Usměj se a udělej mě šťastným

7. prosince 2014 v 15:04 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Usměj se a udělej mě šťastným


Prosím, usměj se, usměj se, jen se usměj… Prosil jsem v duchu a úkosem sledoval jeho zamyšlenou, neveselou tvář, na které se objevily vrásky. Jen jeden úsměv… to tě přece nezabije… Bylo očividně, že se něčím trápí, už delší dobu jsem se zaobíral otázkou, jestli za ním nemám jít a zeptat se ho, co ho tíží, ale strach mě vždy přemohl. Přece jen, byl to Ian Mars-nejlepší hráč fotbalu ve městě, nejžádanější kluk i nejlepší student… A já byl jen obyčejný průměrný středoškolák, co s ním chodil do třídy… a co se do něj bezhlavě zamiloval… Nevím, kdy to přesně začalo, ani jak je možné, že se to vůbec stalo, nikdy mi nepřipadalo, že bych měl sklony k tomu být na kluky, ale prostě to tu jednou bylo. Objevilo se to zničehonic a dokonale mě to odzbrojilo. Odmítalo mě to pustit, ať jsem se o to snažil jakkoliv.
Bylo mi jasné, že mé city nemůžou být opětovány a to hned z několika zásadních důvodů. Jedním z nejzákladnějších bylo samozřejmě to, že Ian nebyl na kluky, bylo jen málo chvil, kdy by neměl přítelkyni, což vylučovalo možnost, že by byl schopný chodit s klukem. Mezi další důvody patřilo například to, že on byl oblíbený, zatímco mé jméno znalo jen málo lidí, byl jsem tichý, stydlivý a neměl jsem rád přílišnou pozornost. Zatím jsem se ani jednou neodhodlal ho oslovit… bál jsem se toho… Ale bylo těžké být mu nablízku, seděl jen o dvě lavice vedle mě a téměř všechny hodiny jsme měli společné…
S povzdechem položil hlavu na desku stolu a jeho tělo se na krátkou chvíli zachvělo. Mé srdce se okamžitě rozbušilo jako šílené a já na něj zaměřil veškerou svou pozornost. Bylo zvláštní, že kolem něj zrovna nebyla spousta holek, jež by se ho snažily něčím zaujmout, dnes vypadal opravdu nějak jinak a obklopovalo ho jakási vyčerpaná aura… Najednou zvedl hlavu a bez varování upřel pronikavý pohled do mých očí, které ho už delší dobu pátravě sledovaly. Trhl jsem sebou a rychle jsem se zadíval před sebe. Doufal jsem, že se co nevidět objeví učitel, aby zahájil hodinu. Tohle bylo trapný! Ty blbče jeden, nesmíš na něj neustále tak zírat! Ty idiote!
"Marku?" ozval se za mnou hluboký hlas a já se napjal. Pomalu jsem se otočil a opět jsem se s ním setkal pohledem, stál těsně za mnou, nakláněl se k mé lavici a s povytaženým obočím se na mě díval.
On… zná moje jméno…? Nevycházel jsem z údivu, myslel jsem, že ani neví o mé existenci. "T-ty...ty víš, jak se jmenuju…?" dostal jsem ze sebe přiškrceně a cítil jsem, jak se začínám chvět. Byl hrozně blízko, nakláněl se ke mně a já cítil jeho tajemnou vůni i intenzivní teplo jeho těla.
"Jistě," přisvědčil klidně.
"Jak to…?"
"Zjistil jsem si ho," odvětil prostě.
On zjišťoval, jak se jmenuju…? Ale… "Proč…?"
"Jsi nějak zvědavý, nemyslíš?" pobaveně se usmál a mé srdce se rozbušilo jako šílené. Konečně! Konečně se usmál! A bylo to… kvůli mně!
"Eh… jo… promiň," nervózně jsem si začal pohrávat se svými prsty a upřel jsem pohled před sebe.
"Copak se děje?"
"J-jak to myslíš?" nechápal jsem.
"Proč ses na mě tak podivně koukal?"
Hrklo ve mně. Sakra! "Já…. No… víš, promiň, já…" nedokázal jsem ze sebe dostat nic kloudného, a tak jsem raději zmlkl. Bylo mi hrozně trapně. Celé to bylo hrozně znervózňující… a ještě k tomu na nás celou dobu zírala celá třída a pozorně naslouchala.
"Hm…nechceš si jít promluvit na chodbu?" zeptal se a hlavou trhl k našim posluchačům, kteří mu očividně také nebyli po chuti.
"Ale… už je hodina…" špitl jsem.
"No a? Collinsovi řeknu, že jsem s tebou potřeboval probrat fotbal, to ho oblafne," mávl přezíravě rukou, vypadalo to, že má učitele omotaného kolem prstu. "Tak jdeš?"
"Jo," řekl jsem prostě, nechtěl jsem říkat nic složitého, bál jsem se, že se zase zakoktám a budu za ještě většího tupce. Vstal jsem a přinutil jsem své klepající se nohy k chůzi. Vyšli jsme na ztichlou chodbu a Ian mě zavedl do vzdáleného rohu, kde nás nemohl nikdo odposlouchávat.
"Tak už mi to řekneš?"
Sklopil jsem pohled k zemi. "Já… víš, že… eh…"
"No tak!" položil mi ruku na rameno a já se prudce narovnal. "Nemusíš být kvůli mně nervní, já nekoušu," znovu se usmál a mé srdce se mohlo zbláznit, "tedy… ne moc…" spiklenecky na mě mrkl.
"Jasně, promiň…"
"A přestaň se pořád omlouvat, jsi jako hromádka neštěstí!" uštědřil mi herdu do ramene a odhrnul si z obličeje zbloudilý pramen blond vlasů.
"Dobře," přikývl jsem a opět věnoval pozornost špičkám svých bot. "Víš, dneska jsi vypadal… unaveně a… eh… ustaraně, jen jsem přemýšlel nad tím, co tě asi trápí…" dostal jsem ze sebe s námahou.
"Ach tak…víš, včera mi umřela babička," řekl s bolestí v hlase, "sice jsem jí moc neznal, ale stejně mě to vzalo…"
"Aha… promiň, neměl jsem se na to ptát, moc mě to mrzí," začal jsem se omlouvat.
"To je v pořádku," jeho tmavě modré, azurové oči se opět intenzivně upřely do mé tváře, "jsi jediný, kdo si mě všímá, i když mám problémy a nejen tehdy, když jsem na špici, už jsem si toho všiml dřív…"
Napjal jsem se. Cože?! To ne! Měl jsem za to, že své pocity dobře skrývám.
"Můžu mít otázku?"
"Jo…" bylo mi čím dál trapněji.
"Nevím, jestli se nemýlím a proto se chci napřed zeptat: Ty mě miluješ, že?"
Každý sval v mém těle byl rázem v pohotovosti, připadalo mi, že se asi brzo zblázním. Chtěl jsem být co nejrychleji někde jinde, chtěl jsem se propadnout do země. Jak na to přišel…? Tohle je špatně, tohle je tak hrozně špatně! Když mu to potvrdím, určitě mi bude nadávat, ale když řeknu, že ne, nikdy se nedozví skutečnost…
"Tak co?"
"Máš pravdu… promiň, moc se omlouvám…" pevně jsem zavřel oči a přikrčil jsem se, jako bych očekával ránu.
"Za co se omlouváš?" nechápal.
"Za to, že tě miluju, já… já… mrzí mě to…" cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy zoufalství. Všechno šlo do kytek.
"Pokud se za takové věci omlouvá, tak to ti taky musím říct promiň…"
"Huh…?" vzhlédl jsem.
Opět se zářivě usmál a pak udělal něco, co mi vzalo dech. Bez jediného zaváhání se naklonil kupředu, sevřel mou tvář jemně v dlaních a něžně mě políbil. "Protože i já miluju tebe…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caroll Caroll | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 14:02 | Reagovat

Skvělá povídka! :3 Yaoi je nejlepší a ať si každý říká co chce. :D
PS: Podívala by ses prosím na můj blog? Taky píšu yaoi a ráda bych znala tvůj názor na to mé. ^^

2 Simča Simča | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 16:17 | Reagovat

Roztomilé :) :)

3 Arletka Arletka | Web | 7. prosince 2014 v 16:57 | Reagovat

Moc pěkná povídka.:)

4 Akari Akari | 5. ledna 2015 v 1:03 | Reagovat

Ježiš to je nádhera. Tahle povídka se ti opravdu povedla. ^^

5 Karin Karin | 17. září 2016 v 22:01 | Reagovat

To bylo sladký.***.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama