Úplňkové přání- 30

25. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

30
Dvojsmyslná hra

"To mám být jen vtip, ne?!" zhrozil se Josh, když mě Riki přivedl na hřiště, vzdálené asi dva kilometry od našeho bytu.
"Ne," odvětil jsem klidně a přistoupil jsem k němu o dva kroky blíž, necouvl, jen na mě šokovaně zíral.
Partička kluků, kteří nevěděli, o co jde, na nás koukala dost vyjeveně.
Bez zaváhání jsem udělal gesto, které celému okolí zjevně dost vzalo dech. Klekl jsem si před Joshem na kolena a sklonil jsem hlavu k zemi. "Omlouvám se za to, co jsem provedl," řekl jsem hlasitým, vyrovnaným hlasem, "slibuji, že se to už nebude opakovat," s tím jsem se opět postavil a upřel jsem pátravý pohled hluboko do jeho zmateným, citlivých očí.
Několik vteřin bylo kolem naprosté, ničím nerušené ticho. "Opravdu slibuješ?" otázal se pak opatrně a značně zaraženě.
"Ano, skutečně slibuji," přitakal jsem a napřáhl před sebe ruku na stvrzení téhle 'smlouvy'. "Tehdy jsem byl pod mocí noci a moc jsem nad svými činy neuvažoval," snažil jsem se tak trochu obhájit.
"Aha… chápu…" stiskl mi ruku a já se usmál.
"Takže si s vámi můžu zahrát?" obrátil jsem se i ke zbytku skupinky.
"A… kdo jsi?" zeptal se zaraženě vysoký, hnědovlasý kluk a bystrýma, šedýma očima.
Nasadil jsem pokerový úsměv a obrátil jsem se k celé neznámé, pětičlenné skupince. "Zdravím, jmenuju se Itan Atkins, jsem Rikiho známý a přišel jsem dohlédnout na to, jestli mu tu neděláte nic nekalého," změřil jsem si je laserovým pohledem.
"To… jako vážně?" o krok ode mě couvl malý, hnědooký blonďáček.
"Neboj se," vmísil se do toho Riki, "on jenom vypadá děsivě, ale když ho lépe poznáš, zjistíš, že je fajn."
"Opravdu…?" zatvářil jsem se sám udiveně. "To je hezká lichotka, 'bráško'!" popadl jsem ho a než se stačil vzpamatovat, už jsem ho jednou rukou pevně svíral a druhou jsem ho lechtal tak, že se nezmohl na slovo a začal se rovnou šíleně smát.
Po chvíli jsem ho nechal, aby se mi vysmekl a on zavrávoral, jako by byl opilý. "Jen… mu občas trochu hrábne," poznamenal směrem ke klukům, "ale na to si snad časem zvyknete…" opřel se o mě.
"Tak… a teď se mi představte vy," usmál jsem se na neznámé a nechal jsem Rikiho, ať se o mě opírá.
"Já jsem Dain," představil se ten vysoký kluk, který se mě předtím zeptal, kdo jsem.
"A já Tim," řekl ten drobný, roztomilý blonďáček.
"Moje jméno je Hory," nenechal se zahanbit sebevědomě působící černovlasý muž, který mohl být tak o rok, možná o dva starší, než já. Jeho karamelové oči se na mě upíraly s podivným, podezřívavým výrazem.
Další dva členové skupinky byli Cory a Erik-bratři. Corymu nemohlo být víc, než patnáct, byl na svůj věk ale docela vysoký, měl světle hnědé vlasy a zelenomodré oči, Eric měl stejnou barvu vlasů jako on, ale jeho oči byly kakaové a on působil dost stydlivě.
"Tohle se mi zdá, ne?" ozvalo se mi za zády, zrovna když jsme skončili s představováním.
Prudce jsem se otočil a na chvilku jsem byl překvapen. Tohohle kluka od odněkud znám… no jistě! Vybavil jsem si ho, byl to blonďáček s modrošedýma, nevinnýma očima, který na začátku mého pobytu v novém těle ukradl batoh mé první 'oběti'-Ianovi a já ho srazil z kola. Někde v mobilu jsem měl ještě uložené jeho číslo. "Miku?" vybavil jsem si jeho jméno, shodné se jménem Joshova bratra.
Několikrát zamrkal a dál na mě zíral jako na zjevení.
"Vy se znáte?" zeptal se mě překvapeně Riki, který byl při mém otočení nucený se o mě přestat opírat.
"Jo," přikývli jsme oba naráz a já se usmál.
"Rád tě zase vidím," řekl jsem mu mile, "ty sem chodíš taky hrát?" snažil jsem se zapříst rozhovor.
"Tak nějak," přitakal ještě stále dost nevěřícně.
Tohle je opravdu zvláštní náhodička… "Aha… a co tvoje holka, měla z dárku radost?" vzpomněl jsem si na to, že tenkrát kradl, protože chtěl své holce koupit nějaký hezký dárek k narozeninám.
"Ani ne…" povzdechl si, "zrovna v ten den se se mou totiž rozešla, bylo to ještě před oslavou…" posmutněl.
"To je mi moc líto."
"Nemusí," vzchopil se, "měla pravda, ten vztah skutečně neměl budoucnost."
"Nechceš si o tom promluvit?" zeptal jsem se opatrně.
"Potom… ty budeš hrát s námi?" zajímalo ho.
"Už to tak bude."
"Super," usmál se a já mu úsměv oplatil.
Tohle vypadá na hru plnou dvojsmyslů…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. října 2016 v 13:04 | Reagovat

Etane ty se nezměníš potřeboval bys lekci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama