Úplňkové přání- 35

2. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

35
Nikdy víc

"Vážně mi to připadalo jako skvělý nápad na ztvárnění divadelní hry," smál se od ucha k uchu Mik.
"Myslíš?" usmíval se i Riki.
"No jistě!" přisvědčil náš host. "Mohlo by se to jmenovat třeba 'Romeo a Julie trochu jinak'," zatvářil se dramaticky a můj spolubydlící vyprskl smíchy.
"Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad," zhodnotil vznesený návrh.
"Proč?" zklamání ve školákově obličeji bylo nepřehlédnutelné.
"Třeba proto, že o žádné představení s homosexuální tématikou nestojím," objasnil mu modroočko.
"Ale to tak," jal se ho přesvědčovat můj staronový známý, "vždyť by to byla legrace!" snažil se ho přesvědčit.
"Ale já nejsem gay!"
"Ani bisexuál...?"
"Ne!"
"Jak to můžeš tak jistě říct?"
"Protože to vím!"
"Podle nové studie, provedené na několika biologických fakultách, jsme všichni bisexuálové..."
"To není pravda!"
"Já si myslím, že je!"
"Ne, není!"
"Ale je!"
"Není!"
"Je!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
"Jo!"
Sice bylo dost zajímavé a nadmíru zábavné být svědkem téhle jejich 'konverzace', ale zároveň to byla dobrá příležitost k tomu, se vypařit a já jí také využil a nepozorovaně jsem proklouznul ven. Mají si toho určitě spoustu co říct... Poznamenal jsem sám k sobě a silným sarkasmem a pustil jsem se dolů ze schodů, a pak do nočních hlubin.
Obvykle jsem neměl v povaze se takhle vytrácet, alespoň ne ve své nové podobě, ale teď jsem si vážně nutně potřeboval utřídit myšlenky. Doba, kterou jsem směl strávit tímhle novým životem, se rychle krátila a já si uvědomoval drtivou sílu toho, že se budu muset už velmi brzy vrátit zpět do starých kolejí, jež se mi ani trochu nezamlouvaly.
Připadalo mi, jako bych v podobě Itana strávil několik let a přesto pouhý okamžik. Už jsem si na svou novou podobu zvykl, sžil jsem se se silou, mocí a novými možnostmi, které mi tohle tělo odkrylo a nabízelo. Našel jsem si tu dokonce i přátele a noční klub byl pro mě něco, co se zařadilo na můj, téměř každodenní, program. Zvykl jsem si na svou silnou dravost a průbojnou touhu, zvykl jsem si na svou krásu i svůj šarm, zvykl jsem si na tuhle svou novou identitu a ani trochu se mi nechtělo jí zahodit. Už jsem pomalu zapomněl na to, jaké to je být Inez a jaké starosti jsem pod jejím jménem vždy zažíval. Ano, sice pořád byla někde uvnitř mě, ale už to nebylo tak, jako dřív. Okusil jsem jiný život, život, jež se od toho jejího lišil do takové míry, že nad tím zůstávala hlava stát. Byl to život plný euforického opojení a svobody. Život, který jsem si vždy přál žít. Život, otevírající mi bránu k mému pravému já. Život, kterého se mi vůbec nechtělo se vzdávat.
Poznal jsem za svůj život mnoho pocitů, zakusil mnoho situací a nemůžu říct, že mezi nimi nebyly i dobré okamžiky… ale nejvíc štěstí a spokojenosti se mi dostalo v podobě Itana, nikoliv v mé pravé podobě.
Někdy se prostě stávají chyby a já nepochyboval o tom, že já se měl narodit jako Itan Atkins, ne jako Inez Jielová. Jako klukovi se mi žilo mnohem lépe, měl jsem větší sílu a mohl jsem se chovat tak, jak se mi zachtělo a nemusel jsem se přitom starat o protivné poznámky okolí o tom, co smím a co ne. Byl jsem prostě sám sebou.
Vlastní život jsem měl v mlze, vybavoval jsem si vše, co jsem zažil, to ano, ale nebylo to jako dřív, už jsem nebyl tím, kým jsem býval. Všechny vzpomínky byly zastřené a temné, byly to vzpomínky, které jsem chtěl vymazat z paměti a rozhodně jsem se do nich nechtěl vracet…ale tady nešlo o to, co jsem chtěl, ale o to, co jsem musel.
Zvedl jsem hlavu k měsíci, zářícímu nade mnou a mé oči smutně sledovaly jeho velikost. Už brzy bude tomuhle všemu konec… To uvědomění bylo děsivé.
Povzdechl jsem si. "Tohle je v pytli…" postěžoval jsem si šeptem.
"Co je v pytli?" ozvala se ze tmy tichá otázka.
Otočil jsem se po známém hlasu. "Neměl bys být takhle náhodou s Mikem?" posmutněle jsem se ušklíbl.
"Nedá se to s ním pořádně vydržet," postěžoval si Riki a vystoupil ze stínu na chodník, kde se postavil vedle mě, "neustále do mě ryje," posteskl si.
"Ryje?"
"Jo," přikývl, "řekl jsi mu, že jsi gay, že?" stočil pohled k mé tváři.
"Ano," přisvědčil jsem.
"Tak už vím, proč mě neustále pošťuchuje…"
"Pošťuchuje?" zopakoval jsem opět.
"Jo, ať prý s tebou začnu chodit a podobně…" s úšklebkem zavrtěl hlavou.
"Je takový provokatér."
"To je…"
Nastala dlouhá doba mlčení, během které jsme se dívali na oblohu, a každý z nás se zaobíral svými úvahami.
"Riki…?" ozval jsem se po několika minutách naprostého ticha.
"Copak?"
"Brzo budu muset odejít," ta slova mi šla přes jazyk jen velmi těžko.
Trhl sebou. "Jak to myslíš?"
"Za pár dní budu muset zpátky domů."
"Proč?" znovu se na mě podíval.
Ztěžka jsem polkl. "Prostě musím," odvětil jsem.
"Já…provedl jsem něco?"
Překvapeně jsem na něj pohlédl, a když jsem zjistil, jak úpěnlivě mě sleduje, sevřely se mi útroby, jeho pohled byl jako pohled ukřivděného štěněte, plný zmatení, rozpolcení, smutku a křivdy. "Ne, neprovedl jsi nic!" vyváděl jsem ho rychle z omylu. "Prostě…už nesmím dál utíkat před svým životem, dostal jsem měsíc na to, abych si žil tak, jak se mi zachce a teď je načase vrátit se zpět do svého života a postavit se problémům čelem…"
"A…kdy se vrátíš…?" špitl.
Zaťal jsem zuby a pohlédl jsem mu do prosebných, nevinných očí. Cítil jsem obrovskou, pomalu se násobící bolest. "Riki…" vyslovil jsem tiše jeho jméno, hlas se mi chvěl, "já už se nevrátím…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. října 2016 v 13:21 | Reagovat

Doufám že to nějak uděláš aby se mohl vrátit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama