MG - Kapitola 4

30. ledna 2015 v 11:23 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 4
Ignorace

Sledoval, jak se blížím a v jeho obličeji se nehnul ani jediný sval. Jeho tvář byla chladná a kamenná… jako tvář sochy. Došel jsem až k němu a zastavil se.
"Děje se něco?" lehce jsem se usmál, snažil jsem se být milý, i když jsem vůbec nevěděl, jaká bude jeho reakce.
Chvíli zůstával nehybně na místě, pak zavrtěl hlavou a pokusil se odejít, já ho však rychle dohnal.
"Ty se jmenuješ Ethan, co?" zkusil jsem z něj dostat alespoň slovo… marně. Jen nepřítomně kývl a dál hleděl před sebe.
"Co máš teď za hodinu? Nebo jdeš už domů?" znovu jsem se mile usmál, ale on ke mně jen střelil pohledem, který jasně říkal: 'Ztichni'. Já se však přesto nehodlal vzdát, chtěl jsem vědět, jaký má hlas.
"Z kolikátého jsi vůbec ročníku?"
Ignorace.
"Hele, vnímáš mě vůbec?"
Ignorace.
"Haló!"
Ze rtů mu splynulo tiché, nepřátelské zavrčení.
"Nemusíš být pořád tak chladný!" podotknul jsem nabručeně. "Pak se tě akorát všichni bojí, víš…?"
Ignorace.
"Miku!" ozval se za mnou napůl šokovaný, napůl překvapený Lukův hlas.
"Jo?" otočil jsem se.
"Jdeš?!" houknul.
"Jasně…hned, jen-" zarazil jsem se, když jsem si všiml, že Ethan zmizel. Zmateně jsem se rozhlédl, ale skutečně jsem ho nikde neviděl… byl fuč.
"Ty jsi vážně idiot, víš to?!" obořilo se na mě Alexovo dvojče.
"Proč?"
"Vždyť je hrozně děsivý! Ani bych se nedivil tomu, kdyby ti ublížil!"
"Ale prosím tě…" mávnul jsem přezíravě rukou.
"Myslím to vážně…" zabručel a se mnou v závěsu vešel do třídy.
"Vždyť já vím… žádné strachy, budu v pohodě…" snažil jsem se ho uklidnit.
"Jenom aby…" zamumlal.
"Miku!" po Alexově tváři se rozlil úlevný úsměv. Seděl v předposlední lavici a já si k němu přisedl. Luky si sedl za nás k Teovi.
"Hrozně jsi mě vyděsil!" zafňukal Alex a upřel na mě velké modré oči, ve kterých měl křivdu.
"Vyděsil?" zopakoval jsem tázavě.
"Jo!" přisvědčil. "Bál jsem se, že ti něco udělá! Je děsivý! Co kdyby mi tě sebral…?" popotáhl.
"Ale no tak!" zasmál jsem se a pocuchal mu vlasy. "Nikdo ti tatínka nevezme, neboj se…"
"Tatínka?" zpozorněl.
"Jistě, synáčku…" nemohl jsem jinak, než se smát.
"Jéé… tatí!" zakvílel a odvázal se dokonce natolik, že mi padl kolem krku. Objetí jsem mu oplatil. Byl vážně jako malé dítě…
To, že na nás téměř všichni zírají jako na magory, nám bylo úplně fuk.
"Dobře, dobře, hlavně už se uklidni, jo?" zasmál jsem se.
"Jasně…promiň…" rychle se zase odtáhl.
"Za co se omlouváš?" nechápal jsem.
"Za to… ehm… objetí… bylo to… divný…"
"Ale nebylo," znovu jsem mu rukou pročísl vlasy.
"D-dobře," váhavě se usmál a já mu úsměv oplatil.
Pak si vytáhl blok a se spokojeným úsměvem si začal cosi črtat. Věděl jsem, že rád maluje a že na to potřebuje klid, a tak jsem ho nerušil a až do příchodu vyučujícího jsem se věnoval vlastním úvahám.
Už jsem vážně nevěděl, jak Ethanovi rozvázat jazyk a přinutit ho, aby mluvil. Byl to pořádný ignorant…ale o to víc mě zajímal. Každým okamžikem jsem o něm chtěl vědět víc a víc. Byl hrozně tajemný a působil nebezpečné, jako hurikán… ale vždy se najde někdo, kdo se chce dostat do středu tornáda, ne…?
Najednou mě z ničeho nic zamrazilo v zátylku. Lehce jsem se zachmuřil, a pak jsem otočil hlavu. Ztuhnul jsem. Předmět mých úvah stál ve dveřích a sledoval mě zadumaným pohledem. Jeho oči se leskly, odrážely světlo a jeho panenky se plně soustředily na mou tvář. Z jeho pohledu mi naskočila husí kůže, ale přesto jsem se na něj také zadíval. Nehodlal jsem pohledem jen tak uhnout… to ani omylem!
Ještě chvíli stál na místě, načež se pomalu otočil a zmizel.
Tak fajn… tohle bylo fakt divný…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. října 2016 v 16:15 | Reagovat

Tak ten konec to jsem zvědavá co dál vymyslíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama