Úplňkové přání- 31

27. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

31
Láska je souhrn pocitů

S vítězoslavným úsměvem jsem se odrazil, chytil jsem míč a pro efektivitu jsem doskočil do přikrčené pozice, která působila lépe, než kdybych dopadl do stoje. Snažil jsem se krotit, ale i tak jsem se neubránil občasné taneční kreaci nebo výskoku vyššímu, než bylo potřeba. Moje tělo bylo opravdu silné, plné energie a potřebovalo vybít. Dlouho nemělo žádný pořádný fyzický pohyb a teď se potřebovalo pořádně unavit, což bylo vzhledem k jeho výdrži opravdu těžké.
Hladce jsem nahrál Dainovi, ten přihrál Mikovi a ten už to hodil zpátky mě, jelikož já mezitím přeletěl hřiště, a když jsem získal míč, s výskokem a šíleným úsměvem jsem ho hodil do koše.
Hrál jsem střídavě v obou družstvech, která se postupně obměňovala. Nehráli jsme na body, ale jen tak, což mi bylo mnohem milejší, než soutěžní hra. Sice jsem byl od přírody soutěživý typ, ale tahle hra nebyla na vítězství, takže trvala mnohem déle a já měl možnost vydat ze sebe víc energie.
Bylo úžasné proplétat se mezi těly spoluhráčů i nepřátel a při občasné, většinou nedopatřením, ale někdy i úmyslně způsobené, srážce, skončit na jedné hromadě. Brzo jsem si tuhle hru zamiloval.
Slunce stálo vysoko na obloze a příjemně hřálo, ale nepálilo a vlahý vzduch po nočním dešti chladil naše rozpálená hrdla.
Začal jsem se nekontrolovatelné smát, nemohl jsem to ovládnout, měl jsem možnost přestat skoro úplně přemýšlet a povolit sám sobě veškeré okovy. Plný euforického štěstí jsem se řítil vpřed, mé tělo se napínalo a zase uvolňovaly a svaly na něm pracovaly. Mozek šel stranou a přemýšlení nahradily pudy. Bylo to dost podobné stavu, který mě častokrát ovládal v klubu.
Připadal jsem si volný, volný a nespoutaný jako bouře, jako hurikán, ke kterému mě Riki přirovnal.
Bylo to nádherné…

"Takže, o co tedy přesně šlo?" zeptal jsem se Mika, když jsme dohráli. Byl už večer a na okolí se začala snášet tma. Ostatní kromě Rikiho už odešli, a když jsem mu řekl, že si potřebuju s Mikem ještě o samotě promluvit, s podezřívavým pohledem se taky vytratil.
Povzdechl si a opřel se o plot hřiště, v jehož rohu jsme seděli. "Já pořádně nevím, co jí popadlo," řekl. "Stále mi opakovala, že mě miluje a já si myslel, že mluví pravdu. Víš, nikdy se mi moc nelíbila a ani mě nepřitahovala, nebral jsem jí dokonce ani jako kamarádku, ale když za mnou jednou přišla s tím, že mě miluje, rozhodl jsem se s ní chodit. Nikdy jsem neměl zrovna vysoké sebevědomí," zadíval se na oblohu, na které se začaly matně objevovat hvězdy a měsíc. "Není ošklivá, to ne, právě naopak, je moc hezká a já vím, že mi jí spousta kluků záviděla, ale tak nějak…prostě jsem k ní nic necítil. Doufal jsem, že se to časem spraví, a že když s ní budu chodit, tak si k ní vybuduju nějaký citový vztah, ale spletl jsem se. Jenže já jsem nikdy neměl odvahu říkat 'ne', a tak jsem se s ní nerozešel. V den jejích narozenin mi před oslavou řekla, že se se mnou rozchází, že to nefunguje, myslím, že poznala, že jí nemiluju. Sám jsem jí nikdy jako první nepolíbil ani nic podobného a ona si toho určitě všímala. Hm…myslím, že to takhle bude stejně lepší…" pousmál se a zaujatě sledoval měsíc, který rychle stoupal na oblohu.
Seděl jsem vedle něj tak, že jsem ho měl na dosah ruky a sledoval jsem černající oblohu. "Řekl bych, že to bylo pro obě strany dobré rozhodnutí," řekl jsem po chvíli.
"Myslíš…?"
"Já to vím," ujistil jsem ho s úsměvem.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otázal se po dalších pár minutách ticha.
"Jen se ptej," vyzval jsem ho.
"Jaké to vlastně je milovat?" stočil ke mně pohled.
Ušklíbl jsem se a dál hleděl na oblohu. "Víš, nejsem si jistý tím, jestli ti dám pravdivou odpověď, protože si nejsem jistý, jestli jsem někdy zažil něco, co by se dalo alespoň trochu nazvat láskou."
Zatvářil se udiveně.
"Ale kdybych ti měl odpovědět, řekl bych, že je to souhrn pocitů, které v blízkosti milované osoby prožíváš. Myslím, že je to štěstí, když jsi s tou osobou. Když jí uvidíš, nitrem se ti rozproudí neskutečná radost. Když se na tebe usměje, jsi v sedmém nebi, a když na tebe promluví, prožíváš něco překrásného. Milovat a být milován je výsadní právo, které se nesmí podceňovat. Láska je víc, než si člověk dokáže představit, 'láska' se sice v moderní době říká i obyčejnému, platonickému vzplanutí citů, ale skutečná láska, vzácná jako růže na poušti, je něco neskonale krásného. Je to naprostá oddanost, při které jsi ochotný pro danou osobu obětovat téměř cokoliv. Jsi ochotný jít kvůli ní na kraj světa a položit za ní klidně i vlastní život. Snažíš se jí za každou cenu rozveselit, a když se trápí, cítíš pronikavou bolest. Láska je pocit, že ti na někom záleží víc, než na vlastním 'já'," ze začátku svého proslovu jsem si nebyl jistý, co říct, ale pak jsem se prostě rozpovídal a věděl jsem přesně, co říct.
"Opravdu jsi nikdy nebyl zamilovaný…?" hlesl.
"Ne, proč?"
"Protože o lásce mluvíš, jako bys jí už zažil," informoval mě.
"Ne, myslím, že ne… i když…" zachmuřil jsem se.
"I když…?" zpozorněl.
Povzdechl jsem si. "Já si nejsem jistý, ale nedávno se mi stalo, že jsem z náhlého popudu políbil osobu, která mě odmítá. Vůbec jsem nad tím neuvažoval, prostě jsem to jen udělal a pak jsem toho litoval…" zamyslel jsem se. Ne, to je blbost! Já přece Rikiho nemiluju! Bylo to jen tím, že jsem předtím byl v klubu, to je celé! Obhajoval jsem sám sebe.
"Co k té osobě cítíš?" vyptával se.
"Já nevím…mám jí rád, to ano, ale…vůbec se v sobě nevyznám, chci jí ochraňovat, to ano, chci, aby byla šťastná, ale… prostě nevím, co si mám myslet…"
"Je mladší, nebo starší?" vyzvídal.
"Mladší."
"A je hezká?"
"Je roztomilá," pousmál jsem se.
"Hm… je to asi hodně hezká dívka, když se ti líbí, co?"
Zachechtal jsem se.
"Co je?" zeptal se ublíženě.
"Hele, neodsuzuj mě za to nějak, ale problém je v tom, že to není dívka," řekl jsem.
Zamračil se. "Nechceš mi říct, že je to ještě malá holka, že ne?!" zděsil se.
"Víš, že jsi vážně natvrdlý?" posmutněle jsem se ušklíbl. "Žádná holka to není, nejsem úchyl, ale… je to kluk," sdělil jsem mu naoko klidně.
Ztuhl. "Aha…" dostal ze sebe pak, "ale on je hetero, co?" odhadl.
"Jo, je," přisvědčil jsem a pátravě se na něj zadíval, jak bude reagovat.
"Tak to tě upřímně lituju," poplácal mě po rameni, nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo. "Taky jsem něco podobného zažil."
"Opravdu?" byl jsem dost udivený.
"Jo, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli jsem ho miloval, bylo mi tenkrát teprve třináct," pokrčil rameny.
"A kolik ti je vlastně teď?"
"Čtrnáct."
"To není zas až takový rozdíl."
"To ne," přisvědčil, "je to rok a půl zpátky…"
"Budeš mi o tom vyprávět?" zeptal jsem se.
"Proč?"
"Jen tak," nevině jsem se usmál.
Oplatil mi úsměv. "Dobře," svolil.
A zatímco měsíc vycházel na oblohu, já seděl a naslouchal jeho melodickému hlasu, který mi odkrýval jeho příběh…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama