MG - Kapitola 2

17. ledna 2015 v 14:03 | Ann |  Malchik gay

Kapitola 2
Děsivé ticho

Vyšel jsem z učebny a vydal se chodbou vpravo. Tuhle hodinu jsem bohužel se svojí partou neměl společnou, a tak jsem byl sám. Pomalu jsem procházel školou, když jsem si náhle všiml, že skupinky studentů začínají řídnout a jsou mnohem mlčenlivější. Odlepil jsem pohled od země a během pár vteřin zhodnotil situaci. Prudce jsem se zastavil na místě a zůstal upřeně zírat na Ethana, který se opíral o skřínky na pravé straně chodby, v uších měl sluchátka a vypadalo to, že mu je celkem fuk, že se mu všichni ostatní velkým obloukem vyhýbají.
"Je nádherný…ale hrozně se ho bojím…" zaslechl jsem šeptat jednu prvačku z mé třídy. Myslím, že se jmenovala Carra, nebo tak nějak…
Měla naprostou pravdu. Vypadal opravdu jako z jiné planety. Byl krásný… až nadpozemsky krásný, ale vyzařoval něco, čeho se všichni ostatní báli.
Po pár minutách se neslyšně odlepil od skříněk a zamířil chodbou dál. Pozorně jsem sledoval každý jeho krok. Nevěděl jsem proč, ale mé oči doslova vysely na každičkém jeho pohybu. Zrovna když zatáčel, z batohu, jež měl na zádech, mu vypadl sešit a dopadl na zem. On si toho však očividně nevšiml. A nezdálo se, že by se někomu z přihlížejících chtělo ho na to upozornit. To se ho všichni bojí až tak moc?! Sebral jsem odvahu a lehkým klusem doběhl k sešitu, sebral ho ze země, dohnal Ethana a lehce mu poklepal na rameno.
Pomalu se na mě obrátil a jeho fascinující oči opět střelily k mé tváři. Stejně jako poprvé jsem přimrzl na místě.
Lehce povytáhl jedno obočí v němé otázce a já se rychle probral a napřáhl k němu ruku se sešitem. "M-myslím, ž…že ti to vypadlo!" dostal jsem ze sebe s námahou, pod nátlakem jeho silného pohledu jsem se cítil hrozně nervózně.
Natáhl ruku a převzal ode mě sešit, když ho bral do rukou, jeho koneček jeho prstu se lehce otřel o svrchní stranu mé dlaně a já ztuhl… byl ledový. Kývl na znamení vděčnosti, otočil se a bez jediného slova zamířil dál.
Stál jsem na místě a sledoval ho, dokud mi nezmizel z pohledu, až pak jsem si začala uvědomovat, že na mě všichni kolem obdivně i trochu poděšeně zírají.
"Ty máš opravdu odvahu…" poznamenala jedna holka z vyššího ročníku, která stála nejblíž. "Asi neznáš všechny zvěsti, které o něm kolují, že?"
Pokrčil jsem rameny. "Něco už jsem zaslechl…" poznamenal jsem, "ale já nikdy nesázím na to, co se povídá, ale na to, co si sám ověřím…" objasnil jsem jí s lehkým úsměvem. Snažil jsem se chovat v pohodě, i když jsem byl ještě stále rozhozený.
Už jsem nechtěl raději nic slyšet a svižnou chůzí zamířil na hodinu. Až po pár krocích jsem si uvědomil, že jdu stejnou cestou, jakou odešel Ethan. Třeba… Ještě jsem přidal. Opravdu je možné, že by byla taková náhoda a…? Ve dveřích do učebny jsem se zastavil a hrklo ve mně. Ano, je to možné! Potvrdil jsem sám sobě, když jsem si všiml, že sedí v zadní lavici. Nemůžu uvěřit tomu, že jdeme na stejnou přednášku! Překvapilo mě to i kvůli tomu, že on vypadal tak na osmnáct, možná devatenáct let a určitě byl z vyššího ročníku. Byl tam tedy dobrovolně. Když skončila starším žáků škola, mohli chodit na opakovací přednášky do nižších ročníků… ale nenapadlo by mě, že zrovna Ethan bude takhle pilný student…
Rozhlédl jsem se po místnosti. Nikoho jsem tam neznal…kromě něj. I když se nedá říct, že bych ho znal, ale stejně… Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Věděl jsem, že to, co chci udělat, by většina lidí tady považovala za šílenost, ale stejně... Vstoupil jsem dovnitř a dřív, než jsem si to stačil rozmyslet, jsem k němu došel a posadil se vedle něj. Pomalu ke mně stočil pohled.
"Ahoj," pozdravil jsem ho a usmál se, "já jsem Mike, těší mě!" snažil jsem se být milý, i když on mi to zcela očividně neměl v plánu oplácet. Hleděl na mě dost nevraživě. Kolem zorniček mu vířila zelená a mísila se s pomalu mizící šedou. Jeho oči tmavly. Byly hrozně blízko a upíraly se přímo na mě. Začínal jsem se docela potit. Nic neříkal, jen mě dál pozoroval. Hleděl jsem do těch zelených hlubin, v kterých jsem se začínal pomalu ztrácet. Připadalo mi, že asi padám, že mizím v té nikdy nekončící propasti… jako by se mě do sebe ty dva zářící, tmavnoucí kotouče snažily vtáhnout… pohltit mě… Nebyl jsem schopný uhnout pohledem, ani promluvit, byl jsem jako paralyzovaný.
Všechny hlasy v učebně definitivně utichly a já na sobě ucítil zraky všech přítomných. Ticho narušovalo jen občasně vystrašené špitnutí nebo obdivně zamumlání.
Ztěžka jsem polkl a využil veškerou svou sílu k tomu, abych si rozvázal jazyk. "Děje se něco…?" zeptal jsem se ho opatrně a zmateně se zamračil.
Pohrdavě se ode mě odvrátil a stále mlčel.
To je němý, nebo co?! Chová se jako pěkně arogantní blbec! Poznamenal jsem v duchu a můj stres začal povolovat, vždycky jsem nesnášel lidi, co si o sobě moc myslí… a on mezi ně rozhodně patřil!
Neměl jsem v plánu na něj znovu zkoušet promluvit, ale také jsem si nehodlal přesednout, přece jenom… nenechám ho, aby si myslel, že vyhrál! Začal jsem si raději prohlížet učebnu, ještě jsem tu nikdy nebyl.
Ze stropu na nás shlížely nyní vypnuté zářivky. Na stěnách byly počmárané, napůl strhané tapety, pod kterými šla vidět bílá omítka. Dávat sem tapety asi nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Po pravé straně byla velká okna, stejná, jako na chodbě. Podlaha byla z leštěného, i když už taky dost ošoupaného dřeva a katedra, čnící před námi, vypadala v porovnání se zbytkem třídy legračně. Bylo tu asi dvacet lavic, ale v mnoha z nich nikdo neseděl.
Zrovna když už jsem skoro skončil s prohlížením, do dveří vstoupila profesorka a bez prodlení se pustila do výkladu. Položil jsem si ruce na lavici, opřel si o ně hlavu, zavřel oči a plně se začal soustředit na její výklad. Měl jsem celkem dobrou paměť, a tak jsem spoléhal na to, že si takhle všechno zapamatuju.
Po chvilce jsem na sobě znovu ucítil sílící pohled, napnul jsem se a všechno mé soustředění bylo v trapu. Ale teď vážně… co je ten Ethan sakra zač?!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alfie ~ Alfie ~ | 6. dubna 2015 v 22:39 | Reagovat

Awww ... čím dál víc se mi to začíná zamlouvat =333

2 Ann Ann | E-mail | Web | 7. dubna 2015 v 0:38 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda =3

3 Karin Karin | 14. října 2016 v 16:05 | Reagovat

Není Ethan nakonec upír?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama