Leden 2015

Úplňkové přání- 39

31. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

39
Kéž bys tu byl…

Celé mi ti připadalo jen jako pouhý sen. To, jak se ke mně tiskl, to, jak mě objímal a hlavně to, jak mě opatrně, váhavě líbal. Jeho rty byly neskutečně jemné, sladké, poddajné…a tak hrozně opojné…
"C-cože…?" zašeptal jsem, když po chvilce oddálil svůj obličej od toho mého.
"Já vím, že je to divné, po všech těch momentech, kdy jsem opakoval, že nejsem na kluky, ale…já… prostě tě miluju! Snažil jsem se to nedávat najevo, ale to, jak sis domů tahal z klubu všelijaké kluky mě hrozně štvalo, nenáviděl jsem představu toho, jak je objímáš, jak je líbáš, jak se jich dotýkáš… A pak jsem si to uvědomil. Byl jsem tím zdrcený, bál jsem se, protože vím, že jsi nestálý a že nedokážeš brát žádný vztah vážně… a já nechtěl mít zlomené srdce… Jenže pak ses mi vyznal a já si ještě z větší intenzitou uvědomil, jaké city k tobě chovám… Itane…" opět mi pohlédl hluboko do očí a mě poprvé připadalo, že mu vidím opravdu až do nitra. "Skutečně mě miluješ?"
Do očí mi vhrkly slzy štěstí a já ho k sobě s přešťastným úsměvem přitiskl. "Víc, než vlastní život!" zhluboka jsem vdechl jeho opojnou vůni. Miloval jsem ho. Miloval jsem víc než cokoliv jiného. Byl mým světlem, mou radostí, mým štěstím, mou hvězdnou navždy zářící na jasné obloze…
Přešel jsem k posteli, posadil jsem ho na ni a klekl jsem si vedle ní. Zadíval jsem se mu do nevinné tváře a vzal jsem jeho ruku do dlaní. "Riki, nedokážu slovy vyjádřit, co pro mě znamenáš, myslím, že žádná slova by mi nedovolila to popsat, ale přece jen ti to chci alespoň přiblížit, proto tě chci požádat: Šel bys semnou teď do klubu, abych mohl své city vložit do písně? Chci, aby o nich vědělo co nejvíc lidí. Chci, aby je slyšeli, chci, aby moje vyznání nikdy nevymizelo z tohohle světa. Prosím… půjdeš se mnou?"
Zářivě se usmál. "Jak bych mohl něco takového odmítnout…?"

Byl to tak neuvěřitelně božský pocit, nikdy jsem netušil, jak nádherné může být něco tak prostého, jako jít ruku v ruce s osobou, jíž milujete a jež miluje vás. Ale teď jsem tenhle úžasný pocit konečně zakusil a nevycházel jsem z údivu z toho, jak opojné to je. Takový pocit štěstí jako teď, jsem nezakusil ještě nikdy. Nikdy jsem nemiloval… až teď. Láska je něco nevyčíslitelného, něco, co je nad naše chápání a přesto to do našich životů tak často zasahuje…
Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že mi jedna osoba nestačí. Riki byl víc než jedna osoba. Byl něčím, co jsem nedokázal vyjádřit slovy. Něčím, co pro mě mělo větší cenu než můj vlastní život.
Bylo to, jako bych se po dlouhé době, co jsem klesal ke dnu, vzlétl. Jako bych se vznášel nad problémy a bez komplikací letěl vpřed. Láska dává křídla, ano opravdu je to tak… Letěl jsem, vítr mi čechral vlasy a hladil mě po tvářích. Jeho šumění znělo jako hlas, šeptající, že to, co jsem udělal, bylo správné. Že je načase se zastavit a konečně pochopit, co je to skutečná, nefalšovaná láska. Že je načase přestat se jí vzpírat a přijmout, že existuje osoba, kterou mám nadevšechno rád. Osoba, pro kterou bych obětoval všechno. Osoba, pro kterou bych šel až na konec světa a překonal i své nejzazší hranice. Osoba, kvůli které bych celé dny v kuse běžel, dokud bych nepadl vyčerpáním a i v tu chvíli bych se plazil po zemi dál a dál… až do doby, než by mi mé tělo nedovolilo pokračovat.
V nitru jsem cítil příjemný, hřejivý pocit. Pocit lásky, která mě naplnila, rozzářila můj dosud zešedlý svět a dala mi ten nejúžasnější, nejkouzelnější důvod k žití. Dala mi výsadní právo užívat si života a milovat toho, na kom mi záleží ze všeho a ze všech nejvíc.
Vešli jsme do klubu. Všude kolem se vznášela stejná atmosféra jako obvykle, já jí však vnímal naprosto jinak. Dnes jsem se nevrhal na parket a netoužil jsem pouštět se do lovu, mnohem víc jsem chtěl dál držet Rikiho teplou, hřejivou dlaň a užívat si toho, že tu s ním můžu být.
Stočilo se k nám mnoho pátravých pohledů, většina mužů v téhle místnosti nechápavě zírala na naše spojené ruce, jako by tomu nemohla uvěřit. Měl jsem tady už svoji pověst. Pověst toho, který má každou noc nového, pověst toho, jež se nedokáže vázat a toho, jež vždy jen svede svou kořist, a pak ji zase odkopne jako bezcennou věc. Ale spojené ruce byly důkazem něčeho hlubšího. Byly důkazem skutečného vztahu.
Jakmile mě zbystřil uvaděč, stojící v rohu místnosti, zářivě se usmál a s vědoucným pohledem ke mně došel. "Už jsem se bál, že jste sem nadobro přestal chodit!" celý zářil.
"Kdepak," zasmál jsem se. I když bohužel brzy přestanu… Dodal jsem v duchu smutně.
"Potěšíte nás i dnes nějakou písní?" smál se od ucha k uchu.
"To bych rád," přikývl jsem. Tady v klubu už byli zvyklí, že kdykoliv se tu objevím, tak něco zazpívám… a právě to jsem dnes také chtěl.
"Skvěle, až skončí takhle píseň, počítám s vámi!" zasmál se a opět se vzdálil.
"Itane?" ozval se najednou Riki, jeho hlas byl hrozně nešťastný. "Ty vážně budeš muset odejít, že?" hlesl.
Mé srdce okamžitě zasáhla jasná, pronikavá bolest. "Ano…" přikývl jsem sklíčeně.
"To vážně nemůžeš zůstat…? Vždyť… mě miluješ, ne?" hleděl na mě tak ublíženě, až mi z toho pukalo srdce.
"Riki, tohle se nedá lehce vysvětlit," svěsil jsem hlavu, "věř mi, že si nepřeju nic jiného, než tu s tebou navždy zůstat, ale nejde to…já bych tu opravdu tak strašně rád byl, ale… nemůžu…" hlas se mi zlomil a já začal bojovat se slzami.
"Ale… proč…?"
"Riki, víš, můj pravý život je neskutečně daleko odsud, mohl bys jet celý den a přesto bys tam nedorazil. Můj domov je tak hrozně vzdálený… a já se tam prostě musím vrátit. Nemám na vybranou, prostě musím. Není to věc volby…" s nešťastným výrazem jsem ho jemně pohladil po tváři a opřel jsem si čelo o to jeho.
"Už se skutečně nikdy nevrátíš…?" už měl taky na krajíčku.
"Nesmím…"
"Tak a teď se vám opět předvede náš známý pravidelný host! Člověk, kterého většina z vás ctí jako boha! Itan Atkins!" vykřikl uvaděč mé jméno a okolí propuklo v jásot. Ještě jednou jsem Rikiho pohladil po tváři, lehce, jemně jsem ho políbil, a pak už jsem zamířil k mikrofonu.
"Zdravím vás," usmál jsem se. "Dnes tu pro vás mám trochu netradiční píseň. Píseň, věnovanou jedné úžasné osobě, kterou nadevše miluji," všiml jsem si, jak téměř všichni zatajili dech. "Riki," zadíval jsem se na svého milovaného modroočka a ostatní můj pohled sledovali. "Chci, abys věděl, že ať už se stane cokoliv, navždy budeš mít místo v mém srdci. Nikdy tě nemůže nikdo a nic nahradit. Jsi mé světlo, můj den, mé slunce a můj život… a já tě mám radši než sám sebe," ukončil jsem svůj proslov a všiml jsem si závistivých pohledů, jež byly k Rikimu sledované, co mě ale zaujalo mnohem víc, byl Rikiho trochu překvapený, ale neskutečně dojetý výraz. "Riki… tohle je pro tebe…" zašeptal jsem a nechal jsem pustit hudbu, jejíž název jsem před chvíli sdělil uvaděči.

The stars lean down to kiss you, - Hvězdy sestupují, aby tě políbily,
And I lie awake I miss you, - a já jsem vzhůru a chybíš mi.
Pour me a heavy dose of atmosphere. - Nalij mi pořádnou dávku atmosféry,
Cause I'll doze off safe and soundly, - protože pak si pořádně bezpečně zdřímnu,
But I'll miss your arms around me - ale bude mi chybět tvé objetí.
I'll send a postcard to you dear, - Pošlu ti pohled, zlato,
Cause I wish you were here. - protože si přeji, abys tu byl.

Můj hlas zněl jinak, než obvykle, byl mnohem procítěnější a bylo to jasně znát. Nebyla v něm ani stopa po dřívější dravosti, nebo chtíči. Byla tam jen ta bezmezná láska, jíž jsem cítil v každém nervu a každé části svého těla.

I watch the night turn light blue, - Pozoruji, jak se noc obrací ve světle modrou,
But it's not the same without you, - ale bez tebe to není ono,
Because it takes two to whisper quietly, - protože na tiché šeptání jsou potřeba dva.
The silence isn't so bad, - Ticho není tak špatné,
Till I look at my hands and feel sad, - dokud se nepodívám na své ruce a nezesmutním,
Cause the spaces between my fingers - protože ta místa mezi mými prsty
Are right where yours fit perfectly. - jsou tam, kam by se ty tvé perfektně hodily.

Naprosto jsem se té písni poddal, vyjadřoval jsem své emoce nejen písní, ale i tónem hlasu, držením těla a pohledy, kterými jsem Rikiho zahrnoval.

I'll find repose in new ways, - Najdu klid,
Though I haven't slept in two days, - i když jsem dva dny nespal,
Cause cold nostalgia chills me to the bone. - protože chladná nostalgie mě mrazí až na kost.
But drenched in Vanilla twilight, - Ale promočen ve vanilkovém soumraku
I'll sit on the front porch all night, - budu sedět celou noc na verandě.
Waist deep in thought because when I think of you. - Ponořím se do myšlenek. Když si na tebe vzpomenu,
I don't feel so alone. - necítím se tak sám.
I don't feel so alone. - Necítím se tak sám.
I don't feel so alone. - Necítím se tak sám.

Celá moje osobnost doslova křičela to, co jsem mu chtěl sdělit. To, co jsem chtěl ukázat nejen jemu, ale i celému světu. To, co jsem už v sobě nedokázal dál držet. A ani jsem nemusel.

As many times as I blink I'll think of you... tonight. - Budu na tebe myslet tolikrát, kolikrát mrknu... dnes v noci.
I'll think of you tonight. - Dnes v noci na tebe budu myslet.

When violet eyes get brighter, - Když se fialové oči rozjasní
And heavy wings grow lighter, - a těžká křídla se stanou lehčími,
I'll taste the sky and feel alive again. - ochutnám oblohu a budu se cítit znova živ.
And I'll forget the world that I knew, - Zapomenu na svět, který jsem znal,
But I swear I won't forget you, - ale přísahám, že na tebe nezapomenu.
Oh if my voice could reach back through the past, - Ach, kdyby můj hlas mohl dosáhnout až do minulosti,
I'd whisper in your ear, - zašeptal bych ti do ucha:
Oh darling I wish you were here - "Ach, zlato, kéž bys tu byl..."

Okolí začalo tleskat a já se jen usmál, podal jsem mikrofon zpět uvaděči a rozhodným krokem jsem došel k Rikimu. Tahle píseň měla být něco jako rozloučení. Rozloučení a ujištění, že na něj nikdy, ale opravdu nikdy nezapomenu.
"Itane…" zašeptal dojatě, když jsem k němu došel a opět mě objal.
Také jsem ho sevřel v náručí. "Tak pojď, půjdeme domů…"

*Song= Owl City - Vanilla Twilight (https://www.youtube.com/watch?v=zdc3RdXoFwA)

MG - Kapitola 5

30. ledna 2015 v 11:23 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 5
Kresba

Ten den jsem 'pana záhadného' potkal ještě několikrát. Vždy, když jsem kolem něj procházel, jsem se mu zadíval upřeně do očí a on mi pohled oplatil. Už jsem na něj nezkoušel znovu promluvit, čekal jsem, až přijde nějaká další společná hodina, při které do něj budu moct začít pořádně rýt.
Nikomu z mé party se moje jednání nezamlouvalo, báli se o mě. Já si to však nenechal vymluvit, dokázal jsem být pořádně tvrdohlavý když jsem chtěl. A teď jsem chtěl. Rozhodně jsem neměl v plánu nechat se odradit.
Po poslední hodině jsem zamířil rovnou k sobě domů. Kolem večera měl přijít Alex a já chtěl mít alespoň chvilku jen pro sebe.
"Pořád se tu nemůžu aklimatizovat…" zašeptal jsem smutně, když jsem zasunul klíč do zámku, otevřel vchodové dveře a vstoupil dovnitř.
Octl jsem se v malé předsíňce, na jejíž podlaze i stěnách byly modré dlaždičky. Jedině strop byl bílý. Naproti mně byl botník, do kterého jsem zastrčil své tenisky, nazul si hřejivé bačkory a vstoupil dál. Prošel jsem krátkou chodbičkou, po jejíchž stranách bylo několik dveří, já však zmizel až v těch posledních.
Vešel jsem do svého pokoje a hodil batoh na postel v levém rohu. Pak jsem se posadil ke stolu na opačné straně místnosti. Kolem mě bylo naprosté ticho…děsivé ticho. Měl jsem rád svůj klid, to ano, ale stačila mi tak půl hodina. Pak už jsem se začínal bát.
Pročísl jsem si rukou vlasy a s povzdechem si protřel oči. Natáhl jsem se k malé skřínce vedle stolu a z jejího šuplíku jsem vylovil blok, do kterého jsem si už dlouhé roky dělal všemožné poznámky, kreslil jsem do něj a podobně. Bylo v něm dobře poznat, jak jsem se postupně vyvíjel a dospíval. Někdy jsem v něm rád jen tak listoval a s úsměvem na rtech si ho prohlížel. Dnes jsem ho ale otevřel na čisté stránce, vzal do ruky tužku a začal si kreslit. Nikdy jsem nebyl nějaký extra dobrý malíř, ale když jsem chtěl, dokázal jsem si vycucat z prstu i něco obstojného.
Po chvilce jsem přestal, vyndal jsem si z kapsy mobil, napojil do něj sluchátka, která zůstala ráno ležet na stole a zapátral jsem v seznamu po nějaké dobré hudbě. Listoval jsem docela dlouho. Nakonec jsem se napíchl na wifi a hledal na youtube. Po chvilkovém zaváhání jsem si pustil Fantastic Baby od Big Bang a mobil jsem si položil do klína.
Hned se mi kreslilo mnohem snadněji. Má ruka s tužkou přejížděla po papíře jako bych ji ani neovládal já. S úsměvem jsem si zpíval a po dlouhé době jsem měl zase super náladu. Ani jsem moc nevnímal, co kreslím, víc jsem se soustředil na song. Protože mě víc než udivilo, když jsem si uvědomil, co jsem nakreslil. Odtáhl jsem ruku a několikrát zaraženě zamrkal. "To mi jako vážně hráblo…?" zašeptal jsem do ticha a uchechtl se. "Očividně ano…" usoudil jsem, když jsem si prohlížel dvě oči, které se na mě z papíru upíraly. Byly to oči, které jsem dnes viděl mnohokrát a které mě pořád nepřestávaly udivovat. "Ethane, asi mi vážně ležíš v žaludku…" zamumlal jsem s úšklebkem. Tyhle oči sice nebyly až tak hluboké ani nadpozemské jako oči originální, ale nádech tajemna v nich se mi podařilo docela vystihnout. Tu podmanivou, bezednou hlubinu, zející v prázdnotě. Tu propast, postupně se prohlubující a prohlubující…hlubinu, která vás do sebe vtahuje, sápe se po vás a unáší vás pryč…
Prudce jsem sebou škubl, když se ozvalo zazvonění a rychle jsem blok zaklapl. Písnička už před dlouhou dobou skončila. "Asi jsem se vážně zbláznil…" povzdechl jsem si, a pak už se šel plně věnovat Alexovi…

MG - Kapitola 4

30. ledna 2015 v 11:23 | Ann |  Malchik gay
Kapitola 4
Ignorace

Sledoval, jak se blížím a v jeho obličeji se nehnul ani jediný sval. Jeho tvář byla chladná a kamenná… jako tvář sochy. Došel jsem až k němu a zastavil se.
"Děje se něco?" lehce jsem se usmál, snažil jsem se být milý, i když jsem vůbec nevěděl, jaká bude jeho reakce.
Chvíli zůstával nehybně na místě, pak zavrtěl hlavou a pokusil se odejít, já ho však rychle dohnal.
"Ty se jmenuješ Ethan, co?" zkusil jsem z něj dostat alespoň slovo… marně. Jen nepřítomně kývl a dál hleděl před sebe.
"Co máš teď za hodinu? Nebo jdeš už domů?" znovu jsem se mile usmál, ale on ke mně jen střelil pohledem, který jasně říkal: 'Ztichni'. Já se však přesto nehodlal vzdát, chtěl jsem vědět, jaký má hlas.
"Z kolikátého jsi vůbec ročníku?"
Ignorace.
"Hele, vnímáš mě vůbec?"
Ignorace.
"Haló!"
Ze rtů mu splynulo tiché, nepřátelské zavrčení.
"Nemusíš být pořád tak chladný!" podotknul jsem nabručeně. "Pak se tě akorát všichni bojí, víš…?"
Ignorace.
"Miku!" ozval se za mnou napůl šokovaný, napůl překvapený Lukův hlas.
"Jo?" otočil jsem se.
"Jdeš?!" houknul.
"Jasně…hned, jen-" zarazil jsem se, když jsem si všiml, že Ethan zmizel. Zmateně jsem se rozhlédl, ale skutečně jsem ho nikde neviděl… byl fuč.
"Ty jsi vážně idiot, víš to?!" obořilo se na mě Alexovo dvojče.
"Proč?"
"Vždyť je hrozně děsivý! Ani bych se nedivil tomu, kdyby ti ublížil!"
"Ale prosím tě…" mávnul jsem přezíravě rukou.
"Myslím to vážně…" zabručel a se mnou v závěsu vešel do třídy.
"Vždyť já vím… žádné strachy, budu v pohodě…" snažil jsem se ho uklidnit.
"Jenom aby…" zamumlal.
"Miku!" po Alexově tváři se rozlil úlevný úsměv. Seděl v předposlední lavici a já si k němu přisedl. Luky si sedl za nás k Teovi.
"Hrozně jsi mě vyděsil!" zafňukal Alex a upřel na mě velké modré oči, ve kterých měl křivdu.
"Vyděsil?" zopakoval jsem tázavě.
"Jo!" přisvědčil. "Bál jsem se, že ti něco udělá! Je děsivý! Co kdyby mi tě sebral…?" popotáhl.
"Ale no tak!" zasmál jsem se a pocuchal mu vlasy. "Nikdo ti tatínka nevezme, neboj se…"
"Tatínka?" zpozorněl.
"Jistě, synáčku…" nemohl jsem jinak, než se smát.
"Jéé… tatí!" zakvílel a odvázal se dokonce natolik, že mi padl kolem krku. Objetí jsem mu oplatil. Byl vážně jako malé dítě…
To, že na nás téměř všichni zírají jako na magory, nám bylo úplně fuk.
"Dobře, dobře, hlavně už se uklidni, jo?" zasmál jsem se.
"Jasně…promiň…" rychle se zase odtáhl.
"Za co se omlouváš?" nechápal jsem.
"Za to… ehm… objetí… bylo to… divný…"
"Ale nebylo," znovu jsem mu rukou pročísl vlasy.
"D-dobře," váhavě se usmál a já mu úsměv oplatil.
Pak si vytáhl blok a se spokojeným úsměvem si začal cosi črtat. Věděl jsem, že rád maluje a že na to potřebuje klid, a tak jsem ho nerušil a až do příchodu vyučujícího jsem se věnoval vlastním úvahám.
Už jsem vážně nevěděl, jak Ethanovi rozvázat jazyk a přinutit ho, aby mluvil. Byl to pořádný ignorant…ale o to víc mě zajímal. Každým okamžikem jsem o něm chtěl vědět víc a víc. Byl hrozně tajemný a působil nebezpečné, jako hurikán… ale vždy se najde někdo, kdo se chce dostat do středu tornáda, ne…?
Najednou mě z ničeho nic zamrazilo v zátylku. Lehce jsem se zachmuřil, a pak jsem otočil hlavu. Ztuhnul jsem. Předmět mých úvah stál ve dveřích a sledoval mě zadumaným pohledem. Jeho oči se leskly, odrážely světlo a jeho panenky se plně soustředily na mou tvář. Z jeho pohledu mi naskočila husí kůže, ale přesto jsem se na něj také zadíval. Nehodlal jsem pohledem jen tak uhnout… to ani omylem!
Ještě chvíli stál na místě, načež se pomalu otočil a zmizel.
Tak fajn… tohle bylo fakt divný…

MG - Kapitola 3

17. ledna 2015 v 14:04 | Ann |  Malchik gay

Kapitola 3
Pan záhadný

Už jsem to nevydržel a taky k němu stočil pohled. Zíral na mě celou hodinu a já už jsem z toho byl vážně vydeptaný. Potil jsem se a hrdlo se mi svíralo. Připadám si jako ve svěrací kazajce. Kdyby nebyla přednáška, už bych se ho dávno zeptal, o co mu jde, ale takhle jsem mohl jen zařezaně sedět a modlit se, aby toho už konečně nechal.
Každá vteřina jako by trvala věčnost, jako by se proti mně spikl i čas. Zíral jsem na lavici před sebe, v ruce nervózně žmoulal lem svého trika a v duchu sám sebe povzbuzoval. Nesmíš to hned vzdát! Ano, je opravdu hodně odtažitý, ale musíš si k němu nějak najít cestičku! Zajímá tě, ne? Chceš o něm vědět víc. Takže musíš ve svém snažení vytrvat! Dodával jsem si odvahy. Sice mě víc než dost znervózňoval a choval se hrozně chladně, ale právě to byl důvod, proč mě hrozně zajímal… a já se vždy ochomýtal kolem věcí i osob, které mě zajímaly…
Konečně nastal konec přednášky.
Vstal jsem, sebral batoh a naoko klidně vyšel z učebny. Cítil jsem na sobě spoustu pohledů a slyšel jsem, jak si o mě spousta lidí šeptá.
"Ehm…prosím tě…" oslovila mě nějaká neznámá dívka.
"Copak?" zpozorněl jsem a zastavil.
"Ehm… ty… ty se bavíš s Ethanem?" zeptala se opatrně.
"Vlastně ne…" jednou rukou jsem si pročísnul vlasy, "nebo spíš on se nebaví se mnou…"
"A…ty se ho nebojíš?" koukala na mě dost vyjeveně.
"Proč bych se ho měl bát?" opáčil jsem klidně.
"No… je hrozně… strašidelný!" dostala ze sebe po pár vteřinách.
"Máš pravdu," přikývl jsem a pobaveně se usmál, "a to mě právě zajímá…" dodal jsem o něco tišeji.
"A-aha…" vykoktala.
Úsměv se mi ještě rozšířil. "Tak já půjdu… měj se!" mávnul jsem a zamířil na další hodinu.
Mé myšlenky se znovu stočí k záhadné osobě téhle školy… začíná mě to víc než jen zajímat… Musím se o něm dozvědět víc! Prostě musím!
"Tady jsi!" odchytl si mě Luky u nejbližšího rohu.
"Jé… čau!" usmál jsem se.
"Slyšel jsem, že sis sedl k tomu podivínovi…" poznamenal.
"Zdá se, že tady se novinky šíří rychle…" ušklíbl jsem se.
"Vážně by ses mu měl vyhýbat, vypadá to, že se ho bojí i učitelé… co když ti něco udělá, ty malý cestovateli?" vypadal dost ustaraně.
"Uklidni se, nemyslím si, že by mi byl schopný ublížit…" opravdu se mi zdálo, že se ho všichni bojí až trochu moc. Nepřipadal mi až tak nebezpečný…
"Ale jestli ti něco uděláš, nedaruju mu to!" oči se mu ďábelsky zaleskly.
"Dobře, siláku…" zazubil jsem, "bodyguarda jsem si vždycky přál…"
"A já jsem ten nejlepší pod sluncem!" taky se zasmál, pak zase zvážněl. "Ale doopravdy, nemyslím si, že je dobrý nápad držet se mu nablízku…"
"Nech toho, Luky… o mě se nemusíš starat. Díky, ale já to opravdu nepotřebuji…" mírnil jsem ho.
"No dobře…" povzdechl si, " jen se o tebe prostě bojím, to je všechno…"
"Žádné strachy," mrkl jsem na něj.
"Čau, lidi!" přerušil náš rozhovor Teo, který to do nás s Alexem v závěru málem napral.
"Co zase blbnete?" jen tak tak jsem stačil uskočit.
"Hledali jsme vás snad po celé škole!" vyhrkl Teo zadýchaně.
"To zase ne…" ozval se tiše Alex a hned zase sklopil oči k zemi.
"Ale jo!" stál si za svým blonďák.
"Mohli jste prostě počkat v učebně, stejně máme teď společnou hodinu," podotkl Luky.
"Ale to by nebyla taková švanda! Víte, jak úžasná je zábava, když se řítíte po škole jako magoři a všichni na vás zírají?!" Teo se očividně opravdu dobře bavil.
"Mě to jako švanda moc nepřišlo…" vložil se do toho výjimečně i Alex, "přišlo mi to spíš trapný…"
"Ty jsi trapný, ty-"
"O mém bráškovi nikdo nebude říkat, že je trapný!" zareagoval okamžitě Luky.
"A proč ne, vždyť je to pravda!" stál si za svým Teo.
"To teda není!"
"Ale je!"
Povzdechl jsem si a podíval se na stejně otráveného Alexe. Byl jsem si jistý, že mu hlavou běží to samé: 'Už jsou zase v sobě.'
Poslední dobou se tihle dva hádali téměř bez ustání… a to kvůli každé kravině.
Trhl jsem hlavou a dal tak Lukyho bráškovi znamení, že půjdeme na hodinu.
Hádající se dvojici jsme nechali daleko za sebou.
"Tak co, jaká byla přednáška?" navázal jsem konverzaci.
"Já ani nevím," přiznal Alex a plaše sklopil pohled k zemi, "Teo pořád mluvil a já se nemohl soustředit…"
"To je mu podobné," hořce jsem se pousmál.
"Docela jo…" špitl tiše.
Několik dalších vteřin naší chůze probíhalo v naprostém tichu. Alex byl vždycky hodně tichý a donutit ho mluvit bylo umění. I když jsem musel uznat, že se mnou mluvil nejvíc ze všech. Nejspíš to bylo proto, že jsme si dobře rozuměli a že jsem ho do ničeho netlačil, když to on sám nechtěl. Byl vážně komplikovaná osoba, bylo těžké se v něm vyznat…
"M-Miku…" pípl najednou, prudce se zastavil, jako by vrazil do nějaké neviditelné stěny a chytl mě za rukáv.
"Copak je…?" překvapeně jsem zastavil a podíval se na místo, kam upřeně a dost vyplašeně zíral.
Zarazil jsem se.
Ethan stál v rohu uličky, opíral se o zeď a své hluboké, jasné oči mířil přímo na mě. Přimrzl jsem na místě. Hlavu měl lehce nakloněnou na stranu a prohlížel si mě se značným zaujetím. Vypadalo to, jako by se snažil rozluštit nějakou extrémně složitou hádanku. Do obličeje mu spadaly pramínky tmavých vlasů a propůjčovaly jeho výrazu tajemný, zadumaný podtón.
Začal jsem mu pohled oplácet. Přivřel jsem oči, skousl zuby a rozhodl se vydržet ten nátlak. "Alexy, počkej na mě ve třídě, dobře…?" zamumlal jsem.
"C-co…? Jo… dobře…" dostal ze sebe a zmateně zmizel.
Jakmile se vytratil, sebral jsem veškerou odvahu, sebevědomě se narovnal a namířil si to přímo k panu záhadnému…

MG - Kapitola 2

17. ledna 2015 v 14:03 | Ann |  Malchik gay

Kapitola 2
Děsivé ticho

Vyšel jsem z učebny a vydal se chodbou vpravo. Tuhle hodinu jsem bohužel se svojí partou neměl společnou, a tak jsem byl sám. Pomalu jsem procházel školou, když jsem si náhle všiml, že skupinky studentů začínají řídnout a jsou mnohem mlčenlivější. Odlepil jsem pohled od země a během pár vteřin zhodnotil situaci. Prudce jsem se zastavil na místě a zůstal upřeně zírat na Ethana, který se opíral o skřínky na pravé straně chodby, v uších měl sluchátka a vypadalo to, že mu je celkem fuk, že se mu všichni ostatní velkým obloukem vyhýbají.
"Je nádherný…ale hrozně se ho bojím…" zaslechl jsem šeptat jednu prvačku z mé třídy. Myslím, že se jmenovala Carra, nebo tak nějak…
Měla naprostou pravdu. Vypadal opravdu jako z jiné planety. Byl krásný… až nadpozemsky krásný, ale vyzařoval něco, čeho se všichni ostatní báli.
Po pár minutách se neslyšně odlepil od skříněk a zamířil chodbou dál. Pozorně jsem sledoval každý jeho krok. Nevěděl jsem proč, ale mé oči doslova vysely na každičkém jeho pohybu. Zrovna když zatáčel, z batohu, jež měl na zádech, mu vypadl sešit a dopadl na zem. On si toho však očividně nevšiml. A nezdálo se, že by se někomu z přihlížejících chtělo ho na to upozornit. To se ho všichni bojí až tak moc?! Sebral jsem odvahu a lehkým klusem doběhl k sešitu, sebral ho ze země, dohnal Ethana a lehce mu poklepal na rameno.
Pomalu se na mě obrátil a jeho fascinující oči opět střelily k mé tváři. Stejně jako poprvé jsem přimrzl na místě.
Lehce povytáhl jedno obočí v němé otázce a já se rychle probral a napřáhl k němu ruku se sešitem. "M-myslím, ž…že ti to vypadlo!" dostal jsem ze sebe s námahou, pod nátlakem jeho silného pohledu jsem se cítil hrozně nervózně.
Natáhl ruku a převzal ode mě sešit, když ho bral do rukou, jeho koneček jeho prstu se lehce otřel o svrchní stranu mé dlaně a já ztuhl… byl ledový. Kývl na znamení vděčnosti, otočil se a bez jediného slova zamířil dál.
Stál jsem na místě a sledoval ho, dokud mi nezmizel z pohledu, až pak jsem si začala uvědomovat, že na mě všichni kolem obdivně i trochu poděšeně zírají.
"Ty máš opravdu odvahu…" poznamenala jedna holka z vyššího ročníku, která stála nejblíž. "Asi neznáš všechny zvěsti, které o něm kolují, že?"
Pokrčil jsem rameny. "Něco už jsem zaslechl…" poznamenal jsem, "ale já nikdy nesázím na to, co se povídá, ale na to, co si sám ověřím…" objasnil jsem jí s lehkým úsměvem. Snažil jsem se chovat v pohodě, i když jsem byl ještě stále rozhozený.
Už jsem nechtěl raději nic slyšet a svižnou chůzí zamířil na hodinu. Až po pár krocích jsem si uvědomil, že jdu stejnou cestou, jakou odešel Ethan. Třeba… Ještě jsem přidal. Opravdu je možné, že by byla taková náhoda a…? Ve dveřích do učebny jsem se zastavil a hrklo ve mně. Ano, je to možné! Potvrdil jsem sám sobě, když jsem si všiml, že sedí v zadní lavici. Nemůžu uvěřit tomu, že jdeme na stejnou přednášku! Překvapilo mě to i kvůli tomu, že on vypadal tak na osmnáct, možná devatenáct let a určitě byl z vyššího ročníku. Byl tam tedy dobrovolně. Když skončila starším žáků škola, mohli chodit na opakovací přednášky do nižších ročníků… ale nenapadlo by mě, že zrovna Ethan bude takhle pilný student…
Rozhlédl jsem se po místnosti. Nikoho jsem tam neznal…kromě něj. I když se nedá říct, že bych ho znal, ale stejně… Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Věděl jsem, že to, co chci udělat, by většina lidí tady považovala za šílenost, ale stejně... Vstoupil jsem dovnitř a dřív, než jsem si to stačil rozmyslet, jsem k němu došel a posadil se vedle něj. Pomalu ke mně stočil pohled.
"Ahoj," pozdravil jsem ho a usmál se, "já jsem Mike, těší mě!" snažil jsem se být milý, i když on mi to zcela očividně neměl v plánu oplácet. Hleděl na mě dost nevraživě. Kolem zorniček mu vířila zelená a mísila se s pomalu mizící šedou. Jeho oči tmavly. Byly hrozně blízko a upíraly se přímo na mě. Začínal jsem se docela potit. Nic neříkal, jen mě dál pozoroval. Hleděl jsem do těch zelených hlubin, v kterých jsem se začínal pomalu ztrácet. Připadalo mi, že asi padám, že mizím v té nikdy nekončící propasti… jako by se mě do sebe ty dva zářící, tmavnoucí kotouče snažily vtáhnout… pohltit mě… Nebyl jsem schopný uhnout pohledem, ani promluvit, byl jsem jako paralyzovaný.
Všechny hlasy v učebně definitivně utichly a já na sobě ucítil zraky všech přítomných. Ticho narušovalo jen občasně vystrašené špitnutí nebo obdivně zamumlání.
Ztěžka jsem polkl a využil veškerou svou sílu k tomu, abych si rozvázal jazyk. "Děje se něco…?" zeptal jsem se ho opatrně a zmateně se zamračil.
Pohrdavě se ode mě odvrátil a stále mlčel.
To je němý, nebo co?! Chová se jako pěkně arogantní blbec! Poznamenal jsem v duchu a můj stres začal povolovat, vždycky jsem nesnášel lidi, co si o sobě moc myslí… a on mezi ně rozhodně patřil!
Neměl jsem v plánu na něj znovu zkoušet promluvit, ale také jsem si nehodlal přesednout, přece jenom… nenechám ho, aby si myslel, že vyhrál! Začal jsem si raději prohlížet učebnu, ještě jsem tu nikdy nebyl.
Ze stropu na nás shlížely nyní vypnuté zářivky. Na stěnách byly počmárané, napůl strhané tapety, pod kterými šla vidět bílá omítka. Dávat sem tapety asi nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Po pravé straně byla velká okna, stejná, jako na chodbě. Podlaha byla z leštěného, i když už taky dost ošoupaného dřeva a katedra, čnící před námi, vypadala v porovnání se zbytkem třídy legračně. Bylo tu asi dvacet lavic, ale v mnoha z nich nikdo neseděl.
Zrovna když už jsem skoro skončil s prohlížením, do dveří vstoupila profesorka a bez prodlení se pustila do výkladu. Položil jsem si ruce na lavici, opřel si o ně hlavu, zavřel oči a plně se začal soustředit na její výklad. Měl jsem celkem dobrou paměť, a tak jsem spoléhal na to, že si takhle všechno zapamatuju.
Po chvilce jsem na sobě znovu ucítil sílící pohled, napnul jsem se a všechno mé soustředění bylo v trapu. Ale teď vážně… co je ten Ethan sakra zač?!

MG - Kapitola 1

16. ledna 2015 v 21:55 | Ann |  Malchik gay

Kapitola 1
Tajemná šelma

"Takže ty jsi navštívil i Mexiko?" vyjekl překvapeně Teo. "To jsi byl snad všude, ne?!" zasmál se pobaveně.
"No… to zase ne…" trochu plaše jsem se usmál.
"Mike, velký cestovatel!" zanotoval můj kamarád.
Bylo to teprve týden, co jsem nastoupil do prváku na Vildu - škole s všeobecným zaměřením. Byl jsem docela nervózní, protože jsem tu nikoho neznal, ale už během prvních pár dní jsem se docela spřátelil se třemi spolužáky- Teem, Alexem a Lukym. Teo byl drobný, docela praštěný blonďák a kakaovýma očima, věčně zasněným výrazem a optimisticky naivní povahou. Byla s ním legrace, protože všechno bral s nadhledem a ze všeho si dělal srandu.
Alex byl stydlivý, hnědovlasý trouba, jež se moc neprojevoval a působil, jako že potřebuje ochranu. Neustále vrhal zpod řas na okolí krátké, plaché pohledy svých průzračných, modrých očí, které jsem mu docela dost záviděl.
Pak tu byl Luky - Alexovo dvojče. I když musím říct, že si nebyli vůbec podobní. Luky byl vysoký, ramenatý, hnědooký blonďák se zářivým úsměvem a bojovnou náturou. Z jeho postoje přímo čišela síla a často i agrese. Člověk se před ním musel mít na pozoru.
No… a nakonec jsem do téhle partičky patřil i já. Nevím, jak bych se měl popsat, ale byl jsem dost náladový, často jsem byl nervózní, ale když jsem něco opravdu chtěl, dokázal jsem se ozvat a prosadit si svoje. Co se týče vzhledu, nebyl jsem nijak extra zajímavý, měl jsem spíš drobnější postavu a špinavě blond vlasy, spadající mi na ramena. Jediné, co na mě bylo dost poutavé, byly moje modro-černé oči, co přitahovaly docela dost pozornosti. I když na ty Alexovy neměly.
Teď jsme všichni čtyři postávali na chodbě a rozprávěli o tom, kde všude jsem byl. Měl jsem dost bohaté rodiče, a tak jsme hodně cestovali. Byli jsme každý rok na několika místech na světě. Miloval jsem tyhle naše 'výlety', bohužel teď, když jsem nastoupl na střední, mi rodiče pronajali byt a řekli mi, že je načase, abych se o sebe naučil postarat sám. Platili mi nájem a dávali kapesné na potřebné věci, ale stejně to pro mě bylo těžké. Byl jsem zvyklý, že jsme vždy pospolu… a teď jsme se rozdělili.
Školní chodba byla rozlehlá, podlaha byla z černého, leštěného kamene, stěny i strop byly natřené na bílo a světlo dovnitř propouštěla ohromná, teď - v létě, otevřená okna. Všude kolem bylo rušno, studenti postávali ve skupinkách a hlasitě se bavili. Hodina měla začít až v devět, ale všichni už tu raději byli někdy v půl osmé.
"Docela ti závidím, to já nikdy nevytáhl paty z rodného města…" zabručel Luky.
"Já byl párkrát v zahraničí, ale rozhodně ne tolikrát…" poznamenal Teo.
"No, není to až taková výhra, vlastně-" najednou jsem se zarazil, protože jsem si všiml, že téměř všechny hlasy kolem nás začínají utichat. Zmateně jsem se rozhlédl, a pak ztuhl.
Studenti začali ustupovat a dělali uličku pro kluka, co se právě objevil ve dveřích. Jakmile jsem ho spatřil, srdce se mi rozbušilo jako splašené.
Šel pomalu, rozhodně nikam nespěchal. Jeho kroky byly i v nastalém tichu naprosto neslyšné. Pohyboval se ladně, jeho postup jako by byly na propočítaný na centimetr a vteřinu přesně. Byl celý oblečený v černé, která jako by podtrhovala tajemnou temnotu, čišící z celé jeho osobnosti. Jako by jeho podstatou byly záhady. Jasný pohled svých zelenošedých očí upíral k zemi, ale bylo vidět, že si je dobře vědomý toho, co se kolem něj děje. Do snědé, jakoby mystické tváře mu spadaly pramínky hnědočerných vlasů. Jeho obličej vypadal jako dílo nějakého obzvlášť pečlivého malíře, měl jasné, souměrné rysy, bezchybnou pleť, a silnou čelist, která mu propůjčovala nezdolné vzezření dravé šelmy. Celkově působil hrozně…nadpřirozeně. Jako by byl z jiného světa. Při každém kroku bylo vidět, jak svaly na jeho těle pracují. Jeho vysoká postava s širokými rameny šla rovně a sebevědomě. Aura, jež ho ze všech stran obklopovala, přinutila všechny zmlknout a napjatě tajit dech. Stál jsem hodně vepředu a on musel při své cestě projít kolem mě, když se to stalo, krátce ke mně střelil pohledem, naše oči se setkaly a já zamrzl na místě. Jeho panenky jako by se mě snažily vtáhnout do svých bezedných hlubin. Jeho oči působily jako by o mně věděly naprosto všechno. Jako by znaly i má nejniternější tajemství. Hleděli jsme na sebe jen pouhý okamžik, ale mně to připadalo jako věčnost. Věčnost, během které jsem nemohl dýchat, mé srdce přestalo tlouct a já byl plně pod vlivem prazvláštní energie, jíž vyzařoval. Když stočil pohled stranou, cítil jsem se hrozně divně. Chtěl jsem, aby se na mě podíval znovu, abych mohl znovu pocítit ten ohromující pocit, který jsem nedokázal nikam zařadit.
Pomalu došel na konec chodby a zabočil vpravo, až když zmizel, začal se kolem zase šířit šum hlasů.
Několik vteřin jsem zůstal přimražený na místě, pak jsem se ohromeně otočil na své přátele s němou otázkou v očích, oni však vypadali stejně zmateně, jako já.
"Kdo to sakra byl…?" vyslovil Luky otázku, která nás všechny tížila.
"To byl Ethan," ozval se jeden druhák, stojící nedaleko od nás a my se k němu všichni obrátili.
"Ethan?" zopakoval jsem zaraženě.
Přikývl. "Jo, rada pro vás prváky: držte se od něj dál," řekl s vážnou tváří.
"Proč?" nechápal jsem.
Pokrčil rameny. "Dělají to všichni. Víte, nikdo o něm prakticky nic neví. S nikým se nebaví, a i kdybyste se s ním pokusili promluvit, nejspíš by vás ignoroval. Navíc se o něm tvrdí, že je gay," podotkl, "a mohl by se vám tudíž pokusit něco udělat…"
"A jaké jsou důkazy, že je gay?" otázal jsem se, docela dost mě to zajímalo.
"No… to nevím…" zatvářil se zmateně.
"A jak to tedy můžete vědět? A i kdyby jím byl, proč by to mělo znamenat, že nám chce něco udělat?" pant mi mlel rychleji, než obvykle.
"Klídek chlape…" mírnil mě ten kluk, "já toho o něm tolik nevím, ale připadá mi, že by mohl být nebezpečný… nemyslíš?" povytáhl obočí.
Trošku jsem se zamračil a sklopil zadumaný pohled k zemi. "Možná…" zamumlal jsem a před očima mi vyvstala jeho tvář v momentě, kdy se na mě krátce podíval, "ale jen možná…"

Jedna dlouhá noc II. - V okovech mé lásky

8. ledna 2015 v 21:15 | Ann |  Jedna dlouhá noc - Veršovaný příběh
II.
V okovem mé lásky…


Ani nevím, jak jsem sem dostal a kde vzal odvahu,
Ale i přesto všechno teď stojím na tvém prahu,
Stojím tu, třesu se a polykám své vlastní slzy,
Což jsou teď mí jediní stále věrní druzi.

Jsem odhodlaný postavit se tomu čelem,
Už nechci být dál obětí s životem jako učitelem,
Přesto se však čím dál tím víc bojím,
Bojím se, ale už nemůžu couvnout, už tu stojím.

Zvedám ruku, abych mohl zazvonit,
Slzy nepřestávají svět kolem mě clonit,
Natahuji svou třesoucí se paži,
Která je najednou jako těžké závaží.

"Co tu chceš?" ozývá se za mnou najednou hlas,
Mé srdce divoce buší a já jsem opět lapen do lásky las,
Pomalu se otáčím a setkávám se s pohledem modrých očí,
Pod jejichž silným vlivem se můj svět opět točí.

"J-já…" nedokážu najít správná slova,
Hledím do té jeho krásné tváře znova,
A začínám velmi silně panikařit,
Všechny své naději začínám mařit.

"Tak co tu pohledáváš?" ptá se stále,
Nejraději bych se otočil a utekl do dále,
Ale mými žilami začíná kolovat zase víra,
Kterou dodává mi starých vzpomínek síla.

"Choval ses ke mně jako ke kusu hadru!"
"A copak tys mě pustil ke svému jádru…?"
Trhnu sebou a zvednu k němu svůj pohled.
Vypadá, jako že má o všem přehled.

Usměje se. "Neřekls mi, ani jak se jmenuješ," říká,
Když hledím do jeho božské tváře, mé srdce naříká,
"Prostě jsi jen kývl a nezajímal ses ani o to, kdo jsem já,
Jen pouhé 'ano', takový byla odpověď tvá…"

Zírám na něj, nemůžu ze sebe vypravit žádnou odpověď,
Stále tak nějak doufám, sám sobě chci doříkat zpověď,
Chci se sám sebe zeptat, co tu dělám a dám si vysvětlení,
Ale nemůžu nad ničím uvažovat, žádný volný čas tu není.

Vzhlédnu k jeho tváři "Ty ses taky neptal, s kým máš tu čest,",
Tahle jediná věta byla hrozně náročná, tohle byla nejtěžší z cest,
Z cest, kterými jsem se po tom všem, co se stalo, mohl vydat,
Sám sobě bych chtěl nahlas, rozzuřeně a opovržlivě vynadat.

"Miluješ mě, že je to tak?",
Když to řekne, cítím u srdce tlak,
"Proč bych ti to měl říkat?"
Nejradši bych začal naříkat.

"Neuniknou mi ty tvé zvláštní pohledy,
Na to, že jsem dost všímavý, ber ohledy,
Vím opravdu moc dobře, co ke mně cítíš,
A že se se mnou po boku do propasti neřítíš."

Zalapal jsem po dechu a zůstal na něj hledět,
Co mám teď dělat, nemohl jsem vědět,
Ironicky se usmál se a přešel ke mně o dost blíž,
"Chci tě," zašeptal stejně jako minule a sklonil se níž…

Úplňkové přání- 38

8. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

38
Nereálná realita

Pomalu, vyčerpaně jsem si povzdechl a setřel jsem si z tváří horké slzy. Stále jsem nevěděl, co mám dělat, ale bylo mi jasné, že takhle svůj problém nevyřeším, musel jsem se sebrat a postavit se tomu čelem. Musel jsem zatnout zuby a čelit všem obviněním, která mě čekala, musel jsem přijmout všechny nadávky, které mi řekne i jiné odporné věci, jež mě z jeho úst skoro jistě neminou.
Zbýval už jen jeden den do doby, kdy budu muset odejít zpět do svého dřívějšího života. Neměl jsem odvahu se vrátit zpět za Rikim a Mikem po tom, co jsem Rikimu tak neuváženě odhalil své skutečné pocity, a tak jsem si pronajal hotelový pokoj, kde jsem strávil dost času o samotě se svými myšlenkami a pocity, jež jsem si snažil utřídit. Sice jsem pořád neměl tak úplně jasno, ale už jsem se necítil tak bezradně. Rozhodl jsem se čelit problémům a přestat se skrývat. Bylo vůči Rikimu nefér, že jsem se v tak prekérní situaci vypařil, aniž bych mu dal možnost mě odmítnout a pěkně od plic mě seřvat. A to jsem chtěl změnit. Rozhodl jsem se, že si vyslechnu veškeré jeho urážky a snesu všechno jeho zhnusení, vztek, pohrdání... alespoň si pak budu moct říct, že jsem navždy neutekl jako nějaký srab... a taky budu mít možnost říct mu 'sbohem'.
Zhluboka jsem se nadechl a rychlou chůzí jsem vykročil směrem k našemu starému společnému bydlišti. Ani jsem nevěděl, jestli tam vůbec ještě bude, nezbývalo mi nic jiného, než doufat a modlit se.
Netušil jsem, co přesně mu řeknu... rozhodně jsem se mu chtěl omluvit za své nepřípustné pocity i nečekané doznaní a chtěl jsem ho požádat o odpuštění... ale co bude dál, to jsem si netroufal odhadovat.
Čím víc jsem se blížil k tomu pitomému baráku, tím větší jsem měl strach a tím větší byla moje touha se otočit a zmizet. Měl jsem chuť se na tohle celé vybodnout a vzít do zaječích. Ale to jsem nesměl. Zatnul jsem zuby a i přes bolest ve svém srdci a bázeň jsem šel dál. V hlavě se mi honilo neskutečně moc myšlenek, jež jsem nedokázal s určitostí roztřídit do jednotlivých kategorií. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že mi připadalo, že se z toho zcvoknu. Utrpení, výčitky, strach, bolest, zmatek… a láska…
Po době, jež mohla být okamžikem stejně jako věčností, jsem stanul před tmavou budovou. Připadalo mi, že se mi asi brzo podlomí kolena. Zhluboka jsem se nadechl a v duchu se pokusil dodat sám sobě alespoň trochu odvahy.
Vešel jsem dovnitř a vydal se po schodišti vzhůru. Každý krok mi připadal neskutečně těžký a přesto jednoduchý. Každé postoupení vzhůru bylo rychlé a přesto neskutečně pomalé.
A pak jsem stanul před dveřmi.
Hleděl jsem na tmavé dřevo a v hlavě mi kroužila spousta zmatených myšlenek. Co když už tam nebude? Co když mě začne skutečně úplně nesnášet? Co když se pokusí přede mnou téct? Co když se před ním složím? Takové a podobné otázky se mi honily několik minut hlavou, než je přebila jediná, nejsilnější myšlenka: Běž dovnitř! Přišlo to odněkud z mého nitra a já tomu nemohl vzdorovat. Natáhl jsem ruku, vzal jsem za kliku a než jsem si stačil uvědomit, co udělám, už jsem stál ve dveřích bytu.
Pohled mi okamžitě padl na postel, na které seděla schoulená drobná postavička, jež na mě při mém příchodu upřela šokový pohled. Napjal jsem se, jeho pohled byl mnohem hlubší, než obvykle, jeho oči byly jasné a vědoucné, jako by o mně věděly všechno. A byly zároveň hrozně smutné, sklíčené a nešťastné. Byly to oči člověka v koncích. Oči člověka, kterého jsem tak bezmezně miloval a oči člověka, který tu teď přede mnou seděl i přes všechno, co jsem mu řekl a čím jsem mu ublížil.
"Riki, já… omlouvám se!" spustil jsem okamžitě, jazyk se mi rozvázal a mé srdce promluvilo. "Hrozně mě mrzí, co jsem ti udělal!" sklonil jsem hlavu a pevně zavřel oči, nechtěl jsem dál vidět ten jeho výraz, jež mě ubíjel. "Mrzí mě, že jsem ti řekl, co k tobě cítím! Mrzí mě, že jsem se do tebe zamiloval. Já, já… já se vážně omlouvám! Víš, já-" dál jsem se nedostal, byl jsem přerušen něčím, co bych nikdy nečekal, něčím, co mi dokonale vyrazilo dech a co mi vzalo veškerý vítr z plachet
Objal mě.
Naprosto nečekaně ke mně přeběhl a vrhl se mi do náručí. Obtočil mi ruce kolem krku a nohy kolem trupu, zabořil mi tvář do prsou a rozbrečel se. Pevně se ke mně přitiskl, jako by mě nechtěl už nikdy pustit a jeho vzlyky jako by nebraly konce.
"R-Riki…?" nechápal jsem, co se to děje, myslel jsem si, že budu čelit mnoha obviněním, že budu vystaven jeho zlobě, jeho nenávisti… a místo toho se stalo tohle.
Několik minut na mně jen tak vysel a brečel, pak jeho pláč ale postupně utichl a on zvedl tvář z mé hrudi a zadíval se mi z velké blízkosti do tváře. Srdce mi bušilo jako šílené. Měl jsem takovou chuť ho políbit… tak moc jsem po tom toužil...
"Itane…" zašeptal a upřel na mě překrásné, velké, jasně modré oči plné citu. Měl jsem srdce až v krku. "Ty zabedněnče jeden…" zašeptal tiše, "proč jsi odcházel? Myslel jsem, že už se nevrátíš…"
"Nechtěl jsem tě zranit," zašeptal jsem stejně tiše, "Promiň mi to, mrzí mě, že jsem se do tebe zamiloval, mrzí mě i to, že musím odejít… promiň…"
"Ty jsi vážně tupec," smutně se usmál a já se nechápavě zamračil. "Stále ti to nedochází, že?" špitl jsem tišeji a jeho tvář se ještě trochu přiblížila. "Vždyť já tě taky miluju…" hlesl a bez varování mě políbil…





Jedna dlouhá noc I. - Protože tě miluji!

7. ledna 2015 v 20:55 | Ann |  Jedna dlouhá noc - Veršovaný příběh
I.
Protože tě miluji!



Není to tak dávno, a přesto už to vzal čas,
Láska si v příchodu do mého života dala načas,
A přišla v tak nečekanou a nevhodnou chvíli,
Zbavila mě naděje a vzala mi všechny síly.

V tom baru, kde jsem tě potkal,
Jsem se s tím vřelým citem setkal,
Zamiloval jsem se hned do tebe,
V tvém objetí jsem chtěl vystoupat do nebe.

Ale tys o mě nejevil vůbec žádný zájem,
Sám procházel ses svým disko-rájem,
Byla to jen naivní myšlenka, když se začalo stmívat,
Že kdybych tě zaujal, začal by ses na mě líp dívat.

Byl jsem hrozně mladý a navíc ještě kluk,
Byl jsem nezkušený jako dosud nenapnutý luk,
Ve tvém stínu jsem se tiše pohyboval,
A svou lásku uvnitř sebe schoval.

Jednou však se nečekaně zhoupl můj svět,
Zhoupl se, když řekl jsi jednu z osudných vět,
Usmál ses "Chci tě" řekls a já byl celý jenom tvůj,
Od základu byl změněn celý život můj.

Myslel jsem si, že to bude končit šťastně,
Celou svou budoucnost jsem viděl tak jasně,
Ale realita byla naprosto jiná a krutá,
Zaslepila mě má láska náhle vzdutá.

Tys mě nemiloval, byl jsem jen hračka,
Nechtěls mě jako svého miláčka,
Jen jedna dlouhá noc a dál už nic,
Měl bys vědět, že tenkrát jsem byl panic.

Dal jsem ti svou důvěru a tys jí zradil,
Ten hřejivý pocit v hrudi mi špatně radil,
Vydal jsem se ti za té chladné noci,
Teď už nehledám žádné pomoci.

V slzách strávil jsem mnoho dní,
Celý život jsem byl naivka, co sní,
A teď jsem dostal příliš prudkou ránu,
Už nehledám žádnou záchranu.

V těch slzách je ale síla, já jí cítím,
Pomalu k útesu se řítím,
Ale už nebudu dál padat,
Ani ve hvězdách bádat.

Rozhodl jsem se: ty budeš můj,
Bude to tak stůj co stůj,
Možná jsem jen slabý kluk,
Ale zakusil jsem mnoho muk.

Získám si tvé srdce, to ti říkám,
Ještě si to s tebou vyříkám,
Nenechám to takhle skončit,
Musím co jsem začal dokončit.

Již velmi brzy o mně uslyšíš, to ti slibuji,
Tentokrát neprohraju, tentokrát nezachybuji,
Nenechám tě utéct, na vlnách síly pluji,
Bodu bojovat, protože tě miluji!

Úplňkové přání- 37

6. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

37
Promiň, ale… miluji tě…

Ztuhl, zorničky se mu rozšířily a on na mě zůstal bez pohnutí hledět. "Cože…?" zašeptal rozechvěle.
Co jsem to udělal?! Pustil jsem ho a šokovaně jsem o krok couvl, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě řekl. Tak dlouho jsem sám sebe přesvědčoval, že to není pravda, tak dlouho jsem to v sobě potlačoval… a teď tohle.
"Itane…?" udělal opatrný, pomalý krok mým směrem a já od něj ještě víc couvl.
Opravdu jsem to nedokázal tak rychle pobrat, sám sobě jsem už pěkných pár dní tvrdil, že ho mám rád jen jako svého 'brášku'...a teď....
"Itane...?" hlesl znovu a já mu na kratičký okamžik pohlédl do tváře. Čekal jsem, že v ní uvidím zhnusení, opovržení nebo vztek, ale v jeho výrazu po něčem takovém nebylo ani stopy, místo toho se tvářil zaskočeně, rozpolceně a bezradně, což mě ranilo ještě mnohem víc, než kdyby mě začal nesnášet. Snažil se mě pochopit, snažil se vstřebat to, co jsem mu řekl a neodsuzoval mě. Usiloval o to, přijmout to a neublížit mi, což znamenalo, že mu na mně záleží a to vědomí mi ubližovalo ještě víc, jelikož mé podvědomí řvalo, že mám ještě nějakou 'naději' a pobízelo mě k činům, o nichž jsem věděl, že bych jich později litoval.
Toužil jsem po tom, se k němu naklonit a pevně ho sevřít v náručí, toužil jsem po tom si před ním kleknout a vyznat se mu ze svých pocitů, toužil jsem po tom, se vším se mu svěřit a vše o něm zjistit, toužil jsem po tom, se ho dotknout, pohladit ho po tváři, rukou mu pročísnout vlasy, a pak si přitáhnout jeho obličej k sobě a jemně ho políbit tak, aby mu bylo až nadosmrti jasné, jak moc ho miluju...a to mě hrozně vyděsilo.
"Itane...?" zašeptal do třetice a já se poddal svému strachu, otočil jsem se a rozeběhl jsem se do noční tmy, která nás ze všech stran obklopovala. Chtěl jsem co nejrychleji pryč, pryč od svých neakceptovatelných emocí, pryč od svého neuváženého vyznání a hlavně pryč od něj-od osoby, která se stala mou první skutečnou láskou.
"Itane!" ozval se za mnou jeho bolestný hlas a já pevně zavřel oči a ještě přidal.
Utíkat je skutečně to jediné, co umím pořádně...

Nevím, jak dlouho nebo daleko jsem běžel, téměř jsem nevnímal okolí, bylo mi hrozně… netoužil jsem po ničem jiném, než vrátit čas zpátky a smazat své neuvážené vyznání. Nebylo to hrozné jen v tom, že teď věděl, co k němu cítím, ale také v tom, že já jsem si poprvé uvědomil, že mé city skutečně nejsou jen pouhý přelud, který se dá potlačit, ale jsou zatraceně opravdové.
Miloval jsem ho.
Poprvé v životě jsem byl k někomu připoután pouty silnými jako by byly z oceli. Poprvé jsem si skutečně uvědomil tíhu a bolest, kterou tenhle podlý cit přinášel a poprvé jsem vážně litoval všech, kterým jsem v okamžiku zlomil srdce s tím, že jsou to stejně jen hloupé pocity… ano, možná jsou hloupé, ale zároveň neskutečně silné a dech beroucí. Láska… slovo, jež se mi dříve zdálo tak hloupé a naivní, slovo, jež jsem vždy přehlížel a vyhýbal se mu… a také slovo, jehož význam jsem až teď skutečně pochopil. Milovat…a nebýt milován… do téhle situace jsem uvrhl tolik lidí, s kterými jsem si jen pohrával… a teď jsem v ní skončil sám a uvědomil jsem si, jak hrozná a beznadějná situace to je.
Bylo mi jasné, že Riki nemůže mé pocity přijmout, natož opětovat, přece jenom… on byl čistě heterosexuální a vztah s klukem ho vždy znechucoval… a teď se mu zrovna kluk musel vyznat ze svých pocitů.
Začínal jsem sám sebe nenávidět, nenáviděl jsem se za to, že jsem sám sobě, ač už vědomě, nebo podvědomě, povolil okovy a propustil jsem do svého srdce lásku. Nenáviděl jsem se za to, že jsem tuhle lásku nedokázal potlačit. Nenáviděl jsem se za to, že jsem mu svými hloupými emocemi zkomplikoval život a uvrtal ho do nepříjemné situace. Nenáviděl jsem se za to, že jsem vůbec svému srdci dovolil něco tak naivního a hloupého… A nenáviděl jsem se za to, že jsem se stal tím, kým jsem se stal… zamilovaným…
'Pomoc!' Chtělo se mi křičet, ale věděl jsem, že to mě nezachrání… nic mě nemohlo zachránit… byl jsem v tom sám. Sám na ten odporný nápor lásky, sám na trápení, zmatek a bezradnost… sám na lásku.
Až teď jsem si uvědomoval, že tu jisté náznaky byly: cítil jsem hněv, když se na něj lepil někdo jiný, nesnesitelně mě bolelo, když se trápil a byl jsem tak šťastný, když se smál… Bylo to tak očividné a já si toho stejně nevšiml… byl jsem jako slepý, ne, ne slepý, spíš zaslepený…zaslepený jím. Sám jsem nechápal, proč jsem se musel zamilovat zrovna do něj… do osoby, jíž jsem musel už tak brzo opustit… do osoby, která nemohla nikdy moje city opětovat… do osoby, která byla tak úžasná a zároveň nedosažitelná…
Neskutečně jsem se bál, připadal jsem si jako zvíře zahnané do kouta, vyděšené, bezradné, trpící…
Nechtěl jsem se do něj zamilovat a už vůbec jsem mu to nechtěl říct a udělat ho nešťastným… byla to všechno jen a jen moje vina. Jen moje neakceptovatelné stupidní emoce, jen moje blbost, jen můj osobní hřích…
"Proč…?" zastavil jsem se a vyčerpaně jsem klesl na kolena, celé tělo se mi chvělo a já nevěděl, jestli je to vyčerpáním, nebo pocity, které se ve mně svíjely jako klubko hadů. "Proč ho musím milovat…? Proč zrovna teď…? Proč zrovna jeho…? Je tohle pomsta?! Je to trest za mé hloupé chování?!" šeptal jsem frustrovaně a po tvářích se mi koulely horké slzy. Byl jsem naprosto v háji, zrazený světem i sám sebou. Na kolenou, modlící se, prosící…prosící o něco, co jsem nemohl mít, o něco, co mi nemělo nikdy patřit…
Chtěl jsem se ho dotknout, chtěl jsem ho najít, pevně ho obejmout a říct mu, že udělám, cokoliv si jen bude přát. Toužil jsem plnit vše, co mi nakáže, smát se, když chce, abych se smál a truchlit s ním, když to bude potřeba… toužil jsem být jeho oporou, jeho pevným bodem, hromosvodem, který mu pomůže a osobou, které bude věřit a kterou bude milovat… ale to bylo nesplnitelné přání. On mě nemilovat a po tomhle už mě jistojistě nechtěl ani jako známého. Nepochyboval jsem o tom, že až mu to pořádně dojde, začne mě nenávidět a bude mnou pohrdat… i já se nenáviděl, i já sebou pohrdal, tak proč by on dělal něco jiného?
"Promiň…" zašeptal jsem znovu a mé tělo se začalo plně poddávat vzlykům. Před očima mi vyvstala jeho šokovaná tvář a jeho nevěřícný výraz plný nevyřčené křivdy. "Promiň, ale opravdu tě miluji…"

Orlí pero

5. ledna 2015 v 21:38 | Ann |  Jednorázovky

Orlí pero


"Naval sem prachy!" zařval zloděj a já začal roztřesenými prsty tahat za zip kapsy, ale nedařil se mi rozepnout. "Dělej!" namířil na mě ten týpek hlaveň své pistole a mně se rozklepaly nohy.
Byl jsem naprosto bezradný.
Vypadalo to, že dnešek bude jako další z obyčejných dní, ale… nebylo tomu tak. Šel jsem ze školy a procházel zkratkou, jež vedla temnými uličkami města. Bylo už pozdě, a tak se stmívalo. V uších jsem měl sluchátka s nahlas puštěnou hudbou a jako správný snílek jsem zíral na své nohy a klidně kráčel dál.
Najednou se ale ze tmy vynořila ruka, někdo mě zatáhl hlouběji do temnoty uličky a začal po mě požadovat peníze. Byl zakuklený, a tak jsem mu neviděl do obličeje, ale postavu měl robustní a silnou, rozhodně bych ho nepřepral, ani mu neutekl.
"Tak pohni!" osopil se na mě znovu a já dál marně zápasil s kapsou. Prsty se mi klepaly a přes slzy strachu a hysterie jsem skoro nic nevěděl. Byl jsem obyčejný, celkem vyjukaný středoškolák, co si hledí svého a tohle… tohle na mě bylo moc… nebyl jsem zvyklý téměř na žádný nátlak a tohle bylo něco šíleného…
"J-já se snažím…" dostal jsem ze sebe a málem se mi podlomila kolena. V duchu jsem se modlil k bohu, aby tohle celé byl jen sen, jen pouhý vtip… marně.
"Ty jeden-" začal zase zločinec, ale byl přerušen klidným, hlubokým hlasem z opačného konce uličky:
"Ne, že bych měl potřebu se míchat do věcí, co se mě netýkají, ale… nudím se…" ve tmě zaplály jasné, kočičí oči. "Víte, tahle situace vypadá docela nevyrovnaně… a já do ní s radostí vnesu víc pořádku…" protáhl ten melodický, vyrovnaný hlas provokativně a mě naskočila husí kůže.
"Co to mele-" chtěl začít křičet zloděj, ale než to stačil dokončit, kolem se mihl neslyšný stín a on ležel na lopatkách. Zbraň odletěla kamsi do tmy.
Už se celkem setmělo, a tak jsem nedokázal rozlišit, jak ta osoba, co na nás mluvila, přesně vypadá, ale podle rysů postavy to byl kluk nebo muž.
"Myslím," promluvil můj zachránce a stočil k zloději děsivý pohled, "že bys měl zmizet, nebo toho budeš litovat…" zachechtal se tak, až z toho tuhla krev v žilách… ten, kdo mě napadl, neváhal a vzal do zaječích.
Osoba se obrátila na mě.
Vyděšeně jsem couvl o krok zpět a zády narazil na zeď uličky.
Ty oči… ach ty oči… Zatajil jsem dech, teď už jsem viděl trochu víc a to, co jsem viděl, mě uchvátilo. Tomu klukovy bylo asi tak jako mě, měl rozcuchané blond vlasy, vysokou, atletickou postavu a provokativně drzý výraz člověka, co má všechno na háku. Co mě ale zaujalo nejvíc, byly jeho šedozelené oči… Tajemné. Čarovné. Kouzelné. Uhrančivé. Nespoutané. Dravé. Dokonalé…
"K-kdo j-j-jsi…?" vykoktal jsem vyklepaně a zíral na něj jako na zjevení.
Lehce, sotva znatelně se usmál způsobem, jenž mi vyrazil dech. "Lepší otázka je, kdo jsi ty?" zašeptal mi do ucha a já se zachvěl.
"C-cože?!" nechápal jsem.
"Zjisti, kdo jsi a zjistíš, kdo jsem já…" zabroukal tiše a z velké blízkosti se mi podíval do očí. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. "Až budeš znát odpověď na tuhle otázku, přijď sem… najdu si tě tu…" zavrněl, vtiskl mi do dlaní nějaký předmět a než jsem se stačil vzpamatovat, byl pryč.
Tohle… je jen sen, že ano? Stočil jsem pohled k tomu, co mi dal a našel jsem dlouhé orlí pero. Co to má znamenat…? Určitě je to jen sen. Je to jen sen, jen sen, jen sen, jen…

Trhl jsem sebou a probral jsem. Chvíli jsem nehybně ležel na místě, načež jsem se posadil, promnul si spánky a začal se smát. "No jistěže to byl jen výplod tvé fantazie, ty snílku!" popíchl jsem sám sebe. "Jak by něco takového také mohlo být sku-" zarazil jsem se vprostřed slova a zůstal jsem bez pohnutí hledět na svůj polštář a na to, co na něm leželo…
…na to orlí pero…

Úplňkové přání- 36

4. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

36
Tři slova…

"C-cože…?" vypadal, že to nějak nemůže pobrat.
"Já už se nevrátím," zopakoval jsem smutně, jeho bolest pronikala i do mě, vsakovala se do mě jako voda do země a naplňovala mě.
"Proč…?" nechápal. Stál zaraženě naproti mně a oči se mu začínaly lesknout.
"Nesmím," hlesl jsem, hrdlo se mi sevřelo, "já prostě nesmím… dostal jsem měsíc na to, abych mohl okusit svobodu… ale už brzo se budu muset vrátit. Nesmím dál žít tímhle životem…"
Ramena se mu napjala a on sklonil hlavu k zemi. "Co jsem ti udělal…?"
"Ty jsi mi neudělal nic, už jsem ti říkal, že-"
"Tak proč?!" rozkřikl se nečekaně, popadl mě za límec, oči mu planuly. "Proč mě opouštíš?! Proč mě necháváš samotného?! Proč mi to děláš?! Jaký slib může být takový, že ti zakazuje dál se se mnou stýkat?! Proč mi tohle sakra děláš?! Když jsem se konečně začal stavět na vlastní nohy a začal jsem věřit ve světlo a spravedlnost tohohle světa, zase mě srážíš na kolena! Copak nevíš, čím vším jsem si prošel?! Copak nechápeš, že tě potřebuju?! Ty jeden paličatý, omezený tupče, já tě potřebuju! Potřebuju tě, slyšíš?!" po tvářích se mu začaly koulet slzy a jeho hysterický hlas byl čím dál beznadějnější a zlomenější. "Co jsem udělal špatně?! Řekni! Proč pro tebe nejsem důležitý?! Copak ti na mně vůbec nezáleží?! Je ti jedno, jak se cítím?!" celé jeho vystupování vyzařovalo bolest a utrpení. "Chceš se mě jen zbavit?! Jsem pro tebe přítěží?! Komplikuju ti život?! Nebo se prostě jen nechceš obtěžovat navštěvováním někoho, kdo pro tebe neznamená zhola nic?! Proč?! Proč? Proč…?" ramena mu poklesla a on naprosto propadl pláči.
Bez pohnutí jsem stál na místě, naprosto zkoprnělý a neschopný pohybu ani slova. "Riki…" dostal jsem ze sebe, když jsem se trochu probral. "Ne…" pevně jsem objal jeho vzlykající tělo, ještě pevněji jsem si ho přitáhl do náručí a zavřel jsem oči. "Takhle to není…"
"Tak…proč…?" chtěl vědět.
Připadalo mi, že se asi taky brzy rozbrečím, uvnitř mě vzklíčilo zoufalství a beznaděj. Nevěděl jsem, jak mu to mám objasnit. "Riki… kolem mě je spousta tajemství a nesrovnalostí. Nejsem někým, koho bys ve svém životě potřeboval. Nejsem někým, kdo by si zasloužil být ti po boku. Sám jsi říkal, že jsem jako hurikán, jako tornádo, jako bouře… jsem nepředvídatelný a často nejdřív jednám a až pak přemýšlím…"
"Ale v oku bouře je vždy klid…" hlesl a pevně mě stiskl. "Proč jsi neustále tak tajemný…? V jednu chvíli mi připadá, že tě už začínám chápat a hned vzápětí přijde něco, co mi dá jasně najevo, že o tobě nevím zhola nic. V jednu chvíli si připadám jako tvůj přítel a následující moment se cítím jako přítěž, co tě táhne ke dnu. Proč mě k sobě nemůžeš pustit…? Proč mi nemůžeš věřit…? To, že si nezasloužíš být po mém boku je to nejuhozenější, co jsem kdy slyšel… Tebe má každý rád, dokážeš se dostat do srdce každého. Jsi silný, bojovný a přesto citlivý a soucitný. Dokážeš rozlišit, kdy je dobrá situace se usmívat a kdy bys měl s někým truchlit. Jsi divoký, jemný, citlivý, krásný… a já jsem jen obyčejná, vyplašená kořist moderního světa…"
"Ty nejsi jen kořist," odporoval jsem, "možná nemáš takovou fyzickou sílu, ale několikrát jsem měl možnost okusit sílu tvé mysli…bylo to děsivé…"
"Itane…" vzhlédl a pevně se mi zadíval do tváře. "Pusť mě k sobě," požádal mě vážným hlasem. "Nech mě nahlédnout do tvého nitra, nech mě poznat, jaký ve skutečnosti jsi…"
Škubl jsem sebou. "To nemůžu…"
"Ale proč?!" dožadoval se vysvětlení.
"Nechci, abys věděl, jak se cítím a co se mi honí hlavou…"
"Proč?!"
"Nechci tě ranit," zašeptal jsem vysíleně, chtělo se mi se otočit a utéct do tmy a zároveň ho ještě pevněji obejmout a naslibovat mu možné i nemožné… ale nemohl jsem udělat ani jedno. Nemohl jsem utéct. Tentokrát ne.
"Proč bys mě měl ranit?" nechápal.
"Moje pocity by ti mohly ublížit," řekl jsem prostě a modlil jsem se, aby nechtěl podrobnější vysvětlení.
"To mě skutečně nenávidíš…?"
"Tak to není!"
"Cítíš ke mně snad odpor?" nedocházelo mu to.
"Ne!"
"Jsem pro tebe jen obtíží? Jsem tím, co ti komplikuje život?" ublíženě na mě hleděl.
"V žádném případě!"
"Chceš se mě zbavit? Překážím ti v rozletu?"
"Ne!"
"Chceš být o samotě? Vadí ti moje přítomnost?"
"Ne!"
"Štvu tě něčím? Jsou ti protivné moje otázky?"
"Ne!"
"Nic pro tebe neznamenám?"
"Znamenáš!" začínaly mi povolovat nervy, to, jak se opakovaně obviňoval z mylných teorií, mi neskutečně vadilo.
"Nemáš mě prostě jenom rád…?"
"Riki!" už jsem to nevydržel, popadl jsem ho za ramena, sklonil jsem se a zadíval jsem se mu z velké blízkosti přímo do očí. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám, neuváženě jsem vyřkl ty tři jednoduchá slova, která navždy vše změnila. "Já tě miluju!"

Úplňkové přání- 35

2. ledna 2015 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

35
Nikdy víc

"Vážně mi to připadalo jako skvělý nápad na ztvárnění divadelní hry," smál se od ucha k uchu Mik.
"Myslíš?" usmíval se i Riki.
"No jistě!" přisvědčil náš host. "Mohlo by se to jmenovat třeba 'Romeo a Julie trochu jinak'," zatvářil se dramaticky a můj spolubydlící vyprskl smíchy.
"Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad," zhodnotil vznesený návrh.
"Proč?" zklamání ve školákově obličeji bylo nepřehlédnutelné.
"Třeba proto, že o žádné představení s homosexuální tématikou nestojím," objasnil mu modroočko.
"Ale to tak," jal se ho přesvědčovat můj staronový známý, "vždyť by to byla legrace!" snažil se ho přesvědčit.
"Ale já nejsem gay!"
"Ani bisexuál...?"
"Ne!"
"Jak to můžeš tak jistě říct?"
"Protože to vím!"
"Podle nové studie, provedené na několika biologických fakultách, jsme všichni bisexuálové..."
"To není pravda!"
"Já si myslím, že je!"
"Ne, není!"
"Ale je!"
"Není!"
"Je!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
"Jo!"
Sice bylo dost zajímavé a nadmíru zábavné být svědkem téhle jejich 'konverzace', ale zároveň to byla dobrá příležitost k tomu, se vypařit a já jí také využil a nepozorovaně jsem proklouznul ven. Mají si toho určitě spoustu co říct... Poznamenal jsem sám k sobě a silným sarkasmem a pustil jsem se dolů ze schodů, a pak do nočních hlubin.
Obvykle jsem neměl v povaze se takhle vytrácet, alespoň ne ve své nové podobě, ale teď jsem si vážně nutně potřeboval utřídit myšlenky. Doba, kterou jsem směl strávit tímhle novým životem, se rychle krátila a já si uvědomoval drtivou sílu toho, že se budu muset už velmi brzy vrátit zpět do starých kolejí, jež se mi ani trochu nezamlouvaly.
Připadalo mi, jako bych v podobě Itana strávil několik let a přesto pouhý okamžik. Už jsem si na svou novou podobu zvykl, sžil jsem se se silou, mocí a novými možnostmi, které mi tohle tělo odkrylo a nabízelo. Našel jsem si tu dokonce i přátele a noční klub byl pro mě něco, co se zařadilo na můj, téměř každodenní, program. Zvykl jsem si na svou silnou dravost a průbojnou touhu, zvykl jsem si na svou krásu i svůj šarm, zvykl jsem si na tuhle svou novou identitu a ani trochu se mi nechtělo jí zahodit. Už jsem pomalu zapomněl na to, jaké to je být Inez a jaké starosti jsem pod jejím jménem vždy zažíval. Ano, sice pořád byla někde uvnitř mě, ale už to nebylo tak, jako dřív. Okusil jsem jiný život, život, jež se od toho jejího lišil do takové míry, že nad tím zůstávala hlava stát. Byl to život plný euforického opojení a svobody. Život, který jsem si vždy přál žít. Život, otevírající mi bránu k mému pravému já. Život, kterého se mi vůbec nechtělo se vzdávat.
Poznal jsem za svůj život mnoho pocitů, zakusil mnoho situací a nemůžu říct, že mezi nimi nebyly i dobré okamžiky… ale nejvíc štěstí a spokojenosti se mi dostalo v podobě Itana, nikoliv v mé pravé podobě.
Někdy se prostě stávají chyby a já nepochyboval o tom, že já se měl narodit jako Itan Atkins, ne jako Inez Jielová. Jako klukovi se mi žilo mnohem lépe, měl jsem větší sílu a mohl jsem se chovat tak, jak se mi zachtělo a nemusel jsem se přitom starat o protivné poznámky okolí o tom, co smím a co ne. Byl jsem prostě sám sebou.
Vlastní život jsem měl v mlze, vybavoval jsem si vše, co jsem zažil, to ano, ale nebylo to jako dřív, už jsem nebyl tím, kým jsem býval. Všechny vzpomínky byly zastřené a temné, byly to vzpomínky, které jsem chtěl vymazat z paměti a rozhodně jsem se do nich nechtěl vracet…ale tady nešlo o to, co jsem chtěl, ale o to, co jsem musel.
Zvedl jsem hlavu k měsíci, zářícímu nade mnou a mé oči smutně sledovaly jeho velikost. Už brzy bude tomuhle všemu konec… To uvědomění bylo děsivé.
Povzdechl jsem si. "Tohle je v pytli…" postěžoval jsem si šeptem.
"Co je v pytli?" ozvala se ze tmy tichá otázka.
Otočil jsem se po známém hlasu. "Neměl bys být takhle náhodou s Mikem?" posmutněle jsem se ušklíbl.
"Nedá se to s ním pořádně vydržet," postěžoval si Riki a vystoupil ze stínu na chodník, kde se postavil vedle mě, "neustále do mě ryje," posteskl si.
"Ryje?"
"Jo," přikývl, "řekl jsi mu, že jsi gay, že?" stočil pohled k mé tváři.
"Ano," přisvědčil jsem.
"Tak už vím, proč mě neustále pošťuchuje…"
"Pošťuchuje?" zopakoval jsem opět.
"Jo, ať prý s tebou začnu chodit a podobně…" s úšklebkem zavrtěl hlavou.
"Je takový provokatér."
"To je…"
Nastala dlouhá doba mlčení, během které jsme se dívali na oblohu, a každý z nás se zaobíral svými úvahami.
"Riki…?" ozval jsem se po několika minutách naprostého ticha.
"Copak?"
"Brzo budu muset odejít," ta slova mi šla přes jazyk jen velmi těžko.
Trhl sebou. "Jak to myslíš?"
"Za pár dní budu muset zpátky domů."
"Proč?" znovu se na mě podíval.
Ztěžka jsem polkl. "Prostě musím," odvětil jsem.
"Já…provedl jsem něco?"
Překvapeně jsem na něj pohlédl, a když jsem zjistil, jak úpěnlivě mě sleduje, sevřely se mi útroby, jeho pohled byl jako pohled ukřivděného štěněte, plný zmatení, rozpolcení, smutku a křivdy. "Ne, neprovedl jsi nic!" vyváděl jsem ho rychle z omylu. "Prostě…už nesmím dál utíkat před svým životem, dostal jsem měsíc na to, abych si žil tak, jak se mi zachce a teď je načase vrátit se zpět do svého života a postavit se problémům čelem…"
"A…kdy se vrátíš…?" špitl.
Zaťal jsem zuby a pohlédl jsem mu do prosebných, nevinných očí. Cítil jsem obrovskou, pomalu se násobící bolest. "Riki…" vyslovil jsem tiše jeho jméno, hlas se mi chvěl, "já už se nevrátím…"

V okovech tvé lásky

1. ledna 2015 v 22:14 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE!
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

V okovech tvé lásky

Řítil jsem se kupředu a škobrtal jsem o vlastní nohy. Celé okolí bylo rozmazané. Běžel jsem, co mi síly stačily, ale přesto se mi pořád nedařilo uniknout. Srdce mi bušilo jako splašené a krev v žilách mi pěnila. Chtěl jsem uniknout…ach, jak hrozně jsem si přál umět létat a uletět z toho místa, jak hrozně jsem si přál zmizet, rozplynout se…ale chtěl jsem něco, co jsem nemohla mít.
Proplétal jsem se lesem, vysoké stromy postávaly jako strážci a shlížely na mě z obrovských výšin. Vždycky vypadaly tak klidně a harmonicky… ale dnes ne. Dnes jsem v lese vidět jen samá nebezpečenství. Ševelení větru mi bylo protivné, šustění listů mě děsilo a zurčení vzdáleného potůčku mi drásalo nervy.
Ze všech stran mě obklopovalo noční šero…tak děsivé šero…tak děsivé místo…tak děsivý čas…
"Stůj!" ozval se mi za zády jeho pevný hlas… ten hluboký, melodický, krásný… Ne! Nemysli na to! Okřikl jsem se hned v duchu a řítil jsem se dál. Zapomeň na to! Je konec! Nesmíš zastavit! Nesmíš! Kladl jsem si na srdce.
"Danny!" stále mě pronásledoval, nezněl ani trochu zadýchaně, jako by pro něj běh nebyl vůbec namáhavý.
"Nech mě na pokoji!" křikl jsem přes rameno a do očí mi vhrkly slzy beznaděje. Nesměl jsem zastavit, nesměl jsem se mu vydat, nesměl jsem…a přesto jsem to tak moc chtěl…
Sotva jsem stačil s dechem. Mé plíce odmítaly pojmout množství kyslíku, jež jsem se do nich snažil nacpat.
"Stůj!"
Ty nic nechápeš! Chtělo se mi křičet. Nemůžu zastavit, nejde to! Ne! Pokud zastavím, zabiju tebe, i sebe! Jsme znepřátelené rody, chápeš?! Pokud nás spolu uvidí, zbaví nás oba života!
"Danny! Prosím! Prosím! Stůj!"
Ne, nemůžeš prosit! Nesmíš! Pokud budeš prosit, tak já… já…
"Prosím! Danny! Stůj! No tak! Danny! Prosím!" jeho hlas byl plný bolesti… a já ho té bolesti mohl tak lehce zbavit…
Ne! Neblbni, ty idiote! Začal jsem si v duchu nadávat. Tím bys odsoudil sebe, i jeho, k jisté smrti! Miluješ ho, ne? Takže ho musíš ochránit! Musíš to zvládnout!
Na krku jsem už skoro cítil jeho dech…jeho vlahý dech, vycházející z těch přesladkých rtů…rtů, jež mi patřily…
"Danny…! To… mě už nemáš rád…?! To jsem pro tebe jen pouhá hračka?! Tos to celou dobu bral jen jako pobavení?! Rozptýlení?!" zněl tak beznadějně…
Tohle je citové vydírání!
"Danny! Já…tě přece miluju!!!"
Konec!
Tohle bylo moc.
Smykem jsem zastavil a prudce se k němu obrátil čelem. "To jsi vážně tak natvrdlý?!" rozkřikl jsem se a po tvářích se mi koulely slzy. "Můj otec má podezření! Pokud se budeme dál stýkat, přijdou na nás a zabijí nás!" vmetl jsem mu do tváře rozzuřeně.
"Danny…" jeho temné, tmavě hnědé, milující oči se úpěnlivě upíraly do těch mých. Žádaly…prosily…škemraly…
"Tohle nejde! No tak, Horry! Copak chceš zemřít?! Copak je ti to jedno?! Copak-?!"
Dál jsem se nedostal, popadl mě za ramena, podkosil mi nohy a vlastním tělem mě zády pevně přimáčkl k měkkému mechu. Jeho tvář byla těsně před mou tváří. Jeho teplé, silné tělo se tisklo k mému a jeho ruce se obtáčely kolem mého těla…
"Danny…" vyslovil zřetelně a odhodlaně mé jméno. Odhrnul mi z obličeje zbloudilý pramen blond vlasů, konečky jeho prstů mi jemně přejely po tváři a zastavily se u rtů, "neboj se, já nás ochráním…" zašeptal procítěně a bez zaváhání mě políbil…
…a všechna zodpovědnost šla do háje…