ale to mi je teraz jedno! Musím si to naozaj prečítať od začiatku aby som pochopila :D Už aby bol ďalší diel :)

2 Karin Karin | 16. října 2016 v 13:26 | Reagovat

Tak to je paráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama