Úplňkové přání- 34

22. prosince 2014 v 19:15 | Ann |  Úplňkové přání

34
Ještě jednou…

"Ah, ahoj It-" Riki se náhle zarazil a šokovaně se zadíval na náklad na mých zádech. "Co to má sakra…?" slova mu uvízla v hrdle a on začal pohledem těkat mezi mnou a Mikem.
"Eh…dobré ráno…jéé, čau Riki!" zasmál se předmět úvah mého spolubydlícího z hlubokého spánku a slezl mi ze zad. "Omlouvám se, že ruším, ale nechtělo se mi domů a Itan mi nabídl, že můžu zůstat u vás," nevinnost z něj přímo čišela.
Riki se konečně probral, vyskočil z postele, na které seděl, popadl mě za ruku a odvekl mě do koupelny.
"Co je?" zeptal jsem se.
"Víš, doufám, že je mu teprve čtrnáct, že jo?!" vyjel na mě tlumeným hlasem.
"Jo, vím," přisvědčil jsem.
"A uvědomuješ si tedy, že je protizákonné, abys s ním cokoliv měl, že jo?!" vypadal opravdu dost naštvaně, z očí mu sršely blesky a jeho pevně semknuté rty a napjatá čelist nesvědčila nic dobrého.
"Jen klid, já s ním ani nechci nic mít," ujistil jsem ho s úsměvem.
"Ne…?" povytáhl jedno obočí, jeho výraz říkal, že mi ani za mák nevěří.
"Ne," ujistil jsem ho, "víš, jsem schopný si taky najít jen přátele, nemusím jim hned něco strkat do zadku," poznamenal jsem značně sarkasticky.
Při mých posledních slovech sebou škubl.
"Ty se mnou taky spíš v jednom pokoji a všiml sis snad, že bych se tě snažil znásilnit?" rýpl jsem si ještě jednou.
"Promiň…" zamumlal a sklonil hlavu, "já jsem prostě jen zvyklý, že když si sem přitáhneš kluka, tak to je jen z jednoho důvodu."
"Docela to chápu," ušklíbl jsem se, "ale nemusíš ze mě hned dělat úchyla."
"Vážně se omlouvám," vypadal sklíčeně.
Uštědřil jsem mu jemnou herdu do ramene. "V pohodě, tak už pojď, ať na nás dlouho nečeká."
Když jsme vešli do pokoje, zjistili jsme, že sedí na kraji postele a sleduje nás s vědoucným, pobaveným úsměvem. "Copak jste tam dělali?" zeptal se nevině.
"Proč to chceš vědět?" povytáhl Riki obočí.
"Já jen, že jsem žil v domnění, že spolu nechodíte, ale tvůj žárlivý výraz, když jsme sem přišli, i to, jak sis odvlekl Itana do vedlejší místnosti dost nasvědčuje tomu, že opak je pravdou," jeho zeširoka otevřené, mrkající, dětské oči mu propůjčovaly andělský výraz, ale jeho slova se slovům anděla nepodobala ani vzdáleně.
"Cože?!" Riki málem vyletěl z kůže.
"No fakt," pokračoval Mik a já se musel v duchu smát, "chováš se docela majetnicky, abys věděl, měl bys přiznat, že ho miluješ, všechno by pak bylo jednodušší…" protáhl lenivě.
"A kdo říká, že ho miluju?!"
Podívali jsme se s Mikem na sebe a ve stejnou chvíli jsme s potutelnými úsměvy odpověděli: "My."
"Vy jste vážně blbci…" utrousil nevrle a pokusil se proklouznout pryč, já ho však popadl, povalil jsem ho na postel a nalehl jsem na něj.
"Hej! Co to děláš?!" vzpíral se.
"Tohle vypadá zajímavě…" nechal se slyšet Mik a pozorně nás sledoval.
"A teď přiznej, že mě miluješ!" jal jsem se svého bezmocného spolubydlícího provokovat.
"Co to má znamenat?! Hned ze mě slez, ty idiote!" kopal kolem sebe a zmítal se, ale všechno bylo marné, z mého ocelového sevření nebylo úniku.
Sklonil jsem svou tvář až těsně k jeho obličeji a svůdně jsem se usmál. "No tak, nezapírej už, jen řekni, co ke mně cítíš…" zanotoval jsem a Mik mi zúčastněně přizvukoval.
"Momentálně cítím tvůj napjatý rozkrok," zaútočil provokativně.
"To víš, tvoje bezmezná láska mě vzrušuje…" pokračoval jsem v jeho hře, "nejradši bych tě hned svlékl a rovnou tady na místě tě znásilnil," zavrněl jsem.
"Pche! Jen abys věděl, tak já už o tebe nestojím!" začal hrát divadlo. "V mém životě je někdo jiný!"
"Teď mi lžeš!" sžil jsem se se svou rolí. "A co tvůj slib?!"
"Jaký slib? Myslíš jako, že s tebou budu navždy? Nenech se vysmát! Přece jsi tomu sám nikdy nevěřil!"
"Tys mě zradil!" sykl jsem.
"Už jsi mě začal příliš nudit…"
"Hm…asi je pravý čas přiznat, že já už si taky našel náhradu," zatvářil jsem se, jako že se nic neděje.
"A koho?" chtěl vědět.
"Tady Mika… copak sis vážně myslel, že jsem ho sem přivedl jen tak?" popíchl jsem ho.
"Já si to myslel!" ozval se jmenovaný, ale my si ho nevšímali.
"Takže… tohle je rozchod?" přimhouřil oči.
"Hm… ještě ne."
"Ještě ne?" zopakoval.
"Přesně tak, víš, ještě jednou…" sklonil jsem se ještě níž, "si tě chci vychutnat…" věnoval jsem mu lehký, rozverný polibek na odhalený krk.
"Tohle nejde! Já už tě ale nechci!" hrál dál, místo aby začal vyšilovat, jak jsem čekal. "Už jsem ti přece řekl, že mé srdce teď patří jinému!"
"Ano, ale já chci ještě alespoň jedinkrát okusit teplo tvého těla…"
"Itane…" vydechl.
"Jen mě nech udělat to, co oba chceme…" zavrněl jsem a sklonil jsem se až těsně k jeho obličeji, naše rty dělilo jen pár milimetrů.
"Ano…"
V tu chvíli jsme se oba zastavili a on se začal nekontrolovatelně smát… a já se k němu hned vzápětí přidal, i když můj smích nebyl úplně upřímný.
"Vy dva byste se měli dát na herectví!" zvolal náš divák. "Tímhle byste trumfli i Shakespeara!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aileen Aileen | Web | 1. ledna 2015 v 22:29 | Reagovat

Síce som nečítala ostatné časti ale táto... :D Nevedela som prestať smiať sa :D Prosím pokračuj, veľmi sa teším na ďalšiu časť.

2 Ann Ann | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 22:40 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem ráda, že se ti kapitola líbila =D Pokračovat samozřejmě budu. =) Ještě jednou díky =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama