Úplňkové přání- 33

22. prosince 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání
Po dlouhé době jsem opět tu, takže se můžete těšit na nové díly povídek i na nové překlady. Teď snad budu mít dost času, takže se do toho pořádně pustím =D
Vaše Ann =)

33
Nevyhnutelné

"Takže jsi taky gay?"
"Myslím, že jo…anebo jen moc dobře líbáš."
"Mám v tom praxi," spokojeně jsem se usmál.
"Kolik už jsi měl kluků?"
"Jsi docela zvědavý, víš to?" dobře se mi s ním povídalo, tenhle rozhovor mě bavil.
"Jo, vím, to mám od přírody," vyplázl na mě jazyk. "Řekneš mi tedy kolik, prosím?" zajímal se.
"Proč to chceš vědět?" opáčil jsem.
"Jen tak."
"Okay… no, já to nikdy nepočítal," přiznal jsem zamyšleně a snažil jsem si vzpomenout. "Dej mi chvilku…" Tylor, Mack, Nik… Začal jsem odříkávat v duchu a svraštil jsem obočí, když jsem se snažil se dopočítat k určitému výsledku. "Asi šedesát dva, ale nejsem si tím vůbec jistý," řekl jsem po chvíli.
"Páni," obdivně hvízdl.
"Kdo umí, ten umí," pokrčil jsem rameny pobaveně.
"Ale jaks to vůbec stihl?" nechápal.
"Víš, některé jsem měl jen na jednu noc," byl jsem naprosto otevřený. "Poslední dobou si v podobných 'vztazích'," prsty jsem naznačil uvozovky, "libuju."
"Takže, pouze teoreticky, kdybych teď řekl, že se s tebou chci vyspat, tak by ses se mnou vyspal?"
"To si nejsem jistý, ber v potaz svůj věk," připomněl jsem mu.
"Tak ano, nebo ne?" dožadoval se odpovědi.
"Hm…asi ano," usoudil jsem nakonec.
"To je potěšující…"
"Proč?"
"Tak…prostě jsi hezký a asi by ses nevyspal s někým, kdo se ti nelíbí, ne?"
"Jsi bystrý."
"Já vím," samolibě se usmál. "Ty bydlíš s Rikim, co?"
"Jo."
"Takže ten, do koho jsi možná zamilovaný, je on, že?"
"Jsi opravdu bystrý…" sykl jsem.
"Promiň, já prostě jen vyvozuji z faktů…"
"Ne, v pohodě, já jen, že jsi až moc vychytralý na to, že jsi ještě kluk."
"Bude mi patnáct!" zavrčel.
"Vždyť říkám, že jsi kluk," provokoval jsem.
"Nejsem!"
"Jsi!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
Protočil jsem oči a umlčel jsem ho krátkým, rozverným polibkem. "Ale jo."
"Fajn, vyhrál si…" vzdal se.
"Myslím, že bychom už měli oba jít domů," podotkl jsem.
"Když mě se domů nechce…" zasténal.
"Proč?"
"Ale… mamka je rozvedená a má nové přítele, kterého vážně nemůžu snést…"
"Jestli chceš a jsi ochotný se s námi mačkat na manželské posteli, můžeš jít k nám," nabídl jsem mu.
Radostně se usmál a zdálo se, jakoby ožil. "To myslíš vážně?!" radostně zavýskl.
"Jistě," přikývl jsem.
"Díky!" zajásal a objal mě.
"Ty jsi vážně ještě dítě…" zasmál jsem se.

"A nebudu tam Rikimu vadit?" staral se, když jsme od hřiště mířili k nám.
"Řekl bych, že ne, je zvyklý, že si domů tahám kluky a ty jsi navíc jeho kamarád, takže by to nemělo vadit."
Oddechl si. "Tak to jsem rád. Hele, víš, že jsi mi dal docela zabrat?"
"Zabrat?" zopakoval jsem zaraženě
"Jo, při tom zápase… ještě pořád mě kvůli tobě bolí nohy," obvinil mě.
"Nejsem lehký soupeř, co?"
"Ne, to tedy nejsi," ujistil mě.
"Hm…" zamyslel jsem se, a pak jsem ho bez varování popadl a posadil jsem si ho na ramena. "Lepší?" zeptal jsem se.
"Eh…" hekl překvapeně. "Jo, mnohem, ale… jsem dost těžký, uneseš mě?"
"Já mám tedy trochu jiný pojem o tom, co znamená 'těžký' a ano, unesu tě naprosto s přehledem," ujistil jsem ho.
"Dobře…tak díky…" objal mě rukama kolem krku a unaveně si opřel hlavu o mé rameno.
"Nemáš vůbec zač," odvětil jsem pobaveně. "Chceš spát?"
"Já nevím…jsem docela unavený, ale…"
"Klidně se prospi," vybídl jsem ho.
Zívl. "Budeš mi něco vyprávět?"
"A co?"
"Cokoliv…"
"Hm… dobře, tak tedy poslouchej," na chvíli jsem se odmlčel. "Život dokáže zasazovat spoustu ran a tuhle věc moc dobře věděla dívka, které toho osud mnoho vzal. Jmenovala se Inez, její vlastní rodiny se jí zřekla a s adoptivními rodiči zrovna moc nevycházela, což se podepsalo na jejím charakteru. Odmítala zapadat mezi normální dospívající svého věku, nechtěla být normální. Ve škole dělala ohromné problémy, a tak jí nakonec museli dát domácího učitele s pořádně silnými nervy. V noci se vykrádala ven a střídala kluky jako ponožky.
Jednoho dne jejím nevlastním rodičům už ruply nervy a rozhodli se jí dát na internát, když jí to ale řekli, vzala to tak, že se jí chtějí zbavit a plná vzteku utekla hluboko do lesa. Byl zrovna úplněk. Běželo lesem a v očích se jí ve svitu měsíce leskly slzy vzteku. Její život už jí nebavil. Už jí štvalo to věčné škatulkování a to, jak jí jiní řídili život. Už toho měla zkrátka dost. Chtěla začít od začátku, chtěla všechno vymazat a alespoň na krátkou chvíli být někým jiným. Když to přání vyslovila nahlas, ze tmy, která jí obklopovala, se najednou ozval podivný, magický hlas, jenž jí řekl, že jí její přání splní a že do příštího úplňku může být někým jiným…" zmlkl jsem a s úsměvem se zaposlouchal do jeho pravidelného, hlubokého oddechování. "A tak jsem se dostal až sem…" zašeptal jsem sám k sobě a pohlédl jsem na měsíc, který se nebezpečně blížil k úplňku. Neuměl jsem si představit, že budu muset už brzo odejít. Zvykl jsem si na tenhle svůj nový život a nechtěl jsem ho opustit. Jenže…život není o tom, co chceme, ale o tom, co musíme…
Nevyhnutelné se blížilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama