Prosinec 2014

Katekyo! - 6

31. prosince 2014 v 6:00 | Ann |  Katekyo!
Malý, novoroční dárek =3

Úplňkové přání- 34

22. prosince 2014 v 19:15 | Ann |  Úplňkové přání

34
Ještě jednou…

"Ah, ahoj It-" Riki se náhle zarazil a šokovaně se zadíval na náklad na mých zádech. "Co to má sakra…?" slova mu uvízla v hrdle a on začal pohledem těkat mezi mnou a Mikem.
"Eh…dobré ráno…jéé, čau Riki!" zasmál se předmět úvah mého spolubydlícího z hlubokého spánku a slezl mi ze zad. "Omlouvám se, že ruším, ale nechtělo se mi domů a Itan mi nabídl, že můžu zůstat u vás," nevinnost z něj přímo čišela.
Riki se konečně probral, vyskočil z postele, na které seděl, popadl mě za ruku a odvekl mě do koupelny.
"Co je?" zeptal jsem se.
"Víš, doufám, že je mu teprve čtrnáct, že jo?!" vyjel na mě tlumeným hlasem.
"Jo, vím," přisvědčil jsem.
"A uvědomuješ si tedy, že je protizákonné, abys s ním cokoliv měl, že jo?!" vypadal opravdu dost naštvaně, z očí mu sršely blesky a jeho pevně semknuté rty a napjatá čelist nesvědčila nic dobrého.
"Jen klid, já s ním ani nechci nic mít," ujistil jsem ho s úsměvem.
"Ne…?" povytáhl jedno obočí, jeho výraz říkal, že mi ani za mák nevěří.
"Ne," ujistil jsem ho, "víš, jsem schopný si taky najít jen přátele, nemusím jim hned něco strkat do zadku," poznamenal jsem značně sarkasticky.
Při mých posledních slovech sebou škubl.
"Ty se mnou taky spíš v jednom pokoji a všiml sis snad, že bych se tě snažil znásilnit?" rýpl jsem si ještě jednou.
"Promiň…" zamumlal a sklonil hlavu, "já jsem prostě jen zvyklý, že když si sem přitáhneš kluka, tak to je jen z jednoho důvodu."
"Docela to chápu," ušklíbl jsem se, "ale nemusíš ze mě hned dělat úchyla."
"Vážně se omlouvám," vypadal sklíčeně.
Uštědřil jsem mu jemnou herdu do ramene. "V pohodě, tak už pojď, ať na nás dlouho nečeká."
Když jsme vešli do pokoje, zjistili jsme, že sedí na kraji postele a sleduje nás s vědoucným, pobaveným úsměvem. "Copak jste tam dělali?" zeptal se nevině.
"Proč to chceš vědět?" povytáhl Riki obočí.
"Já jen, že jsem žil v domnění, že spolu nechodíte, ale tvůj žárlivý výraz, když jsme sem přišli, i to, jak sis odvlekl Itana do vedlejší místnosti dost nasvědčuje tomu, že opak je pravdou," jeho zeširoka otevřené, mrkající, dětské oči mu propůjčovaly andělský výraz, ale jeho slova se slovům anděla nepodobala ani vzdáleně.
"Cože?!" Riki málem vyletěl z kůže.
"No fakt," pokračoval Mik a já se musel v duchu smát, "chováš se docela majetnicky, abys věděl, měl bys přiznat, že ho miluješ, všechno by pak bylo jednodušší…" protáhl lenivě.
"A kdo říká, že ho miluju?!"
Podívali jsme se s Mikem na sebe a ve stejnou chvíli jsme s potutelnými úsměvy odpověděli: "My."
"Vy jste vážně blbci…" utrousil nevrle a pokusil se proklouznout pryč, já ho však popadl, povalil jsem ho na postel a nalehl jsem na něj.
"Hej! Co to děláš?!" vzpíral se.
"Tohle vypadá zajímavě…" nechal se slyšet Mik a pozorně nás sledoval.
"A teď přiznej, že mě miluješ!" jal jsem se svého bezmocného spolubydlícího provokovat.
"Co to má znamenat?! Hned ze mě slez, ty idiote!" kopal kolem sebe a zmítal se, ale všechno bylo marné, z mého ocelového sevření nebylo úniku.
Sklonil jsem svou tvář až těsně k jeho obličeji a svůdně jsem se usmál. "No tak, nezapírej už, jen řekni, co ke mně cítíš…" zanotoval jsem a Mik mi zúčastněně přizvukoval.
"Momentálně cítím tvůj napjatý rozkrok," zaútočil provokativně.
"To víš, tvoje bezmezná láska mě vzrušuje…" pokračoval jsem v jeho hře, "nejradši bych tě hned svlékl a rovnou tady na místě tě znásilnil," zavrněl jsem.
"Pche! Jen abys věděl, tak já už o tebe nestojím!" začal hrát divadlo. "V mém životě je někdo jiný!"
"Teď mi lžeš!" sžil jsem se se svou rolí. "A co tvůj slib?!"
"Jaký slib? Myslíš jako, že s tebou budu navždy? Nenech se vysmát! Přece jsi tomu sám nikdy nevěřil!"
"Tys mě zradil!" sykl jsem.
"Už jsi mě začal příliš nudit…"
"Hm…asi je pravý čas přiznat, že já už si taky našel náhradu," zatvářil jsem se, jako že se nic neděje.
"A koho?" chtěl vědět.
"Tady Mika… copak sis vážně myslel, že jsem ho sem přivedl jen tak?" popíchl jsem ho.
"Já si to myslel!" ozval se jmenovaný, ale my si ho nevšímali.
"Takže… tohle je rozchod?" přimhouřil oči.
"Hm… ještě ne."
"Ještě ne?" zopakoval.
"Přesně tak, víš, ještě jednou…" sklonil jsem se ještě níž, "si tě chci vychutnat…" věnoval jsem mu lehký, rozverný polibek na odhalený krk.
"Tohle nejde! Já už tě ale nechci!" hrál dál, místo aby začal vyšilovat, jak jsem čekal. "Už jsem ti přece řekl, že mé srdce teď patří jinému!"
"Ano, ale já chci ještě alespoň jedinkrát okusit teplo tvého těla…"
"Itane…" vydechl.
"Jen mě nech udělat to, co oba chceme…" zavrněl jsem a sklonil jsem se až těsně k jeho obličeji, naše rty dělilo jen pár milimetrů.
"Ano…"
V tu chvíli jsme se oba zastavili a on se začal nekontrolovatelně smát… a já se k němu hned vzápětí přidal, i když můj smích nebyl úplně upřímný.
"Vy dva byste se měli dát na herectví!" zvolal náš divák. "Tímhle byste trumfli i Shakespeara!"

Úplňkové přání- 33

22. prosince 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání
Po dlouhé době jsem opět tu, takže se můžete těšit na nové díly povídek i na nové překlady. Teď snad budu mít dost času, takže se do toho pořádně pustím =D
Vaše Ann =)

33
Nevyhnutelné

"Takže jsi taky gay?"
"Myslím, že jo…anebo jen moc dobře líbáš."
"Mám v tom praxi," spokojeně jsem se usmál.
"Kolik už jsi měl kluků?"
"Jsi docela zvědavý, víš to?" dobře se mi s ním povídalo, tenhle rozhovor mě bavil.
"Jo, vím, to mám od přírody," vyplázl na mě jazyk. "Řekneš mi tedy kolik, prosím?" zajímal se.
"Proč to chceš vědět?" opáčil jsem.
"Jen tak."
"Okay… no, já to nikdy nepočítal," přiznal jsem zamyšleně a snažil jsem si vzpomenout. "Dej mi chvilku…" Tylor, Mack, Nik… Začal jsem odříkávat v duchu a svraštil jsem obočí, když jsem se snažil se dopočítat k určitému výsledku. "Asi šedesát dva, ale nejsem si tím vůbec jistý," řekl jsem po chvíli.
"Páni," obdivně hvízdl.
"Kdo umí, ten umí," pokrčil jsem rameny pobaveně.
"Ale jaks to vůbec stihl?" nechápal.
"Víš, některé jsem měl jen na jednu noc," byl jsem naprosto otevřený. "Poslední dobou si v podobných 'vztazích'," prsty jsem naznačil uvozovky, "libuju."
"Takže, pouze teoreticky, kdybych teď řekl, že se s tebou chci vyspat, tak by ses se mnou vyspal?"
"To si nejsem jistý, ber v potaz svůj věk," připomněl jsem mu.
"Tak ano, nebo ne?" dožadoval se odpovědi.
"Hm…asi ano," usoudil jsem nakonec.
"To je potěšující…"
"Proč?"
"Tak…prostě jsi hezký a asi by ses nevyspal s někým, kdo se ti nelíbí, ne?"
"Jsi bystrý."
"Já vím," samolibě se usmál. "Ty bydlíš s Rikim, co?"
"Jo."
"Takže ten, do koho jsi možná zamilovaný, je on, že?"
"Jsi opravdu bystrý…" sykl jsem.
"Promiň, já prostě jen vyvozuji z faktů…"
"Ne, v pohodě, já jen, že jsi až moc vychytralý na to, že jsi ještě kluk."
"Bude mi patnáct!" zavrčel.
"Vždyť říkám, že jsi kluk," provokoval jsem.
"Nejsem!"
"Jsi!"
"Ne!"
"Jo!"
"Ne!"
Protočil jsem oči a umlčel jsem ho krátkým, rozverným polibkem. "Ale jo."
"Fajn, vyhrál si…" vzdal se.
"Myslím, že bychom už měli oba jít domů," podotkl jsem.
"Když mě se domů nechce…" zasténal.
"Proč?"
"Ale… mamka je rozvedená a má nové přítele, kterého vážně nemůžu snést…"
"Jestli chceš a jsi ochotný se s námi mačkat na manželské posteli, můžeš jít k nám," nabídl jsem mu.
Radostně se usmál a zdálo se, jakoby ožil. "To myslíš vážně?!" radostně zavýskl.
"Jistě," přikývl jsem.
"Díky!" zajásal a objal mě.
"Ty jsi vážně ještě dítě…" zasmál jsem se.

"A nebudu tam Rikimu vadit?" staral se, když jsme od hřiště mířili k nám.
"Řekl bych, že ne, je zvyklý, že si domů tahám kluky a ty jsi navíc jeho kamarád, takže by to nemělo vadit."
Oddechl si. "Tak to jsem rád. Hele, víš, že jsi mi dal docela zabrat?"
"Zabrat?" zopakoval jsem zaraženě
"Jo, při tom zápase… ještě pořád mě kvůli tobě bolí nohy," obvinil mě.
"Nejsem lehký soupeř, co?"
"Ne, to tedy nejsi," ujistil mě.
"Hm…" zamyslel jsem se, a pak jsem ho bez varování popadl a posadil jsem si ho na ramena. "Lepší?" zeptal jsem se.
"Eh…" hekl překvapeně. "Jo, mnohem, ale… jsem dost těžký, uneseš mě?"
"Já mám tedy trochu jiný pojem o tom, co znamená 'těžký' a ano, unesu tě naprosto s přehledem," ujistil jsem ho.
"Dobře…tak díky…" objal mě rukama kolem krku a unaveně si opřel hlavu o mé rameno.
"Nemáš vůbec zač," odvětil jsem pobaveně. "Chceš spát?"
"Já nevím…jsem docela unavený, ale…"
"Klidně se prospi," vybídl jsem ho.
Zívl. "Budeš mi něco vyprávět?"
"A co?"
"Cokoliv…"
"Hm… dobře, tak tedy poslouchej," na chvíli jsem se odmlčel. "Život dokáže zasazovat spoustu ran a tuhle věc moc dobře věděla dívka, které toho osud mnoho vzal. Jmenovala se Inez, její vlastní rodiny se jí zřekla a s adoptivními rodiči zrovna moc nevycházela, což se podepsalo na jejím charakteru. Odmítala zapadat mezi normální dospívající svého věku, nechtěla být normální. Ve škole dělala ohromné problémy, a tak jí nakonec museli dát domácího učitele s pořádně silnými nervy. V noci se vykrádala ven a střídala kluky jako ponožky.
Jednoho dne jejím nevlastním rodičům už ruply nervy a rozhodli se jí dát na internát, když jí to ale řekli, vzala to tak, že se jí chtějí zbavit a plná vzteku utekla hluboko do lesa. Byl zrovna úplněk. Běželo lesem a v očích se jí ve svitu měsíce leskly slzy vzteku. Její život už jí nebavil. Už jí štvalo to věčné škatulkování a to, jak jí jiní řídili život. Už toho měla zkrátka dost. Chtěla začít od začátku, chtěla všechno vymazat a alespoň na krátkou chvíli být někým jiným. Když to přání vyslovila nahlas, ze tmy, která jí obklopovala, se najednou ozval podivný, magický hlas, jenž jí řekl, že jí její přání splní a že do příštího úplňku může být někým jiným…" zmlkl jsem a s úsměvem se zaposlouchal do jeho pravidelného, hlubokého oddechování. "A tak jsem se dostal až sem…" zašeptal jsem sám k sobě a pohlédl jsem na měsíc, který se nebezpečně blížil k úplňku. Neuměl jsem si představit, že budu muset už brzo odejít. Zvykl jsem si na tenhle svůj nový život a nechtěl jsem ho opustit. Jenže…život není o tom, co chceme, ale o tom, co musíme…
Nevyhnutelné se blížilo.

Usměj se a udělej mě šťastným

7. prosince 2014 v 15:04 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Usměj se a udělej mě šťastným


Prosím, usměj se, usměj se, jen se usměj… Prosil jsem v duchu a úkosem sledoval jeho zamyšlenou, neveselou tvář, na které se objevily vrásky. Jen jeden úsměv… to tě přece nezabije… Bylo očividně, že se něčím trápí, už delší dobu jsem se zaobíral otázkou, jestli za ním nemám jít a zeptat se ho, co ho tíží, ale strach mě vždy přemohl. Přece jen, byl to Ian Mars-nejlepší hráč fotbalu ve městě, nejžádanější kluk i nejlepší student… A já byl jen obyčejný průměrný středoškolák, co s ním chodil do třídy… a co se do něj bezhlavě zamiloval… Nevím, kdy to přesně začalo, ani jak je možné, že se to vůbec stalo, nikdy mi nepřipadalo, že bych měl sklony k tomu být na kluky, ale prostě to tu jednou bylo. Objevilo se to zničehonic a dokonale mě to odzbrojilo. Odmítalo mě to pustit, ať jsem se o to snažil jakkoliv.
Bylo mi jasné, že mé city nemůžou být opětovány a to hned z několika zásadních důvodů. Jedním z nejzákladnějších bylo samozřejmě to, že Ian nebyl na kluky, bylo jen málo chvil, kdy by neměl přítelkyni, což vylučovalo možnost, že by byl schopný chodit s klukem. Mezi další důvody patřilo například to, že on byl oblíbený, zatímco mé jméno znalo jen málo lidí, byl jsem tichý, stydlivý a neměl jsem rád přílišnou pozornost. Zatím jsem se ani jednou neodhodlal ho oslovit… bál jsem se toho… Ale bylo těžké být mu nablízku, seděl jen o dvě lavice vedle mě a téměř všechny hodiny jsme měli společné…
S povzdechem položil hlavu na desku stolu a jeho tělo se na krátkou chvíli zachvělo. Mé srdce se okamžitě rozbušilo jako šílené a já na něj zaměřil veškerou svou pozornost. Bylo zvláštní, že kolem něj zrovna nebyla spousta holek, jež by se ho snažily něčím zaujmout, dnes vypadal opravdu nějak jinak a obklopovalo ho jakási vyčerpaná aura… Najednou zvedl hlavu a bez varování upřel pronikavý pohled do mých očí, které ho už delší dobu pátravě sledovaly. Trhl jsem sebou a rychle jsem se zadíval před sebe. Doufal jsem, že se co nevidět objeví učitel, aby zahájil hodinu. Tohle bylo trapný! Ty blbče jeden, nesmíš na něj neustále tak zírat! Ty idiote!
"Marku?" ozval se za mnou hluboký hlas a já se napjal. Pomalu jsem se otočil a opět jsem se s ním setkal pohledem, stál těsně za mnou, nakláněl se k mé lavici a s povytaženým obočím se na mě díval.
On… zná moje jméno…? Nevycházel jsem z údivu, myslel jsem, že ani neví o mé existenci. "T-ty...ty víš, jak se jmenuju…?" dostal jsem ze sebe přiškrceně a cítil jsem, jak se začínám chvět. Byl hrozně blízko, nakláněl se ke mně a já cítil jeho tajemnou vůni i intenzivní teplo jeho těla.
"Jistě," přisvědčil klidně.
"Jak to…?"
"Zjistil jsem si ho," odvětil prostě.
On zjišťoval, jak se jmenuju…? Ale… "Proč…?"
"Jsi nějak zvědavý, nemyslíš?" pobaveně se usmál a mé srdce se rozbušilo jako šílené. Konečně! Konečně se usmál! A bylo to… kvůli mně!
"Eh… jo… promiň," nervózně jsem si začal pohrávat se svými prsty a upřel jsem pohled před sebe.
"Copak se děje?"
"J-jak to myslíš?" nechápal jsem.
"Proč ses na mě tak podivně koukal?"
Hrklo ve mně. Sakra! "Já…. No… víš, promiň, já…" nedokázal jsem ze sebe dostat nic kloudného, a tak jsem raději zmlkl. Bylo mi hrozně trapně. Celé to bylo hrozně znervózňující… a ještě k tomu na nás celou dobu zírala celá třída a pozorně naslouchala.
"Hm…nechceš si jít promluvit na chodbu?" zeptal se a hlavou trhl k našim posluchačům, kteří mu očividně také nebyli po chuti.
"Ale… už je hodina…" špitl jsem.
"No a? Collinsovi řeknu, že jsem s tebou potřeboval probrat fotbal, to ho oblafne," mávl přezíravě rukou, vypadalo to, že má učitele omotaného kolem prstu. "Tak jdeš?"
"Jo," řekl jsem prostě, nechtěl jsem říkat nic složitého, bál jsem se, že se zase zakoktám a budu za ještě většího tupce. Vstal jsem a přinutil jsem své klepající se nohy k chůzi. Vyšli jsme na ztichlou chodbu a Ian mě zavedl do vzdáleného rohu, kde nás nemohl nikdo odposlouchávat.
"Tak už mi to řekneš?"
Sklopil jsem pohled k zemi. "Já… víš, že… eh…"
"No tak!" položil mi ruku na rameno a já se prudce narovnal. "Nemusíš být kvůli mně nervní, já nekoušu," znovu se usmál a mé srdce se mohlo zbláznit, "tedy… ne moc…" spiklenecky na mě mrkl.
"Jasně, promiň…"
"A přestaň se pořád omlouvat, jsi jako hromádka neštěstí!" uštědřil mi herdu do ramene a odhrnul si z obličeje zbloudilý pramen blond vlasů.
"Dobře," přikývl jsem a opět věnoval pozornost špičkám svých bot. "Víš, dneska jsi vypadal… unaveně a… eh… ustaraně, jen jsem přemýšlel nad tím, co tě asi trápí…" dostal jsem ze sebe s námahou.
"Ach tak…víš, včera mi umřela babička," řekl s bolestí v hlase, "sice jsem jí moc neznal, ale stejně mě to vzalo…"
"Aha… promiň, neměl jsem se na to ptát, moc mě to mrzí," začal jsem se omlouvat.
"To je v pořádku," jeho tmavě modré, azurové oči se opět intenzivně upřely do mé tváře, "jsi jediný, kdo si mě všímá, i když mám problémy a nejen tehdy, když jsem na špici, už jsem si toho všiml dřív…"
Napjal jsem se. Cože?! To ne! Měl jsem za to, že své pocity dobře skrývám.
"Můžu mít otázku?"
"Jo…" bylo mi čím dál trapněji.
"Nevím, jestli se nemýlím a proto se chci napřed zeptat: Ty mě miluješ, že?"
Každý sval v mém těle byl rázem v pohotovosti, připadalo mi, že se asi brzo zblázním. Chtěl jsem být co nejrychleji někde jinde, chtěl jsem se propadnout do země. Jak na to přišel…? Tohle je špatně, tohle je tak hrozně špatně! Když mu to potvrdím, určitě mi bude nadávat, ale když řeknu, že ne, nikdy se nedozví skutečnost…
"Tak co?"
"Máš pravdu… promiň, moc se omlouvám…" pevně jsem zavřel oči a přikrčil jsem se, jako bych očekával ránu.
"Za co se omlouváš?" nechápal.
"Za to, že tě miluju, já… já… mrzí mě to…" cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy zoufalství. Všechno šlo do kytek.
"Pokud se za takové věci omlouvá, tak to ti taky musím říct promiň…"
"Huh…?" vzhlédl jsem.
Opět se zářivě usmál a pak udělal něco, co mi vzalo dech. Bez jediného zaváhání se naklonil kupředu, sevřel mou tvář jemně v dlaních a něžně mě políbil. "Protože i já miluju tebe…"